Já jsem asi byla tak hloupá. Nechala jsem sebou manipulovat. Dokáže vždycky odůvodnit, proč by to mělo být tak, jak chce on... Když jsem byla bez práce doma sama a nikam jsem nemohla( že jsem neschopná a mohlo by se mi cestou něco stát), byli jsme mi vybrat do útulku alespoň pejska. Ale toho jsem nesměla, toho ne a toho ne, jen toho kterého by vybral on. Nakonec jsme odešli bez.
Skoro jsem zapomněla, co mám ráda já a co by se mi líbilo. A to jsem bývala docela sebevědomá holka. Vždycky jsem si říkala, že by to mužský udělal jen jednou mě uhodit nebo mi sprostě nadávat.

Upravil(a) Rigoletta (5. 1. 2010 9:33)

Rigoletta napsal(a):

Mohl by jste mi někdo povědět, jak to chodí u vás, když by jste třeba chtěli někam jít a manžel s tím nesouhlasil? Diskutujete o tom? Snažíte se udělat kompromis? Nebo si jdete, kam chcete?
Některé věci nedokážu moc posoudit. Je divné, špatné zůstat třeba týden u rodičů (na dovolené). Nebo jezdíte jen na návštěvu a ostatní je už příliš? Byli jste takhle někdy mimo domov déle?

Přemýšlím, jak by to u nás bylo, ale ještě jsme žádnou takovou situaci  neřešili, že bych někam chtěla jít a manžel s tím nesouhlasil.
Co jsme spolu, byla jsem třeba na 14 denním školení od práce... jela jsem na víkend k našim... na týden na kurz (kde byli ženský i chlapi)... večer si někam sednout chodím minimálně, ale není problém...

Ne, není špatné  zůstat týden u rodičů na dovolené... - akorát já bych nechtěla, protože bych to s nima nevydržela (ani nemají místo pro  návštěvy). Tj. my jezdíme jenom na návštěvu, a většinou ani ne přes noc.

Rigoletta napsal(a):

Javeno, můžu se zeptat, co se dělo potom?
Mohl by jste mi někdo povědět, jak to chodí u vás, když by jste třeba chtěli někam jít a manžel s tím nesouhlasil? Diskutujete o tom? Snažíte se udělat kompromis? Nebo si jdete, kam chcete?
Některé věci nedokážu moc posoudit. Je divné, špatné zůstat třeba týden u rodičů (na dovolené). Nebo jezdíte jen na návštěvu a ostatní je už příliš? Byli jste takhle někdy mimo domov déle?

Já jsem jednou vylila hrnec omáčky v afektu do záchoda, když "se to nedalo žrát". Přitom nebyla zas tak hrozná. Od té doby jsem už nic podobného neslyšela. A jednou jsem hodila skleničkou. Spíš než na něj do prostoru. Beru to, jako svoje velké selhání, že se nechám vyprovokovat.

Rigoletto, žádný normální partnerský vztah přece není vězení!!! Pokud jsou oba dva partneři psychicky vyrovnané, zdravě uvažující bytosti, poskytují jeden druhému volný prostor jednak pro vlastní aktivity, druhak pro návštěvy přátel a rodiny a to bez jakýchkoliv diskusí.
Neexistuje, aby byl jeden z partnerů uvázaný doma jako pes u boudy a druhý mu záměrně osekával kontakty s nejbližším okolím, dokonce i s rodinou. Takovéhle systematická izolace už signalizuje, že v tom vztahu je něco hodně špatně. Už tohle - izolace od okolí - je jedním z jasných symptomů domácího násilí.
Rigoletto, ty JSI bez jakýchkoliv pochybností týraná žena To, v čem žiješ, JE domácí násilí. Tvůj život s manželem NENÍ normální a normální není ani on. Dělá si z Tebe služku, buzeruje Tě, terorizuje Tě a dovoluje si k Tobě to, co by si  žádný slušný chlap k manželce v životě nedovolil. On to ví a taky kvůli tomu Tě drží doma jako ve vězení, abys náhodou neměla možnost srovnávat, jak to chodí u jiných lidí a neuvědomila sis tak, v jakém hnusu to vlastně žiješ.
Nehledej v žádném případě chybu u sebe a neměj výčitky svědomí kvůli svým nepřiměřeným reakcím na manželovo uzurpátorství. Bohužel - jeho pošahané jednání způsobujne, že pošahaně reaguješ i Ty. On je sám psychouš - a takhle brzo udělá psychouše i z Tebe, jestli od něj urychleně neodejdeš.

Rigoleto,
oběti domácího násilí si většinou nemyslí, že to mají doma tak hrozné a zhlehčují to. Vždyť se zase tolik nestalo. Problém je v tom, že za pár let můžeš zkončit v nemocnici a tvrdit to samé
Tvůj partner se nezmění, pravděpodobně je také hodně nejistý a čím méně tě má pod svoji kontrolou, tím bude svůj nátlak stupňovat. A bude se v tobě snažit vyvolat pocit viny, tak tě může dokonale ovládat.

Tady to nemá budoucnost, nikdy se to nezlepší

Rigoletto, nenechávej DONA linku a podobné způsoby pomoci až jako nejzazší, krajní  možnost, zavolej tam nebo napiš co nejdřív.
My tady jsme přeci jen laici, ale tam jsou odborníci a můžou ti poradit už teď se současnou situací, posoudit kvalifikovaně, jak na tom psychicky tvůj manžel je (promiň, ale mě přijde jako psychopatická osobnost, neustálé sprosté nadávky koho by nejraděj zabil - to není normální).

Oni ti můžou průběžně radit, budeš tak v problému lépe orientovaná a oni ti poradí i jak postupovat.
I já patřím k těm, kdo si myslí,, že je třeba připravit si podmínky odchodu a samostatného života. Přeci nechceš, aby tvé dítě vyrůstalo v prostředí sprostých nadávek a dívalo se, jak tě muž bije a týrá.

Máš velké plus-podporu ve své rodině. To ti pomůže v začátcích.
A pamatuj - ustupováním násilíkovi problém nevyřešíš, jen se bude zhoršovat. Je třeba se tomu postavit a od takového člověka odejít. Držím ti palce.

Ŕigi, i já souhlasím s ostatníma. Odejít odejít odejít. Hlavně ten odchod začít plánovat. Lepší to už nebude, tomu věř.

A umí se chovat i pěkně (to se jen ptám, můj názor nezměním),koupí ti dárek? jedete na výlet? jak se chová k malé?

Normálně tě strašně lituju a tvůj domov vidím jako vězení Obrať se na odborníka a to co nejdřív .
Držím pěstičky

Rigoletta napsal(a):

Javeno, můžu se zeptat, co se dělo potom?
Mohl by jste mi někdo povědět, jak to chodí u vás, když by jste třeba chtěli někam jít a manžel s tím nesouhlasil? Diskutujete o tom? Snažíte se udělat kompromis? Nebo si jdete, kam chcete?
Některé věci nedokážu moc posoudit. Je divné, špatné zůstat třeba týden u rodičů (na dovolené). Nebo jezdíte jen na návštěvu a ostatní je už příliš? Byli jste takhle někdy mimo domov déle?

Já jsem jednou vylila hrnec omáčky v afektu do záchoda, když "se to nedalo žrát". Přitom nebyla zas tak hrozná. Od té doby jsem už nic podobného neslyšela. A jednou jsem hodila skleničkou. Spíš než na něj do prostoru. Beru to, jako svoje velké selhání, že se nechám vyprovokovat.

Jako po tom, co přistál pribiňák? Nic, koukal a povídal, ty máš fakt dost... Ani jsme nezvýšili hlas. Tohle se stalo někdy kolem roku našeho prvního dítěte. Dělal celý den, tak když přišel večer, už spal a když měl volno, nijak jsem ho nezatěžovala. Měla jsem to " v ruce " a on byl taťka na blbinky. Prostě mu nedošlo, že by měl i pomáhat. A já, místo abych mu to řekla dřív, nechala jsem to dojít až k tomu, že mi ruply ty nervy. Já předtím dělala taky celý den a na mateřský mi přišlo, že mám spoustu času, tak jsem si o pomoc prostě neřekla... Chybama se člověk učí.
Jinak musím říct, že děti koupal, chodil s nima do parku, jezdili jsme na výlety, pomáhal v domácnosti... Jen si to muselo sednout.
Jinak jsem nikdy nezažila, aby nesouhlasil s tím, že někam půjdu, ani jsem nikdy nežádala o svolení... většinou jsem si to naplánovala, když byl večer doma, kvůli hlídání. Takže jsem se maximálně zeptala, jestli v sobotu bude doma a bylo. To samé on. Jen řekl, že přijde z práce později a nic dál jsme neřešili...
Kdybych měla rodiče v jiném městě nebo na baráku se zahradou, klidně bych tam s dětmi byla týden, ale to u nás nehrozilo - o panelák není taková rvačka. A těch dnů, kdy přišel z práce dřív a unás bylo plno dětí a mamin... A přežil to. On nebyl násilník, jestli to tak vyznělo...

Na tu linku určitě zavolám. Dnes jsem se na to ještě dívala... potřebuji se poradit s nějakým odborníkem. Jak kvůli nějakým technickým záležitostem hlavně, co se týká dcery a pak taky se nemůžu zbavit pocitu, že za to z velké části můžu já. Je to ve mně někde schované. Nějaké kroky už jsem udělala. Udělala jsem si svůj účet a další krůčky se snažím. Až budu sama, budu volat.

Já mám velký strach, že se nedokážu o nás postarat. Dnes mě to docela přepadlo. Pomoc mám slíbenou s pronajmutím bytu. Jinak s žádnou jinou počítat myslím nemohu. Ani nechci. Neumím o pomoc žádat. Pak  s tou psychickou podporou rodičů počítat myslím mohu. Ale musela bych se snad hanbou propadnout, kdybych měla říct něco z toho, co tu píšu. Možná časem.

Manžel, kromě těch občasných útoků se ke mně chová asi ještě tak nejlépe, když počítám jeho i mou rodinu. Do ostatních se naváží víc a prezentuje se, jako že je on ten nej. Asi že už mu to ve většině případů nebaštím. Jen si musím neustále hlídat svoje teritorium a nenechat si zakazovat, manipulovat sebou... Nemůžu se ani o ničem poradit, protože mu nevěřím.
Někdy má světlé chvilky a je s ním i sranda, ale už delší dobu má i nějaké zdravotní problémy a tu světlou chvilku, kdy je v pohodě už jsem docela dlouho nezažila. Ani já tomu nepřidám. Nedokážu se k němu už chovat s láskou. Přemýšlet nad dárkem, politovat ho nebo opečovávat, když by mu bylo špatně (asi jsem hrozná mrcha) , nebo nějaký sex pro mně by bylo těžko skousnout dobrovolně.
Vlastně mi skoro připadá, že si ty zdravotní problémy přivozuje tou svou zlobou sám.
Teď mně i překvapil a koupil dárek. Taky si nemůžu stěžovat na finance. Dává všechny do společné kasy. A není ani líný.

Bojím se, že to mám v sobě něco já. Nemyslela jsem, když jsem s ním chodila, že by měl nějaké násilnické sklony. Těsně před ním jsem chodila krátce s klukem u kterého mi něco nesedělo. Chtěla jsem se s ním rozejít. Zamknul mě a začal mi vyhrožovat, že mně prohodí oknem a udělá něco i mým rodičům. Manžel mi připadal jako mužský pro rodinu, který mě podrží když by bylo potřeba. (před tím ty vztahy byli myslím tak normální)
Asi jsem si je takové něčím přitáhla. Nebo je nějak provokuji. Nevím. Bojím se,že je nějaká chyba ve mně.

Chyba v tobě? Maximálně si včas neumíš stanovit mantinely, co ještě hodláš akceptovat. Pak si ten druhý špatně zvyká, že najednou ti to vadí. Ale jestli je to chyba... jsou přece lidi, kteří to nevyužijí. Ti, co ano, mají spíš pořádný problém sami se sebou.
My jsme s manželem procházeli takovým blbým obdobím - nedařilo se mu podnikání, začali jeho finanční problémy a já mu chtěla být oporou. Donekonečna jsme všechno probírali, proč, co jak... on si jel stejně podle svýho - což nás stálo manželství. Jenže já měla taky v práci problémy a když jsem je nastínila, zjistila jsem, že jsem jediná, koho to zajímá. Hlavně ON. Jeho problémy. A jednou jsem mu řekla, že už mě to nezajímá, že teď budu řešit sebe a děti, že jeho už řešíme dost dlouho a není jaksi jedinej, kdo potřebuje něco řešit. Tím chci říct, že nejsi mrcha, jestliže nevaříš při nemoci čaj a nenatřásáš polštář. Otázka je, jestli by to pro tebe udělal on.

To, že dceři říká, že není normální, něco neumí, něco se jí nepovede, to jí moc zdravé sebevědomí nevypěstuje. Taky by mi to vadilo, naprosto normální reakce, Rigoletto. A ne, že jsi matka toho dítěte.
Měli jsme známé a já k nim nemohla chodit na návštěvu. Manželův kamarád se ke svým  holčičkám ve věku mých dětí choval jako vůl a já to nemohla překousnout. Dvouleté dítě nechal v předsíni v teplém oblečení rozvazovat si tkaničky na zimních botách, navlečená v šále, která se jí do toho motala, v zimní bundě a čepici... Z holky lilo, on jí ještě buzeroval - nemám jiný výraz - no, po nějaké chvíli jsem to dítě svlíkla já, s tím, že na jeho kecy nemám náladu, ať nám udělá kafe...
V pokojíčku měli bordel (2 a 5 let), jak si vyndali hračky, už je musely uklízet. Moje děti tam stejně nechtěly - nesměly běhat, křičet, poskakovat, vlastně si ani hrát - hračky byly ten bordel... Měl si koupit psa a ne si pořizovat děti.
Hele, možná jsem taky přecitlivělá, co já vím.