mariposa napsal(a):

Jinak k otazce vlakna sama za sebe rikam, ze stastne partnerstvi osobne ziju a jsem za nej nesmirne vdecna a casto za nej dekuji. Zit ve stastnem partnerstvi povazuju za raj na zemi, je to pozehnani a zalezi predevsim na mne kolik lasky davam i kolik dostavam

cítím to podobně, u mě ten pocit štěstí vzniká právě z pocitu vděčnosti k životu, že mi toto dopřál a moc si toho vážím.

Je to zajímavé, že vděčnost u mě způsobuje pocit štěstí. Nevím jestli je to divné, nebo normální.
Ale od té doby co cítím vděčnost i za maličkosti*, tak jsem pernamentně šťastná. Uvidím, jak dlouho mi to vydrží, jestli mi to zas nepřeválcuje ta moje depkoidní černá díra

* Třeba o víkendu jsem přítele vytáhla do vedlejší místnosti, s tím že jsem něco objevila. Stáli jsme bosky na úplně rozpáleném koberci od sluníčka, první letošní náznak toho, že zas jednou bude jaro Já nevím, ale mi dělají radost takové blbosti.

Kdysi jsem 3 roky bydlela na patře s holkou (tehdy nám bylo 25 ),měla staršího manžela asi o 15 let a narodilo se jim mimi.Budili dojem perfektního manželství,často jsem ho vídávala s kočárkem venku,nosil nákupy(neměli auto),chodili ruku v ruce....v dobrém slova smyslu jsem jí záviděla tu pohodu a klid,jak jí manžel pomáhá a jak se jim oběma věnuje,zatímco mé manželství nebylo nic moc.Pak se odstěhovali ( ale jen o 2 bloky dál do většího bytu ) a asi po 5-ti letech jsme se potkali a začali se přátelit.Nevěřila jsem svým uším ani očím,když mi povyprávěla o svém manželovi.Psychicky jí týral,dokonce i fyzicky napadl, viděla jsem ohromné modřiny a řekla mi,že hodně pije ( nikdy jsem ho neviděla opilého).A to prý po celou dobu manželství!!!!!Ptala jsem se proč s ním ještě je.....milovala ho.Pro mě divné,milovat někoho,kdo mi ubližuje.Chtěla jsem jí pomoct.Několikrát odmítla.Přestaly jsme se stýkat,protože já se nemohla dívat na to jak je nešťastná a přitom nečinně stát a nic nedělat.Ale respektovala jsem její přání. Tak i takhle může vypadat zdánlivě šťastné manželství.....

Wiki, skutečně stále jasněji vidím, že jsme každá jiná. Ale přeci by to byla nuda, kdybychom byli všichni stejní...

K tvému příspěvku - půjdu také jen k podstatě:
Píšeš:
pokud chci být štastná a spokojená, musím si ten pocit vytvořit sama. Spouštěcí signál, který příjemno vytvoří je v režii a v kompetenci pouze MĚ.

Ano, tak to asi platí pro tebe a možná pro mnohé další. Tomu rozumím a to akceptuji.

Ale například já to mám jinak: Já si můžu takto vytvořit, navodit, či vsugerovat (je jedno, jak tomu budeme říkat) pocit, že jsem SKORO ve všech oblastech života spokojená - v pracovní, v oblasti spousty aktivit, koníčků, přátel, dětí, atd.atd.
Část svého života jsem byla sama, a poznala jsem jasně, že dlouhodobější vztahová samota mě po všech stránkách nevyhovuje. Že ač velmi prakticky bytost samostatná, citově potřebuji mít někoho, s kým svůj život sdílím. Nemám- li ho, cítím se osamněle, necítím se plně šťastná.
Můžu si tisíckrát říkat: Můj pocit štěstí se odvíjí jen ode mne samotné. Ale takto já to prostě nemám, to mi nejde z duše, kdybych měla takovýto návod (který tobě funguje) na sebe aplikovat, musela bych se sama sebe duševně znásilňovat. A to nehodlám.
Po miliony let jsme bytosti společenské, žijeme v tlupách či párech. Teprve v posledních pár málo letech je trend žít sami, a nebo celé své štěstí odvíjet především jen sami od sebe.

Já to cítím tak, že já tuto pravěkou potřebu sounáležitosti a sdílení života (nevím, jak to líp nazvat ) v sobě jasně a jednoznačně cítím. Že k pocitu úplného štěstí potřebuji mít i hezký vztah.
A nestydím se za to. Jsem jiná, než ty. Jsem asi i jiná, než je dnes moderní a většinové (Viz články ve všech ženských časopisech -typu - je mi báááječně samotné, žádného chlapa nepotřebuju).

Já prostě nemůžu najít svůj pocit štěstí POUZE V SOBĚ nezávisle na všech ostatních, když SOUČÁSTÍ mého pocitu úplného štěstí je  hezký vztah. A ten se nedá rychle naordinovat a nebo vsugerovat, když prostě zrovna není. Hezký vztah se dá ale naštěstí najít. Jen to bohužel není hned a často se na něj dlouho čeká, dlouho a těžce na tom hledání pracuje. A někomu se to nedaří třeba roky, například některým mým kamarádkám, aktivním fajn babám, co se ale cítí osamnělé... Prostě já a tito lidé jsme od přírody "párově založené" , líp to vyjádřit neumím.

Wiki, tebou výše popsaný princip funguje TOBĚ. Ale to neznamená, že musí být naprosto obecně platný a použitelný pro všechny. Pro mě použitelný není.
A protože jsem poznala dokonale své nitro a tudíž i své potřeby, zařídila jsem se podle toho: Už dva roky takový velmi spokojený vztah mám a vlastně se cítím velmi spokojená. Upřímně si uvědomuju, že tak silný vztah, jako v manželství to sice není a ani nemůže být, ale to nic neubírá tomu, že jsem spokojená.
Tohle je zas MOJE cesta, můj způsob, jak dosáhnout spokojenosti v souladu s mou duší. A vím, že takto to nemám jen já, v reálu i tady na babinetu jsou tak založené ženské, jako já.
A pozor - nemluvte o tom ve smyslu - je raděj za každou cenu v nevyhovujícím vztahu, jen aby proboha nebyla sama. To už totiž mluvíte zas o něčem úplně jiném.

Já strašně nemám ráda, když princip "nalezení štěstí JEN v sobě samé" je vydáván jako JEDINÁ správná cesta, univerzálně platná pro všechny.
A když dokonce některé přispěvatelky (teď nemyslím tebe, Wiki) podsouvají těm řekněme "párově založeným" jakousi neschopnost, nesamostatnost, pocit "ona je blbá, nevydrží chvíli bez chlapa", kdyby to dělala podle naší jednoduché rady, bylo by jí hned hej.
A přiznám se, že mi i vadí slova která jsi Wiki použila v této souvislosti " nemůžu očekávat, že mi pocit štěstí navodí někdo jiný zvenčí". O žádném "čekání na to, až mě někdo zachrání, a zbaví osamnělosti, navození pocitu štěstí zvenčí " to vůbec není. To si hluboce nerozumíme a to je nám "párovým" zas vsugerováván pocit pasivity a neschopnosti.

Wiki, já ti tvou cestu a tvou životní filozofii neberu. Přeju ti, že tobě a některým jiným funguje.
Ale prosím, už mi ji znovu nepodsunuj jako jedinou správnou i pro mě. Zkus akceptovat, že já jsem jiná než ty a tvé cesty na mě neplatí, na mě platí ty mé (které by zas asi nefungovaly na tebe - no a co? )

Nevím, jestli je to srozumitelné, líp to popsat neumím. Ale pokud jste to někdo nepochopil, nevadí. Chtěla jsem to jen vysvětlit těm, co je to zajímá.
Ale v žádném případě nemám potřebu se před někým za svůj život, za svou cestu ke štěstí obhajovat. To nemám zapotřebí.

Upravil(a) Blossom (17. 2. 2010 14:50)

majkafa napsal(a):

Pocit šťastného manželství může být relativní a nemusí odpovídat tomu, jaké manželství ve skutečnosti je.
Celých 20 let svého manželství jsem měla pocit, že je šťastné. Akorát občas jsem trpěla depresemi. Jednou se i léčila. A občas trpěla záněty. Divila jsem se, odkud ty deprese, zvlášť v období, kdy bylo pro mě vše v pořádku, krásná období našeho vztahu, v práci vše OK, všichni zdraví, ...
A pak, po provalené nevěře mého BM vyšlo najevo, že v obdobích, kdy jsem trpívala depresemi a občas i záněty, měl můj BM milenku.

Majko, nemůžu si pomoct: Když to vidíš takhle, tak teď zas předáváš štafetu těch depresí a zánětů dál - manželce svého milence?  
Nechápu...ale to je asi jedno...

Prostě někteří UŽ to vědí a jiní ZATÍM ještě ne

Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když mají dobrý pocit pod hrudním košem.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když je někdo sekýruje a dá jim občas košem.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když u partnera mají pocit bezpečí.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když u partnera mají pocit nejistoty a nebezpečí.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když nachází u partnera něhu.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když dostanou napráskáno na zadek.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když mohou obdarovávat.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když je partner zajistí a nemusí nic dělat.
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když mají ve vztahu volnost (na koníčky, přátele či swingers-party).
Někteří spoluobčané se cítí šťastni, když tráví s partnerem co nejvíce času a bez se cítí nanaplněni.

Z toho plyne vlastně pouze jedna věc. Že pocit štěstí je vysoce individuální a každému dělá dobře něco jiného a cítí štěstí v jiném druhu manželství. Nemůžeme posoudit míru štěstí a hloubku citu u sado-masochistických párů a srovnávat je s nějakým párem rovnoprávných partnerů. Kombinací je samozřejmě spousta.

Neexistuje žádná tzv. pravá láska a pravý pocit manželského štěstí. To jsou jen romantické mýty, slovní smyšlenky. Existují jen autentické pocity, a i ty jsou navíc zkreslené v čase a milosrdně zakrývající sentiment vzpomínek na to, co bylo kdysi krásné. Tzn., že kdokoli je šťastný a cítí se štastný, tak je sám sobě měřítkem toho štěstí. Nelze štěstí Blossom implantovat do rodiny Majkafy a naopak.

My máme viacero šťastných manželstiev v rodine... aspoň pokiaľ to ja dokážem posúdiť. Sesternica je teraz už dosť od ruky, žijú s mužom a deťmi v zahraničí, ale mám dojem, že sa fakt našli(hoci ona sa vzdala svojej zaujímavej a prestížnej práce kvôli jeho kariére ); bratranec so ženou zápasia s financiami, ale inak tiež OK aj po rokoch...  Brat relatívne tiež, hoci ja by som v tej Itálii žiť nemohla, ale im to, zdá sa, vyhovuje. Moji rodičia, kedysi moji starí rodičia, a terajšie druhé manželstvo môjho strýka...

Blossom napsal(a):

majkafa napsal(a):

Pocit šťastného manželství může být relativní a nemusí odpovídat tomu, jaké manželství ve skutečnosti je.
Celých 20 let svého manželství jsem měla pocit, že je šťastné. Akorát občas jsem trpěla depresemi. Jednou se i léčila. A občas trpěla záněty. Divila jsem se, odkud ty deprese, zvlášť v období, kdy bylo pro mě vše v pořádku, krásná období našeho vztahu, v práci vše OK, všichni zdraví, ...
A pak, po provalené nevěře mého BM vyšlo najevo, že v obdobích, kdy jsem trpívala depresemi a občas i záněty, měl můj BM milenku.

Majko, nemůžu si pomoct: Když to vidíš takhle, tak teď zas předáváš štafetu těch depresí a zánětů dál - manželce svého milence?  
Nechápu...ale to je asi jedno...

Fakt skús žiť s tým, že proste iní ľudia majú veci inak... napríklad Majka... A niektoré veci netreba chápať, stačí ich len prijať.

Ja za seba: mala som ako hodne nevyrovnaná pekný a šťastný vzťah, ale bohužiaľ s podobne nevyrovnaným človekom, a pri prvých krízach sa ukázalo, že celý "šťastný vzťah" stojí na hlinených nohách. V tom ja vidím tú zákernosť parterstva nevyrovnaných ľudí - je to ako keď jednooký vedie slepého... Samozrejme, že môžu doputovať takto až do Jeruzaléma alebo do Lúrd, ale je to predsa len trochu zložitejšie. Na druhej strane sú podľa mňa ľudia, ktorí majú talent na vyrovnanosť a seba-lásku, ale nemajú talent na život v páre(aj to zrejme vyžaduje istý druh talentu). Neexistuje nejaká priama úmera, alebo rovnicové vzťahy medzi seba-vzťahom a partnerským vzťahom, ale povedzme určité predpoklady.

Blossom napsal(a):

Wiki, skutečně stále jasněji vidím, že jsme každá jiná. Ale přeci by to byla nuda, kdybychom byli všichni stejní...

K tvému příspěvku - půjdu také jen k podstatě:
Píšeš:
pokud chci být štastná a spokojená, musím si ten pocit vytvořit sama. Spouštěcí signál, který příjemno vytvoří je v režii a v kompetenci pouze MĚ.

Ano, tak to asi platí pro tebe a možná pro mnohé další. Tomu rozumím a to akceptuji.

Ale například já to mám jinak: Já si můžu takto vytvořit, navodit, či vsugerovat (je jedno, jak tomu budeme říkat) pocit, že jsem SKORO ve všech oblastech života spokojená - v pracovní, v oblasti spousty aktivit, koníčků, přátel, dětí, atd.atd.
Část svého života jsem byla sama, a poznala jsem jasně, že dlouhodobější vztahová samota mě po všech stránkách nevyhovuje. Že ač velmi prakticky bytost samostatná, citově potřebuji mít někoho, s kým svůj život sdílím. Nemám- li ho, cítím se osamněle, necítím se plně šťastná.
Můžu si tisíckrát říkat: Můj pocit štěstí se odvíjí jen ode mne samotné. Ale takto já to prostě nemám, to mi nejde z duše, kdybych měla takovýto návod (který tobě funguje) na sebe aplikovat, musela bych se sama sebe duševně znásilňovat. A to nehodlám.
Po miliony let jsme bytosti společenské, žijeme v tlupách či párech. Teprve v posledních pár málo letech je trend žít sami, a nebo celé své štěstí odvíjet především jen sami od sebe.

Já to cítím tak, že já tuto pravěkou potřebu sounáležitosti a sdílení života (nevím, jak to líp nazvat ) v sobě jasně a jednoznačně cítím. Že k pocitu úplného štěstí potřebuji mít i hezký vztah.
A nestydím se za to. Jsem jiná, než ty. Jsem asi i jiná, než je dnes moderní a většinové (Viz články ve všech ženských časopisech -typu - je mi báááječně samotné, žádného chlapa nepotřebuju).

Já prostě nemůžu najít svůj pocit štěstí POUZE V SOBĚ nezávisle na všech ostatních, když SOUČÁSTÍ mého pocitu úplného štěstí je  hezký vztah. A ten se nedá rychle naordinovat a nebo vsugerovat, když prostě zrovna není. Hezký vztah se dá ale naštěstí najít. Jen to bohužel není hned a často se na něj dlouho čeká, dlouho a těžce na tom hledání pracuje. A někomu se to nedaří třeba roky, například některým mým kamarádkám, aktivním fajn babám, co se ale cítí osamnělé... Prostě já a tito lidé jsme od přírody "párově založené" , líp to vyjádřit neumím.

Wiki, tebou výše popsaný princip funguje TOBĚ. Ale to neznamená, že musí být naprosto obecně platný a použitelný pro všechny. Pro mě použitelný není.
A protože jsem poznala dokonale své nitro a tudíž i své potřeby, zařídila jsem se podle toho: Už dva roky takový velmi spokojený vztah mám a vlastně se cítím velmi spokojená. Upřímně si uvědomuju, že tak silný vztah, jako v manželství to sice není a ani nemůže být, ale to nic neubírá tomu, že jsem spokojená.
Tohle je zas MOJE cesta, můj způsob, jak dosáhnout spokojenosti v souladu s mou duší. A vím, že takto to nemám jen já, v reálu i tady na babinetu jsou tak založené ženské, jako já.
A pozor - nemluvte o tom ve smyslu - je raděj za každou cenu v nevyhovujícím vztahu, jen aby proboha nebyla sama. To už totiž mluvíte zas o něčem úplně jiném.

Já strašně nemám ráda, když princip "nalezení štěstí JEN v sobě samé" je vydáván jako JEDINÁ správná cesta, univerzálně platná pro všechny.
A když dokonce některé přispěvatelky (teď nemyslím tebe, Wiki) podsouvají těm řekněme "párově založeným" jakousi neschopnost, nesamostatnost, pocit "ona je blbá, nevydrží chvíli bez chlapa", kdyby to dělala podle naší jednoduché rady, bylo by jí hned hej.
A přiznám se, že mi i vadí slova která jsi Wiki použila v této souvislosti " nemůžu očekávat, že mi pocit štěstí navodí někdo jiný zvenčí". O žádném "čekání na to, až mě někdo zachrání, a zbaví osamnělosti, navození pocitu štěstí zvenčí " to vůbec není. To si hluboce nerozumíme a to je nám "párovým" zas vsugerováván pocit pasivity a neschopnosti.

Wiki, já ti tvou cestu a tvou životní filozofii neberu. Přeju ti, že tobě a některým jiným funguje.
Ale prosím, už mi ji znovu nepodsunuj jako jedinou správnou i pro mě. Zkus akceptovat, že já jsem jiná než ty a tvé cesty na mě neplatí, na mě platí ty mé (které by zas asi nefungovaly na tebe - no a co? )

Nevím, jestli je to srozumitelné, líp to popsat neumím. Ale pokud jste to někdo nepochopil, nevadí. Chtěla jsem to jen vysvětlit těm, co je to zajímá.
Ale v žádném případě nemám potřebu se před někým za svůj život, za svou cestu ke štěstí obhajovat. To nemám zapotřebí.

Blossom, on ale pocit štěstí skutečně záleží na tvém vnitřním nastavení, na tvém rozhodnutí být šťastná. Byť by to rozhodnutí bylo, jako u tebe, podmíněno něčím zvenčí ( třeba vztahem) což je riskantní, ale tvé.

To, jestli je člověk šťastný nebo ne neurčuje obtížnost či lehkost jeho života. Bývalý mluvčí ministra zdravotnictví pan Cikrt, o němž jsem viděla Třináctou komnatu, se cítí být velice šťastným, svůj život považuje za šťastný, přesto by většina z nás jeho osud považovala za těžký - tělesný handicap, rodiče ho v dětství dali do Jedličkova ústavu atd. A naopak spousta lidí, kteří žijí v takových životních podmínkách, které by většina z nás hodnotila jako úžasné, pocit štěstí neprožívá, viz různé slavné osobnosti a jejich sebevraždy třeba.

Takže skutečně štěstí nalezneš jen sama v sobě, protože jen ty si sama v sobě nastavíš, jestli a jak budeš štěstí prožívat. A znovu opakuju, jen ty si nastavíš, že budeš šťastná jen ve dvou nebo sama nebo cokoliv jiného.

Upravil(a) Vanilka69 (17. 2. 2010 18:26)

Blossom napsal(a):

Ano, žiju s vědomím, že různí lidé to opravdu mají jinak.
Jen opravdu nechápu, jak někdo, komu tak velmi ublížila nevěra jeho BM, myslím tím teď Majkafu, pak stejným způsobem jakožto milenka ženatých ubližuje zas jiným. To dovedu sice tak nějak vzít na vědomí, že i tohle existuje, ale nemůžu to přijmout ve smyslu "přijmout jako správné".
Já si o tom myslím, že to je , tím víc, že Majkafa sama na vlastní kůži ví, jak tyhle věci zraňují.  Že vlastně tu štafetu ubližování jen sama dál předává. To je můj názor, který mám právo vyslovit a vyslovuji.
Přijímám, že ona to prostě má takhle. Že velmi zvláštním způsobem uchopila princip že vše vychází primárně ze sebe-lásky a sebe- štěstí, jak píše Nicolas. Ale zároveň jedním dechem říkám, že já takovýto postoj k životu považuji za   K tomu jsem se ovšem už vyjádřila kdesi na nějakém starším vlákně, tak to dál není potřeba řešit. Ať si Majkafa dělá co chce.  Opravdu - ona to má velmi jinak, než já. To je tedy nezpochybnitelné.  

Ani zemetrasenie na Haiti nemusíš prijať ako "správne", ale proste ako životný fakt, ktorý sa deje bez ohľadu na tvoju vôľu  - a v podstate bez ohľadu na teba, tvoj život, etc. A že nechápeš? No, možno pochopíš, možno nie... len toľko, že "nechápať" nemusí byť vždy cnosť, ako naznačuje podtext , ono to môže byť občas aj negatívum. A niekedy je to úplne fuk ... Proste je fakt najjednoduchšie to prijať bez chápania alebo nechápania (hlavne ak sa ťa to osobne netýka).

Selima napsal(a):

Wiki napsal(a):

Já bych se chtěla připojit k Hir (probůh co se to děje ? )
Bloss píše , že ve vztazích to těm ženám  "nevychází", chybí jim hezký vztah...jinými slovy napíšu to, co Hir, alespoň se o to pokusím, ale jinak, konkretněj..
Takže ty ženy jsou v důsledku  v očekávání nečeho, a pakliže se jim toho nedostane, jsou nespokojené a smutné . Podle mě tedy vyplývá , že nejsou srovnané a vybalancované a neumějí být spokojeny se sebou. Jinak by neměly ony iluze a nebyly by smutné. Protože žít s partnerem, který nás miluje a váží si nás a podle toho jedná a dělá vše k naší spokojenosti - to vůbec není samozřejmost, a neměly bychom s tím nijak zvlášť počítat a HLAVNĚ cokoliv o to opírat. To je nadstavba a jen ta perlička na dortu. Bonus.
A ještě navíc si myslím, že z každého vztahu (řekněme zdravého, ne patologického) jde něco vytvořit. Třeba to nebude na zfilmování, asi by to byla spíš nuda, ale na vytvoření slušné rodinného   zázemí  pro děti.

A neberte to prosím tak, že to jsem se popsala já! Ne , bohužel se jen tomu učím,  ale dělám pro tento model maximum, a to proto, abych se trápila co možná nejméně.

Jednak je podľa mňa ťažké oddeliť patologický vzťah od problémového nepatologického... Druhak je otázka, čo to je NĚCO, čo sa vytvorí (peklo pre všetkých zúčastnených? uzavretý zakonzervovaný skleník, kde sa nedovoľuje prerásť určité hranice?)... Ja tvrdím, že ak vzťah nie je prínosom - ale skôr brzdou - pre všetkých zúčastnených, treba ho rozpustiť s láskou v srdci, kým sa to dá(s tou láskou v srdci... Život je prikrátky, aby sme zubami-nechtami tvorili "niečo".

Taky si myslim, ze tvorit za kazdou cenu nema smysl.

Miluš napsal(a):

Nicolas napsal(a):

PS: princip osobního štěstí stojí nad manželským štěstím. Je to matematická logika, která vychází z toho, že můžeme ovlivnit nejdříve sami sebe (svoje jednání, svoje myšlenky a poté i svoje pocity či spokojenost či štěstí) a až v druhé řadě můžeme (a to ještě jen do určité míry) ovlivnit situaci vznikající ze setkání a nažívání s druhou lidskou bytostí.

Ten princip říká, že tzv. štěstí a pocit toho štěstí je stabilnější a nezávislejší, když vychází primárně z "sebe-lásky" a "sebe-štěstí". Ono to tak na první pohled vypadá, že když nic nemám a potkám někoho, tak mám najednou "něco". Ale není tomu tak. I když ten pocit párového štěstí je samozřejmě autentický, o tom žádná. Jen je dobré říct na rovinu, že na otázku "může existovat šťastné manželství" je odpovědí to, že "vyšší šance je, když umí člověk být štastný i sám za sebe". Nic víc a nic míň v tom není.

Nicolas, je to tak, znovu a znovu sa mi v živote táto veta potvrdzuje, ale je pre mňa niekedy ťažké jej dostáť.

Ano, to je přesně to, o čem tu Wiki mluví
A proto vůbec není od ní troufalé, když říká, že tak to máme všichni.
Máme.
Jen někteří to mají ve vědomí, jiní ještě/už ne