Dito a neprochází si Kolombo ( to je dobrý ) prostě jenom obdobím toho největšího připoutání? Když jsem mluvila s psycholožkou, varovala mě, že to má většina dětí kolem 8. měsíce a pak někdy mezi rokem a rokem a půl. Prý si mamky nemůžou zajít ani na záchod...a je pravda, že jsem to i párkrát od známých slyšela
Ale tu kineziologii, jak radí Johana, by byla určitě fajn. Když nic jiného, dozvěděla by ses, jestli je to tak, jak myslíš, nebo je problém jinde

Lúthien napsal(a):

Dito a neprochází si Kolombo ( to je dobrý ) prostě jenom obdobím toho největšího připoutání? Když jsem mluvila s psycholožkou, varovala mě, že to má většina dětí kolem 8. měsíce a pak někdy mezi rokem a rokem a půl. Prý si mamky nemůžou zajít ani na záchod...a je pravda, že jsem to i párkrát od známých slyšela
Ale tu kineziologii, jak radí Johana, by byla určitě fajn. Když nic jiného, dozvěděla by ses, jestli je to tak, jak myslíš, nebo je problém jinde

Jo, tak to přesně sedí: Kolem 8 měsíců věku mého syna jsem opravdu nemohla ani na ten záchod,aby hned nebrečel a neprotestoval, že  s ním chvíli  nejsem...
No, a teď, po devatenácti letech, je odpoutaný až mě to někdy mrzí

Já bych to nějak zvlášť neřešila, jen jak tu píšou holky, zkoušela bych ho v kontaktu s ostatními lidmi postupně polehoučku "otužovat". Jinak si to spíš užívej, to období, kdy děti o rodiče hodně stojí, je až říliš krátké...

Napisu k tomu jeste tohle.
To co se pise v clanku od Ronji "Jak zmírnit separační úzkost", to je podle meho resenim dusledku, nasledku toho, ze je detatko svoji matkou tak pevne privlastneno k sobe. Nikomu nelze nic zazlivat, je to naprosto prirozeny, ze matka ma tuto tendenci dite "ochranovat".
Ovsem pokud se matka sama neosamostatni od toho pocatecniho "proc" (napr. strachu o jeho zivot), bude velmi tezke vubec osamostatnit matku a jeji detatko. Muzes ho samozrejme davat jinym lidem, aby se ono osamostatnilo. Ale taky bude urcite zajimavy pozorovat co to dela s Tebou, jak Ty sama to vnimas, jake pocity to vyvolava.
To o cem tu mluvim ja je vyreseni problemu jednou provzdy (zmizi spoustec problemu) tim ze ho poznam, pojmenuju a pak pustim.

Ale muzu se samozrejme taky mylit a muze to byt cele jinak, jen pisu jak to na me pusobi

Upravil(a) mariposa (3. 2. 2010 12:39)

Jako sama jsem zvědavá na svého darebáka,protože ho to začíná chytat taky

Dita.L napsal(a):

Lúthien napsal(a):

Protože se to nejspíš týká opravdu většiny dětí (i těch, které matka v těhotenství nechtěla), připadá mi tohle vysvětlení zajímavé a zas až tak hluboko do "duchovna" bych vždycky nechodila. Spíš vývoj, období poznávání, počátky logiky...

Ale co se týká Dity a jestli to tak sama cítí, nejspíš tam i to připoutání z těhotenství bude. Zvlášť, kdyby Kolombo takhle vyváděl ještě v roce a půl Tady je asi nejlepší poslouchat svoje "srdíčko"

Luthien, ja nevim, jestli jsi mi rozumnela v tom, ze jsem nechtela aby se narodil. To neee proto, ze bych ho nechtela ale protoze jsem si uvedomovala, ze uz ho nebudu moct chranit a nechtela jsem ho "pustit z briska" asi jsem to spatne napsala....

Jinak s tebou ale potichu souhlasim v tom co rikas. Me slo ale asi spis o Krystofuf vzorec chovani, protoze kdyz ho dam do jeslicek / k babicce nebo ho necham doma s Pavcou, tak se citim svobodna, klidna a tech par hodin si uziju nejak, jak to s ditetem proste nejde. Me jde ale hodne o malinkeho. Mam pocit, ze to on ma problem se odpoutat a asi jsem potrebovala slyset, ze je to normalni protoze jsem se opravdu hodne zamyslela nad tim vepsanym vzorcem toho nebezpeci a hruzy mimo brisko, ze jsem spis chtela pomoct jemu.

Me nepripada, ze by to delal az ted  (Ronji, je mu 15 a pul mesice) on to dela prakticky porat. Snad od sestinedeli. Musela jsem ho stale nosit u sebe. Nechtel nikdy zustat s nekym jinym.

Taky jsem si rikala (a to je totalne neduchovni) ze za to muze satek. Ze je tak zvykly na to, ze se stale nosi se mnou, ze ted, kdyz je zima, mrzne, pod bundu se sice vejdeme ale vyhovuje to jen na kratsi dobu a navic jsem po urazu a mam problem se zady, tudiz nosit nemuzu. Rika se, ze mimi se v satku rozviji psychicky daleko lepe, osamostatni daleko rychleji.... Ja mam ovsem zcela opacny pocit.

No jasně, že jsem tě pochopila, Dito. To byl jen takový příklad s těmi nechtěnými dětmi, který se na tebe vůbec nevztahoval:)
S tím šátkem nevím. Taky jsem si ho koupila, ale moc nám nevyhovoval, tak jsem ho moc nepoužila...škoda Ale taky mi připadá spíš logické, že se dítě osamostatní pomaleji...

Dito, také si myslím, že jsi svými obavami v těhotenství k sobě dítě připoutala.
Jsi jeho matka a ono ti věří, bojí se být "venku" samo.
Ty sama přece musíš věřit, že je v bezpečí, pak tomu uvěří i tvůj syn.

lvice napsal(a):

Dito, procházela jsem něčím podobným, i když na dítko jsem se nesmírně těšila. První rok na mě Ondra doslova visel a chraň bůh, odešla-li jsme pryč. Prý to bylo jeho trhlinami v auře, a já ho svoji silou a přítomností chránila - jako matka chrání mládě před nezbepečím v divočině. Dělali jsme odblok v kinezce a nezměnilo se téměř nic. Tak jsem zkusila něco jiného. Chodili jsme do hodně do kolektivu - plavání, cvičení s kojenci, posléze batolaty. Nenápadně jsem ho nechávala "samotného" mezi dětmi a  stála tak metr od něj. Vykuleně pozoroval cvrkot a děti kolem sebe. Pomalu, pomaličku se to lepšilo. Zůstává stále "mamanem", ale v klidu můžu odejít do města nebo na jiné aktivity. Jsou dny, kdy je mu putna, že odcházím, dny, kdy občas fňuká u dveří, dny, kdy chytá hysteráky a není k utišení. Takže jsem prostě najela na metodu "krkavčí matky", protože se musí naučit, že máma nebude stále s ním 100 % času, musí se naučit být v kolektivu sám za sebe, bez mámy. Je to mnohem lepší než před půl rokem, ale čeká nás dlouhá cesta. Holt co jsem si vymodlila, to mám .

Dito, moje mamka se mnou měla podobné potíže. A protože s tím nic nedělala v tom slova smyslu, abych se osamostanila, tak mi to občas zbytečně zkomplikuje život. Ona dělala to, že čím víc jsem se bála, tím víc mě ochraňovala a tím méně jsem byla schopná fugnovat mezi vrstevníky a ostatními lidmi až z toho vznikl začarovaný kruh. Plus v kombinaci s mojí vrozenou úzkostí to bylo maso.
Dneska vím, že spoustu věcí jsem přebrala od ní. Nevěřila, že to bez ní přežiju a zvládnu, takže při sebemenším problému se snažila tu překážku, která přede mnou stála, odstranit a ochránit mě.
Nejsem zastánce toho, když se na děcko tlačí a rodičové ho nechávají uřvat ale přílišná ochrana je taky na nic. Takže bych se malého Kolomba snažila svěřovat i dalším lidem a pomalounku ho zvykat na to, že máma tu prostě není furt a že některé věci bude muset zvládat sám a že je zvládne. Myslím si, že když na to půjdeš pomalu a s citem, tak to pro něj bude jen plus.
Jinak jsem se měla čest přesvědčit o tom, jak děti reagují na různé lidi. Když jsem hlídala jednoho klučíka, tak při každém odchodu mámy řval. Jak tur. V mometně, kdy se za ní zavřeli dveře, tak doslova a dopísmene přešel z huronského řevu do naprostého klidu a tahal mě za ruku, že si jdeme hrát. A na mámu si do konce dne ani nevzpomněl.

taurus napsal(a):

Dito, moje mamka se mnou měla podobné potíže. A protože s tím nic nedělala v tom slova smyslu, abych se osamostanila, tak mi to občas zbytečně zkomplikuje život. Ona dělala to, že čím víc jsem se bála, tím víc mě ochraňovala a tím méně jsem byla schopná fugnovat mezi vrstevníky a ostatními lidmi až z toho vznikl začarovaný kruh. Plus v kombinaci s mojí vrozenou úzkostí to bylo maso.
Dneska vím, že spoustu věcí jsem přebrala od ní. Nevěřila, že to bez ní přežiju a zvládnu, takže při sebemenším problému se snažila tu překážku, která přede mnou stála, odstranit a ochránit mě. Nejsem zastánce toho, když se na děcko tlačí a rodičové ho nechávají uřvat ale přílišná ochrana je taky na nic. Takže bych se malého Kolomba snažila svěřovat i dalším lidem a pomalounku ho zvykat na to, že máma tu prostě není furt a že některé věci bude muset zvládat sám a že je zvládne. Myslím si, že když na to půjdeš pomalu a s citem, tak to pro něj bude jen plus.
Jinak jsem se měla čest přesvědčit o tom, jak děti reagují na různé lidi. Když jsem hlídala jednoho klučíka, tak při každém odchodu mámy řval. Jak tur. V mometně, kdy se za ní zavřeli dveře, tak doslova a dopísmene přešel z huronského řevu do naprostého klidu a tahal mě za ruku, že si jdeme hrát. A na mámu si do konce dne ani nevzpomněl.

Kaštanko, obě mluvíme o tomtéž ale jinými slovy .

Dita.L napsal(a):

Taky jsem si rikala (a to je totalne neduchovni) ze za to muze satek. Ze je tak zvykly na to, ze se stale nosi se mnou, ze ted, kdyz je zima, mrzne, pod bundu se sice vejdeme ale vyhovuje to jen na kratsi dobu a navic jsem po urazu a mam problem se zady, tudiz nosit nemuzu. Rika se, ze mimi se v satku rozviji psychicky daleko lepe, osamostatni daleko rychleji.... Ja mam ovsem zcela opacny pocit.

Ditko, šátkem to asi nebude. Dcera nosila malou v šátku cca do 7mi měsíců, protože nechtěla být v kočáře ani za nic a taky to bylo docela úzkostné dítě. A pak začly přecházet na kočár a docela bez problémů. Samosebou musely postupně, navíc z tohohle kočáru vidí; ale problém nebyl. Momentálně občas projevuje tuhletu separační úzkost (to je ale příšernej termín! ) občasně (je jí 9 měsíců), jenže dcera s ní chodí na všelijaké zpívánky a do matřeřského centra, s kamarády, kteří mají taky dětičky a tak - jak holky psaly, funguje to hezky na to postupné oddělování od maminky. A taky ji pořád pozoruje, co fungovat bude a jak....
Vzpomínala jsem, jak jsme to řešily my s vámi, dnešními maminkami -  to nebyly šátky, mateřská centra a hlavně žádné informace - tak jsme musely válčit jak se dalo O separační úzkosti tenkráte nikdo neslyšel - tak se muselo pozorovat a pozorovat a pozorovat a zkoušet.....je taky pravda, že jsme byly mnohem více doma, protože nebyla ani desetina možností někam vyrazit, co dnes, takže nevím, jestli to nebyl jistý..aspekt stability? Bůhví. (a to já jsem byla naprosto výjimečně neposedná matka ) Možná, když o tom tak uvažuju, jsme to tak neřešily prostě proto, že se nedalo nic dělat - jinak to nešlo. Kočár se musel nechat před krámem - pochopitelně i s dítětem - když jsem šla zatápět, tak jsem to dítě prostě ssebou mít nemohla....tím chci říct, že jsme u toho netrpěly žádným pocitem provinění, protože tak to prostě bylo. A ten pocit provinilosti, to je velká mrcha!

Dituš, ještě jsem si vzpomněla, dávala jsem Ondrovi dlouhodobě Bachovky 39 - Rescue remedy.