29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
betisa napsal(a):
Prosím o pomoc co dělat.Jsem 15 let vdaná je mi 42let mám dvě děti 11 a 15 let.Manžel v plném invalidním důchodu,léčí se na psychiatrii dvakrát do roka je vždy tak měsíc hospitalizován v léčebně(při nakupení jeho problémů které už nezvládá pomocí léků řešit)tam ho dají jakž takž dopořádku na ten půlrok,ale doma stejně to není k ničemu.Diagnoza je obsedantně kompulsivní porucha.
Já chodím do práce,aby jsme alespoň trochu solidně žili.Už opravdu nevím co dělat musím žít s takovým člověkem,s kterým je to čím dál těžší a svou nemocí obtěžuje celé okolí včetně dětí?Já nevím co dělat bojím se odsouzení že chci odejít od nemocného člověka,ale vždyť za chvíli budu na prášky sama......Manžel je hodný,nikdy mne neublížil,ale kdo nepoznal žít s psychicky nemocným člověkem ten to nepochopí...
Momentálně je v léčebně, nic moc ho nezajímá jak válčíme,že musím chodit do práce starat se o rodinu a vše ostatní....a on nevydrží doma s námi,aby alespoň s těma dětma pomohl, když jsem do večera v práci...opravdu nevím jak dál,že už opravdu uvažuji o rozvodu,ale bojím se toho,navíc je to další starost,jako by jich nebylo tak dost.Ale mám do smrti žít s člověkem ke kterému jsem ztratila veškerou důvěru?Vždyť už je to nesnesitelné...prosím pomožte radou nebo uklidněním.Děkuju moc všem dobrým lidem
Já osobně bych se zamyslela, jak by asi bylo mně, kdybych měla tuto nemoc a opustil mě manžel.
Myslím si, že rodina je od toho, aby se vzájemně podporovala jak v dobrém, tak ve zlém.
Možná byste měli zvážit pomoc někoho dalšího...asi je toho na tebe opravdu moc.
Není tady
kairo:
nevím, jak dalece si pozorně četla můj příspěvěk, ale žádný soud jsem nad nikým nevynesla, psala jsem o sobě, jak já bych se zachovala. A zejména pro uchování svého duševního a fyzického zdraví bych předně sebrala tu výhodnou práci ze země, co se jich všude válí (a věř, že vím, o čem mluvím) a pak bych mohla svému těžce nemocnému muži zajistit takovou péči, jako si zaslouží a sama bych se při tom tolik nevyčerpávala - byť by byl nemocen jak fyzicky, tak i psychicky. Názorně o tom píše rejka - a píše z blízké zkušenosti. O sbírání pracovní příležitosti ze země píšu z vlastní zkušenosti.
Ohledně výživného na rozvedeného partnera - sice nejsme v USA, nebo Itálii, nebo bůhví kde na světě, ale jsme jen v ČR, ale věř, že tento trend tu pomalu a jistě nastupuje. Požádat o sociální ti bude umožněno, až vyčerpáš všechny možné dostupné bližší zdroje - v prvé řadě bývalá manželka, pak také děti, pokud jsou již samostatné a výdělečné (netýká se nyní Betisy, ta má děti školního věku) - ale také je možné přikázat výživné i rodičům onoho postiženého manžela. A že by si o to musel požádat sám? Pokud je to člověk psychicky nemocný, může za něj tuto žádost navrhnout třeba zrovna ten sociální odbor. A rozdíl mezi 7,500 a 17,000 je přeci jen značný, ne nemalý. Takže takových 1500 - 2000 by ji z těch 17000 mohli vyměřit.
Ps. a prosím, nedoporučuj mi, abych se uklidnila, jsem naprosto v pohodě
Není tady
Takže takových 1500 - 2000 by ji z těch 17000 mohli vyměřit.
Zklamaná ...
Slušně řečeno - je to velmi nepravděpodobné.
Už jsem tady jednou psala, že betisa by se v případě rozvodu stala samoživitelkou, vyživující dvě nezletilé děti, což Ty absolutně nebereš v potaz
Takže těch 17.000 vydělíme třemi (betisa + 2 děti) a vyjde nám, že by sama zůstala jen tak-tak na hranici sociální potřebnosti.
Za těchto podmínek je životní úroveň manželů naprosto stejná - a to záměrně nekalkuluji s výživným od betisina manžela, které by bylo v jeho případě velmi nízké. Nevím, z čeho bys pořád chtěla betise vyměřovat výživné na manžela, když jaksi není z čeho ... ty těch 17.000,- (necelých) bereš jako nějaké její kapesné a naprosto nepobíráš, že v případě rozvodu by na tuto částku byli už tři
Daleko pravěpodobnějším kandidátem na plátce výživného by byli v tomto případě rodiče postiženého manžela. Takže asi tak.
Není tady
Co Bůh spojil člověk nerozlučuj. Tak jest kázáno při církevním sňatku. Co poradit.
Onu "chorobu" máme každý v sobě a je jen otázkou zda u nás propukne a nebo ne. My nevíme jak vzniká a je neléčitelná. My ani nevíme zda když se brali už byl zde poznatelný zárodek této nemoci. Pokud nebyl znám pak osobně bych byl pro rozvod. Myslím, že to není nic proti ničemu. Vždyť dál mohou zůstat ve vztahu (mají společné děti a pod.)
Žít s takovým člověkem je dost velká psychická zátěž a naopak bych zde doporučil umístění do chráněného bydlení, kde je svým způsobem "sledován jeho stav" při nástupu ataku nemoce je téměř okamžitě poskytována péče apod. SOučasně s tím je řešen dle zákona o sociálních službách jeho pobyt příspěvky a pod. Také lidé s obdobnou nemocí jsou si bližší a kdo ví....
Není tady
Pisateli ...
Chráněné bydlení je také jedna z možných variant
Není tady
Beti já se neodvážím ti udělit radu rozvádět ANO/NE: to si musíš sama rozhdnout, jen ty sama znáš situaci, sama sebe, svou rodinu. Ty máš možnost i schopnost udělat rozhodnutí, které bude dobré a změní věci k lepšímu. Může to být změna uspořádání, nějaké praktické kroky, které ti pomůžou, může to být rozvod. To já nevím, ale věřím, že ty na to přijdeš.
Z toho, co jsi řekla, připadá, že je toho na tebe v prvé řadě moc (aby taky nebylo, s takovým nákladem). Určitě by ti hodně pomohlo mít někoho, komu se svěřit, s kým to probrat. Samozřejmě to můžeš udělat tady, ale zvážila bych i psychoterapeuta. I když to může trvat, než najdeš někoho, kdo ti sedne, přeji jen by bylo dobré mít někoho, kdo ti pomůže se na celou tvou situaci podívat trochu zvenku.
Taky bych si cíleně zkusila do života zavést něco hezkého (a nemusí to být nutně zrovna přítel). Je mi jedno co, něco, co tě bude naplňovat a těšit: tanec, keramiku, výuku jazyků, plavání, turistický klub - prostě se dostat mezi milé lidi a psychicky si odpočinout. Taky dovolená by byla určitě fajn. Rozhodnutí, co a jak dál s tvým manželstvím, je zásadní a důležitý a měla by ses na ně připravit co nejlíp.
Odpočatá a pozitivně naladěná máš lepší šanci vidět, co je možný a co ne, a co vlastně chceš, a podniknout k tomu patřčné kroky (to je aspoň moje zkušenost).
Není tady
Návrhy, které jsme tu vypsaly Betise, pro ni mohou být podnětné. Keramika, přátelé, dovolená... no fajn. Ale stejně pro ni musí být hrozné, když si představí dalších třeba 30 let soužití s člověkem, s nímž už teď být v podstatě nechce.
Není tady
Ne, že nechce, to mi na betisu zní příliš tvrdě ... nemůže ... ostatně představa příštích 30ti let po boku duševně nemocného partnera mi připadá sama o sobě děsivá
Není tady
Beti, moja svokra bola úžasný človek, mali sme ju neskonale radi, všetci. Žila blízko nás, chodili sme za ňou a odrazu sa začala meniť. Pripisovali sme to starobe i stareckej demencii. Ale žiaľ bol to Alzhaimer. Bolo hrozné pozerať sa na to, čo to s človekom urobí, bolo strašné s ňou žiť. Striedali sme sa pri nej, nikto z nás ju nechcel dať to ústavu, milovali sme ju. Ale po dvoch rokoch sme sa zhodli, že to nikto z nás už psychicky neunesie. Všetci sme boli zamestnaní a mali deti vo veku tvojich detí. Prežívali sme veľmi bolestivé chvíle, nedokázali sme jej pomôcť, hoci ona pomáhala každému z nás. Výčitky nemali konca, ale inak sa nedalo. Chodili sme za ňou a snažili sa jej to utrpenie uľahčiť ako sa len dalo, do poslednej chvíle. Napriek tomu z toho do dnes nemáme dobrý pocit, akoby sme zlyhali. Niekedy proste človek musí urobiť i to, čomu sa srdce bráni, ale keď niet síl a moci to zmeniť, musia sa urobiť i takéto kroky.
Není tady
Kiara: Ne, že nechce, to mi na betisu zní příliš tvrdě ... nemůže ... ostatně představa příštích 30ti let po boku duševně nemocného partnera mi připadá sama o sobě děsivá
Jo, přesně tak. Z toho nemůže vyjít zdravá.
Není tady
tak si po precteni dosud napsaneho u nekterych prispevků rikam, kolik lidicek z tech, co Beti kritizuji maji zkusenost s zivotem a staranim se o dusevne nemocneho cloveka. Ja tu zkusenost mam a rikam, ze to neni zadny med pro nikoho ze zucastnenych...
Není tady
laminanonte napsal(a):
Kiaro je sice hezké, co tady píšeš, ale Betisin manžel si svoji nemoc nevybral, ani se o ni nějakým nezřízeným způsobem života nepřičinil. Zaslouží si tedy, aby od něj manželka utekla? Lidi se přece berou v dobrém i zlém..
Betisa sama píše, že jí spíš chybí spřízněná duše..Já na jejím místě,bych si opravdu nejdříve zkusila najítt nějakého přítele, a až teprve potom, bych volila radikální řez, pokud by to k ničemu nevedlo.
Hm, zaujímalo by ma, či by aj jej manžel mal v opačnom garde (betisa OKP, on zdravý) také hemungy opustiť ju - a možno aj deti... Muži často opustia nielen choré manželky, ale aj deti s tým, že to nezvládajú... a myslím, že ženy majú rovnaké právo "nezvládať". Nikto si svoju chorobu nevyberie a len málokto si ju priamo privodí... (Ono, dalo by sa o tom polemizovať aj v prípade niektorých cukrovkárov, srdciarov či poúrazových ochrnutí...). Ale na začiatok by možno naozaj pomohol priateľ - alebo aj kamarátky, spriaznené duše, alebo nikto blízky z rodiny. A určite odborná psychologická pomoc.
Upravil(a) Selima (23. 1. 2010 23:08)
Není tady
jancas napsal(a):
tak si po precteni dosud napsaneho u nekterych prispevků rikam, kolik lidicek z tech, co Beti kritizuji maji zkusenost s zivotem a staranim se o dusevne nemocneho cloveka. Ja tu zkusenost mam a rikam, ze to neni zadny med pro nikoho ze zucastnenych...
mám mentálně postiženou dceru a jedno vím určitě, že bych se na ní nikdy nevykašlala.
Betisu nekritizuji, jen si myslím, že rozvod je až to poslední, co bych volila já. Kdyby byl její manžel navíc tyran, tak neřeknu ani píp. On je ale hodný. Jen rodinu "dusí svými rituály."
Betisa nepíše nic o tom, jaký vztah mají k tatínkovi děti a jaký on k nim.Jsou už dost velké na to, aby se do péče o otce zapojili. Mohou mu věnovat určitý čas, kdy budou hrát spol.hry, vyprávět mu zážitky ze školy..
Pán je zřejmě doma celý den sám, co mu sehnat práci v chráněné dílně, nebo práci na doma, aby se zabavil.
všechno co se v téhle diskuzi píše jsou jen názory různých lidí s rozdílným smýšlením. Není tu žádný návod, jak by se měla Betisa chovat.
Ona si z toho může vzít to, co sama chce. Podle mně je momentálně vyhořelá a potřebuje jen dobít baterky, podpořit.
tady se může poradit, či pro manžela zajistit odlehčovací pobyt,pokud bydlí poblíž, ale určitě podobná zařízení jsou i jinde
http://www.os-vor.cz/chranene_bydleni.htm
http://www.fokus-pisek.cz/
Upravil(a) laminanonte (23. 1. 2010 23:34)
Není tady
laminanonte, postižené dítě je úplně jiná kategorie, než postižený partner. Myslím, že autorka vlákna už dospěla k tomu poslednímu. Není ze železa.
Upravil(a) majkafa (24. 1. 2010 0:17)
Tak trochu námět (Jan Neruda - Dědova mísa)
V kamnech praská, dědek každou chvíli
zvadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.
Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají -
"Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou lítají!
Dřevo ukradl jsi v panském lese -
komu děláš z něho koryto?"
"Dědovi; - již se mu ruka třese,
nádobí už všecko rozbito."
"Nauč mne to!" - "Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!"
"Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!"
V kamnech praská, dědek shrben pláče,
zvadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče -
"Táto, proč se kolo nehýbá?"
Není tady
Já sice zkušenost s psychicky postiženým partnerem nemám, ale všechno bych to shrnula asi takto: Bety, až budeš v pohodě a v klidu tak si sama se sebou sedni, vezmi si papír a sepiš si pro a proti..... a podle toho se rozhodni - jen Ty, sama za sebe, protože po tom rozhodnutí to dál budeš žít jen Ty a sama za sebe a žádná tchýně ani kámoška to za Tebe neudělá, co bude dál: jestli rozvod nebo ústav nebo se do toho pustíš sama. Rodina a přátelé Ti sice můžou pomoci, ale to nejdůležitější a nejniternější a nelavnější rozhodnutí je bohužel jen a jen na Tobě. Držím pěsti, palce a všechno ostatní, aby se s rozhodla pro Tebe správně
Není tady
klokan napsal(a):
Tak trochu námět (Jan Neruda - Dědova mísa)
V kamnech praská, dědek každou chvíli
zvadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.
Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají -
"Hlele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou lítají!
Dřevo ukradl jsi v panském lese -
komu děláš z něho koryto?"
"Dědovi; - již se mu ruka třese,
nádobí už všecko rozbito."
"Nauč mne to!" - "Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!"
"Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!"
V kamnech praská, dědek shrben pláče,
zvadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče -
"Táto, proč se kolo nehýbá?"
Jen tak mezi námi chlapci a děvčaty - kolik znáš kromě sebe chlapů, kteří by se starali o své nemohoucí nebo postižené příbuzné bez pomoci a se dvěma nezletilými dětmi na krku? Takového jsem za svých 43 let života a 20 let ve zdravotnictví ještě neviděla.
Není tady
Mám podobný názor jako laminanonte, nedokázala bych odejít od manžela, jen protože onemocněl a nerozlišuju jestli se jedná o rakovinu, o psychickou poruchu nebo je upoután na vozík.
Kiaro, mýlíš se, jestli si myslíš, že by soud neurčil výživné manželovi , asi by nebylo vysoké, ale bylo by. Záleží na příjmech, které má manžel ( určitě není zcela bez příjmu) .
Není tady
majkafa napsal(a):
laminanonte, postižené dítě je úplně jiná kategorie, než postižený partner. Myslím, že autorka vlákna už dospěla k tomu poslednímu. Není ze železa.
nevím, možná pro tebe, pro mě ne. Je to rodina a ta se přes palubu neháže, když nesplňuje má očekávání, za která nemůže. Vím, že bych neopustila ani manžela. Mám to prostě hozené jinak. Ale dokážu pochopit, když to někdo nezvládne a vzdá to. neodsuzuji.
Není tady
Laminko, dítě a manžel je (třeba pro mě) něco úplně jiného. A Ty už dnes víš, že neopustíš manžela? Kolik je Ti let? Ty víš, jak se začne chovat za 5-10 roků? (To byla jen řečnická
, odpovídat nemusíš).
Já jsem osobně byla denně vedle dospělého člověka s touto poruchou 5 let a na rovinu říkám, že soužití pod jednou střechou je VELMI těžké a stresující, dá se říct (pro mě) z dlouhodobého hlediska až nesnesitelné.
Mě při této debatě jen napadlo, proč se zdejší rozvedené ženy (které by níííííkdy neopustily svého psychicky narušeného partnera, výdělečně nečinného, nepomáhajícího v domácnosti, obtěžujícího) tedy rozvedly se svým zdravým!! a "nevyhovujícím" manželem - to těch 40-50 let soužití nemohly vydržet???
A proč by se žena, která už je na pokraji svých sil, s psychicky narušeným a "nevyhovujícím" mužem rozejít nemohla?
Z jakého důvodu? Jejího manžela nic nebolí, není nesvéprávný, může se věnovat různým činnostem - na rozdíl od lidí s rakovinou, na vozíku atd....
No, Betisa nejlíp ví, jestli ještě nějakou sílu má nebo už ne, a podle toho se jistě zachová, s co největšími ohledy na manžela. Držíme palce.
Ptá se: nevím co dělat musím žít s takovým člověkem?
Tak Ti za sebe odpovídám: nemusíš.
Upravil(a) Tercila (24. 1. 2010 12:02)
Není tady
Děkuji Vám všem za názory hodně jste mě pomohli a tu knihu si určitě přečtu.Jenom odpovím na dotazy které se objevily.
Manžel až do svého prvního sňatku(jsem druhá manželka)byl naprosto v pořádku,škola výborné výsledky,po škole dvě maturity.Doma u nich velký důraz až přehnaný na pořádek.Rozvod(žena mu utekla s jiným mužem) byl pro něho první životní problém,který musel řešit a dost s ním zacloumal...s kým asi ne že?
Problémy podobné těm na které se léčí dodnes vznikly v době kdy po rozvodu měl styk s náhodnou partnerkou a nakazil se vší muňkou a od té doby se začal léčit na tuto OKP s tím,že někde na těle ,pohlaví,oči,pod paží kdekoli něco má.Já ho poznala v době kdy se vrátil z léčebny daly jsme se dohromady,myslela jsem že mu mohu pomoci,taky jeho stav se rapidně zlepšil,chodil do práce a vše bylo v pohodě.Já jsem přišla do jiného stavu vše ok až po narození druhého dítěte,se jeho stav začal zhoršovat až do dnešní podoby.Impuls byl snad ten že soused řekl,že má v oku řasu a to byl ten spouštěcí moment kdy si začal myslet to samé o sobě,a byl konec...Vím,že pro zdravé lidi je to neskutečná blbost kterou se někdo dokáže ničit až tak daleko,že by nejraději nebyl.A nikdo mu není schopen pomoci.
Tudíž vlastně tento stav trvá již skoro deset let,a já čas od času se začnu zabývat myšlenkou rozvodu a říkala jsem mu,že raději budu do smrti sama než tohle.Ale mě prostě chybí to obejmutí,říct mám tě rád a strávit pěkný večer s normálním chlapem.Bohužel vím,že tady mne to už nečeká...copak jsem tak stará na lásku,ani jsem nikdy nikomu neublížila abych musela trpět do konce života.Vím,mám kamarádky v práci,ale ty nic o tom co zažívám doma nevědí.Jenom že se manžel čas od času léčí v léčebně.Tři kámošky z cvičení vědí přesně co mám doma,ale vše končí tím,že se diví jak to můžu doma takhle vydržet..........co jim na to říct?Nic mlčet a jít dál pokud to ještě alespoň trochu jde.....Díky vám moc.
Není tady
Hmm, tak po přečtení Tvého posledního příspěvku říkám, že já bych odešla. Právě proto, že podobného člověka (s OKP) znám, si myslím, že dost dobře vím, jak se cítíš. Dej se nějak dohromady, zkus se zklidnit, využij všech těch rad, co Ti tu holky napsaly a - pak se rozhodni. A rozhodni se tak, aby se Tobě a dětem žilo dobře.
Není tady
Rosamunda napsal(a):
klokan napsal(a):
Tak trochu námět (Jan Neruda - Dědova mísa)...
Jen tak mezi námi chlapci a děvčaty - kolik znáš kromě sebe chlapů, kteří by se starali o své nemohoucí nebo postižené příbuzné bez pomoci a se dvěma nezletilými dětmi na krku? Takového jsem za svých 43 let života a 20 let ve zdravotnictví ještě neviděla.
Cetla jsem prvni ctyri strany tohoto vlakna a... Nad Klokanovou basnickou jsem se rozbrecela. Znam ji totiz uz z detstvi... a presne o tomhle tematu je: Jak se kdo stavi ke svemu blizkemu (nebo i cizimu) s "omezenymi schopnostmi"...
Neziju s postizenym clovekem, staram se o ne (jako pecovatelka v terenu). Muj nazor je neopoustet za zadnych okolnosti. Nikomu ho nevnucuju, jen ho vyjadruju...
Neni podstatne, jestli nemoc byla patrna ci nebyla pri snatku, ani to, jestli se bude ci nebude zhorsovat. Nepriznivy vlyv na manzelku, deti (a vsechny zucastnene) si dovedu predstavit, ale nemel by byt duvodem k opusteni nemocneho. Chapu i rozpolozeni Betisy, kdy se citi naprosto vycerpana.
Nesouhlasim s temi, co radi najit si pritele na "pohlazeni duse (tela)". Vidim situaci tak, ze nastal cas, kdy ma uvazovat a rozhodnout o tom, jak se o "tezke brime, ktere nese" podelit, a s kym. Pan sve chovani urcite nezmeni. Mohlo by se zdat, ze prinosem pro rodinu neni..., ale neni tomu tak. Vsichni dostali moznost naucit se "postarat se" prave o toho "dedecka s roztresenyma rukama". Betisa je citliva matka, ktera muze svym detem ukazat, jak i takovemu cloveku "se daji libat ruce"... je to velmi tezky ukol... ale jeho cil a vysledek je nadherny: laska k bliznimu.
Pro Beti - mnozi radili: najit si neco, co te tesi, uspokoji (konicky, pratele...). Take rozhodne pomoc do domacnosti, ja bych to videla jako "vypomoc s domacimi pracemi" (uklid, vareni, zehleni... a pod.) jednou tydne tak na tri az pet hodin. Odbornou pomoc s problematikou zivota s takto postizenym partnerem (psychoterapeuta, ci konzultace s odbornikem na nemoci tohoto typu - osetrujicim lekarem manzela?).
A jak se na vec maji divat deti? Nekteri zde inklinuji k tomu, ze "takovy tatinek" jim neni k nicemu. To ale neni pravda! Maji vedle sebe cloveka s urcitym omezenim, a dostaly uzasnou moznost naucit se s nim zit, davat mu, co potrebuje a prijimat, co on je schopen dat... Toto jim zprostredkovat je ukol Beti. Nelehky, ale nadherny.
Drzim jim palce...
Upravil(a) ViktorkaLove (24. 1. 2010 13:03)
Není tady
Poukážu na to, když už se Viktorka rozbrečela, že to je báseň o vztahu dětí a rodičů a ne o vztahu partnerů. Děti jsou naše navždy. To je o něčem úplně jiném. To je úplně jiný vztah. Obzvláště klokan by o tom mohl něco vědět. Nerozumím proto tomu, proč hraje na city. Nic jiného to není.
Viktorka: Nelehky, ale nadherny
Bože můj
Viktorka: Pan sve chovani urcite nezmeni
Ale změní, Viktorko, k horšímu. A betise bude sil ubývat.... Jestli s ním zůstane, když evidentně už teď nemůže dál nebo nechce, tak jednou budeš mít o jednoho pacienta víc
Já bych si na rozdíl od Tebe nedovolila někoho přesvědčovat, že má zvládnout něco, na co sílu nemá a co zažívat nechce. To je něco jako doporučovat betise, aby úžasně zprostředkovala dětem zážitky a pochopení pro alkoholika (ti jsou taky nemocní a "bližní", ne?) ...
Upravil(a) Tercila (24. 1. 2010 12:46)
Není tady