Rigoletto ... vidím, že Ty už to máš v hlavě téměř srovnáno, jen ses tady potřebovala ujistit, jestli to je opravdu tak, jak si myslíš, že to je
Nenechej se ukolébat tím, že poslední dobou je u Vás klid a manžel se chová poměrně snesitelně ... toto je metoda "cukru a biče", kdy se manipulátor chová jako mílius, jeho partnerka poleví v ostražitosti, říká si "Kdyby to takhle chtělo být pořád..." "Kdyby mu to už chtělo zůstat, vždyť on - když nemá ty svoje výkyvy - tak je docela snesitelnej" ... a práááááásk ... následuje další mazec A čím delší je klid, tím je potom následný mazec brutálnější
Rigoletto, už kvůli holčičce přemýšlej, jak z toho všeho ven. Vezmi si, jak takové soužití dokáže dospělou, rozumnou a normální ženskou duševně rozleptat; co teprve musí napáchat za škody v dětské dušičce od rodiče, který by pro něj měl být zášitou a ochranou

Manžela jsem se opatrně včera zeptala, jestli by nechtěl objednat k té psycholožce také, že tam potřebuji jít já kvůli něčemu... ale nemá žádný problém...
Ne že by to v mém rozhodování mohlo něco změnit. Ale je mi ho líto "nešťastníka".

Nemáte nějaký vlastní návod, jak bojovat se strachem? To krůček po krůčku je opravdu dobré. Snažím se zaměřit na jednotlivé malé kroky, ale při uvědomění si co všechno... mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Nebo alespoň dnes. Snad bude zítra zas líp.

Rigoletta napsal(a):

Martinko1, děkuji za SZ.
Děkuji za to popostrkávání kupředu. Dnes bych vyloženě asi zasloužila pořádný kopanec do zadní části .

Je mi celý den mizerně a nejsem schopná skoro ničeho. Schovala jsem si první malý penízek za prodej jedné své věcičky a cítím se tak strašně provinile... Sama poslední dobou do domácnosti přinesu peněz opravdu poskromnu. Vlastně mě manžel dotuje i když si celkem nic nekupuji.
Jen pár věcí na sebe teď na Vánoce, co už jsem nutně potřebovala...(pravda dostala jsem nějakou korunu od rodičů)

Další první krůček je, že jsem se chtěla objednat k psycholožce, ale budu muset zavolat ještě jednou příští týden, protože tu není.
Potřebuji poradit... jakoby mi hodil osud rukavici a já nevím jestli jí zvednout a co s ní udělat. Bojím se, že to nyní, když budu řešit plno problémů, které teď mám, že to nezvládnu a zbytečně mi klesne ještě o pořádný kus sebevědomí , ale zase kdyby se dařilo ...

ad první vytučněná věta: probůh, vždyť jsi na mateřské s dítětem - to je snad logické, že maminka na MD,mívá   nízký příjem, ne? Kvůli tomu se přece nemusíš cítit provinile - Ty v rodině plníš dostatečně svoji roli=roli matky. Nechápu, proč máš komplexy z toho, že Tě "dotuje" manžel. Proboha, tady se nejedná o nějaké "dotace", jakože všemocný sultán ráčí živit líného a nevděčného otroka . Slušný chlap, který zplodí dítě ví, že bude manželku a dítě po dobu mateřské tři roky živit a v životě ho nenapadne, aby tento fakt manželce neustále předhazoval a dělal z ní méněcenného tvora, či svojí finanční převahy nad ženskou začal nestydatě zneužívat a chovat se jak prase To, že sis schovala peníze v rámci únikového plánu Tě nemusí mrzet, natož abys kvůli tomu měla výčitky svědomí. Kdyby se manžel k Tobě choval lidsky, nemusela bys k takovýmto opatřením vůbec přistupovat. Nakonec - vždycky si můžeš říct, že jestli se manžel "polepší", za ty peníze mu jednou koupíš třeba prut na ryby ovšem já osobně si nemyslím, že někdy k nějakému polepšení z jeho strany vůbec dojde
Neboj se, že to nezvládneš - zvládneš, jsi přece šikovná holka. Jenom se nesmíš dopředu děsit toho, co všechno před Tebou stojí a postupovat pomaloučku, polehoučku a postupně.

Pěkně se v tom plácám. Zatím jen narážím na překážky. Nejhorší je, že nemůžu najít práci. Pak by bylo všechno jednodušší...
Chystám se obrátit na poradnu Bílého kruhu bezpečí. Budu muset, ale počkat na vhodnou příležitost. Nevím si rady, jak zajistit plno věcí, tak aby jsme z toho vyvázly s co nejmenší újmou. Chtěla jsem odejít v létě, tak aby mohla dcera nastoupit do nové školky začátkem školního roku. Dověděla jsem se, že teď by jí teď ani nikam nevzali... Ale tady na malé vesnici nevím, jak to zařídit, aby se tu nerozkřiklo a M se nedověděl, že se chceme stěhovat. Protože budeme potřebovat potvrzení od lékařky a ve současné školce se to také doví... Bydlí tu celá jeho rodina, takže nepochybuji, že by se mu to nedoneslo .

Jak jsem někde psala, že mi život hodil rukavici, tím jsem myslela, že mi bylo nabídnuto, že bych si mohla dokončit vzdělání. Ale cítím, že na to teď nemám sílu. V noci jsem se z toho začala budit hrůzou ..a v první řade se chci soustředit na to, aby se mi povedlo pro nás vybudovat zázemí a abych tu byla co nejméně vystresovaná pro malou.
Hodně se toho bojím, abych jí dokázala vybudovat klidný domov. Já už ani nevím za ta léta , jak to vypadá. Neustále jsem ve strachu, aby bylo všechno co nejlíp,rychle, bez průšvihů a uvědomuji si, že to chci i po ní . Cítím se jako hrozná máma.

Teď jsem na tom tak, že mám stále pocit, že za M agresivní výstupy si můžu sama. Rozumově si říkám, že to tak není, ale pocity jsou úplně někde jinde. Za ta léta, kdy jsem si to myslela se není asi vcelku čemu divit.
Proto mně teď posunuje dopředu spíš vidina toho, že budeme žít bez křiku, vulgarit a toho věčného slovního napadání kohokoliv než toho, že bych utíkala před tím, aby mi neublížil.

M teď ze mě asi cítí nějakou změnu, protože se ve svých projevech znatelně uklidnil (dlouho mu to určitě nevydrží) a jako by mě pozoroval...

Rigoletto, na tvém místě bych tím Bílým kruhem bezpečí, DONA linkou a podobnými začala.
Poradí ti tam profesionálně, a hlavně prakticky krok po kroku, co udělat.

Ve svém širším okolí jsem se s domácím násilím setkala, a dotyčné paní právě na těchto místech opravdu prakticky poradili jednotlivé kroky. Např. nejprve ať zajistí, ať má všechny doklady ona sama a nebo poschovávané bezpečně po známých, aby jí je manžel nemohl zabrat... To je teď jediné, nač si momentálně vzpomínám, ale vím, že jí tam tehdy dali naprosto přesnou "kuchařku" postupů a rad pro tyto případy.

Navíc - myslím si, že u vás je sice šance malá, že manžel s despocií a nadávkami přestane, ale aspoň bych to s pomocí odborníků z DONY a BKB zkusila - nějakou terapii pro vás oba..
Ono totiž platí, že dotyčný půjde tak daleko, kam ho ty sama necháš zajít. Pokud se mu  tě podaří izolovat od přátel, od okolního světa, bude kontrolovat a držet veškeré rodinné finance, opravdu tě bude mít celkově v hrsti a pak si dovolí cokoli.

Sama však píšeš, že on něco vycítil - pozoruje tě a chová se k tobě (snad jsem to pochopila správě) o něco líp.

K tomu příklad ze života: Když se u jedné mé příbuzné toto vyskytlo, a její muž nám v afektu dokonce sám zavolal se slovy, ať počítáme s tím, že jeho žena XY co nevidět od něj dostane pár facek, protože ho (prý )vytáčí do nepříčetna svými chybami.
Nechala jsem si to od něj nejprve zopakovat, abych měla jistotu, že jsem se nepřeslechla, a poté jsem mu rozhodným hlasem řekla, že pokud se někdy - teď nebo kdykoli v budoucnu - dozvím, že na naši příbuznou vztáhl ruku, tak ať on počítá s tím, že jdu okamžitě na policii a domácí násilí u nich nahlásím. A že policie už má na tyto případy zavedené postupy. A že se postarám, aby o jeho tyranském jednání se dozvěděla CELÁ jejich vesnice, a že vím, že půlka vsi to ví už teď, když se jeho nepříčetné řvaní a nadávky z jejich oken rozléhají ven. Že ať si nemyslí, že o jeho tyranském chování nikdo neví, že svědků ochotných svědčit by se našlo dost a dost.

Jeho reakce byla až překvapivě rychlá - se slzami v očích přišel prosit nás ostatní příbuzné, ať proboha to jen nikam nehlásíme, že ví, že to přehnal, a že si na to už dá pozor, a blablabla...
Prostě - zadupali jsme na toho slabocha, a on se zbaběle stáhl a najednou byl takhle malinký...

Snad jsme tedy dokázali zabránit násilí fyzickému (kdybych dotyčnou viděla někdy třeba s modřinou, opravdu to okamžitě půjdu nahlásit policii - a ten tyran to dobře ví).
Ale obávám se, že jeho žena násilí dál zažívá psychické, protože ona se mu takto postavit nedovede, a kam až to jde, tak ustupuje. A odejít od něj bohužel přese všechno nechce.

Chová se TROCHU líp. Tak opatrně. A tolik neřve.
Jenže i přes to, že by se odhodlal se sebou něco dělat, tak určitě nezmění svůj přístup k životu. Tu svojí nadřazenost. A mě už to strašně unavuje. Celé manželství mě to unavovala. Být pořád jediná, která se snaží vnést trochu optimizmu a radosti a klidu. Taky bych si ráda s někým promluvila a cítila nějakou oporu, když nastane nějaký problém. Jenže on je v háji a hysterický vždycky první .
Tady mám asi nějaký problém, že bych chtěla oporu, přitom bych jí měla hledat v sobě
Moc se bojím. Říkám si jak k tomu člověk přijde, že je pořád tak ustrašený? Co si pamatuji, tak už jako dítě jsem se uzavírala hodně do sebe a byla nepřiměřeně vystrašená.


Práci hledám ve městě, kam se chci stěhovat, ale zatím nic...
S finanční pomocí počítat určitě nemůžu. Jen s tím bytem na jehož pronajmutí bych měla mít smlouvu, takže snad nějaký příspěvek na bydlení...

Rigoletto, ale to co píšeš, je velmi pozitivní: On vytušil, že jsi přestala s pasivním ustupováním, a že to nějak začínáš řešit. I když on netuší jak a že jsi rozhodnutá odejít.
Ale chci říct - právě ta změna ve TVÉM chování (ve smyslu skončení s ustupováním - začátek aktivního řešení) vyvolala aspoň malou změnu u něj - chová se TROCHU líp, a tolik neřve.

Tím nechci říct, že by ses s tímto měla spokojit. Naopak.
Ale chci ti tím nalít optimismu do tvé nejistoty: Když jeho despocii pasivně nenecháš růst dál,  ale začneš se aktivně bránit (případně od něj úplně odejdeš), dokážeš zlepšit život sobě i své holčičce. Ano, opravdu to jde a tady vidíš změnu už po prvním kroku.

Dokážeš to, věř si, a jdi krůček po krůčku aktivně k řešení, a ono se to nakonec podaří.

Rodiče jsou rozvedení. Máma žije s novým mužem v docela malém bytě, takže s nimi by to určitě nešlo.
Oni my právě nabídli ten druhý byt (pronájem, podnájem zatím jsem nezjišťovala jaké jsou v tom rozdíly...jestli by tedy bylo možné u některého na ten příspěvek mít nárok).
Myslím, že kdybych opravdu neměla a už nevěděla kudy kam, tak by s nějakou tou korunou snad počkali...
I tak kdybych zůstala u nich, tak bych snad nedosáhla ani na příspěvek od sociálky, protože bych s nimi byla v jedné domácnosti a to by pro mne bylo naprosto nemyslitelné nechat se živit od cizího mužskýho!
To jen hypoteticky. Doufám, že práci najdu.
Kdyby byli rodiče spolu určitě bych tolik neváhala...

Ach jo, tak už je u nás zas řev. Že nepřiběhnu hned, jak volá... Naposledy, když jsem hned nepřiběhla to skončilo tím škrcením, tak jsem mu to samo sebou hned musela připomenout ... Neumím být diplomat.

A pořád shazuje, že se snažím najít práci, že stejně nic nenajdu, abych se na to vykašlala... Ono je to možné. Ale to si mám podle něj asi sednout a čekat... nevím na co.

Naštěstí i když v lepších chvílích si uvědomuji, že já bláhová, že ho mám pořád ráda, tak jich je tak poskromnu, že se nedá zapomenout, jaký hrubián ve skutečnosti je.

Rigoletta napsal(a):

Ach jo, tak už je u nás zas řev. Že nepřiběhnu hned, jak volá... Naposledy, když jsem hned nepřiběhla to skončilo tím škrcením, tak jsem mu to samo sebou hned musela připomenout ... Neumím být diplomat.

A pořád shazuje, že se snažím najít práci, že stejně nic nenajdu, abych se na to vykašlala... Ono je to možné. Ale to si mám podle něj asi sednout a čekat... nevím na co.

Naštěstí i když v lepších chvílích si uvědomuji, že já bláhová, že ho mám pořád ráda, tak jich je tak poskromnu, že se nedá zapomenout, jaký hrubián ve skutečnosti je.

A na co ještě čekáš?! Až tě jednou podrží pod krkem o trošku dýl ?!
Připomělo mi to dnešní rozhovor s jednou slečnou ( měla úžasně zatřené monokly pod očima ) , že je ráda, že ji občas přítel zmlátí, protože by nesnesla, kdyby psychicky  týral . Máš to taky tak nastavené?

Blossom,
asi tak že bych se snažila předcházet a vyhýbat takovým situacím, kdy vím, že povedou ke konfliktu.
Jenže po tom, co jsem se mu musela tolik podřizovat, to bych si snad nechala všechno zpřerážet než se zpátky vrátit (trochu s nadsázkou)... Brečet doma zoufalá, že nikam nesmím, že jsem neschopná, nemoct se sama o čemkoli rozhodnout.
To psychické týrání bylo daleko horší. Kdyby teď došlo k fyzickému napadení, tak vím, že budu bojovat i když proti němu nemám žádnou šanci... Ale už nejsem tak na dně...

Samozřejmě nejsem ráda, když mě M napadne. Mám na to pohled určitě pokřivený. Pocit mám pořád ten, že se nechovám tak jak bych měla...a částečně si za to můžu . Nejspíš to bude chtít nějaký čas, ale zatím se pořád cítím vinna.

Rejko, ta částka by měla být opravdu jen minimální (snad kolem 3 tisíc). Jen to, co by oni museli sami vynaložit.

Mamka o tom, ale neví a nepřipadá mi, že bych jí byla schopna o tom říct . Tuší jen, že to mezi námi není v pořádku a že je to s M hodně těžké.

Rigoletta napsal(a):

Aprill,
nečekám snad na nic, jen si chci trochu zařídit podmínky a zjistit, jak bych se měla chovat. Teď kdybych odešla hned, malá by neměla ani školku. Tím pádem bych si nemohla moc shánět práci. Neměla bych z čeho zaplatit ten byt. Chtěla jsem si našetřit alespoň nějakou  korunu na rozvod, ale kámen ze srdce mi spadl, když jsem se někde dočetla, že jde požádat v tíživé situaci a nemusí se platit...
Kdyby bylo hůř, samozřejmě jdu hned. Zatím to jde... a myslím, že vzhledem k těm rozestupům, co bývaly by to mělo ještě vydržet. Otázkou je, jestli to předem poznám. Tady by chtělo, abych se chovala trochu diplomatičtěji.

Držím ti palce, aby jsi byla schopna rozpoznat, že už je hůř .

Rigoleto, já chápu, že je těžký udělat krok do neznáma, ale přemýšlet nad tím, že zatím se vyvaruju situací, kdy bych někoho vyprovokovala k výpadu proti mně... to nejde. Kdo chce psa bít, hůl si najde. On vybuchl, protože jak píšeš, kouká na tebe, něco čuje... Moc se mu ta změna nelíbí, odhaduji.
Zajela bych za mamkou, probrala ten byt - přesně kolik budou chtít za poplatky - logicky, jak dlouho můžu zůstat a kdy se můžu nastěhovat... protože nechci tě nijak zatěžovat, vím, že tušíš, že to u nás neklape, ale je to na hranici domácího násilí (podle mě za hranicí, ale mamku nestresuj, jednou jí to třeba povíš) a já musím pryč. Dále bych obešla školku/školky v okolí a zeptala se jak reálná je šance na umístění, protože se stěhujeme...
Rozvod stojí 1000,- Kč (teda ještě loni stál), když jsi na MD nebo na dávkách dokládá se, že máš nárok na zproštění poplatku... Ale to je rok stará info, už to nesleduju, na soudu ti v podatelně poradí... Na sociálce taky. Žádost se dá stáhnout z netu a podává se u soudu v místě trv. bydliště.
Každopádně bych kontaktovala BKB nebo Donu, ohledně styku dcery s manželem. Přes ní ti může dělat peklíčko a asi bude...
Odstěhovala bych se buď v přítomnosti někoho z rodiny, nebo v době, kdy je manžel v práci... Známá se takhle stěhovala ve tři ráno, protože v půl pátý chodil manžel z práce a vidět ji s kufrem, asi by ji zabil...
Nečekej na práci, nebo na úspory, z mateřský (nebo podpory?) ty tři tisíce rodičům dáš, školka litr... na víkend můžete na oběd k mamce a ono to půjde.
Práci si najdeš, po mateřský to má spousta holek podobně - a teď je to ještě horší, všichni se vymlouvají na krizi... ale neházej flintu do žita.