No a já jsem z toho na nervy, tak sem tam mlsnu 1/2 Lexaurinu (teď to bylo po týdnu poprvé), ale nejradši bYch s tím užfakt praštila a jela někam do lázní, tobybyla nááádhera

No já myslím, že ta chvíle potrvá asi tak rok, možná i déle.

Áno - ide jar a to už možno na zrelaxovnaie postačí nejaký pekný výlet s minimálnymi alebo nulovými výdajmi...

Rosamunda napsal(a):

No jak začíná vylézat sluníčko, tak už se s tím dá něco dělat. Doposud jsem odpočinek provozovala tak, že jsem udělal doma večeři a vše ostatní jsem nechala na klucích, kromě vytírání, oni zase luxují. Pak jsem si lehla k televizu pod teplou deku, mlsala hroznové víno a dívala se na přírodopisné pořady a detektivky a drbala při tom některou z našich 6i koček - krásně hřejí. Takže ne , že bych si relax nedopřála, jak za sebou doma zavřu dveře, snažím se starosti nechat za nimi. Jen poslední dobou to jde trochu hůř, ale šéf konsolidační firmy mi dnes řekl, že lékárna, sice s obtížemi, ale fungovat bude, ta moje kamarádka se rozhodla zůstat, tak propustím uklizečku no a pak se děj vůle boží....

...tak paráda, tak snad to nebude tak černé jak to vypadalo snad se ta krize  už trochu s tím slunčkem pohne a lidi zase pustí chlup

Rosamunda napsal(a):

Tak jsem bez laborantky a bez uklízečky, tak nevim jak to zvládneme, ale snad jo, tedy přesněji - musíme! Uklízečka naštěstí odchází až koncem března, no a pak tu na práci pro 4 zbydeme 2. Snad se to vyplatí a vyhrabeme se z toho nebo už se fakt

...určitě to pujde, uklizečku nahradíš myslím snadno, jen to bude stát trochu potu / v lékarně snad tolika špíny není, sklo si spláchne laborantka a vytřít před kasou každý večer zabere s trochou praxe pár minut a zůstanou ti korunky navíc a ještě se zbavíš prokletých odvodů za zaměstnance/ Určitě to zvládnete, většinou až v krizi člověk zjistí kolik je rezerv.

Ros, když je třeba firmu zeštíhlit, tak to se nedá nic dělat ... bohužel.
Pro Tebe je důležitý, že budeš sice dělat práci za dva lidi, ale budeš hlavně vyplácet o dva lidi míň. A mít v kase tím pádem každý měsíc o pěkných pár tisíc víc, to už je velkej rozdíl

No tak to zeštíhlení bohužel nestačí a milou lékárnu budeme muset prodat, leda že by se našel někdo, kdo by mi chtěl půjčit 6 mega, což asi těžko, když můžu ručit jen do 4 mega. Takže lékárna holt půjde do kelu. Ale na druhou stranu už konečně vím, co a jak a nakonec ze mně ten kámen spadne, nechám se zaměstnat a bude.

Ros, to je mi líto, ale jak píše Selima - ber to jako nový začátek.

Blossom napsal(a):

Rosamunda napsal(a):

No tak to zeštíhlení bohužel nestačí a milou lékárnu budeme muset prodat, leda že by se našel někdo, kdo by mi chtěl půjčit 6 mega, což asi těžko, když můžu ručit jen do 4 mega. Takže lékárna holt půjde do kelu. Ale na druhou stranu už konečně vím, co a jak a nakonec ze mně ten kámen spadne, nechám se zaměstnat a bude.

Ros, moc gratuluju k tomuhle rozhodnutí. To je podle mě to nejlepší, co můžeš udělat.
To vyvolá i další změny - Munďák ti už nebude moct vlézt zpátky do lékárny (jak chtěl) a bude si po návratu ze Sadské muset taky něco najít, a nebo jít do pekel. Nebude už moct spoléhat na to, že ho přihlásíš jako spolupracující osobu a tím zakryješ jeho nicnedělání, příživnictví a alkoholické a práškové úlety.

Ros - vykročila jsi dobře, a rozhodnutí je to nejtěžší Jsem skálopevně přesvědčená - za čas ti bude líp, mnohem líp. Přeju ti to moc!!!

Díky všem za povzbuzení, budu to potřebovat,páč se zatím neví, jestli se povede tu lékárnu prodat nebo ne, nájemní smlouva ještě není hotová a bez ní neprodám ani ň. Snad se nám ztoho povededostataspoň ten barák, no ale kdyby se to nepovedlo, tak taky houby zle, tak bychom tam třeba bydleli v nájmu nebo bychom se přestěhovali jinam.
Doufám, že za čas budelíp, aleteď jsem s nervama úplně v prd*e.li, po nocích brečímjak želva, usínám ve 2 ráno....musím to probrat s psycholožkou dneska.

Tak jsem si pokecala s psycholožkou, došly jsem k názoru, že to je posun vpřed, což sice je, jenže já už mám tak málo sil, že bych potřebovala, aby už to bylo prodané, abychom mohli poplatit všechny ty dluhy a abch už měla taky chvilku klid nebo se zhroutím ještě i já a pak na nás skočí exekutoři a bude po lékárně i po baráku.
A moc všem děkuju za podporu, srdíčka a pusinky

Upravil(a) Rosamunda (4. 3. 2010 23:12)

Rosamundo, myslím na tebe, možná by ti mohl pomoct mnou prožitý vzdáleně podobný stav:

Jak už jsem psala i jinde, před 3,5 lety u nás rapidně poklesly zakázky, dá se říct z měsíce na měsíc, s reálným předpokladem, že to není jednorázový výkyv v poptávce, ale trend doby-což se pak taky potvrdilo.
Tehdy jsme zaměstnávali kolem 20 lidí. Vypadalo to na průser - obrovský průser. Na krach. A že budeme možná muset prodat i dům, ve kterém je firma, abychom pokryli odstupné apod.

Když jsem se tehdy ptala daňového poradce, co všechno obnáší případné zavření firmy a ukončení podnikání, z toho co mi řekli, jsem šla do kolen: Kdybychom my, plátci DPH, měli skončit s podnikáním, musíme zdanit všechny zásoby DPHčkem i daní z příjmu (možná, že to neříkám zcela účetnicky přesně, ale takto nějak mi to řekli a ostatní daňoví poradci potvrdili). Jelikož máme zásoby za několik milionů (které se prudkým poklesem poptávky v našem oboru ale staly takřka neprodejnými), znamenal by pro nás konec firmy nejen vyplácení odstupného těm cca 20 zaměstnancům (řádově 3 měsíce odstupného * 20 zaměstnanců * průměrná naše tehdejší mzda 16.000 Kč = celkem 960.000 Kč), ale i další statisíce na těch doplatcích daní ohledně zásob.

Tehdy jsem se v podstatě zhroutila - několik dní jsem jen ležela v posteli, s depresí tak obrovskou, že jsem takřka nebyla schopná vstát dojít ani na záchod,  i tam jsem chodila s doprovodem, protože jsem měla pocit, že cestou omdlím.
Ale byla jsem na tom podobně jako teď ty- nebylo o koho se opřít, nebylo nikoho kdo by to mohl vyřešit za mě, celá odpovědnost za vše ležela pouze na mě.
Pro mě to bylo psychicky o to horší, že nepodnikám s majetkem svým, ale spravuju (dost velký majeteksvých dětí, který zdědily po tátovi.
Připadala jsem si hrozně, obviňovala jsem se - tak tys to nedokázala ani udržet, dětem firmu a jejich dědictví, děti přijdou o firmu po tátovi, vysoce pravděpodobně i o dům. Měla jsem pocit strašlivé viny, neschopnosti, totálního selhání, výčitky svědomí vůči dětem. Nic na tom neměnil ani fakt,že děti mi nic nevyčítaly, naopak, uklidňovaly mě a utěšovaly. Nic na tom hrozném  pocitu neměnil fakt, že ve stejné situaci jako my byly rázem všechny firmy našeho oboru (a většina z nich to nakonec skutečně neustála a zkrachovaly - na rozdíl od nás).
Prostě-cítila jsem se neskutečně hrozně, asituaci se mi podařilo nakonec zvládat díky práškům na nervy, pro které jsem si k doktorce došla.
Vlbec jsem nevěděla, co mám dělat. 30.listopadu (měsíc před vánoci-o to to bylo horší) jsem rozdala výpovědi 8 lidem. A dál jsem začla jednat jako stroj - vůbec jsem nevěděla, jak to dopadne, co mám dělat abychom nepadli, ale tak jsem aspoň každý den dělala to, co bylo prostě třeba - polatit došlé faktury, rozdat lidem materiál napráci. To vše jsem dělala jaksi mechanicky, a vždy když mě něco napadlo, co by mohlo situaci firmy zlepšit, zkusila jsem to, bylo to prostě pokus-omyl. Mnohé z toho nevyšlo, ale občas něco jo: Třeba se mi podařilo velmi výhodně prodat část zařízení, které jsme vlastně léta nepoužívali.

Dál některé věci se zlepšily jaksi "zvenčí", bez mého vlivu: Jedna ze zaměstnankyň, která výpověď nedostala a měla tu zůstat, přišla s tím, že se jí podařilo sehnat práci v jiném oboru. Řekla mi - našemu oboru už nevěřím, nikoli že bych nevěřila tobě, ale když tu možnost mám, chci ten perspektivnější obor zkusit.
Jejím dobrovolným odchodem jsem mohla jednu z již daných výpovědí stáhnout. No, a během výpovědní doby přeci jen trošku nějaké zakázky přišly, takže nakonec jsem k své i jejich úlevě mohla stáhnout výpovědi u dalších 2 lidí. tedy odcházelo s odstupným 5 lidí. Na jejich odastupné naráz bych neměla, ale naštěstí - oni, jak se to dělávalo-šli každý vymarodit vše, co dosud odkládal (léta zanedbané křečové žíly apod.), tím pádem neodcházeli najednou, ale postupně - a tím se to odstupné rozložilo na pár měsíců a dalo se finančně ustát. Dalších pár zaměstnanců tu bylo  na dobu určitou (např. důchodci), takže těm jsem ty smlouvy nechala doběhnout a nemusela jim odstupné platit.

No a ohledně odbytu jsem také pořád zkoušela nové cesty metodou pokus-omyl, a sem tam něco zabralo. Takže postupně se situace firmy ustálila, a najednou se ukázalo, že dům se určitě prodávat nemusí, a že to - s odřenýma ušima, přeci jen ve zeštíhlené podobě ustojíme.
Sice i z toho jsem měla výčitky - chtěla jsem dětem až dostudují, předat firmu aspoň takovou, jaká byla v době, kdy ji zdědily.

Ale pak jsem zjistila zvláštní poznatek: Zeštíhlená firma jakž takž prosperovala a prosperuje. A já mám najednou daleko menší pres, než dříve s 20 zaměstnanci. A pořád nás to celkem slušně uživí...

Výsledek je ten, že to, co jsem zkraje pokládala za naprostou apokalypsu, konec, krach a mé selhání, se s odstupem času ukázalo jako plus:
Vysvětlím: To, že jasem tu situaci řešila radikálně, pomohlo tomu, že jsme jako firma přežili (na rozdíl od těch, kteří propouštění odkládali a doufali, že zakázky zas přijdou - nepřišly a tyto firmy na rozdíl od nás zkrachovaly definitivně.)
Zeštíhlení firmy bych s ohledem na osudy zaměstnanců nikdy dobrovolně neudělala, ale tím, že jsem neměla jinou cestu, firmu jsem tedy zmenšila. A paradoxně- to znamenalo i pozitivní změnu v mém osobním životě - nejsem už tak uštvaná a uhoněná jako dřív, když firma byla velká.

To, co před 3,5 lety tedy vypadalo jako obrovský neúspěch, nyní vlastně hodnotím jak ne úplně špatnou změnu v mém životě. A nebylo to tak katastrofické a hrozné, jako to v počátku vypadalo.

Chci tím Rosamindo říct - i když to teď vypadá u vás hrozně a jak píšeš, i ty sama se cítíš hrozně, uvidíš, nakonec nebude tak zlé a bude líp. Donutilo tě to lékárnu zavřít a prodat, což nyní vnímáš jako svůj obrovský neúspěch.
Ale Ros, já jsem přesvědčená, že za pár měsíců ti bude mnohem, mnohem líp, budeš zaměstnaná v nějaké dobře platící farmaceutické firmě, budeš domů chodit be¨z obrovských starostí a zozpovědnosti, budeš mít placenou dovolenou... Jsem přesvědčená, že tě osud donutil udělat změnu, která celkově povede k tomu, že ti bude časem líp. Jinak by ses s  neprosperující lékárnou trápila a bojovala marný boj až do smrti, jak tě znám.

A podobně to předpokládám bude i v tvém osobním životě. Já taky myslela, že to snad nepřežiju, když se mi rozpadlo manželství. A hele - přežila jsem! A je mi mnohem líp, než posledních 5 let v pak už hororovém manželství.

Ros,já to VÍM, že ti brzy bude líp. Posílám ti tři vagóny energie, budeš ji teď potřebovat, a TY TO ZVLÁDNEŠ, tím jsem si jistá.
BUDE LÍP!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
                 

Bloss:

Naprosto jasně, výstižně a ze života popsáno tak, jak bych to já nikdy nedovedla.
Ros, vzpomeň si na tu písničku "Každá trampota má svou mez ..." Zdá se, že Tvoje situace dospěla ke klíčovému bodu, kdy všechno špatné už vykulminovalo, hůř už snad být nemůže a zákonitě to znamená, že od teďka už musí začít být jedině líp ...
Taky posílám spoustu energie k řešení všech úkolů, které před Tebou ještě stojí:

... drž se a nevzdávej to!!!!!!!

Mysli aj na pozitívne možnosti, nielen na tie negatívne... V skutočnosti to ai bude pol na pol - niečo vyjde a niečo nie. Tak ako celkovo v živote, nie?