Mně opakované nevěry mého muže rozbily rodinu. Jsem sama na tři děti, ale kdybych s ním zůstala jen kvůli nim vzala bych si šnaci začít znovu někde jinde, postavit se na svoje vlastní nohy a naučit se být spokojená bez cizího ramene. Ukázala mi, jak je někdy hrozně těžké být za jakýchkoliv okolností pevná a silná před svýma dětma a kvůli nim, i když bych hrozně potřebovala pochovat. Naučila mě být tvrdá a nedávat se jen tak zadarmo, naučila mě, že to co si v životě nevybojuju a nevydřu, nemám. Celkově jsem, jako asi většina tady, přišla o iluze. Život je teď pro mě syrovější, smutnější a těžší. Jen pro mě samotnou, když večer zavřu dveře ložnice a nikdo mě nemůže vidět. Ale vím, že je to jen období, že si teď lížu rány. Na druhou stranu jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala a to mi nikdo nevezme.

A co jako "dokázala?" Že může žít sama? To může každý, když musí. Že se nezhroutila, nezačala pít, fetovat? To já taky a nemyslím si že bych něco úžasného dokázala. Prostě žiju sama, protože nemůžu žít s ním a s nikým jiným žít nechci a snažím se radovat se ze života. Ale nejsem šťastnější, než když jsem byla vdaná a cítila se milovaná a mohla jsem sama milovat. To mi hrozně chybí, ale nechci to zkoušet hledat u jiného muže. Znamená to, že se z toho tedy vůbec nikdy nedostanu?

No, myslím, že jsem dokázala. Vykašlat se na chlapa, kterej mi ubližoval a docela dlouho. Nevím jestli je víc se tvářit, že se nic neděje nebo plakat, že on mi dělá to a to a proč. Ivanko, já jsem tak zdálky sledovala tvůj příběh a matně si ho pamatuju. Chlap, který by mi udělal to co ten tvůj, tak bych si řekla a navzdory, navzdory budu šťastná. Bohužel to nejde hned. Já bych taky nejraději volila tu variantu šťastného manželství s dětma kolem, ale bohužel, nevyšlo to a než si skuhrat, trápit se, užírat se, tak budu raději spokojená. I když je to občas takové nasilu a křečovité, tak doufám, že jednou nebude. Jsem pyšná na to že jsem dokázala se postarat o sebe a svoje děti bez scén, depresí a celkově v pohodě, alespoň navenek. Myslím opravdu, že jsem toho dokázala docela dost, alespoň na svoje možnosti a ty znám jen a jen sama.

Markéto, smekám. I když je z tvých slov cítit, jak to bolí, opravdu jsi to, v mých očích, dokázala. Začít znovu, jinak, naučit se být sama sebou a být tak spokojená. Držím ti palce.

Ivano,
jsem ráda, že tě marketa tak oslovila.
Ona dokázala to, co ty ZATÍM ne - odpoutat se od toho, co nemůže mít, co nemůže být tak, jak ona by si představovala, co je minulost.
Dokáže se přes to, že ji to bolí, dívat do budoucnosti a nevidí ji tak chmurnou a osmamělou jako ty, protože si nevzala do hlavy, že "s nikým jiným už nebude šťastná"....

Ono to vždycky není jen o finanční nezávislosti a ekonomické schopnosti stát na vlastních nohou.
Stát na vlastních nohou znamená sakum prásk se vším všudy, tedy i s citovým odpoutáním se - odpoutat se od toho druhého a tak jak sobě, ale tak i jemu dát naplno svobodu - možnost jít si svou vlastní cestou.
Bez hořkosti, bez sebelítosti, pocitu křivdy.... s láskou.

Marketa to moc dobře zhodnotila - ona ví, že si zatím líže rány, ale taky ví, že tohle období nebude trvat věčně. Ona se tak rozhodla
Ty v něm stále ulpíváš, protože ses tak rozhodla.
Rozhodla ses prostě jinak a dokud tohle své rozhodnutí nezměníš, tak to tak prostě budeš žít.
Je to na tobě.
Taky držím palce

Já věřím, že budu šťastná i sama. Sice ne tak, jak jsem to chtěla, ale aspoň trošku. Jsem vpodstatě samotář, introvert, samota mi zatím až tak nevadí. Nevím, co to udělá, až budu muset žít bez dětí, ale mám pár kamarádek a možná si pořídím nějaké zvířátko....

baba.jaga napsal(a):

Tercila napsal(a):

Ivana: A co jako "dokázala?" Že může žít sama? To může každý, když musí.

Úžasně zformulováno.

Jak to tady ctu, tak KAZDY to rozhodne nedokazal.

Přesně. Souhlas. Je rozdíl žít a přežívat...

Kačátko napsal(a):

Musím také přispět:

Takže co mi nevěra vzala? V prvé řadě mi vzala milovaného člověka, někoho koho jsem milovala a asi stále svým způsobem miluju, vlastně zatím jediného muže kterého jsem kdy milovala a to mého manžela. Vzala mi iluze o nějakém věrném chlapovi (už nevěřím žádnému), o věrnosti vůbec, vzala mi sny a představy o šťastné rodině.

Co mi dala? Naučila mě poučit se ze svých chyb. Dala mi možnost vidět že i přes tu všechnu bolest se umím, dokážu postavit na vlastní nohy, jsem silná a umím bojovat za sebe a svoje děti a žít dál. A jakým směrem náš život půjde dál? To nechám osudu. Neříkám že nám manžel nechybí a není ve mě kouska naděje, že by se k nám třeba vrátil, pořád je to čerstvé a pořád zatím k rozvodu nedošlo, ale vím že čekat v koutku na něco co je třeba daleko a trápit se není život a já chci žít dál - pro sebe a pro své děti alespoň prozačátek.

To je hrůza,někteří chlapi mají mozek v kalhotách.Když si vzpomenu,jak si to manžel užíval,když byly děti ještě malé a i te´d je nejradši,když jsme všichni pohromadě a třeba si povídáme....

Ale když takový chlap opustí takto brzy rodinu,nějak mi tam problikává i něco jiného...

Pandorraa napsal(a):

Ivano, osobně si myslím, že člověk může být šťastný pouze tehdy, když to dokáže i "sám se sebou". To ostatní, to už je bonnus navíc

Tak sama se sebou žiju v pohodě celý život. Jsem jedináček, nikdy jsem nechtěla sourozence, protože jsem si vystačila sama.

Ivano,i když na mě působíš někdy trochu pesimisticky,držím Ti palce.Tvůj poslední příspěvek na mě působil jinak...pozitivně

no jasne, bola si priliš nezavisla a keby si nebola , tak by Ťa opustil, lebo si bola priliš zavisla.....a lebo medveď

Souhlasím se Selimou - lidé se mohou rozejít aniž by za "to" kdokoliv mohl, aniž by to byla kohokoliv "vina", prostě jen proto, že si už dali všechno, co si dát mohli. Takové rozchody jsou ale většinou oboustranně akceptované a přátelské .)

co bych ještě mohla dát svému skoro bývalému manželovi
Podle jeho názoru to, co jsi mu svým "opuštěním" vzala - tedy z jeho hlediska. Možná mu chybí domácí péče, vyprané trenky a teplá strava , možná ho mnohem víc štve pocit, že už mu nepatříš - jako majetek, aby bylo jasno, což s jeho nevěrami (zase podle něj) vůbec nesouvisí.