Porod Matyldy
Vím, že se většinou děkuje až na konci slohovky, ale přesto bych ráda poděkováním začala. Majoritní dík patří O., který všechno zvládal naprosto s přehledem a skvěle, pomáhal, kde mohl a ani na chvilku mi nepřestával dodávat pocit, že jsme na to dva. Miluju tě
Dál děkuji všem Babinetkám, které se mnou mojí reality show prožívaly, děkuju jim za ty léta, která jsem s nimi mohla strávit, děkuji jim za podporu, občasné nakopání do zadku a za všechny názory a zkušenosti, o které byly ochotné se podělit. Jste zlaté holky
Toliko do začátku, teď už se přesunu k té zásadní části, na kterou asi většina z Vás netrpělivě čeká

Sice jsem obrovskej chaotik, ale snažím se žít alespoň v částečně organizovaným chaosu, proto jsem po návratu domů našla na pracovním stole svůj „jízdní řád“ kontrakcí Docela překvápko pro mě bylo, že jsem začla poslovat už 20.10., tedy v úterý ráno. Už v pondělí večer se cosi málo odehrálo, ale pravidelnost byla mizerná a bolest snesitelná, tak jsem to ani nepsala. Zato ono úterní ráno už stálo za zvěčnění, kontrakce chodily zhruba po osmi minutách, bolestivost příznivá, neb si pamatuju, že jsem ještě pracovala a občas hlásila holkám, že to jsou teda asi poslíčky   Teď jsem si otevřela starej chlív a ono úterní ráno začalo mýma mokrýma trenkama a píděním se po tom, co to ze mě sakra práce teče Nakonec jsem to prohlásila za zátku a bylo  
Jo a taky jsem nikam nechtěla jet, páč by se mi zkazily párky, co jsem měla v lednici (kdybyste se chtěli pobavit, tak párky jsme zlikvidovali, ale zapomněli jsme na dva kuřecí řízky, takže po příjezdu z porodky nás po otevření lednice uvítal super puch )
Maličko jsem doufala, že by se třeba něco málo mohlo dít, jednak z důvodu toho, že jsem na několika holkách viděla, jak přenášení dokáže vydeptat (že ) a pak taky proto, že se jako každej správnej posera bojím porodu velkýho dítěte
Holky v podzimňatech mě pilně zásobovaly informacemi ohledně blížícího se porodu, popisovaly, co by se dít mělo, co by kde mělo téct a tak celkově jsme strávily den příjemným kecáním na Babinci
Odpoledne pokročilo a intervaly byly stále okolo osmi minut…občas o minutku víc, občas míň… Pomalu jsem začínala doufat, že třeba v noci Ale nahlas jsem to nevyslovila Asi abych to nezakřikla.
Večer přijel O., tak jsme se spolu těšili a debatili, že možná za chvilku už bude Piškot u nás. Symbolicky jsem přihodila pár věcí do tašky (která stále ještě nebyla dobalená ). Nedala jsem si ovšem vanu – teď jak se tak koukám zpátky, tak nedokážu posoudit jestli proto, abych kontrakce nezaplašila, nebo proto, aby se nerozjely a my nejely rodit v noci. Nějak (úplně blbě, jak se později ukázalo) jsem totiž měla pocit, že noční porod by byl pro mě moc náročnej, že bude určitě lepší se na to pořádně vyspat.
No a jelikož kontrakce postupovaly stále stejně, tak je asi každýmu jasný, jak dobře jsem se vyspala Bolest byla ještě vcelku snesitelná, sice mě co deset, dvanáct minut budila, ale vždycky jsem se jen zachrula v posteli a za půl minutky, až to přešlo, jsem zase chrupala. Z postele mě to zdvihlo krátce před pátou ranní, to už nebyla bolest, která se dala přežít v posteli, to už bylo něco, u čeho jsem musela NĚCO dělat. Tak jsem vstala a šla omrknout situaci na Babinetu
Takže v pět ráno ve středu 21.10 jsem zasedla k netu, kde jsem se asi po půl hodině dočkala Leninky a mohla začít plodná konverzace Na tu jsem se ovšem už přesunula do vany s vidinou, že to prostě musí NĚCO udělat. Buď kontrakce posílit, nebo je zastavit. A neudělalo to vůbec, ale vůbec nic   Pořád posly mezi pěti a osmi minutama, které jsou ve vaně celkem vtipné. Zvlášť když si představíte naše podkroví, kde nad vanou je šikmý strop, takže si člověk moc vyskakovat nemůže.
Před osmou jsme se konečně rozhoupali, že zajedeme k mojí Dr. Přeci jen jsem na poslední kontrole byla před měsícem, další mě čekala v pátek (a už neproběhla ), ale hlavně – byl to prostě první porod a ať jsem jakkoliv nestresová na tyhle případy, tak prostě radši, když mi to někdo odsouhlasí
Máme to k Dr.  max deset minut autem, takže jsme v osm vyrazili, abychom v 8:30 byli zase pěkně zpátky doma Verdikt zněl vesele, pracuji k porodu, ale do Podolí ať ještě nejezdím, jinak mě zas pošlou domu. Jo a měla jsem si vlézt do vany A když to do dvou hodin nepřejde, tak máme prý klidně přijet na kontrolu. Bylo mi celkem jasný, že když už to trvá skoro 24 hodin, tak za další dvě to asi opravdu nepřejde, tak jsme se domluvily, že O. zůstane radši doma. Byl chudák hrozně nervózní, myslím, že by mě nejradši odvezl do Podolí okamžitě, protože vidina toho, že mu porodím doma ho dost děsila
V devět už jsem byla zase zpátky ve vaně a probírala s holkama, jestli mi Dr. Udělala hamiltona, nebo jestli zapracovala vana, protože interval se zkrátil na 4-5 minut. Celkově to bylo o hodně bolestivější a většina holek doporučovala vyrazit do porodky. Ačkoliv to vážně bolelo, tak jsem tak nějak podvědomě cítila, že času je ještě dost (a že ho bylo ), že prostě můžu počkat. Nevím, jestli si to teď zpětně nenamlouvám, ale myslím, že jsem fakt tušila, že ještě netřeba výjezdu. Zároveň se mi ten čas mezi kontrakcemi zdál strašně moc dlouhej Každý ty čtyři nebo pět minut trvaly přímo věčnost a já v těch minutách stihla udělat takových věcí. Prostě nějaký pokroucený časový vnímání
Pak mi Fidorka potvrdila, že skutečně nejspíš proběhl Hamilton a ať brnknem do Podolí a poptáme se na kapacitu. To jsem prosím zamítla, pevně rozhodnutá rodit v Podolí stůj co stůj Měla jsem představu, že když takhle vyčkáváme, tak že přijedem tak akorát včas, aby mě náhodou nemohly odsunout do Motola, kdyby měly stop stav. No, ještě že jsem nevěděla, co se bude dít, páč vědomí toho, že by mě klidně mohly poslat do porodnice do Sydney by mě asi moc neuklidnilo
O. mi pěkně měřil kontrakce a v mezičasech jsme se dohadovaly, co sakra uděláme s tím holčičím jménem O klukovi bylo rozhodnuto už dávno (měl to být Jáchym), ale o holčičku jsme bojovali dlouho. A dobojováno nebylo… v tuhle chvíli jsme byli někde mezi Matyldou a Beátou
Ve vaně jsem seděla hooodně dlouho, O. chodil zapínat kotel, aby se mi dohřála voda (tvrdí že si pouštím vody, jako když paří prase ), vařil mi kafíčka (teda Caríčka), povídal a taky pálil cédéčka k porodu s vybranou muzikou Já mezitím s holkama řešila věci typu, jaký doklady mám mít s sebou, jestli by jako potvrzení krevní skupiny mohl sloužit můj laboratorní denník z vysoký a která četba je do porodnice vhodná (Fidorko díky ).
Okolo jedenáctý už byly všichni zpruzený, že se s tím tak strašně crcám a pořád se válím ve vaně, tak jsem svatosvatě slíbila, že v poledne vyrazíme k Dr. na další kontrolu. Takže po dvanáctý jsem si konečně dobalila tu tašku do porodky, přesvědčená o tom, že kontrola u mojí doktorky je pouhou formalitou a že už se pojede. Naskládaly jsem všechny nezbytnosti do auta a vyrazili o těch pár kiláčků dál do ordinace. A to všechno proto, abychom ve dvě byli zase zpátky doma Čípek prý skoro spotřebován, kontrakce mezi 3-4 minutama a mám se jít na hodinku projít a cca za dvě hodiny vyrazit teda konečně do Podolí (a to jen proto, že Dr končila v ordinaci, kdyby tam byla až do večera, tak by mě určitě do Podolí neposlala )
Procházku jsme ošulili nákupem v Tescu a zastávkou v lékárně, kde jsem pořídila zásoby hroznovýho cukru. Nějak jsem měla za to, že když se u porodu nesmí jíst, tak určitě bude príma mít hroznovej cukr, kterej člověka nakopne….úplně jsem se viděla, jak se pohupuju na míči, žužlám cukr a za chvíli ej hotovo..no magor
Dala jsem si doma spoustu čaje a pokusila jsem se ještě něco sníst, pamětliva zákazu jídla Tuhle fázi jsem O. vůbec nezáviděla, jelikož na mě přišla touha zpívat a v tom teda nejsem vůbec dobrá…skoro bych řekla, že jsem v tom velmi špatná Takže sjem tu vyřvávala s Iné Kafe, nutila jsem O. aby zpíval se mnou (chudák, musel fakt trpět – já sice neumím zpívat, ale mám hudební sluch, takže slyším, jak strašně mi to nejde a byla to fakt katastrofa ). O. dokonce  dospěl tak daleko, že mě za můj zpěv pochválil, aniž bych ho příliš mučila Asi to na něj bylo dlouhý.
Strašně mě překavpilo, kolik lidí se o mém on-line porodu dozvědělo a přišlo mi do chlíva popřát hodně štěstí, bylo to strašně millý, děkuji No a potom, přesně v 15:54 jsem napsala na Babinec že vyrážíme a skutečně jsme jeli. Silnice byla krásně prázdná, přeci jen, středa odpoledne, to moc lidí do Prahy nejezdí. Lehce jsem se v autě svíjela, ale bylo to krásný, koukala jsem z okna, na ostatní řidiče a v duchu si říkala „heč, heč, my budeme mít za chvíli miminko a vy o tom nemáte ani páru“. Byla jsem prostě tak nějak strašně pyšná
Lehce po půl pátý jsme dorazili do Podolí a já, z nějakýho neznámýho důvodu, nadirigovala O. na horní parkoviště. Asi jsem si chtěla udělat procházku, nebo co, netuším. Rozhodně už jsem nebyla ve stavu k nějakýmu výšlapu a navíc jsem zjistila, že se mi dělá strašně špatně na těch děravých schodech. Jsou to takový ty schody z nějaký mřížky, nebo jak se to jmenuje, takže člověk vidí tři patra pod sebe A z toho se mi dělalo hodně zle, radši jsem šla dolu po slepu
V Podolí jsem byla akorát na registraci, která proběhla během dvou minut v kartotéce, takže jsem tam chvíli bloumali, než jsme sehnaly nějakou sestřičku, která nám prozradila, kudy tudy na příjem. Nechápu, proč to tam nemůžou napsat Jo a je to myslím čtvrtý patro, takže se mi ještě udělalo špatně ve výtahu (taky je nemám ráda ).
Sice jsem hrdinsky prohlašovala, že si vybojuju, aby O. byl všude se mnou, že v žádným případě nepůjdu na příjem sama, tak jsem podlehla A tím začla ta horší část Spolu se mnou na příjmu byla paní MAGISTRA která byla zcela evidentně protekční, přišel jí vyšetřit nějakej doktor (jména si nepamatuju, vůbec nikoho). Paní magistra byla v naprostým klidu (plánovanej SC), takže na mě, která tam funěla a v tom pololežícím křesle na monitoru se svíjela, koukala jak na blázna. Minuty tam utíkaly strašlivě pomalu, musela jsem si vyslechnout celou anamnézu magistry a pak sestřičce prozradit tu svojí. Když jsem si dovolila sestřičce ukázat zápis kontrakcí, tak jsem měla pocit, že mě za trest pošle do kouta. No nic příjemnýho A bylo ještě hůř
Přišla jakási doktorka mě vyšetřit. Já jsme sice poměrně ranař, ale při porodu je člověk takovej zranitelnej, navíc tam nebyl O. nebyl tam nikdo, kdo by na mě byl milej a hodnej a kdo by mi chtěl pomoct, jen hnusná, ignorantská setřička a doktorka, která se ani nepředstavila. Motala jsem se tam za plentou, snažíc se sundat si kalhotky a bylo mi čím dál tím hůř. Vrátil se mi syndrom neposlušnýho dítěte a úplně tupě jsem se snažila se oběma těm čarodějnicím zavděčit. No, rozhodně to k ničemu nebylo, protože vyšetření od tý doktorky byla snad jedna z nejbolestivějších věcí na světě. Myslela jsem že na ní normálně hupsnu a  dokopu jí až na Vyšehrad Koza jedna.
Jo a taky tady došlo k hlášení jmen Sice jsem myslela, že počkáme až po porodu, ale byla jsem tak slabá, že jsem nahlásila Jáchyma a Matyldu…když jsem pak O. v čekárně říkala, že už jsem nahlásila jména, tak se chudák bál, že jsem si prosadila babetku (ale nebojte, Babetka bude další )
Verdikt zněl: příjem. Ale příjem z důvodu toho, že Piškot měl vysoký ozvy, ne že bych byla na spadnutí. Když jsem to šla říct O. do tý čekárny, tak jsem se na férovku rozbrečela. Měla jsem strašnej strach, jednak kvůli Piškísovi, nikdo mi nic pořádnýho neřekla a diagnoza „vysoký ozvy“ toho moc nevysvětluje), jednak proto, že O. musel jít pro věci do auta a já věděla že zas těm bílým plášťům budu čelit sama. A taky protože mi docvaklo, že ač bylo celý těhu bez problémů, tak to prostě nezaručí, že bude bez problémů a konec.
Zakázala jsem si na to myslet a snažila jsem se co nejvíc o pozitivní přístup. Pořád jsem si říkala, jak to zvládneme, jak bude všechno v pořádku, jak jen musím počkat, až přijde O. s věcma a pak se do toho pustíme.
Jo a požádala jsem o nadstandard – samo že jsem měla smolíka, dostala ho paní magistra
A pak už mě vedly na porodní pokoj. Záležitost vcelku slušná, vybavení OK, uvítala bych určitě něco pohodlnějšího na sezení pro O. a taky místo, kam si člověk může třeba něco položit, páč všechno je sterilní a určený k tomu nebo onomu, takže když si někam postavíte láhev s pitím, tak musí pryč…nakonec jí můžete mít tak na zemi
Sestřička mi napíchla kanylu, dostala jsem fízák, prý zavodnění pomůže mimísovi snížit ozvy. Pak přišel dotaz jestli u porodu může být přítomná žákyňka. Vyčerpaně jsem souhlasila (fakt by mi tam nevadil celej fotbalovej tým) a nakonec se to ukázalo jako jedna z nejlepších věcí Dorazil O s věcma a s ním sestřička, která mi přišla říct, že se budou v šest střídat směny, tak že se loučí. S nadějí jsem se ptala, jestli se střídají i doktoři, prý bohužel  Ty až o půlnoci. No, takže jinýho doktora se holt nedočkám, mám smolíka a bude mě rodit blonďatá důra z příjmu 
Díky ozvám a kapačce jsem musela zůstat skoro celou dobu na křesle, pěkně na zádech, což je pro kontrakce vyložený blaho. Občas mě pouštěli na záchod…občas na pět minut projít, ale pak hned šupky dupky na monitor.
Klistýr jsem si nechala dát s láskou, měla jsem pocit, že by to prohřátí mohlo pomoci (a ono prd). Hodná mladá sestřička mi tiše vysvětlovala co se děje, jaký číslo je moc, jaký je v pořádku a co mi kape do žíly. Občas mě posílala do sprchy, kde jsem se sprchovala vařící vodou a snažila se stále myslet pozitivně (jedna rada, když říkáte „do desíti bude Piškot určitě na světě“, tak specifikujte kterou desátou máte na mysli ). O si se mnou povídal, rozptyloval mě, podával pití, mazal rty a hlavně – BYL. I když jsem třeba nechtěla mluvit, strašně mi pomáhal ten pocit, že je tam se mnou a pro mě. Že v tom nejsem sama, že mám se o koho opřít, na koho si sáhnout, komu případně nadávat (k tomu nedošlo ). Prostě bez něj bych si to vůbec neuměla představit.
Čas tak nějak divně plynul… nejčstější věta byla asi „za hodinu vás zkontroluje doktorka“.
Pamatuju si, že někdy okolo půl sedmý mě vyšetřovala doktorka vnitřně. Byla jsem už po klistýru a po tom vyšetření jsem musela jít na záchod, trochu jsem zakrvácela. O. tam zůstal s doktorkou o samotě a nějak se bavili…. Když jsem vylezla, tak jsem z něj dolovala, co se dozvěděl. No, lezlo to z něj jak z chlupatý deky. Jsem na prst otevřená No to snad není možný…. 36 hodin kontrakcí a jeden jedinej prst? A optimální postup je tak jeden prst za hodinu Říkala jsem si, že devět dalších hodin nikdy nemůžu vydržet…kdybych věděla, že za devět hodin budu na tři cenťáky, tak to snad zabalím rovnou
Z týhle doby máme takový lehce smutný fotky. O. z nich má úplně hrůzu, připomíná mu to, že to byla bolest. Až teprve teď jsem mu řekal, že většina těch slzí, co mám v očích, nebyla bolestí. Že to prostě bylo loučení s Piškůtkem a pupíkem (skutečně Maty Piškote neříkáme…. Jako by se to oddělilo). Byla to šílená melancholie, věděla jsem, že už nikdy nic takovýho nezažiju. Jasně, měla jsem před sebou to nejhezčí, ale moje těhotenství bylo skutečně krásný a věděla jsem, že mi bude chybět.
Někdy od těch šesti jsem měla kontrakce co dvě minuty. Už jsem začínala být strašně vyčerpaná, noc předem jsem moc nespala, přes den si taky nešlo schrupnout…nějak to na mě doléhalo. Zkoušela jsem hroznovej cukr, ale řeknu vám, v tu chvíli to fakt nešlo. Lepil se mi na patro, nešel spolknout, no hrůza Dostala jsem regulérní třesavku z vyčerpání, začala jsem zvracet, do toho pořád ten dementní monitor… šílený.
A pak přišla nabídka píchnutí vody. Měla jsem nějak v hlavě, že po píchnutí vody kontrakce zesílí a porod se třeba může rozběhnout rychleji. Může a nemusí. To nemusí jsem nějak nedomyslela. A tak jsem v půl dvanáctý souhlasila s píchnutím vody. Měla jsem z toho hroznej vítr, přeci jen, když na vás jde někdo se zahnutou pletací jehlicí a hodlá vám jí strčit do poněkud intimních partiích, tak je jistá opatrnost na místě. Doktorka mě ujišťovala že to nebolí, ale…věřili byste jí? Já ne Ale tehdy měla skutečně pravdu. Nebolelo to ani trochu. Ani to neštíplo, nic. Vůbec jsem to necítila. Dopad byl ovšem vcelku drtivý. Kontrakce snad bolely ještě víc, byly častější a jinak se nedělo nic Vůbec nic.
Vyměnila se doktorka (a pak že se toho nedočkám ). Já si myslím, že byla Ukrajinka, O. tvrdí, že byla z Číny nebo Vietnamu. Nevím, nebyla češka, tak toho moc nenamluvila a já jsem měla pocit, že nad ní mám jakoby převahu…divný. Už sjem byla úplně hin a tak mi nabídla epidurál. Nemám vůči tomu nějak vyhraněný názor, nebyla jsem rozhodnutá že ano nebo ne. Prostě jsem si říkala, že podle situace. No, tahle situace mě dovedla k poměrně jednoznačnému ano. Takže se volalo pro anestezioložku. Byla na sále, jak jinak…
Dorazila tuším někdy okolo jedný hodiny v noci. Byla jsem poučena jak špatně můžu skončit a všechny tyhle věci, pak vyhnaly O. z pokoje a mohlo se jít dloubat do mojí míchy. Anestezioložka byla paní v letech, poměrně rázná, s pocitem, že každá rodička je malý dítě, na než zabírá přelstění typu „jé, já jsem chytila broučka“, takže tam na mě slintala něco o tom že „je a vy nevíte co to bude? No to je hezký. A co byste radši? Jo vám to je jedno. No to je fakt, hlavně když to bude zdravý…..bla bla bla.“ Měla jsem sto chutí jí říct, že uvítám mlčení. Nakonec jsem se udržela, přeci jenom, mícha je mícha.
Píchala mě v sedě, pěkně turecký sed a předklonit co to jde. Jak všichni víme, tak se u toho nesmí hýbat. Což jde poměrně těžko, když má člověk třesavku a navíc kontrakce. V tuhle chvíli chodily v takových dvojvlnách. Vždycky jedna, pak půl minutu klid, pak druhá a pak klid třeba i minutu Troufla jsem si zeptat se jí, jak dlouho to píchnutí trvá (chtěla jsem to vecpat mezi ty kontrakce), ovšem odpovědí mi bylo nakvašená „a jak dlouho trvalo to vaše tetování?!“. Tohle byla chvíle, kdy jsem se fakt zdravě naprdlaa pěkě od plic jí řekla, že takhle teda ne No, nějak to pobrala a mohly jsme pokračovat. Samotný píchání nebolí, jen tlačí a člověk má děs z toho, že by se mohlo něco stát.
Naštěstí se stalo to příjemnější a to že kontrakce lehce otupěly. Určitě ne tak, že bych ej necítila, ale tak, že se mezi nima dalo zadřímnout, což jsem dost uvítala. Stále jsem byla na monitoru, přepásaný břicho, ležíc na zádech jak brouk, další kapačku. Ale alespoň jsem mohla pochrupovat. O. dřímal vedle mě na židli, držel mě za ruku a bylo vidět, jak trpí za mě.
Někdy okolo druhý (netuším, zeptám se O. až tu bude), přišly s tím, že je třeba to povzbudit a že dáme oxytocin. Tak šup a kapačku. Říkala jsem si, že teď už to jít musí. Oxytocin podpoří stahy děložního svalstva a bude to tu an to šup. A nebylo. Ukázalo se, že oxytocin mít nemůžu, malý to strašně vadilo. Začaly jí lítat ozvy nahoru a dolů, úplně hrozně. Teď nevím, jestli to neříkám naopak (snad ne, vzato rozumově) ale při kontrakci měla třebas 180 a mezi zas jen 50. Doktorka to se sestřičkou chvíli pozorovala a pak mi oxytocin vzaly.
Ve tři ráno jsem byla pořád na tři centimetry a doktorka odešla pro doktora. Velice sympatický pán (jméno mám někde napsané), pozdravil, představil se, nakouknul do mě (šetrně) a řekl mi, že už na váběr nemáme. Nepostupující porod, malé se ozvy horšily a nastal čas na císaře.
Myslím, že už jsem s tím byla trochu smířená, chtěla jsem to mít za sebou. Byla jsem na pokraji vyčerpání a měla jsem strach. Strach o Piškotovou i o to, že bych to třeba nemusela zvládnout.
Nastalo doholení, desinfekce, pusa O. a už mě vezly. Naštěstí jsem měla napíchlej epidurál, takže jsem nemusela pod celkovou a mohla si porod alespoň zčásti užít (užít? No, nevím ). Anestezioložka zase vesele žvatlala, já musela zhluboka dýchat kyslík, aby měla Piškotová dost, přitom mi někdo rejdil po břiše a pak to přišlo. Tahání, strkání, dloubání a popotahování a pak tichý heknutí a vedle plenty mi ukázali něco malinkýho, červenýho co právě nabíralo první vzduch do plic, aby mohlo světu oznámit že je tady. Hned mi řekli, že je to holčička a že jí odnesou tatínkovi. Mrzí mě, že jsem s ní nemohla být, ale vím, že u O. byla v těch nejlepších rukou.
Já se kombinací šoku, úlevy a radosti nějak zapomněla, asi jsem málo dýchala nebo nevím, co jsem dělala, hrozně mi vylítnul tep. Anestezioložka mě tam horečnatě křísila a upravovala nějaký věci a něco mi říkala….moc už nevím. Vím jen, že jsem konečně zavřela oči a rozklepala se na maximum.
Cestou ze sálu na mě čekal O., aby mě políbil, abychom se mohli podělit o tu radost. Měli jsme na sebe jenom chviličku, ale i tak jsem si v jeho očích přečetla, jak moc je pyšnej a že to bude ten nejlepší táta. Přesně ten, jakýho naše Maty potřebuje.
A už jsem mazala na JIP. Na místo, kde jste jak ve výjladní skřínia  do nosu vám pouští kyslík, aby se líp dýchalo. Na místo, kde nesmíte mít mobilní telefon (a proto jste vy tady nevěděly co se se mnou děje) a kde pijete z dětskýho pítka s dírkou na ucpání. Na místo, kde nesmíte jíst a učí vás cviky proti prdíkům. Na místo, kde sestřička už ode mě bude navždy zjizvená (sakra, já jí řekla, že mě to bolí, měla mě poslouchat ). Na místo, kam vám prcíka přinášejí co tři hodiny a snaží se vás naučit kojit v leže, když se nemůžete ani hnout. Na místo, kde pořád něco pípí houká, tepe a tluče…
No, konec popisu JIPky Základním předpokladem, jak se odtamtud dostat, je dokázat se postarat sama o sebe. Takže jsem se co nejdřív zvedla z postele a došourala se do koupelny, i když jsem měla pocit, že mám střeva u kotníků a že už se v životě nepostavím rovně. Ale byla to jediná cesta za mojí malou holčičkou, tak jsem se do toho opřela a šlo to.
Ale jestli mi ještě někdo řekne „Ty se máš, tys rodila císařem“, tak to fakt skončí špatně
Takže: Matylda se narodila císařem 22.10.2009 v 3:44, měřila 51 cm a vážila 3589 g. Je to nejkrásnější dítě na světě (jak jinak) a má dny kdy je i nejhodnější
Já jsem neskutečně pyšná máma a mateřství mi dává přesně to, co jsem si představovala a ještě i něco navíc. Jsem vážně hrozně moc šťastná O. je fantastickej, stará se, pomáhá kde se dá  a pyšnej je snad ještě víc než já

Ještě jednou díky všem holkám tady a hlavně: díky O., díky, že jsi to se mnou dal

PS.: Poporodní historky z porodnice vám popíšu později.
PPS.: Sorry za zpoždění