Tu nejde o to, kto je ten spúšťač, ale skôr o to, či ti to vyhovuje... A mne sa zdá, že vám to vyhovuje obom, tá hra, ktorú spolu hráte...

Bohužel to není hra. Je to můj život. Proč jsem ho tak žila.. protože jsem se snažila něco udělat se sebou. Věřila jsem tomu, že za všechno můžu já a že to dokážu nějak napravit. Nechci to tak. Bohužel jsem na něm momentálně závislá. Snažím se s tím něco udělat. Jsem ale krátce po mateřské a práci je sehnat pro mně těžké.
Vždy jsem mu znovu začala věřit, že už to tak nebude. Nevím jestli si za to vlastně nemohu sama. Už ale nechci zapomínat. Bojím se že toho bude malá zas svědkem.

Já vím. Teď už vím, že to tak bude asi pořád. Jenže co když za to můžu já, že. Sama od sebe neodejdu. Nechci tak žít pořád. Nechci aby toho dcera byla ještě někdy svědkem. Nechci se znovu nechat ukolébat , že bude zas na čas vše v jakš takš v pořádku. Asi ten pocit viny v sobě mám veliký.
Bojím se, že kdybych odešla, aby neudělal manžel něco sobě i malé, kdyby jí někdy měl. V poslední době mi řekl někdo z rodiny, kdo neví o mé situaci skoro nic. Nic z toho co tu píšu. Aby kdyby jsme chtěly odejít nás M nepostřílel. I já se toho bojím. Musela bych pravděpodobně utéct...

Myslím, že jednáš jako typická obět  násilí, které nemusí být jen fyzické. Obrat se na lidi , kterí to umějí. Dona linka, linka bezpečí, gůgl ti toho vyhledá hodně a jsou tam i jiné kontakty, kterých můžeš využít.

Děkuji všem za reakce.
Ano, dívala jsem, že jsou tu odkazy na takové linky. Beru je jako svou poslední možnost, když to nepůjde dál a nebudu vidět už žádné řešení.
Chtěla jsem vědět, jak vidí mou situaci někdo jiný. Chtěla jsem konečně někomu říct a mít i možnost se zpátky podívat, kdybych opět zastrkávala někam všechno do kouta duše .
Celou dobu jsem v něco doufala. Až vlastně teď si začínám uvědomovat, že se nic nezlepší.

Říkala jsem si, že se třeba mám vedle něj něčemu naučit. Postavit se sama za sebe. Zlepšit sama sebe. Jako že ta vrána k vráně sedá, že jsem si vybrala, co mi patří.

Kromě toho si nevím rady, jak by to bylo s dcerkou. Jak by jste se zachovali vy? Riskovali by jste, že se třeba něco stane? Jak to píšu, tak mi připadá, že to nemůžu dopustit. ale dalo by se nějak ošetřit, že by se vídali třeba nějak pod dohledem? Já nemám na nic žádné důkazy. A DOUFÁM , že už k tomu víckrát nestačí dojít. Měla jsem vždy jen modřiny, boule...
Bojím se protože sám o sobě několikrát prohlásil, že ví že je magor a když se rozčílí, dokázal by někoho zabít. Nevěřila jsem mu to. Věřím asi blbě v to lepší v člověku. Zároveň je hodně labilní. V poslední době se rozčiluje skoro nad vším, pořád je sprostý. Ze začátku nebyl takový. Ani se se mnou už o ničem bavit nebude. Nemá smysl se snažit na něčem domluvit.

Teď jsem si našla alespoň brigádu. Není to nic moc, ale jsem šťastná, že se dostanu mezi lidi a vydělám trošičku peněz. Ale vadí mu, že musím jezdit autem. Alespoň tak to říká. Kvůli počasí a benzínu... Já to beru jako útočení na trochu svojí získané samostatnosti, ale možná, že už jsem paranoidní ??? Tady kde bydlím se práce sehnat moc nedá.

Trošku jsem se snažila poradit s někým z jeho rodiny, ale oni ty věci mají zřejmě postavené jinak, takže mně uklidňovali, že bude všechno lepší, že se usadí, tak jsem si říkala, že ho třeba znají víc. Že od chlapů nemůžu víc čekat. Nějaké porozumění, komunikaci...
Má rodina zas neví vůbec nic. Jen vidí, jak se chová, že se na každého povyšuje. Že se mi snaží bránit někam jezdit. Chová se hystericky v situacích, které jdou s přehledem a úsměvem řešit. Na to konto mně v poslední době varovali, že to vidí špatně. Jenže právě oni třeba neví, že to máslo na hlavě mám i já.

Má rodina mi nabídla pomoc s bydlením, když budu chtít odejít a jsem za to strašně moc vděčná. Nejdřív bych si ale chtěla najít práci, abych to mohla nějak utáhnout a našetřit si aspoň nějakou korunu. Zjistit si co a jak.
Jen s tou prací nevím nevím... Je jí málo a zkombinovat to tak abych se mohla ještě starat o dítě je docela složité. Všechno je snad na směny. Moje vyjadřovací schopnosti jsou po té dlouhé době doma docela děsné.

Rigoletta napsal(a):

Trošku jsem se snažila poradit s někým z jeho rodiny, ale oni ty věci mají zřejmě postavené jinak, takže mně uklidňovali, že bude všechno lepší, že se usadí, tak jsem si říkala, že ho třeba znají víc. Že od chlapů nemůžu víc čekat. Nějaké porozumění, komunikaci...
Má rodina zas neví vůbec nic. Jen vidí, jak se chová, že se na každého povyšuje. Že se mi snaží bránit někam jezdit. Chová se hystericky v situacích, které jdou s přehledem a úsměvem řešit. Na to konto mně v poslední době varovali, že to vidí špatně. Jenže právě oni třeba neví, že to máslo na hlavě mám i já.

Rigoletto, vůbec nemůžeš čekat, že by jeho rodina nějak výrazně zasáhla ve Tvůj prospěch nehledě na to, že manžel jim přece nepřizná, že Tě mezi čtyřma očima soustavně terorizuje. To by na vlastní oči museli vidět, že Tě natvrdo zbil - a i tehdy se najdou takové případy, kteří na synáčka nebo bratříčka udělají "bu-bu-bu" a raději věří tomu, že jsi manžela "musela nějak vyprovokovat"
Tvoje rodina celou situaci vidí poměrně jasně, jen nemůžu uvěřit tomu že se obviňuješ "že máš máslo na hlavě i Ty".
Nenormální jednání jednoho partnera vyvolává nenormální reakce u druhého partnera - bohužel. U Tebe už je to akt zoufalství týraného tvora, přitlačeného ke zdi a zahnaného do kouta. Bohužel, sama vidíš, že způsob Tvého života je dosti zrůdný: partner Tě systematicky deptá, Ty mu sprostě nadáváš a občas Ti ujedou nervy a ruka. Takhle už dál žít nemůžeš, nehledě na to, že Vaše dcerka všechno vidí, slyší a vnímá.

A jak píše Kiara, s jeho rodinou nepočítej. Jim ta situace přijde normální - vždyť ho tak vychovali...

No musím říct, že sprostá v normálním běžném životě nejsem. Říct to musím proto, že mi tohle vadí úplně strašně. A to že to moje dítě pochytí a bude mu to připadat normální. To a pak ta neúcta ke všemu a ke všem.

Máslo na hlavě mám. Abych neházela jen špínu na M. To co jsem kdy řekla a udělala jako bych tím klesala na jeho úroveň a poznala svoje nejhorší stránky. I když musím podotknout, že já v tom záklopku mám na rozdíl od M , který tisíckrát vrací. Možná, že před tím jsem netušila, že bych toho byla schopná. I já byla hysterická, když už jsem tolikrát prosila, aby pomohl, když malá nespala, alespoň s něčím a někdy už jsem prostě nemohla poslouchat ty sprostoty.
I teď bych asi měla spíš ustoupit a nemůžu si pomoct a musím něco říct (jako aby už o tom mlčel, že už nemůžu)  než poslouchat ty nadávky na všechno a koho by všechno pozabíjel.

Ale Rigolleto, každý v životě udělá nebo řekne něco, na co není pyšný. To tvoje máslo na hlavě je spíš reakce na jeho chování vůči tobě. Normální reakce.
Já jednou hodila po manželovi pribiňákem. Byla jsem fakt unavená, on byl celý den doma, takže únava z práce nehrozila a poprosila jsem ho, jestli by nenakrmil kluka - měla jsem něco na práci - a on, že v noci blbě spal a je unavenej a šel se natáhnout. A jak jsem ho krmila, tak mi ještě radil z gauče... No, tak mi nějak vylít z ruky... Pyšná na to nejsem, ale celý noci jsem nespala, vstávala k malýmu, domácnost... ruply mi nervy. A co... Stalo se. Od tý doby krmil pravidelně, když byl doma a vždycky říkal, že je to jednodušší, než malovat...

Tak, tak. Já jsem taky hodná holka, ale nervy mám jen jedny.
To jen tak na okraj, pro Rigolettu, aby si nemyslela, že ostatní mají bezkonfliktní vztahy a ona je občas hysterická.
Ale ponižování, urážení, nadávky - to už je jiná. Teď mi napadlo, že znám bohužel dost chlapů, co by mě těsně po dopadu smetanové pochoutky přišpendlili za krk ke zdi...