není to výzkum je to život, bohužel, nebo bohudík?
je to tak, že jsem se asi zamilovala, přesto že jsem myslela, že už to nedokážu, jenomže se ted bojím, dalšího zklamání, myslela jsem ,že když "budu" s někým, ským mě pojí jen přátelství, ským je mi tak nějak dobře, že to stačí, že budu štastná,  Chtěla jsem si srdíčko uzamknout na deset západů, aby mi už nemohl nikdo ublížit, ale jenže člověk míní osud mění, příšlo tojako blesk z čistého nebe, nečekala jsem to, jenomže si nemůžu pomoci, ted nevím jestli to neníjen poblouznění,nebo tak něco, asi to chce čas, abych věděla, co z toho bude,
Jenže po mých zkušenostech,nevím asi do všeho vletím po hlavě aniž bych přemýšlela, proto se ptám jestli srdce nebo rozum?????

takže zůstat s někým koho máte "jen" rádi,nebo jít za hlasem svého srdce?
to není možný, když už konečně neřeším téma - alkohol - tak zase řeším téma láska, já se z toho snad nikdy nevyhrabu, no ted můžu být ráda, že sem nepouští rozmařilou, ta by mi to dala smlsnout :-))))

mona1 napsal(a):

takže zůstat s někým koho máte "jen" rádi,nebo jít za hlasem svého srdce?
to není možný, když už konečně neřeším téma - alkohol - tak zase řeším téma láska, já se z toho snad nikdy nevyhrabu, no ted můžu být ráda, že sem nepouští rozmařilou, ta by mi to dala smlsnout :-))))

Ježíš, Mono, nestraš s Rozmařilou
Doufám, že hlasem svého srdce nemyslíš svého bývalého ??? Pokud ne, je všechno v nejlepším pořádku
Já si myslím, že na tuhle otázku "srdce versus rozum" je velmi nesnadné - neřkuli nemožné - erudovaně odpovědět.
Ať se rozhodneš, jak se rozhodneš ... vždycky tady bude červíček pochybností, jak by to dopadlo, kdyby sis zvolila tu druhou možnost. Ovšem člověk tady není od toho, aby celý život přemejšlel, co by bylo-kdyby, protože takhle by se nikdy nikam nedostal a nic nového nebo přínosného by neprožil Nemluvě o tom, že zbytečným přemejšlením se leckterý jedinec může dostat do stavu podivné uprděné roztrpčenosti, pramenící z toho, že kdyby si tenkrát před x-lety vybral jinak, mohl na tom dneska být desetkrát líp
Mono, pokud ten "hlas Tvého srdce" není potencionálně rizikový partner - alkoholik, gambler, psychouš či podobná zářná povaha, po jehož boku Tě čeká měsíc života v ráji a deset let života v pekle - dobře si to ještě jednou rozmysli.
V životě je vždycky "něco za něco" a proto bych na Tvém místě volila partnera, který můj život něčím pozitivním zásadně obohatí, i když musím být připravena - a v duchu se sama sebe musím zeptat, jestli jsem na to skutečně připravena - na eventualitu, nakolik dobře dokážu unést důsledky svého rozhodnutí ve chvíli, kdy se ukáže "odvrácená strana" takového vztahu.
Nevím totiž, proč mám takový pocit, že za "hlasem Tvého srdce" vězí nějaké zakopané "čertovo kopýtko"

mona1 napsal(a):

...když už konečně neřeším téma - alkohol - tak zase řeším téma láska...

To je ale určitě lepší téma k řešení, nemyslíš?

Damila napsal(a):

Život bez citu je daleko strašnější, než citová zranění

Tohle je krásně řečeno.

Pandorraa napsal(a):

mona1 napsal(a):

.... no ted můžu být ráda, že sem nepouští rozmařilou, ta by mi to dala smlsnout :-))))

Možná je to pro tebe spíš škoda.
Možná by ti prospělo, kdyby ti to někdo "dal tvrdě sežrat" a tak tě alespoň na chvíli donutil přestat hrát hry o zamčeném srdci na sto západů....

Jsi možná zbytečně tvrdá, Pan, i když já Tě víceméně chápu...
...ale Mona je teď podle mě ve fázi, kdy potřebuje spíš vlídná slůvka a duševní pohlazení, než "ránu do palice"... tu už podle mě dostala...

Rozumem přece nežijeme, žijeme srdcem... - rozumem si většinou jenom vysvětlíme, aby to, co se stalo, nás tolik nebolelo...
Takže bych volila to srdce... (ale samozřejmě záleží na více okolnostech).

Hlasuju pro srdíčko. Pro to, co člověk cítí, že chce.
Rozum říká, že mám udělat to, co se ode mě čeká.

Tak já ti jen přeju, abys vybrala dobře.
A jelikož v takových situacích často vlivem hormonů vítězí zamilovanost, tak ti přeji aby se z té zamilovanosti stala opravdu láska a ta vám vydržela. Abyste si i po letech rozuměli a měli se moc rádi.

Mono,
abys mohla věřit druhým, musíš nejprve věřit sama sobě, věřit v sebe a "odpustit si", rozumíš?
Nenench se zatlačit nikam, kde je ti nepříjemně.
Trénuj svoji vlastní sebedůvěru, prozkoumej svůj vlastní strach.
Neboj se.
Není přece čeho, tvůj život je jen tvůj a život bez citu je opravdu mnohem horší, než citová zranění, která tě správně uchopená a zpracovaná mohou posílit, nikoliv skolit.
Neboj se a říkej si o to, co chceš, nauč se mít ráda sama sebe a tak i ostatní.
Když se přestaneš lásky bát, ona tě nezraní, protože prostě opravdu platí, že když to bolí, tak to není láska
Drž se.

Ela.. napsal(a):

mona1 napsal(a):

ahoj všem chtěla jsem se zeptat co si myslíte má zvítězit rozum nebo srdce?
Co je lepší - mít rád? nebo milovat?
Mít rád bolí méně než milovat, ale zase vztah bez zamilovanosti, může přežít?
Je lepší založit vztah na přátelství nebo lásce?
Je láska jen poblouznění, které brzo skončí?
Jak jste na tom vy? čemu dáváte přednost?

Mona1, každá zamilovanost jednou pomine, netrvá věčně a co přijde poté, nikdo dopředu neví. Z mého pohledu je lepší vztah založený na přátelství, je to jistota..
Problém je v tom, že zamilovaní se chovají ztřeštěně a rozum má v té době dovolenou . Když po čase spadnou ty růžové brýle, v drtivé většině případů je již pozdě.

jj, pozdě asi pak sice je, to je fakt, jenomže zase když je něco hodně snadný, tak to třeba po čase začne nudit,nemyslíte?

Mono,
jasně, že máš strach a nejsi žádný psychouš.
že se v "jistém" vztahu začneš rachleji nudit, než v tom  nejistém, to je jasný, otázka je, čemu dáváš přednost.
Někdo má rád klid, jiný bez adrenalinu jakoby nežil. Já jsem ten druhý typ, tak na to koukám z pozice toho, co chce život užívat. I za cenu bolesti. Mám dojem, že proto jsme tady. Fyzicky si to vyzkoušet, na vlastní kůži, pořádně.

Když se mi narodil první syn a celé měsíce jen řval ve dne v noci, moje babička mi říkala:
"Aspoň víš, že ho máš."
Myslela jsem, že se zbláznila.
Tehdy bych dala nevím co za to, abych chvíli "nevěděla", že ho mám. Stydím se to i napsat, ale bylo to tak.

Tak i bolest je k tomu, abychom věděli, že ten život máme.
Dokud se neřízneš do prstu, ani nevíš, kolikrát za den ho potřebuješ...to známe všichni, ne?

jak ses rozhodla?

jasně, že máš strach a nejsi žádný psychouš.
že se v "jistém" vztahu začneš rachleji nudit, než v tom  nejistém, to je jasný, otázka je, čemu dáváš přednost.
Někdo má rád klid, jiný bez adrenalinu jakoby nežil. Já jsem ten druhý typ, tak na to koukám z pozice toho, co chce život užívat. I za cenu bolesti. Mám dojem, že proto jsme tady. Fyzicky si to vyzkoušet, na vlastní kůži, pořádně.

to bude asi ono - ten adrenalin - jsem taky spíše ten druhý typ- zkusila jsem "jistotu" a nějak mě to nebaví, neubližuje ale ani nebaví, takže když si zase natluču hubu, tak si ji natluču, není všem dnům konec, žejo, ted mám zase nějak pocit, že zase žiju nebo co, ikdyž to třeba bude jen na chvilku, je to bláznivé ale hezké, kdo ví co tu budu psát za pár dní, ale to je život, a já si hold asi ráda komplikuju láskou :-)