Ahoj Zzuzz, myslím, že máš podobné pocity, jako já, ale z opačné strany (viz moje diskuze - porovnej to...). Když to čtu, tak si ale myslím, že Ti opravdu za to nestojí po tom všem, co Ti dělal. Zasloužíš si lepšího. Opravdu ho nechej a věnuj se teď sama sobě, koníčkům, choď někam... Vím, že to jsou takové ty klasické reči, ale asi nic jinýho nám nezbývá. Holky zde radí dobře, tak se jejich rad drž a za chvíli bude vše v pohodě. Vím, že je těžké to překonat a že to strašně bolí. Ale jednou to bude muset přebolet, nic se nedá BOHUŽEL dělat. Držím palce, abys to zvládla.

Velice děkuji za rady. Všeho si moc vážím. Teď sedím u PC a říkám si " zase večer, zase jsem sama, taková prázdnota" chci začít plakat, ale už nemám ani na tohle sílu. Vím, že to zase příjde až mi ho cokoliv připomene, ale ty zkušenosti před tím mají něco do sebe. Je to po třetí a opět jsem to nečekala. Pořád mi jen píše, že pro teď je to konec a že teď ještě neví jestli se ke mě vrátí nebo ne. Jako zoufalý člověk si říkám " ano svitla mi naděje", ale tak holka vzpamatuj se! Tohle opravdu nechci prožívat celý zbytek života. To sloučení je vždy nádherné a v ten moment nemyslím na to co by zase mohlo následovat. Ale teď? Chove se ke mě tak arogantně, strašně píše, že to musíme oba překonat, ale sakra jak oba? Vždyť on je šťastný, včera byl na srazu ze základky a protože znám jeho spolužáky velice dobře, tak nikomu nic neřekl a dneska mi všichni psali jestli jsme spolu, ptala jsem se proč? A odpověď? Protože měl nemístné poznámky, oblboval tam každou ženskou a dokonce mu byly pochuti i takové, které za normálních okolností nemohl ani cítit. V ten moment jsem tak nějak polevila místo toho, aby mě to ranilo ještě více jako dříve, tak jsem se uklidnila. Protože to není snad ani člověk. Jeden den mě miluje a pak se chove jakoby mě neznal, bez nějakého slušného vychování. Já nevím, já jsem asi z jiné planety, ale určitě bych se po rozchodu takhle nechovala. Samozřejmě, že mě hned prosil, aby jsem o tom ukončení vztahu nikomu neříkala. Teď vím proč. On všude příjde jako první a řekne svou verzi jaký chudáček je a já jsem ta potvora. Už znám úplně ty své fáze prožívání tohohle na zpaměť. Napřed ho chci zpět, pak mi strašně chybí, pak se dovídám hrozné věci, pak jsem naštvaná, lhostejná, arogantní a pak stejně podlehnu, snad se to tentokrát nestane :-( Myslím si, že to musím sama pochopit. A časem se tomu budu smát a budu možná radit jiným. Ale teď ho prostě přesto vše miluji! To ovšem neznamená, že bych se k němu vrátila. Jen to bude dlouho trvat. Vím, že minule mi ani 4 měsíce nestačily. Takže hurá do boje s realitou :-(

Teda Zzuuzz, jak "musíme oba překonat" ? Snad on má co chtěl,ne?
Tak už mu udělej čáru přes rozpočet a přibouchni ty zadní vrátka. Ty se nesnaž  pochopit jeho (zbytečné), snaž se od něj odpoutat a nezabývat se jím. Ty se na něj musíš zdravě naštvat,potom zjistíš, že ti za to trápení nestojí. Vyhrabej ze svého dna  hrdost a ušetři svůj čas i  srdce pro někoho, kdo za to stojí. Protože k tomuhle stejně jednou dojdeš, za pár měsíců, za rok. Jen ten kus života ti nikdo nevrátí!!!

Ano už jsem chvílemi o nějakém psychoterapeutovi přemýšlela. Protože potřebuji vyslechnout nebo se někde vypsat ze svých problémů, tady mi hodně všichni pomáháte a moc si toho vážím. Já se určitě nechci dál trápit. To mi za to nestojí. Teď je to prostě čerstvé a těžce se mi říká "nevezmu ho zpět", právě potřebuji asi kopnout do hlavy :-( Dnes mi psal, že za naším rozchodem stojí to, že jsme oba ovlivněni rodinami. A že ve 30ti se na to budeme dívat jinak. Prý je to teď vyhrocené a neví jestli se vrátí, ale chce mi stále pomáhat a nechce se hádat. A je rád, že mu píšu a že nechce být drzý, ale kdy mu dám auto :-) Abych ještě něco napsala o našich rodinách: ta má je úplně normální, naši si nelžou, problémy řeší, neřvou po sobě, jsou starostliví a dělají ano vše proto, aby jsem se měla dobře i přesto, že mám svou práci. Samozřejmě by byli rádi, kdyby jsem se už osamostatnila a žila s přítelem. A jeho rodina? Babička mu říká co si má obléct, co má jíst, ptá se co 5 minut kde jede, kdy se vrátí, chvíli mu nadává, chvílí ho chválí atd, jeho maminka žije v zahraničí, minulý rok málem spáchala sebevraždu, strašně svého syna miluje, ale jen když ho nevidí, jinak ho i v jeho 26ti letech zásobuje penězi když za ní přijede, to pak posloucá jak pejsek, maminka kdysi byla bohatý člověk, ale teď už tomu je opak, ale zcvokla a pořád si na bohatého hraje. Přede mnou o mně řekne, že jsem namyšlený jedináček, že se o jejího syna nebudu umět postarat, že jsem neschopná, negativní, divná a jediná rada synovi do života je" co oči nevidí, srdce nebolí". Jeho tatínek i dědeček zemřeli když mu byly 4 roky. Takže je vychovaný ženskýma a navíc psychicky labilníma. Já naposledy návštěvu jeho matky proplakala, protože tak mi slovně nikdy neublížila ani má rodina a tohle vše se odehrálo týden před rozchodem. Takže asi proto syn pak mluvil s maminkou a já neobstála při jejich urážkách mé osoby. Víte možná to tady píšu, protože jsem se nikde tady na fóru ještě nedočetla, že by někoho přítel tolikrát opustil a tolikrát se vrátil, aby ze dne na den změnil své city a ze dne na dne mě skoro neznal. Samozřejmě se tady nenašla tak pitomá osoba jako já, aby toho dotyčného vzala 2x na milost, ale ještě nikdy jsem se nesetkala s člověkem tak věrohodným od pohledu a přitom co slovo, to lež. Já mám takový pocit, jakoby jsem ho jen chtěla pochopit a v klidu to ukončit. Mám takovou povahu, že chci mít vše vyjasněno a v pořádku si to zařadit do škatulky "vyřešeno", ale tohle mi nedá spát. Minule jsem plakala kvůli rozchodu tři týdny v kuse. Teď je to třetí den a já si popláču jen po ránu nebo když mi napíše. Je to už méně intenzivní, ale přesto jsem zase na začátku. Strašně moc chci jít dál, ale je to těžké. Pořád ho miluji i přesto vše. Chybí mi v posteli po mém boku a zase se v tom plácám. Tohle opravdu nechci zažívat každý rok, ale taky je těžké se z toho vymotat. Prostě ne a ne sebrat tu svou hrdost ze dna.....

Zzuuzz napsal(a):

Je to teprve den a když si vzpomenu zpět, že jsem se po obou rozchodech dávala dohromady 4 měsíce, tak jsem na omdlení. Takovou bolest už vážně nechci zažívat. Ono je lepší jí nemít, proto vždy když přiběhl jsem ho vzala na milost. Protože se vrátil v době, kdy jsem byla ještě hodně citlivá.  Mám ještě špatnou vlastnost, že se v takovém případě uzavřu do sebe a ani sto přátel mi nepomůže.

Prave proto ze jsi ho opet vzala zpet,proto zazivas opet bolest pri rozchodu kterou uz zazivat nechces.

Nemyslim si ze je to spatna vlastnost. Takova vlastnost se da pekne vyuzit- kdy o samote samam se sebou si muzes veci vyjasnit.
Jsi to jedine skutecne Ty, kdo Ti muze pomoc.   To je muj nazor.

Rekla bych to takhle: dokud Te tahle role bude bavit a nedopalis se uplne,budes ji stale hrat.
Je to jen na Tobe.

Velice děkuji. Určitě tohle nechci zažívat 10 let. A i přesto, když se ohlédnu zpět se mi to děje už 2 roky. Člověk si to uvědomí dost pozdě. Musím říct, že ten třetí rozchod opravdu už tolik nebolí, byla jsem svým způsobem tak trochu obrněná a jak jsem psala - byla a jsem na něm zvyklá. Ale teď si opravdu pár dnů po rozchodu říkám, že už to není tak hrozné, ale přesto vím, že to v sobě mám. Poprvé jsem se trochu odpoutala od sebe samé a chodím za karádkama, nebo vysedávám u babičky.... prostě dělám pořád něco, aby jsem na něj nemyslela, ale stejně když se najde chvilka a jsem sama, tak přemýšlím jestli to všechno moje trávení volného času mezi lidmi není jenjakási zástěrka. Už ho opravdu ani moc nekontaktuji, dříve to bylo asi 5 sms každý den, dva týdny v kuse. Teď jsem mu vše vyčetla nebo vynadala v jednom dni a pak jsem něco plácla ze zoufalství. Včera šla k němu taky jedna sms, ale raději ani neodpověděl. Ano ano já vím, že on je tímto na koni, protože ví, že mi o něj stále jde, tak se jen pousměje a schove mobil do kapsy, ale dělám pokroky :-) O terapeutovi jsem uvažovala, ale proto, že jsem si to omílala pořád dokola jak pro sebe, tak pro mamku a babičku (takové mé dvě teraputky, které mi vždy poradí, protože obě mají trochu odlišný názor) a pak to píšu tady pro Vás a vy mi různě odpovídáte, tak mi to pomáhá a dokud to stačí, tak ještě s odborníkem počkám. Ale mám pořád hrozné výčitky svědomí. Včera jsem jela za kamarádem na kafe, je to úžasný člověk, ale nepíšu to teď, protože jsem svobodná, ale proto, že jsem to o něm tvrdila vždy. Je to chlap, na kterého můj ex vždy nejvíce žárlil. Protože kamarád je studovaný, má svoji vilku, krásné auto, výbornou práci, dobře vypadá, je svobodný (také po těžkém rozchodu někdy v lednu) a to mému ex nedalo, že někdo v jeho věku se může takhle vypracovat. Nicméně, i když jsem viděla nebo teda vycítila sympatie z jeho strany, nemohla jsem se uvolnit a nemohla jsem je ani trochu příjmout. Právě v ten moment jsem si řekla "Jasně můj ex se bude chtít vrátit a já budu mít jiného, to by o mě už ani nezakopl", teda pak jsem to přebíjela myšlenkama jakože co to řeším za kraviny po tom všem co mi udělal. Chvílemi jsem byla jak schizofrenik, opravdu se mi ty myšlenky bily. Každopádně vím, že i když třeba na bývalého přítele budu pomalu zapomínat, tak si dlouho nedokážu někoho připustit k tělu. A to jsem vždy o tom kamarádovi když bylo s mým ex vše v pořádku říkala, že ten by stál za hřích :-) Prostě jsem ho teď pozorovala a říkala si co dělá jinak než můj bývalý a jestli bych se s tím smířila nebo co bych s tím dělala atd. Myslím si, že je to normální, ale takhle to nechci. Zřejmě pomůže asi čas, hodně času v mém případě. Takže teď nevím co je horší. Jestli zapomenout nebo se seznámit.

Seli, pravda, pravda. Ale taky člověk nikdy neví, co se může stát - já bych se "nezávaznému" seznámení vůbec nebránila. Není vždy pravidlem nějaká "čekací lhůta". Ostatně - v náruči jiného zapomene Zzuuzz líp, ne?

Zzuuzz: Prostě výčitky.

V tomto případě je to ztráta Tvého času. Má je taky?
Tak a vážně: protože jsi citlivá, asi si ty svoje výčitky musíš odžít. Ale bude líp. A zbytečně se neupínej k někomu, kdo za to (a možná ani o to) nestojí.

Tak výčitky voči bývalému sú podľa mňa úplne nezmyselné a zbytočné. Skôr sa riaď intuíciou a ak sa ešte na iných hclapov encítiš, tak sa do toho nesiľ - ublížila by si SEBE a nie tomu , ktorý už je zjavne niekde inde.

Dobrý večer,
tak reaguji opět zase na Vaše odpovědi. Svým způsobem jdu dál a je mi lépe než kdy jindy. Myslím lépe než to bylo u předchozích rozchodů. Asi mi to prostě všechno začíná docházet a zjišťuji, že to s tímto člověkem nemá cenu. Ano asi jsem si dlouho stála na vedení, protože někdo by to pochopil hned a odešel aniž by se za sebou ohlížel. Já se ohlídla a jak to dopadlo. Akorát jsem si dělala plané naděje. Co se týče nějakých nových známostí, tak moc dobře vím, že bych nyní ublížila jak sobě, tak tomu protějšku. A taky vím, že mým obrovským problémem jsou pak výčitky. Raději se z toho pořádně dostanu a bude. Ale stejně vím a znám každý krok svého ex. To je ta nevýhoda žít ve stejné vesnici. Chlapec si užívá vinných sklípků a dělá jakoby se nic nestalo. Ale u něj je to klasika. Nicméně se musím pochlubit svou čtvrteční konverzaci prostřenictvím sms s panem "dokonalým". Rychle shrnu naše finanční problémy: Vzali jsme si půjčku 300tis. Z toho 80tis bylo pro něj na motorku a 220tis bylo na auto. Já řekla, že auto bude napůl. Jednoduchými výpočty jsme došli k mému dluhu 110tis a jeho 190tis. Loni jsme ale měli dopravní nehodu, u které se auto hodně rozmlátilo, ale protože jsme měli takové atypické autíčko, tak já se ho rozhodla dát dohromady. Investice do toho auta byly kolem 100tis. On mi nedal ani korunu, protože pro něj to nebylo výhodné a rozešel se tehdy se mnou. Dali jsme se zpětně dohromady když bylo auto na jaře opět opravené. Na začátku září mi dal 170tis na dluh. Tzn, že 20tis ještě zbývá a auto máme napůl. ALE - myslím si, že jednám správně když si auto přivlastňuji, protože z opravy 100tis jsem neviděla ani korunu. Zpět teda k jeho sms. Dal mi 3 návrhy - a) auto mu dám, b) auto prodám a polovinu částky mu dám, c) auto si nechám, ale budu mu posílat splátky z jeho části. A to jsem mu ještě jak jsme byli zadobře navrhovala, že to auto já pitomá přepíšu na něho - vždy říkal striktně "NE", tak proč bych mu ho najednou měla naservírovat pod nos! A za další vím, proč to auto chce. Samozřejmě slečny by nepřežily kdyby tak úžasný chlap jako je můj bývalý přítel byl bez auta. Já jsem teď ta nejhorší. Mám stále dluh 130tis a zůstalo mi teda to auto. Odepsala jsem mu, že auto jde ještě teď na opravu a on mi napsal "Když ho opravíš, tak si ho teda vezmu". No v tu chvíli bych mu jednu vrazila. Jasně tak já auto ještě opravím, vyměním nové zimní pneu, samozřejmě zaplatím a dám mu ho i s dárkovým poukazem :-) Tak jsem jen napsala, že se rozmyslím. Ale myslím si, že jsem rozmyšlená už teď a přikláním se k variantě za d) Nedám ti ani auto ani korunu. Možná působím jako nějaká potvora, která chlapa oškubala o co se dalo, ale přeci v tomhle případě jednám správně......

sandra napsal(a):

Nedala bych mu ani auto, a ani korunu. Auto řídil on, když jste bourali, že? Opravu 100 tis Kč jsi platila ty a pokud si dobře pamatuji, tak jsi byla i v nemocnici...a co on udělal? rozešel se s tebou. Neskutečné, kam sahá  jeho drzost... Zzuzz, já už bych mu vůbec na nic neodpovídala. Prostě konec, finito. Děkujeme, odejděte.

Jednoduché počty: Z jeho 170 tisíc bylo 80 na jeho motorku a 100 na opravu auta, který roztřískal. Ať ti dá ještě 10 a jste si kvit (a auto je tvoje). Případně ať ti nedává nic a odebere se už laskavě navždycky do zadele.

No, ony i ty vaše rozchody a schody () hezky lícujou s tím, kdy z tebe mohlo něco kápnout a kdy ne, žejo..   Fakt nebuď tragéd a jeď si po svý lajně, vyblokuj ho ze života - jakoukoliv další informací o něm se budeš zbytečně mučit. Nemůžeš se odstěhovat, třeba jen na pár týdnů, měsíců?