(Příběh jednoho kamaráda + něco málo nostalgických vzpomínek pro trpělivé čtenáře)


Vstávám.. Je právě 3.45 ráno, pátek, jenže takové vstávání je vážně o nervy.. A co byste čekali od „kovo-zemědělců“ ze Zlínska? Vždyť se píše rok 1988..

Rozmrzelý jak „stoletá kamna“, stále ještě v polospánku, se snažím nějak probrat.. Mezitím proklínám jak letní čas, tak všechna „hovada“, co tenhle systém vymyslela, samozřejmě neopomenu zavrčet něco o tom, že „tohle je proti lidským právům a Ženevským konvencím“ a už si to „štráduju“ na první „dělnický“ autobus, který jede 4.15 do Zlína.

Jasně, že celou cestu se snažím prospat. To už je natrénováno za těch pár let takového vstávání..
Konečně Zlín.. (Vlastně pardon, v roce 1988 to byl stále „Gottwaldov“.. Ale pro nás to byl Zlín vždy..)
Párkrát jsem si lámal hlavu nad tím názvem – „Zlín“.. Zřejmě „zlí lidé“.. No jo, když jdu do „fabriky“ a razím příchod, tak „borja“ v uniformě s „LM“ na rameni fakt přívětivě nevypadá..

První cesta vede samozřejmě do kantýny, kde si dám guláš. Protože tam je výborný a bez toho ani jinak den začít nejde. Než se naději, tak je čas se akorát honem „oháknout“ do montérek a naklusat k mašině..

Závody přesného (přibližného :-) strojírenství.. Vždy, když si po létech vzpomenu, tak ještě stále podvědomě ucítím pach oleje a chladící kapaliny.. A taky slyším oblíbenou hlášku – „Neříká se šupléra, pánové, ale vždy posuvné měřidlo.. Zapamatujte si to!“

U mašiny je veselo. Kolega měl noční směnu. To znamená, že ve čtvrtek dělal odpolední + noční a dnes, v pátek, má volno. Tahle kombinace dvou směn je „kouzelná“ v tom, že se maká do 5-6 ti hodin do večera, pak se chlapi sesednou a chlastají tak do deseti  večer a pak ještě kecají, ale většinou se jde spát.

Někdo spí na šatně (všichni máme ve skříňce pro takový účel schovaný kus molitanu), někdo spí za mašinou na lavici, prostě jak kdo najde místo. Ale hlavní zásada zní – „nedej Bůh, aby nějaké hovado zapnulo mašinu po deváté večer..“ (Kdysi jsem to, coby neznalec místních poměrů, udělal a kolem půlnoci za mnou osobně přišel mistr a smutným tónem mi vysvětlil, že mám taky zalehnout, protože moje práce ostatní „spáče“ ruší..) 

Jinak to spaní na šatně má svůj „půvab“. Tam je totiž tolik cvrčků a švábů, že v noci, pokud si člověk nedá špunty do uší, tak si až do rána užívá „Amazonského deštného pralesa za zvuku cikád“ (na šatně je běžně kolem 30 celsia a vrzání hmyzu je takové, že nikomu dovolená v Karibiku chybět fakt nebude..)

Kolega samozřejmě teprve vstává. Rozespalým hlasem mne prosí, zda mu nedonesu kýbl studené vody, aby se mohl umýt. Za chvilku už mu jej podávám. Kolega si sundá svoje „lenonky“ z očí, jedním prstem namočeným ve vodě utře jedno a pak druhé oko a to je veškeré „mytí“.. Aby jej husa kopla.. Na co jsem teda tahal přes půl haly ten kýbl vody??

Druhý kolega už snídá a má sdílnou náladu. Je známý tím, že dokáže „tancovat v dešti“, což v našem slangu znamená, že místo pracovní obuvi (která mu nedělala dobře), má obuté sandály a naučil se uhýbat odlétávajícím „šponám“, takže když byste se na něj podívali „v akci“, tak to fakt vypadalo, jako kdyby tancoval. Navíc měl na uších stále „walkmana“, takže to bylo hodně autentické.

A tomu teda věřte, že ty krátké modrofialové zakroucené „špony“ (kovové piliny různé velikosti podle zvoleného druhu nástroje a také podle druhu prováděné práce) o průměrné velikosti desetníku, když odlétávají od „vidiové“ frézy, dokážou pěkně člověka „hodit do rytmu“..

Je krásné letní ráno, slunce se už pomalu objevuje nad obzorem, parní radiátory typu „vrták“ vesele práskají, takže na dílně je o nějakých 5-10 celsia víc, než venku (chytráci v teplárně přišli na to, jak vypouštět v létě přebytečné teplo – pustí to do topení a je vymalováno. Co na tom, že v letním pařáku je uvnitř na hale vedro jako hrom a na slunci mimo dílnu je mnohem příjemněji.. To patří do koloritu ZPS..) Mistr, který má dílnu na starosti, musel někam odjet, takže „myši mají pré“ a řeč se začíná „stáčet“ k věcem mezi nebem a zemí.


(příběh kamaráda „Tančícího v dešti“)

Nebyl jsem žádný svatoušek. Znáte to. Kdejaký „bigbít“ jsem musel vymést a slečny se jen hrnuly. Jenže léta ubíhala a stal se z toho kolotoč: zábava(bigbít)_ožrat se_ sbalit slečnu_sex_“opičí ráno“..
Svůj životní styl jsem nějak neukočíroval a tak jednoho dne jsem chtě-nechtě musel k lékaři.
Ten mi samozřejmě zakázal chlastat a hulit, protože příčinou potíží bylo oslabené srdce. Nádavkem k tomu mi napsal léky, na které se nesmělo pít.

Jenže znáte to. Jen se mi trochu ulevilo, hned to začalo znovu, jen s tím rozdílem, že jsem k tomu poctivě užíval ty léky. V té době už jsem tady na dílně nějaký ten pátek makal jak šroub. Měl jsem sice výčitky ohledně braní léků / pití, ale uklidňoval jsem se tím, že za čas s tím pitím přestanu stejně, takže to už je stejně jen tak na „dojezd“..

No a jedné krásné letní noci na noční, kdy jsme s kámošema chlastali tam u pecí (pece = čtyři velké kovové válce s topnými spirálami, kde se „žíhal“ materiál na nástrojové díly. Po otevření takové pece musely pár hodin chladit, takže obsluha měla docela slušný veget. A my si v žáru otevřených pecí běžně opékali špekáčky.. Takoví jsme byli volové..) a mohlo být tak kolem jedné ráno, kdy už jsme byli sjetí jak opičáci, takže jsme si každý „určili směr ke svému brlohu“ a šli spát.

Já si tehdy ustlal za velkým strojním lisem. Tato „mašina“ pamatovala ještě snad tatíčka Baťu, měla přes 150 let. Ale takhle to tady v ZPS chodilo. Stejně ty staré MAS-ky byly nejkvalitnější a i po těch létech dokázaly tu svoji kvalitu připomenout. No a já tak spím na té lavici za lisem a najednou mne něco probudilo.. Napřed jsem nevěděl, co to je, ale cítil jsem horko a přes zavřené oči jsem tušil jakési mihotavé světlo.

To víte, že v ten moment jsem skoro vystřízlivěl z leknutí, protože požár na pracovišti je řádný průser. Otevřu oči a  posadím se na té lavici v domnění, že okolo hoří.. Jenže chlapi, to, co jsem viděl, to se nedá popsat. Přede mnou, jak je za lisem ta betonová podlaha, přímo mezi těmi lavicemi, byla ohromně hluboká jáma a z té jámy šlehaly plameny.. No já se samozřejmě zlekal ještě víc, protože toto bylo neuvěřitelné!

Sedím na té lavici, třeštím očiska na tu jámu a na ty plameny, štípu se do ruky a bolí to jako prase, takže sen to fakt není. Plameny šlehají a já mám nutkavý pocit, že musím do té jámy skočit.. Něco tak neuvěřitelně nutkavého nejde popsat. Silou vůle se držím té lavice a fakt s modlím, protože nic lepšího mne nenapadá. Od plamenů jde horkost, jenže sper to čert, nějaké vedro, ale ten pocit – tak to je něco neskutečného.. Lanaří mne to skočit a skočit..

To víte, že se to snažím ovládnout. Zkouším poslední zoufalý pokus. Protože vím, že se nemůžu hnout od té lavice (prostě to vím, sice neznám důvod toho vědění, ale VÍM  to), nemůžu ani křičet, i když se snažím a tak prostě si znovu lehám na tu lavici a zavírám oči. Jen cítím pot na celém těle a hrozný strach. Najednou blik a tma..

Otevírám oči a opatrně se dívám na tu „betonovou podlahu“.. Není tam nic.. Jen starý a jakž takž udržovaný šedý beton.. Okamžitě vystřelím z té lavice a hned zdrhám na šatnu.. Klepu se jak ratlík a až do rána jen sedím a přemýšlím, co se to stalo. Ruku mám celou modrou z toho, jak jsem se „štípal, zda to není sen“ a kupodivu jsem střízlivý a nemám ani „absťák“..

Dlouho jsem tenhle příběh nikomu neříkal. Léta uplynula. Kámoši se diví, proč se k tomu lisu ani nepřiblížím. Oni sami tam běžně za lisem spávají (a taky hodně chlastají..) Ale já to tam nazval „Záhořovo lože“ a nikdy víc bych tam nevlezl.. Jediné, co mne tehdy napadlo, bylo, že jsem dostal jakési varování.. Buď přestanu chlastat na ty prášky, nebo je po mně.. A taky jsem jasně cítil, že kdybych opravdu „skočil“ do té jámy, tak by mne na té lavici našli ráno tuhého.. Sice sen to nebyl, ale jiné vysvětlení nemám..

Po pár letech jsem se trochu zabýval „tajemnem“, jenže po přečtení několika zakázaných knih (tehdy se zakazovalo spoustu věcí..) jsem v noci nespával a měl jsem pocit, že někdo se mnou v tom pokoji je. Uvědomil jsem si, že na tohle nemám nervy a nechal jsem toho. Ale s pitím jsem tehdy opravdu přestal hned toho rána a dodnes mám pravidlo to nepřehánět. Vím svoje. Zkušenost k nezaplacení..


(konec příběhu)


Kolega se na mne dívá a říká – „ty se furt něčím takovým zabýváš, ale bacha na to, aby ses z toho nezcvokl, protože s takovými věcmi není sranda..“ Chtě-nechtě mu dávám za pravdu, ale to víte, zvědavost a jakési vnitřní nutkání je silnější..

Dnes, po letech, si i já uvědomuji, že jsem se tomu lisu také podvědomě vyhýbal. Ona ta celá dílna hlavně za tmy působila jako stafáž „z pátku 13-tého“.. Když jsem tak šel kolikrát po odpolední směně, sám, celou 150 metrů dlouhou halou ve tmě (protože jsem musel vypnout jako poslední jističe na jednom konci haly a pak ji celou projít ke hlavním vratům a zamknout), tak vám řeknu, že těch 150 metrů bylo vždy nejdelších v mém životě..

To si tak jdete v té tmě, vidíte jen tak-tak náznak cestičky mezi stroji a tam někde něco zaharaší.. tam něco křupne.. hned dva metry vedle vás zasyčí stlačený vzduch.. tam spadne nějaký dílec.. Než jsem vždy došel k těm vratům, tak jsem byl vystresovaný jak z nějakého horroru.. Tam by se daly natáčet horrory jeden za druhým..

Vydržel jsem to tak dva roky a pak jsem odmítnul dělat odpolední směnu sám..


*******


K tomu příběhu – co na to říkáte? Stalo se někomu z Vás něco podobného?

K „pracovní morálce té doby“ – takhle to prostě chodilo.. Tehdy hlavně „staří pardálové“ byli zvyklí na odpoledních směnách a hlavně nočních chlastat. A čím více se to hlídalo, tím více se chlastalo.. Bohužel toto přetrvává leckdy a leckde dodnes..

Upravil(a) DaiTerr (4. 1. 2010 12:51)