29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Tak jak jsem si přečetla Pandořino vlákno, napadla mě jedna věc.....
Proč by se mělo vstupovat do manželství a proč jste do něj vstoupili vy?
U mě jsou obě otázky s jednou odpovědí. Nemělo by to být z důvodů majetkových, kvůli dětem, kvůli tomu že už je na čase náš vztah někam posunout. Do manželství by se mělo vstupovat proto, že toho druhého máme rádi, jsme spolu "šťastní" a chtěli bychom s tím druhým strávit svůj život.
Možná je to najivní představa, ale pro mne je to jediný rozumný důvod proč se vdát či oženit.
Není tady
Pro mě je manželství nadstavba vztahu. Proč jsem do toho šla?
Milovala jsem ho a věřila, že spolu zvládneme všechno. Že spolu budem vážně až do smrti. Že se nám spolu půjde lehčeji, než každému zvlášť. On byl ten, se kterým jsem chtěla děti - do tý doby ani pomyslet... já a děti...
Majetek v tom nebyl, dítě jsme si naplánovali dřív, než svatbu...
No a sečteno, podtrženo - zvládla jsem i to, co jsem nečekala, do smrti spolu nebudem, ale podle vztahu, který je spíš přátelský budu ještě dlouho vědět, jak se má a dál to bude záležet na případných partnerech... a jde se mi samotné lehčeji.
A nejlepší na tom je, že i když teď říkám - už žádný manželství... vím, že jestli to jednou budu cítit jako správnou věc, klidně se znova vdám. Narozdíl od dalšího dítěte. To vím, že ne.
Zvláštní. Přitom manželství pro mě není důležitější než děti. Když nad tím přemýšlím, asi je tím chráním. Manželů můžu mít, ale děti mám jen tyhle... Jo, to má logiku...
Není tady
Kuřátko napsal(a):
Tak jak jsem si přečetla Pandořino vlákno, napadla mě jedna věc.....
Proč by se mělo vstupovat do manželství a proč jste do něj vstoupili vy?
U mě jsou obě otázky s jednou odpovědí. Nemělo by to být z důvodů majetkových, kvůli dětem, kvůli tomu že už je na čase náš vztah někam posunout. Do manželství by se mělo vstupovat proto, že toho druhého máme rádi, jsme spolu "šťastní" a chtěli bychom s tím druhým strávit svůj život.
Možná je to najivní představa, ale pro mne je to jediný rozumný důvod proč se vdát či oženit.
Do manzelstvi pro me nema smysl vstupovat. Alespon ja ho tam nevidim. Tvrzeni "posunout vztah" nechapu uz vubec. Mne to prijde, ze jakoze uz je to nuda, stereotyp, meli bychom to nejak ozivit tak zorganizujeme veselku. Ja to takhle vnimam, kdyz nekdo rekne, ze to chtel "nekam posunout".
Upravil(a) baba.jaga (4. 2. 2010 12:17)
Není tady
Asi je to o pocitech!
My jsme s manželem svatbu brali jako vyvrcholení vztahu. Pocitově jsme se k sobě přiblížili na maximum,chtěli jsme stejné příjmení a být si vzájemně manželem/manželkou. Tak jsme to chtěli,tak jsme to cítili,i když se to druhému může zdát "divné". Každý jsme jiný,máme jiná přání a představy. Já i dokážu pochopit,že někomu manželství může přinést pocity jistoty,i když já to tak necítím. Pro mě je jistota v důvěře k manželovi. Když ztratím důvěru,ztratím i jistotu.......
Není tady
Urcite s lasky a taky,ze jsme cekali mimco.A taky,protoze se da rict,ze vetsina holek,ze tridy byla vdana a to me bylo 19 let.
Není tady
Já si myslím, že manželství nemění až tak vztah těch dvou, ale spíš mění vztah okolí, vztah celého společenství k nim.
Když se dva vezmou, dávají tím svému okolí, rodině, přátelům, známým, společnosti najevo, že oni dva patří skutečně k sobě, že spolu vytvořili nový celek, rodinu, i když třeba nemají děti. Propojí se tím dva rody, rodiny, lidé do té doby "cizí" ne citově, ale podle zákonů, se stanou příbuznými.
I bez svatby můžou ti dva velice intenzivně cítit, že k sobě patří, jen nemají potřebu to dát vědět širokému okolí.
Není tady
Nechtěla bych odpovídat na otázku "proč" manželství (zrovna já pro tu instituci v dnešní době moc nehoruji), ale postřehla jsem ve svém okolí, že když je žena rozvedená nebo svobodná (jen jedna moje blízká kamarádka je vdaná), jako by si k ní lidi "dovolovali" víc, než když má "za zády" manžela. Přece jen vnímání manželství (tedy manžela) jako opory ve společnosti zřejmě přetrvává. Můžu se mýlit, ale mám to tak vypozorované.
Vanilka to napsala hezky... ale např. já jsem o "propojení rodů" nikdy neuvažovala, na to asi nejsem dostatečně sentimentální.
A asi jsem ovlivněná tou svou věkovitostí , ale dnes už bych nepovažovala za nutné se vdávat z důvodu, že jsem s někým šťastná a že s ním chci strávit život (nebo zbytek života)...
Není tady
Ja som nevidela a nevidím dôvod vydávať sa niekde na úrade pred neosobným matrikárom(o kostole ani neuvažujem...). Keď sme to tak cítili, s bývalým sme si povedalii, že sa navzájom berieme ako partneri. Potom raz v lete sme pozvali obe rodiny na chatu a tam sme urobili v rámci možností hostinu a oznámili sme im to. Kamarátov sme pozvali na inokedy a bolo. Obe rodiny nás potom brali, že patríme k sebe... Ja s jeho rodinou komunikujem dodnes, on s mojou nie. Tento model sa mi páčil a asi pri ňom ostanem.
Není tady
Ač rozvedená, jsem zastánce manželství. Jsem stále stejně naivní jako v těch 23, kdy jsem se vdávala. Vdávala jsem se z lásky a na celý život a vdávala jsem se proto, že jsem chtěla všem demonstrovat, že jsem "jeho" a on "můj", že už nebudu nikdy hledat jiného. I když jsem se vdávala za socíku na národním výboře a jsem ateistka, brala jsem to jako slib, který manželovi dávám, že s ním budu " v chudobě i bohatství, ve zdraví i v nemoci" věrně "dokud nás smrt nerozdělí". Bohužel můj muž to tak asi necítil. Ale já to cítím dodnes velmi silně a vpodstatě hodlám být svému muži "věrná", i když o mně ne. Ale to je jeho problém. Já se svému slibu nezpronevěřím.
Není tady
Tercila napsal(a):
...ale postřehla jsem ve svém okolí, že když je žena rozvedená nebo svobodná (jen jedna moje blízká kamarádka je vdaná), jako by si k ní lidi "dovolovali" víc, než když má "za zády" manžela. Přece jen vnímání manželství (tedy manžela) jako opory ve společnosti zřejmě přetrvává. Můžu se mýlit, ale mám to tak vypozorované.
Já to mám vypozorované stejně. Prostě na vdanou ženu se okolí pořád kouká jako na ženu, která "už někomu patří". Případné "pohlavní loudily" to sice asi neodradí (mnohé to naopak přitáhne) , ale rozumnej chlap si většinou (asi) řekne: "Tu už si ulovil jinej, tak mu do ní vandrovat nebudu"
Ale třeba se strašně mejlím...
Vanilka69 napsal(a):
...Propojí se tím dva rody, rodiny, lidé do té doby "cizí" ne citově, ale podle zákonů, se stanou příbuznými.
No... a tohleto mě zrovna v mým případě pěkně s.e.r.e... chtěl jsem si vzít svou ženu, a ne celou jejich rodinu...
Není tady
Ivana: brala jsem to jako slib, který manželovi dávám, že s ním budu " v chudobě i bohatství, ve zdraví i v nemoci" věrně "dokud nás smrt nerozdělí".
Ivi, já Tě tady vnímám jako naprosto čestného a hodného a šlechetného člověka, ale přece jen mám pocit, že - bys možná jinak mluvila, kdyby Tvůj muž neodešel z vašeho (Tvého) relativně spokojeného života, ale kdyby Tě během vašeho soužití dostal do milionových dluhů, kdybys ho 20 let tlačila ve sněhu na vozíku a musela obstarávat do domácnosti úúúúúplně všechno sama nebo kdyby začal mlátit vaše děti.... to bys taky ten slib brala tak vážně? Jsi si jistá, že bys to vydržela? Jen kvůli tomu slibu? Ty na tom "oddacím" slibu trváš, protože Ti prostě bylo v tom manželství dobře. Samozřejmě neznám podrobnosti.... Rozumíš mi, viď.
Není tady
Pokud na to člověk má, je manželství úžasná, hluboká a zásadní věc. Je neuvěřitelné, co všechno se lidem v souvislosti s manželstvím dokáže vylíhnout v hlavě - dluhy, vozíčky, mlácení dětí. Bože .
Upravil(a) Axi (4. 2. 2010 22:08)
Není tady
Tercila napsal(a):
Nechtěla bych odpovídat na otázku "proč" manželství (zrovna já pro tu instituci v dnešní době moc nehoruji), ale postřehla jsem ve svém okolí, že když je žena rozvedená nebo svobodná (jen jedna moje blízká kamarádka je vdaná), jako by si k ní lidi "dovolovali" víc, než když má "za zády" manžela. Přece jen vnímání manželství (tedy manžela) jako opory ve společnosti zřejmě přetrvává. Můžu se mýlit, ale mám to tak vypozorované.
Vanilka to napsala hezky... ale např. já jsem o "propojení rodů" nikdy neuvažovala, na to asi nejsem dostatečně sentimentální.
A asi jsem ovlivněná tou svou věkovitostí, ale dnes už bych nepovažovala za nutné se vdávat z důvodu, že jsem s někým šťastná a že s ním chci strávit život (nebo zbytek života)...
Tohle jsem od svého okolí nikdy nepozorovala. Možná se nepohybuju v té "správné" společnosti. Díkybohu se pohybuju v té správné společnosti.
Na otázku Proč manželství... teď za sebe neumím odpovědět. Vzletné fráze mě dávno opustily. Víckrát už do manželství vstoupit nechci. Jednou mi to stačilo. Není třeba mít na lásku papír a další děti už mít nebudu. Popravdě, zřejmě to v manželství neumím. Možná se to v příštím životě naučím. I když - manželství je stejně jen výmysl lidí. V příštím životě třeba bude úplně jiná "instituce". Vždyť i naše zákony mají momentálně z manželství akorát šprťouchlata. Obzvláště co se institutu věrnosti v manželství týče.
Snad jen - hezky mi to řekla má dcerka, když se vdávala - je to kvůli děťátku a společnému příjmení. Mami, pro mě se jinak NIC nezmění. Budeme žít spolu stejně, jako doteď. To mi přišlo moc hezké.
Neboť pokaždé žasnu, když někdo řekne, uzavřeli jsme manželství, protože jsme si mysleli, že se pak náš vztah zlepší. A za pár měsíců jdou tato manželství do .... kytek.
Upravil(a) majkafa (4. 2. 2010 23:44)
Tohle mě nějak zaujalo..... PROČ???
Poprvé jsem se vdávala mladá , z lásky a úplně pitomá. Manželství jsem brala jako "naše království". Budovat, chránit, zvelebovat. Skončilo v troskách.Další vztah byl na "psí knížku" . Nevidím rozdíl v závěru... Současné manželství? Vzali jsme se , protože jsme chtěli k sobě patřit. Oba. Můj muž je hrdý na to, že jsem si "vzala jeho jméno". Nějaké ekonomické parametry tohle naše společenství nabralo až v okamžiku "společného zdanění " v minulých letech.
Mě to ekonomično nenapadlo ani náhodou při uzavíraní manželství. Rádi vzpomínáme na svatbu-malá veselá, naše. Nečekaná pro okolí... Prostě to bylo fajn navázání na vztah, který byl. To, že se díky tomu náš prcek má stejné příjmení s námi oběma je asi bonus.
Manželství je pro mě potvrzení vztahu- patříme k sobě. Vzhledem k tomu, že zlatou svatbu spolu asi neoslavíme(nebo pokud ano, stejně nebudeme vědět díky pokročilé skleroze oč kolem běží) slavíme výročí každý rok. Mazaně jsme vybrali i datum, které se nedá zapomenout....
Takže proč ?
Protože je to hezké, když se to povede...
Není tady
Já jsem se vdávala mladá a bylo to z lásky a nějak moc jsem o tom nepřemýšlela. Za dva roky jsem byla rozvedená. Dnes svatbu nevnímám jako vyvrcholení vztahu, vnímám jí jako formalitu, kterou k životu nepotřebuju. Nevím jak bych mluvila, kdybych už jednou vdaná nebyla, třeba bych svatbu chtěla zažít, těžko říct. S přítelem máme dvě děti a svatbu neřešíme ani jeden. Řekli jsme si, že jesti spolu vydržíme, tak se vezmeme po dvaceti letech, aby i děti z té svatby něco měli. Někdo to moc nechápe (přítelův nevlastní otec, pár známých), většina lidí v mém okolí taky svatbu nevnímá jako něco důležitého - řekla bych, že známe hodně párů i s dětma, kteří spolu žijí bez svatby, možná i víc než těch, kde jsou manželé. Asi to je i tím, že já ani přítel nejsme věřící, tudíž svabtba pro nás asi nemá takový význam jaký má pro ostatní. A asi kdyby se moje první manželství povedlo a trvalo doteď, tak bych taky asi měla jiný názor.
Není tady
Manželství je čistě společenská smlouva založená především na výchově potomků a společném majetku. Láska a přátelství to, je ovšem nezbytný bonus.
A je celkem jedno, zda je manželství "posvěceno" rituálem svatby a nebo ne.
Pokud dva lidi spolu žijí a vychovávají děti, vždycky je to nějaká forma menželství, vždyť oni sami se dožadují dodržování "manželských povinností" jako je například věrnost.
Rozdíl mezi sezdaným a nesezdaným párem je v podstatě jen v tom "papíru" a pocitu lidí, kteří se nevzali, že ze vztahu mohou kdykoliv odejít. Což je ale dost tragický omyl. Je to sice snazší o několik soudních stání, ale na jejich rodinu, kterou si společně vybudovali, to má naprosto stejně destrukční dopad, možná ještě větší.
Nu a pokud mi někdo chce tvrdit, že manželství není založeno na tom, co říkám, tak ať mi vysvětlí, proč je tu pak tolik nářků od žen, které by nejraději z manželství odešly a říkají: nechci BRÁT dětem tátu... kam půjdu...nepostarám se sama o sebe a o děti.... bla bla. Přitom to jsou absurdně většinou ty ženy, které tvrdí, že manželství je postaveno na lácse a důvěře, majetek pro ně nehraje roli...
Jejich životní situace jim ale ukáže přesný opak.
To, co se dnes kolem manželství děje, je dle mne zcela absurdní. Lidé se bojí závazků, někteří až tak, že žijí trvale single. Světové statistiky hovoří jasně - přibývá nesezdaných párů a co je hodrší - přibývá lidí, kteří se ani neodváží a nebo nedokážou nevázat vztah.
To ovšem platí především pro západní civilizaci.
Východ až takový problém nemá a vsele se množí Taky nás jednou pěkně "převálcuje", Nu konec konců nebude to v dějinách poprvé
Není tady
Myslím si, že spousta lidí se bojí. Bojí se, že pro ně manželství bude svazující. Že nebudou mít možnost "dýchat", někteří mají strach, že by mohlí příjd o tu svou "pracně slepenou hohniválskou kuličku", nedej bože by se o ní museli dělit. Vidí kolem sebe kolik se jich rozvádí a jaké "divadlo" se při tom děje.
Z mého pohledu je fajn, když svazek, který funguje a patneři si navzájem berou a dávají vyústí v manželství. Přeci jen určitá forma legalizace svazku je i pohodlná. Co když se např. něco tomu druhému stane a z vlastní rodinné zkušenosti vím, že pak vznikají zbytečné problémy.
Jsem pro manželství, ale né za každou cenu. Rozdělovala bych pojem manželství a partnerství. Manželství je pro mne - výchova dětí, vybudovaný společný majetek ... .
Partnerství - to je jiná voda. To je náš vztah. Vzájemný cit, respekt, tolerance, úcta . Na tohle je papír zbytečný.
Ideální je když tyhle dvě věci ( manželství a partnerství) fungují dohromady.
Není tady
Pandorraa napsal(a):
Manželství je čistě společenská smlouva založená především na výchově potomků a společném majetku. Láska a přátelství to, je ovšem nezbytný bonus.
A je celkem jedno, zda je manželství "posvěceno" rituálem svatby a nebo ne.
Pokud dva lidi spolu žijí a vychovávají děti, vždycky je to nějaká forma menželství, vždyť oni sami se dožadují dodržování "manželských povinností" jako je například věrnost.
Rozdíl mezi sezdaným a nesezdaným párem je v podstatě jen v tom "papíru" a pocitu lidí, kteří se nevzali, že ze vztahu mohou kdykoliv odejít. Což je ale dost tragický omyl. Je to sice snazší o několik soudních stání, ale na jejich rodinu, kterou si společně vybudovali, to má naprosto stejně destrukční dopad, možná ještě větší.
Nu a pokud mi někdo chce tvrdit, že manželství není založeno na tom, co říkám, tak ať mi vysvětlí, proč je tu pak tolik nářků od žen, které by nejraději z manželství odešly a říkají: nechci BRÁT dětem tátu... kam půjdu...nepostarám se sama o sebe a o děti.... bla bla. Přitom to jsou absurdně většinou ty ženy, které tvrdí, že manželství je postaveno na lácse a důvěře, majetek pro ně nehraje roli...
Jejich životní situace jim ale ukáže přesný opak.
To, co se dnes kolem manželství děje, je dle mne zcela absurdní. Lidé se bojí závazků, někteří až tak, že žijí trvale single. Světové statistiky hovoří jasně - přibývá nesezdaných párů a co je hodrší - přibývá lidí, kteří se ani neodváží a nebo nedokážou nevázat vztah.
To ovšem platí především pro západní civilizaci.
Východ až takový problém nemá a vsele se množíTaky nás jednou pěkně "převálcuje", Nu konec konců nebude to v dějinách poprvé
dítě je daleko větší závazek než manželství a těch se nesezdaní nebojí?
Není tady
Sofi1 napsal(a):
Ideální je když tyhle dvě věci ( manželství a partnerství) fungují dohromady.
Vnímám to stejně
Jenže to je pak ta "dřina", o které mluví Plzák.
Já si ale myslím, že ta "dřina" může být i příjemná
A taky že záleží jen a jen na každém z nás, zda si určitou míru své vlastní svobody - tak abychom neomezovali zase toho druhého - dovedeme i v manželství udržet
Není tady
aprill napsal(a):
dítě je daleko větší závazek než manželství a těch se nesezdaní nebojí?
No vidíš
To mi taky vrtá hlavou, že nevidí ten rozpor.
Není tady
Partnerství je pro mne:
- důvěra jeden v druhého
- úcta
- láska
- řešení každodenních problémů
- pomocná ruka
- možná společená budoucnost
- děti
Manželství je pro mne:
- důvěra jeden v druhého
- úcta
- láska
- řešení každodenních problémů
- pomocná ruka
- možná společná budoucnost
- děti
Jen u manželství je to strvrzené smlouvou a lépe upraveny majetkové vztahy a právní náležitosti. N
Vůbec nechápu a nikdy jsem nechápala, že manželství je stvrzení pro okolí, že my dva k sobě patříme. To můj mozek opravdu nepobírá. V partnerství tu nejsme vázjemně jeden pro druhého?
Stejně většinou patříme hlavně sami sobě , a pak až jako bonus máme někoho po boku. A je jedno jestli v manželství nebo partnerství.
Prostě to chápu taky jako hlavně právní úkon a výhody a nevýhody z něj vyplívající.
Jinak v partnerském vztahu ze kterého mají vzejít děti jsem vždy pro úpravu majetkových vztahů.
Není tady
Klubí, já myslím, že svatba je rituál vyplývající ze starých rodových zvyklostí.
Je to manifestace radosti ze společné lásky a také přiznání se k závazku ze společného vztahu plynoucího a zárověň pozvání i pro ostatní ke sdílení té radosti. A je to samozřejmě i právní úkon,který má budoucí rodinu co nejvíce ochránit - mimochodem i tím, že ji "znesnadní" rozpad rozvodem.
Každý tu potřebu pochopitelně nemá.
Žena už dnes nepotřebuje patřit k nějakému muži, protože se dovede uživt a ochránit sama, muž nemá potřebu manifestovat své "majetnictví" ženy, protože podvědomě ví, že ji stejně nemůže vlastnit a mnohdy nejen ochránit, ale ani uživit...
Není tady
Klubko napsal(a):
Partnerství je pro mne:
- důvěra jeden v druhého
- úcta
- láska
- řešení každodenních problémů
- pomocná ruka
- možná společená budoucnost
- děti
Manželství je pro mne:
- důvěra jeden v druhého
- úcta
- láska
- řešení každodenních problémů
- pomocná ruka
- možná společná budoucnost
- děti
Jen u manželství je to strvrzené smlouvou a lépe upraveny majetkové vztahy a právní náležitosti. N
Vůbec nechápu a nikdy jsem nechápala, že manželství je stvrzení pro okolí, že my dva k sobě patříme. To můj mozek opravdu nepobírá. V partnerství tu nejsme vázjemně jeden pro druhého?
Stejně většinou patříme hlavně sami sobě , a pak až jako bonus máme někoho po boku. A je jedno jestli v manželství nebo partnerství.
Prostě to chápu taky jako hlavně právní úkon a výhody a nevýhody z něj vyplívající.
Jinak v partnerském vztahu ze kterého mají vzejít děti jsem vždy pro úpravu majetkových vztahů.
Ad vytučněné- o "potvrzení" jsem psala já, takže tedy můj pohled: Partnerství může být "potvrzeno" všelijak. V našich končinách je to stále nejběžnější vstupem do manželství. Někomu třeba stačí si říct pod stromem v lese - jen s tebou a nikdy jinak, někdo chce kostel, matriku a ještě předtím vším ohlášky a zásnuby (nebo jak to jde za sebou....)
V mém případě byl vstup do manželství takovou malou oslavou, prostě něčím, na co se hezky vzpomíná. Neumím asi říct , že by se něco změnilo prstýnkem na ruce, ale nosím ho ráda a můj muž taky. To "patříme k sobě " , nebo heslo pro jiné - jsem zadaný, zadaná- je viditelné. Někdo nenosí žádný atribut "patření k někomu" a taky to jde. U mě to je opravdu ta symbolika oboustranného chtění být považováni za pár ve stálém vztahu.
Co se týče dětí a jejich případného zabezpečení- je to dvoustranný meč. Na jednu stranu je dítě chráněné svým příslušenstvím k rodičům, na druhou stranu po rozvodu (rozchodu) se může stát manipulačním prvkem, obětí těch dvou bývalých k sobě patřících....
Mě to vytrestalo v okamžiku , kdy jsem musela žádat svého bývalého manžela o souhlas k vycestování nezletilého syna do zahraničí, k povolení manipulace s jeho spořením... A to vše v okamžiku, kdy se se synem nestýkal, spoření neplatil.... !
Všechno je o lidech. I prstýnek na ruce bývá jen kouskem kovu, stejně tak okatě "volné partnerství" může být svazující očistec .... ( mám za sebou )
Upravil(a) zuzi777a (5. 2. 2010 12:15)
Není tady
Co se týče dětí a jejich případného zabezpečení- je to dvoustranný meč. Na jednu stranu je dítě chráněné svým příslušenstvím k rodičům, na druhou stranu po rozvodu (rozchodu) se může stát manipulačním prvkem, obětí těch dvou bývalých k sobě patřících....
Mě to vytrestalo v okamžiku , kdy jsem musela žádat svého bývalého manžela o souhlas k vycestování nezletilého syna do zahraničí, k povolení manipulace s jeho spořením... A to vše v okamžiku, kdy se se synem nestýkal, spoření neplatil.... !
Nechci soudit. Ale to asi je o tom člověku, ne problém manželství jako takového,ne?
Dobrý je, že si to každý můžeudělat po svém.
Moje kamarádka měla svatbu se 100 lidma, za 150 000 kč. Dle mého zbytečné. Ale ony byla štastná, tak to je hlavní.
Já osobně jsem ten typ ženský, která si vezme na sebe letní šaty, vdá se někde na louce bosa a prstýnky koupí ve starožitnictví nebo na arabském trhu a do vlasů vetká kopretinu.
Opeče na zahradě prase a kdo chce ať dorazí.
Ježiš, jak je krásné mít možnost volby. Jupíííí
Není tady
Pandorraa napsal(a):
Klubí, já myslím, že svatba je rituál vyplývající ze starých rodových zvyklostí.
Je to manifestace radosti ze společné lásky a také přiznání se k závazku ze společného vztahu plynoucího a zárověň pozvání i pro ostatní ke sdílení té radosti. A je to samozřejmě i právní úkon,který má budoucí rodinu co nejvíce ochránit - mimochodem i tím, že ji "znesnadní" rozpad rozvodem.
Naprosto souhlasím! Každý to prožívá jinak, ale já to, že jsem "žena" svého muže prožívala (a prožívám) hodně hluboce. Jsem na to hrdá a raduju se z toho. Kromě jiného je ta svatba důležitá i pro okolí. Rodiče a nejbližší pochopí, že je jejich dítě "opouští": osvobozuje se od nich, buduje si vlastní rodinu, a i když je bude vždy milovat, má teď už i svoje vlastní závazky, které jsou pro ně důležitější.
V Bibli se o tom opuštění píše: Proto opustí otce i matku a budou ti dva jedno tělo.
Já netrcdím, že to vše můžeš udělat i bez svatby (a třeba tě i tví rodiče "pustí" i bez ní), jen říkám, že pro mě svatba tento význam má (mimochodme Klubko, měla jsem mini svatbu a pak prase s kamarády, bylo to super )
Není tady