Zdravím.
Přemýšlela jsem, jestli slohovku psát, nebo ne. Ale docela ráda je čtu, tak abych nezůstala nic dlužna, přidám tu svoji

Termín jsme měli 26.11.
Kontroly v poradně probíhali u mé doktorky vždy "ode dveří", takže "jak se máte?" a tím to haslo, takže žádné informace o tom, jestli se něco chystá nebo ne, jsem neměla. Jen byla malá už od cca 32 tt hodně nízko, což jsem teda dost pociťovala a doktorka říkala, že to bude rychlovka.
Takže jsem byla psychicky připravená - a doufala jsem - že to bude rychlovka, pěkně jako po másle, bez nástřihu a šití ... tak jsem si to naplánovala Jen jsem se bála, kdy to přijde, abychom stihli dojet do nemocnice
Z pátku na sobotu 21.11. jsem měla poslíčky a jisté tušení. V sobotu dopoledne jsme odvezli malou s sestře na hlídání, že si zajdu na nehty a uděláme velký nákup a dokoupíme ještě nějaké dárky na Vánoce.
V 17 hod jsme vyzvedli malou a ještě jsme měli mít v 17:30 hod schůzku ohledně stavby domu. Těsně po páté přišla 1. kontrakce, za 3 minuty hned další a už nepřešly Takže od první chvílě nebylo pochyb, že je to tu
Znovu odvézt Vanesku k ségře, zrušit schůzku, dojet pro tašku a směr porodnice!
Tam jsme přijeli něco po 18 hod. To mi bylo ještě dobře. Říkala jsem si, jak to tentokrát zvládnu jako hrdinka
Kontrakce začali mizet, nález - otevřená na 3. Takže příprava, sprcha ... To už se to rozjelo. Ale pěkně křížové bolesti a bolesti do podbřišku (ne do břicha), takže jsem se svíjela pod sprchou. Bohužel sama. Protože měli další příjem a tak tam se mnou manžel nemohl být. Ale asi mu to moc nevadilo, protože spolu s druhým tatínkem koukali na fotbal
Později kontrola. Otevřená na 4. Píchnutí vody....
Po dvou - pro mě nekonečných - hodinách ve sprše (ze které jsem nevycházela aby nebylo slyšet moje skučení ) jsem se ptala sestřičky, jestli by za mnou přece jen nemohl přijít manžel (docela mě točilo, že já tam trpím a on kouká na televizi ) a ona řekla, že máme jít na sál.
Tam mě vyšetřili a otevřená na 6. Bolesti už byly docela šílený a tohle mě zrovna moc nepovzbudilo. Ale nehorší bylo, že najednou jsem začala cítit šílený tlak a tělo samo tlačilo
Vím, že se to nemá. A kolikrát jsem to tu četla, že se to má prodýchávat. U prvního porodu jsem tohle vůbec nezažila. Nemohla jsem si pomoct, ale prostě jsem tlačila a u toho křičela, že vím, že nesmím, ale že nemůžu nic dělat:dumbom: Měla jsem hrozný strach, že se roztrhnu (což mi říkal, doktor - v tu cxhvíli jsem mu přála, aby si to zkusil ) a že ublížím malé
Manželovi jsem drtila a kousala ruku, ať z toho taky něco má
Už nevím, jak dlouho tohle trvalo, ale zdálo se mi to nekonečné. Když konečně řekli, že můžu tlačit, byla to neskutečná úleva. A musím říct, že tahle fáze porodu mi jde , zatlačila jsem 3x a malá doslova vylítla ven
Narodila se 21.11. ve 22:20 a měla 3,55 kg a 50 cm.

Pak už následovalo šití. Sice mě nestříhli, ale natrhla jsem se. No nic moc A neodlučovala se mi placenta, takže ji ze mě asi půl hodiny po šití tahali.
Malou přinesli ukázat, přiložit a pak odnesli do inkubátoru. Manžel tam se mnou byl ještě ty dvě hodiny na sále, tak jsem byla ráda. I když bych se ještě ráda i kochala našim miminkem.

Dost jsme bojovaly s kojením, ale už to vypadá, že jsme to zvládly. Taky mi prasklo šití.
Porod sice nebyl moc dlouhý, ale o dost intenzivnější než ten první. Po pravdě jsme s manželem vždycky mluvili o 3 dětech, ale v tuhle chvíli si opravdu nejsem jistá, jestli bych do toho ještě jednou dobrovolně šla
Za sebe nějak nemůžu říct, že porod byl nejkrásnější zážitek v životě, ať první, či druhý. Asi jsem moc velké "bebíčko"
Ale to, co prožívám teď, při pohledu na miminko, to bych nevyměnila za nic na světě
Deniska je zlatíčko. Krásně papá a spinká a je to takové moje koťátko Jsem z ní úplně vedle

Omlouvám se za délku. Nějak mi to psaní moc nejde

Upravil(a) Fufík (3. 12. 2009 10:28)