ahoj betiso,
teda holka máš to těžké dokážu si představit, že je toho na tebe hodně a situace je dost stresující a dlouhodobě náročná. Můžeš nám prosím podrobněji popsat, v čem konkrétně se potíže tvého manžela projevují? Pro mě je jeho diagnóza jen pojem, za kterým si umím představit "reaálnou situaci" jen omezeně. Píšeš, že je hodný, nikdy ti neublížil, ale ztratila jsi v něj důvěru. Jaké jsou konkrétně takové každodenní problémy života s takto nemocným člověkem? Co tě trápí nejvíc a co by se muselo změnit, aby byla situace pro tebe aspoň snesitelná?

chápu, že žít s takto postiženým člověkem je dost náročné. Musíš mu být oporou, kdo je ale oporou tobě, když táhneš celou domácnost?
Já bych asi manžela neopustila, ale zařídila bych si život trochu po svém. Našla bych si přítele, který by mě podpořil a já pak měla chuť a sílu se dál o manžela starat.
tchýni se nediv, bojí, kdo se o jejího syna postará, pokud ho opustíš a ona už tu nebude.

Tercila napsal(a):

Betiso, jsem člověk, který hooodně dlouho přemýšlí, než udělá nějaký závažnější krok. A úplně vždycky promýšlím, jak neublížit lidem kolem sebe. Ale protože mám už nějaké zkušenosti s takto nemocným člověkem... vím, že já bych se ve Tvém případě rozvedla.
Nevím, jestli jsi ve stádiu, kdy bys byla schopná přečíst nějakou knížku, ale - moc Ti doporučuji "Tajemství".
Jo a tchýně by byla první, kterou bych vyloučila ze svého "nitra".
Osobně bych vůbec nepovažovala za sobecké v takovém případě zachránit sama sebe (a děti). Jsi ještě mladá. Pořádně popřemýšlej, ale hlavně o sobě, jak žít HEZKY dál.
Držím palce.

prosím o odkaz na tu knihu,která to je??Díky

Jenže další problém rozvod,děti,ja nechci,aby děti přišli o tátu na nějaké společné výchově by jsme se asi domluvili,ale co dál on se svým důchodem 7200,-neutáhne bydlení plus ostatní náklady.To mi můžou vyměřit ještě nějaké placení na něho?A potom budeme finančně na tom s dětma ještě hůře?Plat mám cca 17000,-
Stejně to tak dopadne mi si spolu už ani nemáme co říct.Co se sexu týká je to to samé,vím,že na vině jsou tlumicí léky,ale když se bez nich neobejde?Je to začarovaný kruh a já se z něho bojím vystoupit a pořád přemýšlím co bude dál,jestli nepočkat až bude dětem 18 ale to se můžu taky ve společné domácnosti do té doby zbláznit taky....

Betiso:
Já jsem typ člověka, který prostě by nemocného neopustil, ne kvůli tomu, co by tomu řekli lidé, ale kvůli tomu, že bych se sama cítila jako podrazák, nechat nemocného napospas osudu. Jednou to je můj nejbližší - a jak sama píšeš, neublížil ti, je hodný...jen ta nemoc je prostě taková...
Nejzávažnější problém, ktzerý bys při rozvodu musela řešit je výživné na bývalého manžela - vyměřili by ti takovou částku, aby měl stejný standart, jaký měl za dob manželství. Někdo by se o něj asi musel starat - tchyně je už asi postarší, ta už toho taky asi moc nezvládne, akorát tobě říct, aby si byla vlídnější. Pomocnou ruku přiloží?

Dobře ti Tercila radí - přečti si tu knihu, nebo je to i zfilmováno, je to jak pohlazení po duši, nastartuje ti to energii, vleje ti to novou čerstvou krev do žil - pusť si to vícekrát...a uvidíš ten impuls, co ti to dá

Osobně - zaměřila bych se na sebe  s tím, že když bude tobě dobře, bude dobře i tvému muži, budeš-li ty spokojená, bude i on. Finanční stránka věci je důležitá - vím, máš toho dost, vše leží na tvých bedrech - rodina, domácnost, práce - najdi příležitost, co ti dá víc času - a víc peněz. Věř, že tyto příležitosti se válí po zemi, jen po nich sáhnout.
To by byla pro mě priorita - najít ČAS. Když k tomu přibydou peníze, můžeš si dovolit mít ošetřovatelku, nebo pomocnici do domácnosti...a pro tebe zbyde víc času na to, co děláš ráda, co ti přináší spokojenost - a budeš-li spokojená ty, bude se ti i na svět kolem dívat spokojeněji...budeš i vlídnější na svého muže...určitě nejsi na něj zlá, ale ten stres kolem, co vše musíš....

betiso, Ty nemáš manžela a děti - ty máš 3 děti... - a to je velká zátěž... - vy už jako manželé vůbec nefungujete...

Psychickou podporu bys potřebovala spíš Ty... - co zajít do nějaké psychologické poradny, aby Ti poradili? Měla by ses komu vypovídat... a ještě by ti poradili, co se vztahem s nemocným člověkem.

Bet,přečetla jsem si tvůj příběh s velkým zaujetím.Není to pro tebe v mnoha směrech vůbec jednoduché,protože víš,že veškerá tíha a zodpovědnost je jen a jen na tobě.Jak dlouho má tvůj manžel tyto obtíže?Respektive jak dlouho je to pro tebe tak náročné? Na jednu stranu se ti nedivím,že máš nutkání se rozvést a odejít,ale tohle by měla být až ta poslední možnost. Já nevím jak dalece jsi "nastudovala" manželovu nemoc.Je třeba znát nejenom projevy a problémy této nemoci,ale hlavně to jak s takovým člověkem jednat.Ale i ty jsi jen člověk a musíš si zachovat své duševní i fyzické zdraví. Musí ti pomoct rodina. A ne jen tím,že pozvou děti na oběd,ale tím,že převezmou "starost" o syna,tvého manžela. Ať jsou s ním jeho rodiče,sourozenci- má-li nějaké,také i děti-přiměřeně k jejich věku.Aby sis mohla odpočinout.Dám ti příklad z mého okolí. Mám velmi dobré známé.Jsou starší než já.On- rozstroušená skleróza,20 let na inv.vozíku,posledních cca 5 let naprosto nesoběstačný-krmení,vyprazdňování,polohování....byl nemocný už v době,kdy jejich 2 děti byly malé,mladší než ty vaše. Ona,chodí do práce,táhla finančně celou rodinu(dnes už jsou děti dospělé-mají své rodiny),platí asistenty,kteří se o manžela starají a má domácí péči-zdravotní sestry,které také o něj pečují v době její nepřítomnosti.Každý z rodiny se musel zapojit,aby ona mohla čas od času načerpat síly.Jeho rodiče si na týden vzali děti i svého syna a ona jela s kamarádkou na hory či na víkend. Dnes je to už jiné,děti jsou dospělé,pomáhají i se svými partnery.Prostě to jinak nejde,přestože ta největší péče je na ní. A aby to všechno psychicky zvládla ( a také jako žena měla a má ty své potřeby - sex )má přítele. Vím to a naprosto jí rozumím.Potřebuje někoho,kdo jí obejme,pohladí a podpoří,aby mohla fungovat dál. Ona svého manžela neopustí,bude se o něj starat až do smrti,ale také bude mít ty své "útěky" z reality,aby to vydržela. Ty se pokus více zapojit rodinu ( jestli to jde a jsou ochotní ) najdi si pro sebe čas a relaxuj podle svého. Mělo by to být pravidelné, jeden den třeba v týdnu a každý druhý víkend. Samozřejmě nevím jak je to u vás možné provést a jestli by to manžel pochopil. Já kdysi měla také období,kdy jsem měla nutkavé potřeby něco kontrolovat. Např. jsem se třeba 3x vrátila domů se přesvědčit jestli je vypnutý sporák,žehlička,zavřená ona,zamčené dveře. Horor nastal,když jsme jeli na chalupu a mě to chytlo po cestě. To jsem měla zkažený víkend a rodina taky. Doktorka mi řekla,že to mám z dlouhodobého stresu,když jsem jí to povyprávěla.Byla jsem na mateřské,problémy v manželství,finanční problémy.Napsala mi léky na zklidnění a asi za 3 měsíce to postupně úplně přešlo.Je to už 15 let a naštěstí se mi to nevrátilo ani po druhém porodu,ani,když jsem se pak rozvedla,ani,když mi umřel taťka. Tak mám dojem,že tvůj manžel má něco podobného,akorát v mnohem horším vydání,když žádná léčba na něj nezabírá. Ono je to hrozné i pro něj,protože věří tomu co říká,ale pro okolí je to stejně stresujísí a deprimující. No,třeba si z toho co jsem napsala vybereš i něco pro sebe.držím palce. A jestli nemáš nikoho ve svém okolí s kým by sis o tom mohla promluvit,tak se vypovídej tady.Aspoň prozatím.

Kiaro je sice hezké, co tady píšeš, ale Betisin manžel si svoji nemoc nevybral, ani se o ni nějakým nezřízeným způsobem života nepřičinil. Zaslouží si tedy, aby od něj manželka utekla? Lidi se přece berou v dobrém i zlém..
Betisa sama píše, že jí spíš chybí spřízněná duše..Já na jejím místě,bych si opravdu nejdříve  zkusila najítt nějakého přítele, a až teprve potom, bych volila radikální řez, pokud by to k ničemu nevedlo.

Betisa v prvom rade je mi veľmi ľúto tvojho manžela i teba. Život sa s nami nemazlí a občas nám uštedrí rany, ktoré sa niekedy jednoducho nedajú zniesť. Súhlasím s Kiarou, že musíš fungovať ty, pretože deti už prišli o otca a nemôžu stratiť ešte aj mamu. Je to veľmi ťažké zachovať sa fér, veď čo je v tvojom prípade fér. To, čo sa stalo manželovi, alebo to čo prežívaš ty a deti? Ideálne by bolo umiestniť ho v nejakom zariadení s celodennou starostlivosťou, možno by to bolo znesiteľnejšie, ale neviem, či je to u vás tak ako u nás, že sa čaká celé mesiace, alebo roky a samozrejme je treba mať na "sponzorský dar".

laminanonte napsal(a):

Kiaro je sice hezké, co tady píšeš, ale Betisin manžel si svoji nemoc nevybral, ani se o ni nějakým nezřízeným způsobem života nepřičinil. Zaslouží si tedy, aby od něj manželka utekla? Lidi se přece berou v dobrém i zlém..
Betisa sama píše, že jí spíš chybí spřízněná duše..Já na jejím místě,bych si opravdu nejdříve  zkusila najítt nějakého přítele, a až teprve potom, bych volila radikální řez, pokud by to k ničemu nevedlo.

laminanonte, jistěže si betisin manžel svoji nemoc ani nevybral, ani nezavinil. Za nemoc nikdo nemůže, o tom žádná.
Já jen říkám, že soužití s takovým člověkem, péče a starost o něj plus výchova dětí a starost o všechno ostatní je mnohdy nad lidské možnosti a když betise nikdo z rodiny s péčí o manžela nepomůže - a jakože doopravdy nepomůže - hranice sil zdravého partnera se brzy vyčerpá natolik, že už "nemá z čeho dávat". A to je potom hodně, hodně špatné.
Je hezké, že se tady někteří ptají, zda si betisin manžel zaslouží, aby od něj manželka utekla, nebo se dovolávají magické formule "v dobrém i ve zlém". Ptá se však někdo, zda si betisa zaslouží, aby se duševně vyčerpávala až na hranice lidských možností péčí o člověka, jehož zdravotní stav se nikdy nezlepší, naopak se bude jen zhoršovat? Je snad povinností zdravého partnera pečovat o toho druhého až tak dlouho, dokud se sám nevyčerpá, nevyhoří, nezhroutí se a sám neskončí také v léčebně? Znovu opakuji, že péče o duševně nemocného není totéž, jako péče o duševně zdravého, ale invalidního nebo těžce nemocného partnera...

Laminaonte: Zaslouží si tedy, aby od něj manželka utekla?

Laminko, nejsem si jistá, jestli ta Tvoje otázka měla být postavená zrovna takhle. Taky bychom se mohli zeptat - a zaslouží si Betisa takový život? A hlavně, jakápak pohoda z takového soužití plyne pro ty děti? Navíc si zřejmě neumíš představit, co to je, mít vedle sebe (závislého) člověka s touto poruchou - ano, je to na nervy. Zažila jsem a děkuji osudu, že ten člověk je ode mě teď dost daleko. Takové soužití je opravdu velmi obtěžující.
Určitě může potkat přítele, který jí bude oporou, ale popravdě... bude na něj mít čas? A kolik chlápků - a jak dlouho - chce poslouchat vynervovanou ženskou, která doma žije s psychicky narušeným mužem?... 
Ať tady padnou názory pro a nebo proti odchodu Betisy od manžela, nejdůležitější jsou její pocity, její síla zvládat tu situaci, její nervy, její zodpovědnost vůči dětem. Tuhle zodpovědnost aspoň já nadřazuji nad zodpovědnost vůči jejímu "nemocnému" dospělému manželovi, kterého ale s prominutím nic nebolí.
Možná se mýlím, ale cítím z Betisy krizi, a to vůbec není přiznivé pro výchovu dvou dětí a starání se o domácnost, nehledě na to, že taky nějak solidně musí fungovat vpráci, že jo... Jestli odejde od manžela, v žádném případě to není útěk, ale její záchrana.
Betiso a poprosila bych Tě - pokud se rozhodneš pro rozchod, tak bez výčitek! A drž se, moc Ti fandím. Určitě si to nějak vyřešíš a bude líp. (A prolistuj to Tajemství)

můžeš se rozvést nebo obětovat. Soudit tě nemůže nikdo, tím méně tchýně. Kdyby se chtěla obětovat ona mohla by si svého syna vzít k sobě, aby si ty měla klid. Výživného bych se nebála, nemáš žádný závratný plat a předpokládám, že děti by si dostala do péče. Mužovi by životní náklady vyrovnával stát. Jde ale asi spíš o to jak se s tím srovnat psychicky. Nikdo z nás se nenarodil, aby prožil smutný život. Málokdo se dovede obětovat a obsedance je šílená, mám jednoho takového známeho několik let jsem se mu snažila psychicky pomoci, on má zase pocit, že má dlouhou hlavu po urazu čelisti / je to nesmysl vypadá pořád stejně jako před úrazem/ vyžaduje stále operaci apod. Když jsem si okamžitě neuděla čas hned mi podsouval, že už mi na něm nezáleží a podobné plky. Taky jsem mu tisíckrát řekla, že opravdu vypadá dobře, ale to je zbytečné, to víš asi sama. Mít takového člověka doma by mě asi zničilo. Z každé schůzky s ním jsem se vracela uplně vyšťavená. Já nejsem tak odvážná a vím, že z takového vztahu bych prchla, abych zachránila zdraví svoje a dětí a kdo by mě za to mohl soudit ? Jedině někdo kdo ví prd co takový pacient dovede. Drž se ať už to rozlouskneš jakkoli. Dlouhodobé trápení by tě mohlo uvrhnout do nemoci a pak ti pomůže kdo? Tchýně?