hirondel napsal(a):

Blossom napsal(a):

Ano, souhlasím, že kdo není spokojený nebo spíš lépe řečeno srovnaný sám se sebou, nebude spokojen ani v páru či manželství. To platí.

Ale nedá se to obrátit - Že kdo je spokojený a srovnaný  sám se sebou, je automaticky spokojen v páru či v manželství.
Znám kolem sebe poměrně dost fajn bab - hezkých, chytrých, příjemných, samy se sebou srovnaných a spokojených, ale ve vztazích jim to nevychází.
A k tomu úplnému štěstí jim tedy právě hezký vztah chybí. Vlastně jim je samotným často smutno.

Ahoj Bloss,
nejdriv reknu ,ze jsem casto v lidech vyvolavala rekace ze to nemuze byt jinak nez tak jak pravi muj nazor.

Muj nazor a zivotni zkusenost je,ze jakmile je clovek skutecne stastny uvnitr sebe (neovlivnen okolnimi jevy),je rozhodnut zit stastne i v pratnereskem vztahu ten si zarovemn neklade do cesty pochybnosti ani zadne prekazky toho dosahnout.   

Zeny ktere znas muzou byt na prvni pohled ci na oko temy ktere vnimas-tedy srovnane samy se sebou (otazkou take je co tenhle pojem obsahuje za myslenku) a pritom nevedet jak takovy vztah potkat ci vybudovat.

Je velice znamou veci a vypozorovala jsem ze jakmile si zacne kdokoli klast nejake podminky ve vztahu ktere nesplnuji ocekavani,je to pocatkem konce.
Ocekavani zpusobuje lpeni. Clovek lpi na nejakych ocekavani na pozadavcich a jakmile lpi zakonite prohrava ve spokojenem partnerstvi,manzelstvi.
Takove veci se pak stale cyklicky opakuji,lide stale opakuji totez ,automaticky. Z takoveho cyklu je nutne vystoupi,jinak to nevede jinam nez do zaniku a nasledne noveho vzniku toho sameho.

Lip to vyjadrit neumim.

Já bych se chtěla připojit k Hir (probůh co se to děje ? )
Bloss píše , že ve vztazích to těm ženám  "nevychází", chybí jim hezký vztah...jinými slovy napíšu to, co Hir, alespoň se o to pokusím, ale jinak, konkretněj..
Takže ty ženy jsou v důsledku  v očekávání nečeho, a pakliže se jim toho nedostane, jsou nespokojené a smutné . Podle mě tedy vyplývá , že nejsou srovnané a vybalancované a neumějí být spokojeny se sebou. Jinak by neměly ony iluze a nebyly by smutné. Protože žít s partnerem, který nás miluje a váží si nás a podle toho jedná a dělá vše k naší spokojenosti - to vůbec není samozřejmost, a neměly bychom s tím nijak zvlášť počítat a HLAVNĚ cokoliv o to opírat. To je nadstavba a jen ta perlička na dortu. Bonus.
A ještě navíc si myslím, že z každého vztahu (řekněme zdravého, ne patologického) jde něco vytvořit. Třeba to nebude na zfilmování, asi by to byla spíš nuda, ale na vytvoření slušné rodinného   zázemí  pro děti.

A neberte to prosím tak, že to jsem se popsala já! Ne , bohužel se jen tomu učím,  ale dělám pro tento model maximum, a to proto, abych se trápila co možná nejméně.

Upravil(a) Wiki (16. 2. 2010 13:13)

Wiki, to co píšeš, je podle mě také jen otázka úhlu pohledu.
Píšeš - ty dotyčné osamnělé ženy mají být stoprocentně v životě spokojené samy se sebou, a hezký vztah - to je pak něco jako bonus. Nepochybuji, že to právě ty tak máš, a nepochybuji, že to takhle mají i mnozí další.

Ale kromě vás existují i jiné typy žen (i mužů!!) - pro které hezký vztah není pouhá nadstavba, ale svým způsobem jen ve vztahu (pěkném) a s fungující rodinou se cítí stoprocentně šťastné, a samy se cítí osamělé. Tak to vnitřně mají nastavené, stejně tak jako vy druhé zas máte vnitřně nastavený vztah jen jako bonus.

Žádná z těchto 2 odlišných skupin není horší, ani lepší. A nedá se ani říct jedny jsou samostatnější, jiné závislejší, nebo se sebou spokojeněnší či nespokojenější. Jsme prostě jen každý člověk JINÝ.
Na lidi neexistuje žádná šablona "jak to správně máte mít a cítit".

Wiki, píšeš, že to, že se tobě z toho vyplývá, tyhle ženy cítí osamnělé, je víceméně známka toho, že nejsou samy se sebou srovnané, vybalancované, samy se sebou spokojené.
Já si myslím, že tak to vůbec není. Ani trochu. Samy se sebou jsou možná spokojenější a v životě aktivnější a samostatnější, než mnohá z nás. Ale k pocitu úplného štěstí jim chybí to jediné -  hezký vztah. Jsou prostě takové, mají to jinak než vy ostatní.

Nakonec - velmi pěkně to vše bylo před pár měsíci popsáno na vlákně "Nemám rodinu" tuším, že od přispěvatelky Kalmy. Zájemcům doporučuji přečíst.
Chtěla jsem sem dát proklik na to vlákno Nemám rodinu, ale nepovedlo se mi to, je to asi 5 stránek nazpět na psychologické, poslední příspěvek tam byl 6.9.2009, podle toho to najdete, pokud vás to někoho zaujalo a chcete si to přečíst.

Upravil(a) Blossom (16. 2. 2010 14:43)

Taky jsem si teď vzpomněla, že znám rodinu, se 4 dětmi, kde manželka (má kamarádka) má mnohé psychické potíže, bere prášky na deprese, stále bojuje se svým malým  sebevědomím, takže srovnaná se sebou není ani náhodou, ale šťastné manželství má už 26 let.

Takže - v psychologii se poučky a pravidla nedají brát doslova, a nebo -  minimálně- z každého pravidla existují mnohé výjimky...

Johano, ale když si přečteš můj příspěvek znovu a doslova, je tam psáno - ona sama má psychické potíže, avšak šťastné manželství má už 26 let.
Nikoli - ona má psychické potíže, ale je přitom momentálně celkově a komplexně šťastná.

Ona sama mi to popisuje tak, že šťastné manželství a 4 děti - to je to, co se jí v životě maximálně povedlo. Nesmírně si toho váží.  Ale jak už to tak bývá (nikdo nemá úplně vše, že...) - zas ona nemá po 4 mateřských v pořádku sebevědomí, říká - kde mě asi vezmou do práce, až mi poslední mateřská skončí? Co budu dělat? Když práci tady nemůžou sehnat i lidi, kteří celý život z praxe nevypadli, na rozdíl ode mě, která jsem už vše ze školy zapomněla a nové věci se při 4 dětech učit nezvládala..
Z tohoto nyní plynou její současné psychické obtíže. To ovšem nic nemění na tom, že šťastné manželství už 26 let má.

Wiki, určitě nechci nic záměrně převracet naruby. Já to cítím tak, že pokud píšeš že je je pro tebe hezký vztah nadstavba,bonus,  myslíš tedy opravdu  nadstavbu, bonus.....

A nějak si nerozumíme, já zas jen koukám na to, jak píšeš ohledně těch mých zmíněných kamarádek, : "Nemůžu spoléhat, že mi "smutno" bude někdo odstaraňovat."  Nic takového ony, ani já sama nikdy neřekla, že by jako čekaly, až jim jejich "smutno" někdo zvenčí odstraní. Takhle k životu vůbec nepřistupují. To je minimálně nepochopení (pokud ne právě to převracení naruby...)


I ohledně toho příkladu mé kamarádky se 4 dětmi si nějak nerozumíme. Já doslovně píšu:
stále bojuje se svým malým  sebevědomím, takže srovnaná se sebou není ani náhodou, ale šťastné manželství má už 26 let.  ,
Srovnaná se sebou ona sama není, sama mi to vícekrát v poslední době říkala. Ale PŘESTO má už 26 let hezké manželství. Také její vlastní slova (po celou dobu, co se známe). Takže kdo by měl její manželství hodnotit kvalifikovaněji, než ona sama?

Příklad ohledně jí jsem použila v reakci na to, co píše pencila - že i takto jako to píše pencila to v životě může být (ne úplně stoprocentně vyrovnaná bytost, a přesto přitom hezké partnerství), a v reakci na to, co jsi psala ty: Když někdo není srovnaný sám se sebou, nemůže mít ani pěkné partnerství.
Uvědomila jsem si, že ani toto tebou napsané pravidlo (když se tedy chceme vyhnout slovu "poučka") není úplně stoprocentní, že z něj minimálně aspoň existují výjimky - např. pencila a ta má kamarádka.


Asi jsme v tomto hodně jiné. Na mě tvé příspěvky zapůsobily ve smyslu Já mám tuto cestu, tento ideál (být sama se sebou spokojená, sama pro sebe nejdůležitější,  a partnera mít jako bonus, nadtsavbu), tak pokud se tím budou řídit všechny osamělé ženy, budou spokojené taky.

Já se snažím říct asi toto - jsou lidé, kteří to mají a cítí JINAK. Pro které tato cesta neplatí. Hledají si cestu svou, která zas sedne JIM. Proč bychom měli být všichni stejní a jet podle jedněch psychologických pravidel?

Já to cítím podobně jako Wiki - vztah je něco, co mě může potkat, ale nemusí a přesto se mohu cítit když ne šťastná, tak aspoň spokojená.
V mém manželství jsem si celou dobu myslela, že mít šťastné manželství je norma. Mně to tak vyšlo - první láska, pak manželství a cítila jsem se v něm spokojeně a bezpečně, a to i když jsem měla deprese. Ale můj muž to tak necítil a v takovém manželství (s depresivním člověkem) se šťastný necítil. Když mi oznámil, že ode mě odchází, naprosto jsem se zhroutila, protože pro mě, ukolébanou svojí představou jistoty a bezpečí, to byla rána z čistého nebe. Myslela jsem si taky, že bez něho prostě nedokážu vůbec vydržet žít. Už to bude letos 5 let a já jsem zjistila, že můžu žít sama docela spokojeně. Sice s ním bych byla šťastnější, ale když to nejde, nemusím dělat psí kusy, abych našla někoho jiného. Vystačím si sama.
Ale Blossom má zas pravdu v tom, že existují ženy, které nedokážou být samy, raději mají vztah, který není úplně stoprocentní, ale jsou v něm šťastnější, než kdyby byly samy. Neodsuzuju je, ale já to tak nemám.

Wiki napsal(a):

hirondel napsal(a):

Wiki napsal(a):

A tyto dvě holky (ženy) dokázaly ty svoje bambuly svou trpělivostí "vychovat". Pochopitelně, že nešlo o výchovu v tom známém slova smyslu, ale výchovu vzorem, vstřícným a trpělivým způsobem, tolerancí..atp..
Po cca deseti letech, kdy bylo pánů opravdu "dost" (a znám je  nejen z vyprávění - jeden z nich je můj rozkošný bratr), se zklidnili, ustálili, neprůděj a souzní s manželkama, atd. Myslím, že pánové na vztahu vědomě vůbec "nepracovali", "odpracovaly to partnerky. Dnes jsou obě nadmíru spokojené. Úsilí se jim skutečně vyplatilo...

Peknej priklad. 

Možná holky rozjely Hoˇoponopono, aniž by to tušily...troška nadsázky.  Ale já začla věřit tomu, (ne kvůli bráchovi atd..), že opravdu člověk může  změnit svět, i druhé - láskou. Dříve bych tomu ani nevěřila.

Souhlas s Wiki, jde to, svět to nevím, ale lidi kolem sebe určitě.

Pencila: Já to myslela tak, že bojuju s depkama, s egem, nevyrovnaností atd. ...a i přesto mám přes 5 let šťastné partnerství.

Pencilo, Ty jsi to napsala tak hezky, že mi to nedá si nezavtipkovat Tzn.: jen aby díky těm Tvým depkám, egu a nevyrovnanosti neměl nešťastné partnerství Tvůj partner (jen legrácka, fakt, uznej, že se ta slovní hříčka nabízí)

A podobně jako Ty si myslím, že: vyrovnanost a spokojenost sama se sebou ještě nezaručí spokojené partnerství.... (i když by to bylo fajn)

helena napsal(a):

ona sama má psychické potíže, avšak šťastné manželství má už 26 let
A její manžel si myslí totéž?
Tak mě napadlo, jestli mu jen není trapný opustit manželku, která "má mnohé psychické potíže, bere prášky na deprese, stále bojuje se svým malým  sebevědomím, takže srovnaná se sebou není ani náhodou"...

Znám je oba (jsou to mí spolužáci z gymplu) , s ním jsem samozřejmě v kontaktu míň než s ní, ale z toho, co jsem i s ním mluvila a z toho, co u nich při svých návštěvách vidím, se mi to jeví tak, že i on to manželství považuje za šťastné, a že se i po těch 26 letech mají vzájemně rádi. Samozřejmě - toto je pouze můj dojem, ty jediné "správné a věrohodné "  informace o jejich manželství by sem mohli napsat jen oni sami.

Ale překvapuje mě, kolik lidí se tady ozvalo, ve smyslu, že pravděpodobně šťastní v manželství nejsou, že to by ona nebrala prášky na deprese atd., atd... Překvapuje mě, jak i z té mé jediné letmé poznámky o nich, je řada lidí jaksi přesvědčena, že "vědí", že to je u nich  asi jinak, že šťastní pravděpodobně vůbec nejsou....
No, je to váš názor, já vám ho neberu.
Ale udivuje mě rozhodnost takovýchto domněnek od lidí, kteří zmíněné lidi ani nikdy neviděli, jen o nich četli jednu jedinou zmínku zde na netu a z toho už mají jasný názor...

Mimochodem - ona ty prášky na nervy bere od doby, kdy před pár lety měli velké a závažné potíže s jedním ze starších  dětí, důsledky těch potíží nesou celá rodina dosud, ona na to pořád myslí, protože donedávna byla s nejmladšími dětmi na mateřské a tím tak trochu izolovaná. V práci by byla nucena se zabývat jinými věcmi, ale takto v určité izolaci na mateřské  se k těm nešťastným věcem ohledně staršího dítěte neustále myšlenkami vrací a bez prášků jí to zvládnout nejde. K tomu samozřejmě se přidává i reálná nemožnost najít si v jejím životní situaci práci (v našem kraji s extrémní nezaměstnaností).
A já k tomu mohu dodat jen to, že kdybych byla na jejím místě, asi bych v takové situaci ty prášky potřebovala taky, a to i přesto, kdybychom na to ve šťastném partnerství byli dva....

Abyste to pochopili, musela bych sem vypsast celý jejich příběh, a to sem ale nepatří.

Ale proboha - nevynášejte jednoznačné soudy o cizích lidech po přečtení jedné jediné informace o nich!

Upravil(a) Blossom (17. 2. 2010 8:36)

Heleno, beru. Máš asi pravdu, že jsou to vlastně úvahy, jen mě konsternovalo, kolik těch úvah šlo pouze tímto jedním směrem a několik z nich (ne ta tvá) mi tedy přišly jako nepřiměřeně rezolutní - jako jednoznačný soud - "ale oni přeci mít šťastné manželství nemůžou".
Ale nepitvejme to dál...

Vraťme se raděj k původní otázce - může existovat šťastné manželství/partnerství?

Když se rozhlídnu po lidech,které znám, tak takovýchto celoživotních, spokojených partnerství znám asi 5 nebo maximálně 10.
Z toho několika párům v tom dobrém slova smyslu závidím - jejich vztah mi přijde i po letech úžasný.

Avšak nějkolik párů mých známých, žijících ve šťastném dlouhodobém manželství, vidím že oni sami jsou v tom manželství oba šťastní, ale já bych v jejich kůži být přesto nechtěla.
Jde většinou o manželství mých kamarádek, a u některých - přestože jsou spolu spokojení, tak já bych takového chlapa musela po 10 minutách vynést v zubech.
(například u jedněch - manžel se neutrálně zmíní, že mu dochází kredit, na což manželka okamžitě reaguje - vyběhne mu ten jeho kredit dobít. A tak to u nich chodí se vším. Ale dle jejích vlastních slov- ona to dělá ráda, ráda se o něj stará, a on se prý zas o ní stará v jiných věcech.)
Já bych na poznámku "dochází mi kredit" reagovala asi slovy "Tak to máš teda blbý" a ani by mě nenapadlo se zvednout a běžet mu ho dobít, když on ani neumí (minimálně) poprosit, a nebo si prostě takovéto své věci zařídit sám.
Chci říct, že jsem zjistila, že znám i partnerství šťastná, ale v tom jsou šťastní oni, já bych se z takového typu vztahu picla...

Kolik opravdu celoživotně šťastných manželství znáte vy? Napište...

Upravil(a) Blossom (17. 2. 2010 9:01)

hirondel napsal(a):

ona sama má psychické potíže, avšak šťastné manželství má už 26 let

Bloss,
jak zni jeji vlastni popis jejiho stastneho manzelstvi?  Co tenhle pojem u ni vyjadruje za myslenku ?

Hirondel, její doslovný popis samozřejmě nemám (to by asi musel být písemný??), ale při mých občasných návštěvách u nich ( v horizontu posledních 5 let) mi vždy říká něco v tom smyslu, že ona sama je nesmírně ráda, že takovéhoto manžela má, že on jí velmi rozumí a dovede ji podržet i vy chvílích, kdy ona sama už psychicky nemůže. Ona mi vypráví, co se zas snaží dělat i ona pro něj - pevné a v rámci možností klidné rodinné zázemí apod. Několikrát mluvila o různých rodinných výletech, které podnikají, apod. Prostě - z toho co ona i on mi říkali a podle toho co vím a a vidím - pro mě jednoznačně šťastné manželství.

Ale  Hirondel, myslím, že toto téma není třeba dál rozvádět. Hrozí tady, že se bude pitvat každé mé slovní vyjádření O JEJICH vztahu. Myslím, že není v zájmu věci, aby se tohle vlákno stalo rozebíráním jednotlivých formulací a toho, jak kdo může danou situaci chápat jinak, jako to bývá na Duchovním.
Nechci nikoho z Duchovního urazit, a tím méně tebe, ale rozebírat tohle stylem "Co tenhle pojem u ní vyjadřuje za myšlenku" mi přijde zbytečný, to by nám totiž mohla říct kvalifikovaně jen ona sama.

Spíš bych uvítala návrat k jádru tématu a vaše poznatky o tom, kolik šťastných manželství ve svém okolí kdo znáte...

Upravil(a) Blossom (17. 2. 2010 10:45)

Johana50 napsal(a):

Blossom napsal(a):

Taky jsem si teď vzpomněla, že znám rodinu, se 4 dětmi, kde manželka (má kamarádka) má mnohé psychické potíže, bere prášky na deprese, stále bojuje se svým malým  sebevědomím, takže srovnaná se sebou není ani náhodou, ale šťastné manželství má už 26 let.

Takže - v psychologii se poučky a pravidla nedají brát doslova, a nebo -  minimálně- z každého pravidla existují mnohé výjimky...

Tak nad tímto tvrzením přemýšlím zleva i zprava. Zkouším se vžít do rolí obou aktérů, ale přiznám se, že tomu nerozumím.

Budu brát antidepresiva , mít psychické potíže a zároveň se cítit šťastná, to mi nejde dohromady, neumím si to představit...
Vím o partnerovi, že má psychické potíže, bere antidepresiva .... a přesto jsem v tom stavu šťastná......... taky mi to nejde dohromady......

Vnímám  štěstí jako stav jakési vnitřní pohody, podmínkou pro š´tastné manželství je ta pohoda oboustranná. Pokud to tak jeden z partnerů necítí, je to jen iluze šťastného manželství. 
Pokud mě něco vyvede z rovnováhy, tak jsem v nepohodě, jestliže jsem v osobní nepohodě, můžu vnímat své manželství pouze jako uspokojivé, těžko se mi bude dařit za asistence osobní nepohody vytvářet vzájemnou partnerskou pohodu.... taky si těžko dokážu představit jak by to šlo udělat. 
Je to takový uzavřený kruh .... pocit štěstí a antidepresiva mi nějak neladí k sobě.

Ja to vnimam tak, ze zena o ktere je tady rec, i jeji muz, k sobe citi vzajemnou lasku. A ta laska je to co je drzi v partnerstvi 26 let. Vzdyt lidi se nemiluji jen kdyz jsou dokonali, miluji se i v nemoci. Ta zena muze mit deprese spojene s necim v detstvi, to ji ale nemusi branit v tom, aby citila lasku ke svemu muzi a naopak.

Aha, ted jsem si precetla z ceho ty deprese ma

Upravil(a) mariposa (17. 2. 2010 11:08)

Jinak k otazce vlakna sama za sebe rikam, ze stastne partnerstvi osobne ziju a jsem za nej nesmirne vdecna a casto za nej dekuji. Zit ve stastnem partnerstvi povazuju za raj na zemi, je to pozehnani a zalezi predevsim na mne kolik lasky davam i kolik dostavam