Lada napsal(a):

Dobrý den,Ráda bych se s váma poradila.Mám pětiletou dcerku.Je velice šikovná,již přečte všechna písmenka,všechny číslice,nadiktuje číslo mobilního telefonu,ráda maluje.Byla jsem s ní asi tak před rokem u psycologa,protože sebou bouchá,v sedě do opěrky zády.Studovala jsem pedagogickou šl)kolu a tak jsem měla strach,aby nešlo o nějaké nervové onemocnění.Paní doktorka zkonstatovala,že je to jen zlozvyk,že je dcerka na úrovni šestiletého dítěte a to jí bylo tři a půl roku a abych jí nechala,že se to zpraví samo.Jenže ona se kýve dál.Jak usedne a kouká na televizi,vautě,v autobuse a do toho si někdy zpívá,nebo něco říká do rytmu a někdy mám i pocit,že kouká jakoby do prázdna.Nevím,jestli mi porozumíte,těžko se mi to vysvětluje.
Co mě dál trápí je to,že naprosto odmítá chodit do mateřské školky.Není to jen letos kdy přešla do nové školky,bylo to i ve školce minulé.Nejdříve se vymlouvala na vstávání,pak na holčičku Verunku,která jí nic nepůjčí,nebo že jí bouchla.Zkusila jsem jí říct,že chodím do práce,i když jsem doma,tak se začala bát,že pro ni nepřijdu,přesto,že se to nikdy nestalo.Nakonec řekla,že to je k vůli obědům,že jí nechutnají.pavdou je,že je tam jídelníček nezvyklí a já si také moc  nepošmákla,když jsem ho přinesla jednou domů,ale i to jsem probrala s paní učitelkou a domluvily jsme se,že to zkusíme bez obědů.Nic platné.Když vidíme školku na procházce a já řeknu,že je půjdem pozdravit,skoro křičí a panikaří,že ne,aby se pani učitelka nezlobyla,že tam nechodí a aby jí neviděla Verunka.Odpoledne slíbí,že druhý den půjde,namaluje obrázky,nebo něco kupuji pro děti,aby to tam donesla.Večer už skoro pláče a ráno strašně prosí maminko maminečko prosím tě,uklidím si pokojíček,jde dělat snídani všem a mýt nádobí,jen aby nemusela jít.Já nemám to srdce jí tam rvát.Jenže příští rok už bude předškolák a jít musí.Tak trochu spoléhám,že dostane rozum a ona i říká,že se těší do jiného oddělení,ale kyž jí to jiné oddělení nabídnu teď tak smlouvá,že až po prázdninách.Jsem z toho zoufalá.
No a aby toho nebylo mílo,začala se v noci budit.Ne že by plakala,ale vstane a jde ke mě spát,když jí chci odvést do pokojíčku,kde nejdřív spala bez problémů jednu dobu sama,teď už spí se starší sestřičkou,začne brečet,že se bojí.čeho neví.Moc špatně usíná.Pořád vstává a chodí za mnou,že nemůže usnout.zkusila jsem to s pohádkami,s televizí,bez televize,nic.Když k ní jdu si lehnout,tak usne rychleji.Když už je ale denně vzhůru do půl jedenácté a já už také někdy ztratím trpělivost,pošlu ji do ložnice,do mé postele.Je to neuvěřitelné,ale ta snad spí ve vteřině.
Učila jsem všechny možné dětičky ve školce,ve škole i jako učitelka plavání a snad s každým i třebas velkým zlobidýlkem jsem si věděla rady.Teď si neumím sama pomoct.Mám už výčitky,že selhávám jako máma.Řekněte,proč to je?Vždyť je to ,jak my všichni říkají,:TAKOVÁ CHYTRÁ HOLČIČKA..................

Co se týče strachu, myslím si, že nemá cenu holčičce něco vymlouvat. Moc dobře si pamatuji na svůj panický strach v noci, který nebyl rodiči pochopen. Vymlouvali mi ho, křičeli, ať poslechnu a jdu spát a nakonec mě i vytáhli do vany osprchovat studenou vodou, když jsem brečela v pokoji (nejspíš už trošku nepříčetně). Zažívala jsem opravdu velkou hrůzu. Bála jsem se mít oči otevřené a zaroveň je i zavřít. Děti se bojí hodně věcí a myslím, že ani já jsem se nebála něčeho konkrétního.
Můj mladší bratr se bál strašidel. Pomohlo, když si je představil třeba jako že jsou z papíru a on je zmuchlá a zahodí. Nebo že to jsou jen legrační masky. Cokoliv, co by ta strašidla v jeho očích proměnilo v něco veselého...

Naše starší byla vždycky taky hodná a chytrá holčička, špatně spala a doted se v noci bojí..nelámala bych to. Pokud ti to neničí manželský život, tak ať k vám v noci chodí do postele, proč ne, at se cítí bezpečeně..a školku bych prostě odložila na ten poslední rok, děti mnohdy vyzrají najednou, zatím byste mohli začít  s mateřským centrem nebo nějakým kroužkem s dětskýcm kolektivem, kam by chodila třeba jen jednou týdně a zvykla by si na změny.

Ahoj Lado, problémy Tvé holčičky vůbec nesouvisejí s tím, jestli je to "taková chytrá holčička" nebo není. Taky jsem byla "chytrá", ale školka pro mě byla hrozivým traumatizujícím prostředím - a to jsem do ní chodila skoro až ve svých 6 letech. Dodnes nedokážu přesně definovat jasnou příčinu, proč tomu tak bylo, těch nepříznivých okolností bylo víc. Tím méně Ti to poví pětileté dítě, pokud se z něj budeš snažit dostat, proč do školky nechce chodit. Ale jedno je myslím jisté - Tvá dcera není na kolektiv v této formě jednoduše zralá, což nesouvisí ani s intelektem ani s věkem. Pokud ji nechceš psychicky trápit, dej jí čas a do školky ji v žádném případě nenuť. Z osobní zkušenosti můžu říct, že nějaké poučky o tom, že každé dítě minimálně rok před školou zkrátka MUSÍ chodit do školky, aby se připravilo na školu, jsou zcestné, pokud mají platit paušálně pro každé dítě. Ačkoli do školky jsem chodila krátce (pak jsem totiž asi na čtvrt roku onemocněla lékaři nevysvětlitelnými neustálými teplotami - dnes jsem přesvědčená, že to bylo normální psychosomatické onemocnění, které bylo vyvolané stresem ze školky), na moji pozdější školní docházku to nemělo absolutně vliv. Školka mi nedala nic, co bych později postrádala. Ve škole jsem už neměla nejmenší problémy se strachem, protože školní režim mi zkrátka vyhovoval (narozdíl od toho školkového). Takže pokud bych Ti měla poradit, školku bych třeba nezávazně zkusila příští rok, ale pokud tam dcera nebude chtít chodit, ani náznakem bych ji tam nenutila a nechala ji chodit až o rok později do školy. Zatím bych třeba zkusila nějaké kroužky, jak Ti tu už někdo radil, kam třeba bude moct chodit s Tebou - myslím, že Tvou přítomnost ještě potřebuje. Stejně tak bych dceři dopřála noční útočiště ve své posteli. Zázračně někdy působí i jen pootevřené dveře do pokoje, aby měla pocit, že má pořád kontakt s Tebou. Pokud dítě potřebuje bezpečí a něčeho se bojí, nezaženeš to ani pohádkou ani tím, že jí strach budeš chtít vymluvit. Držím palce a zdravím Tě (taky mám SPgŠ )

Milá Lado,
strach je zde na úrovni nevědomí a mohl nastat už v období kojeneckém. Je nutno hledat, kdy tento stav začal, co ho vyvolalo. Někdy stačí, aby dítě bylo svěřeno do rukou starostlivé babičky a matka odjela na dva dny na služební cestu, nebo šla na ples. Tento strach mohl být již nastartován i prenatálním stavu z nějakého důvodu. Strach být bez  matky, z opuštěnosti je zde přítomný a pak může nastat právě to, co popisuješ. Nemá důvěru v jiném prostředí a potřebuje jen a jen Tebe.

Bludimíra napsal(a):

Děkuji za odpověď.Jen nevím co mám dělat.Byla to moje vymodlená holčička a dost jsem se v těhotenství o ní bála.Ale jak to odstranit?

Ilseli uz ti napovedel. Treba, kdyz pises, ze ses o ni bala, zes nejakym zpusobem prenesla strach na ni. Treba se v prenatalnim obdobi necitila bezpecne, nervoivala se z tveho strachu. Pomohla by myslim regrese u nejakeho dobreho terapeuta.

Není to nějaká forma autismu? To přece také nesouvisí s intelektem, mně totak připadá, ještě bych ji vzala na vyšetření jiinam.

je to celý komplex potíží, které rozhodně vyžadují návštěvu dět.psychologa nebo psychiatra, na názor dět.lékařky v tomto případě nedejte.
P.Pöthe

Můj syn se taky neustále něčeho bojí. Tak jsem si vymyslela domácí skřítky, kteří hlídají malé děti. Každý večer přichystal skřítkům nějakou dobrotu a já ji v noci vyměnila za nějakou jinou, nebo jsem napsala malé psaníčko jako poděkování od nich. Tak si myslel, že opravdu existují a přestal se tolik bát. Tedˇ je už větší a takovýhle srandičky už mě nebaští. Ale schováváme tuhle zkušenost pro mladší sestřičku.