Zajdi k psychiatrovi se poradit... nebo k psychologovi... - samotný prášky nic nespraví, ale můžou pomoct, ve spojení s psychoterapií.

Já beru antidepresiva už 10 let. Ze začátku mi moc nepomáhaly, vždycky jsem je vyměnila za jiné, teď už asi 5 let beru serlift (asentru) a OK. Nepociťuji žádné vedlejší účinky, nemám deprese, maximálně občas poklesy nálady, které ale za pár dní přejdou. Cítím se dobře a nevím, proč bych AD vynechávala. Budu je brát do smrti a vůbec mi to nevadí - když pomáhají.
Takže z mého pohledu - jít urychleně za psychiatrem a nechat si AD znovu nasadit. Třeba jiné, než ty, co jsi měla předtím, když ti nedělaly dobře. Nač se zbytečně trápit!

Děkuji půjdu tam..již 3 dny mám denně oxazepam abych se tak netřepala a to nechci brát je to návykové hodně to vím...ale nic jiného nemám

Po, bohužel, ta štítná žláza je opravdu za podobný stavy zodpovědná
Chce to kvalitní antidepresiva, někdy se musí hledat a zkusit víc druhů. A nech si udělat krevní testy od endokrinologa, aby zkontroloval hladinu hormonů a dávkování euthyroxu, to přibírání vypadá na nedostatek.

Držím palce, neboj, bude líp Hlavně tam jdi co nejdřív a kašli na domácí samoléčbu, to není rýma.

po............ to co ty, přesně to samé, prožívám od podzimu také, i přes to, že léky užívám pravidelně již několik let v jakési sinusoidě, kdy ubíráme dávky, abychom se k nim museli zase vrátit. Je pravda co říkají ostatní, tak rychle s užíváním není dobré přestat, je to otázka měsíců, ne týdnů, už to mám na sobě vyzkoušené. Už jsem byla před rokem a půl blízko toho s užíváním přestat a teď jsem zpět víc než na začátku, protože maximální dávky jsem ještě neužívala. Ale nedá se nic dělat...taky jsem byla v přesvědčení, že to je dočasné, že až se uleví, budu bez léků, teď už jsem smířená s tím, že pokud mi je zle tak, že je vše nesnesitelné, jiné východisko není... OPravdu dojdi k lékaři, uleví se ti a začneš všechny problémy vidět jinak. Přeji hodně štěstí a síly do řešení problémů

Judinko, už jsem psala, že já jsem vysadila, už je to dva a půl roku. Myslím si, že ve většině případů to jde. Já jsem se tak rozhodla. Řekla jsem si, že nechci být do konce života stroj, který nemá vlastní autentické emoce a je řízen antidepresivy. Hodně jsem na tom pracovala. Změnila jsem pohled na svět. Hodně jsem změnila sama sebe. Kromě léčby antidepresivy mám za sebou dva a půl roku skupinové terapie a další práci na své psychice, ve které stále pokračuju.

Upravil(a) majkafa (15. 1. 2010 5:27)

JJ, souhlasím s vitto. Proto jsem psala - ve většině případů. Ale mám zkušenosti, že pokud se jedná o klinickou depresi, lidé, kteří jí trpí, jsou už po pěti letech dávno v ID.
Přesto všechno si myslím, že i klinickou depresi lze vyléčit, pokud si to člověk srovná v sobě tak, že opravdu chce. Většina nemocí má původ v psychice. A nejen nemocí fyzických.

Tak tak. Mám taky endogenní depresi a doktorka mi řekla, že AD musím užívat až do smrti. Je to jako s cukrovkou a inzulínem.
Nemám s tím problém. AD na měnemají žádné vedlejší účinky, cítím se s nimi dobře a autentické emoce mám. Jen nemám deprese.

Já už nikdy nechci depresi zažít, takže nebudu nic pokoušet a budu AD klidně do smrti brát. Spolknout denně pilulku mi nic neudělá, když se budu cítit dobře. Myslím, že jsem do jisté míry také trpěla depresemi celý život. Pamatuju si ty stavy už ze svého raného dětství. Kolem čtyřicítky se to však náhle zhoršilo tak, že jsem nebyla schopná vylézt z postele. Nevím, jak bych si mohla sama pomoct. I v nejhorším záchvatu deprese jsem vždycky věděla, jak bych se měla správně cítit a co dělat, ale nebyla jsem toho schopna. Prostě nedostatek serotoninu nenahradíš žádnou změnou myšlení. Už nikdy, nikdy do toho nechci spadnout! Ať žijí antidepresiva!

Pro Ivanu:
Zdravím vás zde všechny. Pročítám tu vaše příspěvky i jiných vláknech, týká se mě nevěra partnera, rozvod, deprese, jak žít dál po rozvodu . Pročítám a hledám podobný příběh mému, a jak se s problémy kdo vyrovnal. Hodně mě oslovil příběh Ivany na jiném vlákně. Ivanko, prožívám nyní přesně to samé, bohužel i deprese je a to po úplném vyčerpání organismu, kdy jsem celý život jela na plné obrátky, rodina, manžel, práce, rodiče. Neuměla jsem odpočívat, nešlo to , byla jsem jak stroj, každému vyhověla bez reptání, nemusel nikdo nic říkat a já už plnila nejtajnější přání ostatních. Bohužel dnes vím že jsem měla myslet i na sebe, takže se u mě nakonec začala dostavovat šílená únava, pak úplné vyčerpání. Pomalu půl roku jsem nemohla vůbec nic, měla jsem potřebu jen spát a spát. Do toho věčné manželovi dohady s rodičema, jeho nevěra a následný rozvod. Je to už pomalu dva roky a stále se hrabu někde u dna. Ta únava je stále na denním pořádku, po šíleném pracovním závěru roku, už zase jedu dolu. Mám přítele, spíš náhodou, ale ani na něho nemám náladu, nejraději bych byla sama, sama a spala a spala. Beru Cipralex 10 mg ráno, ale asi moc nepomáhá. Vím, že bych měla být ráda, že nejsem sama, mám přítele, děti, vše je v pohodě, jen já nejsem zamilovaná a ještě ke všemu děsně unavená. Jednu chvíli , asi před půl rokem jsem docela byla v pohodě, spokojená, byla jsem sama s dětmi a docela se mi to líbilo, chodila jsem brzy spát, hodně odpočívala. Nemohu říci , že by mě přítel vyčerpával, spíš naopak, vše chápe i mé stavy únavy, i bojovnost za práva žen, i určitý negativní postoj k můžům co opouští své manželky a děti:rolleyes: pomáhá mi. Ale jsem s ním zase unavená.

ja jsem brala ad asi rok, poprve to bylo hrozne, nejen kvuli tem subjektivnim potizim, ale i kvuli samotnemu faktu ze chodim k psychiatrovi, pripadala jsem si jako nejvetsi psychous na svete, jedina sveho druhu, i jsem nechtela chodit ven, pre jsem mela pocit ze to mam napsane na cele. strasne jsem se stydela..pak jsem postupne zjistila, ze v tom vubec sama nejsem, ze ad dnes (u nas) bere kazdy 3-4 clovek, a i doktorka mi rekla ze ad je vubec nejprodavanejsi lek na svete vsech dob. to se mi ulevilo a prestala jsem to videt jako tragedii.. dal jsem asi rok fungovala bez prasku, skousela jsem jestli to zvladnu, co muzu a co ne, jakym situacim se mam vyhybat nebo co mi naopak pomaha, abych trochu lepe poznala sama sebe. plus trezalka.
docela to slo, pak na podzim se to opet zacalo zhorsovat, tak jsem na nic necekala a rychle supajdila zpatky k doktorce.. ted beru apoparox, jsem celkem spokojena a uz i smirena s tim, ze mozna to bude dalsi rok, mozna cely zivot a je mi to jedno. jak pise ivana, hlavne uz si nechci zazit ten propad do pekla.. mam depky diky svoji rodine, po rozchodu s pritelem, i kdyz toho nelituji, rozchod byl celkem v pohode, ale prisla jsem i o tu posledni podporu kterou jsem mela, se to zhorsilo.. moje rodina tu je a bude, ocekavam jak rodice budou starsi ze i nervy budou horsi takze mozna prasky forever. no ale diky bohu za ne..kez bych tak donutila svoji rodinu, aby si je nechali napsat taky, momentalne mam pocit ze je beru i za ostatni a to neni fer    
a taky jak tu nekdo psal, souhlasim s tim ze "myslet sama na sebe" je dulezita zmena v mysleni nas depkaru. taky jsem vzdy plnila i nevyrknuta prani ostatnich, jsem lidumil a kolikrat jsem nekomu pomohla v situaci kdy jsem vedela ze ten clovek by to pro me v zivote neudelal. nevadilo mi to protoze jsem mela dobry pocit z toho ze pro nekoho muzu neco udelat, az jsem se dostala do situace totalniho vycerpani, vysata jak houba. lidi kolem me si zvykli ze jsem "k dispozici" a zacali to brat jako samozrejmost a "moji povinnost" a az kdyz jsem klesla na zem jsem si to teprv uvedomila, dokonce i kdyz mi bylo nejhur, mi opravdu malokdo pomohl, naopak se nekteri strasne nas.ali, ze jakto ze jsem vycerpana a ze uz me nemuzou vysavat a jeste se tvarili zklamane. byla to dost rana do hlavy i pod pas, ale aspon jsem si konecne uvedomila kde delam chybu. doted na tom pracuju a jde to dost pomalu, protoze lidi kolem me jsou proste zvykli ze vsechno zvladnu a vsem vyhovim, a doted to ode mne vyzadujou a kdyz nekomu reknu "ne, sorry" nebo "nemam cas", "nemam chut" tak se tvarej ublizene a jako ze jsem strasna prisera. meni se to fakt dost pomalu, jenom tohle vim ze mi zabere nekolik let, abych to zmenila, a s nekym jsem uplne musela prerusit kontakty.. taky je dost tezky pro me naucit se rozlisovat kdy je opravdu dobry nebo nutny nekomu pomoct, a kdy a koho je vhodny odpalkovat. no je to dlouha cesta..tak to je muj malej navod k pouziti, hodne sily vsem

Ahoj, děvčata, napište některá jak se máte a jak to jde!