Původně jsem ani nechtěla slohovku nějak smolit, že jako nebude o druhém porodu co psát ale napíšu to jako podporu, že se opravdu dá rodit "v pohodě"

Všechno to začlo tím, že Adula se rozhodl mě vystresit a nevylézt v termínu a sám...
Bylo rozhodnuto, že holt pokud přes víkend nic, tak v pondělí nástup a vyvolání víkend nic a v pondělí ráno jsem si teda vzala svých pět švestek a pádila směr porodnice. Po běžné prohlídce jsem se ubytovala a dala oběd a podle plánu jsem šla ve 12:30 na zátěžový test jak budu reagovat na různé dávky oxytocinu. Bez oxytocinu se nedělo nic, Adam spal a já v křesle taky pak přišla ta kapačka s velmi malou dávkou, kdy mě sestra uklidnila, že na tohle není téměř žádná reakce, omyl, po "třech kapkách" mi začalo tvrdnout břicho a začlo to malovat naprostý šílenosti, okamžitě začala sestra shánět doktora, mě položila na lůžko a celou dobu měla dost vytřeštěný výraz a pořád se ptala jak mi je, mě nebylo nic, nechápala jsem co jako blbne pan primář po shlédnutí záznamu a mojí kontrole zavelel "nůžky na vodu" no to jsem vytřeštila oči já no maminko jdeme rodit, "no to teda nejdem, protože my máme taťku 200km daleko a plán byl rodit zítra" okamžitě jsem volala a aniž bych cokoli řekla, taťka jenom povzdech a povidá "jdeš rodit žejo" no nic, buď to stihne nebo ne.
Přesunula jsem se na porodní sál a začala čekat na kontrakce, nějaký sem tam přicházely, ale byly celkem slabý a hlavně nepravidelný, takže jsem se tam tak procházela, pospávala a občas zalezla na míč do sprchy, kde jsem kontrakce necítila skoro vůbec. V 16hod mi psal taťka, že je kousek od nás, ale v zácpě a vůbec neví kdy dojede, uklidnila jsem ho, ať jede opatrně, že se nic nedějě a dr. to vidí tak na 17:30 nejdřív, byla jsem na 5cm a cesty připraveny, ale jaksi ty kontrakce chyběly. Vlezla jsem si do sprchy a sestra mě opět napojila na oxytocin (16:30) opět padly mé tři kapky a já vyletěla, že musím tlačit teď hned, asistentka mrkla a zavelela "doktora, jdeme rodit, teď hned", sotva jsem došla na křeslo První dvě kontrakce klasika, ale pak to zase začlo slábnout a kontrakce nebyly takové, aby se na ně dalo tlačit, nu což, pustily se moje oblíbené tři kapky a přišla ta pravá, kdy jsem už jen stihla zaslechnout cvakot nůžek na nástřih a děsnou úlevu, protože Adam byl venku udeřila 17hod. Adulu hned odnesli, protože byl omotaný a museli jemně promasírovat, ale do pár vteřin se rozeřval a vše bylo v pořádku, i apagara dostal 9 Pak už běžná procedura, placenta šití atd. nooo a do toho dorazil vyplašený tatínek, všechno propás Ale ve finále je to asi jedno, protože v těch 20 minutách bych ho stejně nevnímala, byla jsem ráda, že stíhám sama sebe
No a to je celý, sice román, ale dle časového sledu, bylo vše na 20 minut tím tu nechci provokovat, ale povzbudit čekatelky, že to jde i takhle hezky
Na oddělení jsem pak byla "ta co pospíchá" a přitom má tatínka 200km daleko
Jinak Adámek je zlatíčko a bráška ho přijal neskutečně láskyplně, neustále volá mimí a hladí ho a jakmile zakňourá, hned k němu běží a mě za ním tahá, že se jako něco děje. Doufám, že mu to zůstane a bude to príma dvojka
a tady pár fotek http://picasaweb.google.cz/nickey1981/A … cDfw9-CEg#
jinak pracovní název je krtek, ty jeho ručičky jsou jasný

Upravil(a) Izi (17. 12. 2009 23:19)