Maxi, šup, šup k doktorovi, ať s Tebou něco udělá, ať Ti dá jiná AD po kterých se tolik nepřibírá, i když já bych tedy radši byla tlustá a spokojená, než hubená a nešťastná. Pokud Ti původní AD nepomohla, neznamená to, že jsou k ničemu všechna, chce to vyzkoušet, aby Ti sedla, vím o čem mluvím, jsem magistra a AD beru taky. Sice to je trochu na delší trať než se s tím tělo srovná, ale nesmíš to vzdát, páč takhle se  akorát zbytečně trápíš.

max72 napsal(a):

Díky všem za podporu. Včera jsem zas zažila něco zlýho, dnes mně bolí břicho, žaludek, třesu se, mám slzy v očích,  točí se mi hlava, no hrozný stavy. Nedokážu se v práci soustředit,nevím, co mám dělat. Hledám zbytky sil, abych je zmobilizovala.

Nerob nič, odíď za psychológom, psychiatrom, za ODBORNOU POMOCOU... Toto už fakt sama nerozchodíš - tak ako by si sa asi sama nesnažila rozchodiť zlomenú nohu! Nemusíš brať AD, ak nechceš (aspoň nie dlhodobo, nakrátko by som sa nebránila...), ale aspoň ti dajú niečo na upokojenie, možno ťa prinútia oddýchnuť si... A ty potrebuješ vypnúť ako soľ.

Upravil(a) Selima (4. 12. 2009 17:26)

MAX - doufám,že až se zase ozveš tak napíšeš,že jsi dala na naše rady a řešíš to. Zatím tě bolí "jen" žaludek,může to být pouze neuróza,ale takhle si taky uženeš klidně i žaludeční vředy. A něco ti povím zcela vážně, i když tě nechci lekat,ale jestliže vystavíš svůj organismus takovému stresu dlouhodobě, můžou se ti spustit  různé nemoci. Mezi tu banálnější bych zařadila třeba autoimunitní onemocnění štítné žlázy o těch horších bych snad měla pomlčet. Ale dlouhodobý stres může být i jedním z faktorů onkologických onemocnění. Nepodceňuj to. Napiš odkud jsi,pozeptám se ti po nějakých psychiatrech,mám dost internetových kamarádek z různých koutů republiky,určitě bych se pozeptala a ony by se také pozeptaly........

max72 napsal(a):

rejka napsal(a):

max72 napsal(a):

Jsem z velkého města, žádost o obecní byt mám asi rok a půl, dvakrát teda zamítnutou, teď přesunuto do žádostí - oprava bytu na vlastní náklady, asi už to ani obnovovat nebudu, stejně na to nemám prachy. Prostě jsem v začarovaném kruhu.Už dlouho, vždycky si řeknu, bude líp, chvíli funguju normálně, ale pak když přijdou takové stavy jako teď, tak je to vždy horší a horší.

MAX- tvé stavy mají zhoršující se tendenci,musíš vyhledat odborníka.Jsi mladá holka,usuzuji nejen podle puboše,ale i čísla za tvým nickem.Jestliže je to rok narození,tak sice šlapeš čtyřicítce pomalu na paty,ale to neznamená,že máš to nejlepší ze života za sebou. Naopak,jsi v tom nejlepším věku( jsem skoro stejně stará) užívat se života. Je fakt,že se to teď všechno jeví beznadějně,ale není to tak. Já byla sama se 2 celkem malými dětmi,bez možnosti jít do práce-byla jsem na mateřské,mladšímu byl rok.Pak mě do práce nikdo nechtěl,samoživitelka s malými dětmi.Byly to chmurné roky,ale díky dětem jsem to zvládla.Nemohla jsem si taky dovolit nefungovat.Dnes,s odstupem času a za stávajících okolností se na to dívám pozitivněji-dodalo mi to sebevědomí,posílilo,zcela jsem dospěla a zjistila jsem,že jsem mnohem schopnější než jsem si myslela. Ale musela jsem pro to něco udělat. Svěřit se odborníkovi a nechat si poradit.Tohle jsem nemohla a neuměla zvládnout sama. Max, ve velkém městě je hodně lidí.Určitě tam někde je i kamarádka se kterou by sis mohla rozumět a možná i někdo,koho bys mohla milovat a on by to samé cítil k tobě. Bojuj,Max, život může být i hezký,stojí to rozhodně za to.

Jo díky za podporu, odhadla jsi to dobře, je to rok mého narození. Každý mi radí zkusit psychologa, tak uvidím, jestli nějakého najdu. V minulosti už jsem zkoušela tři a nic, bylo to pořád stejný.
Prostě budu dál přežívat dokud to vydržím.

Jo díky za povzbuzení, jo 72 je rok mého narození, odhadla jsi to přesně. Cítím to, že se moje stavy zhoršují, každý mi doporučuje psychologa, budu muset nějakého najít, ale zkoušela jsem v minulosti už tři a ani jeden mi nepomohl, takže už tomu taky moc nevěřím.

není divné, že ti ani jeden nesedl ? Maxíku, neříkají náhodou něco co nechceš slyšet ?

rejka napsal(a):

Holky,já doufám,že jsme v rámci možností udělaly vše a teď už to je na Max. Ráda ji podpořím a jestli nebydlí na druhém konci republiky než já, tak bych jí snad šla i vykopat z toho baráku hrůzy směr psychiatr......

nevím odkud jsi, ale maxík je tuším z  někdo od Brna.

rejka napsal(a):

aprill napsal(a):

rejka napsal(a):

Holky,já doufám,že jsme v rámci možností udělaly vše a teď už to je na Max. Ráda ji podpořím a jestli nebydlí na druhém konci republiky než já, tak bych jí snad šla i vykopat z toho baráku hrůzy směr psychiatr......

nevím odkud jsi, ale maxík je tuším z  někdo od Brna.

Hm,tak jí tam nedokopu. Jsem od matičky stověžaté.......ale na toho psychiatra se při první příležitosti pozeptám....

Jo jsem z Brna, když se pozeptáš, budu ráda, i když doktorku mám dobrou, spíš psychologa hledám. Včera jsem se chtěla opít, ale ani to mi nejde, nepila jsem moc a přesto je mi zle jak psovi. Chtěla jsem si vypláchnout mozek, ale ani se mi nepodařilo.

No já mám ještě ke všemu gynekologické potíže. Poslední rok jen lítám co dva měsíce na odběry - nález na děložním čípku - stupeň 2. Takže náběh na rakovinu. To mně asi taky nepomohlo.
Nevím co dál, dala jsem si za úkol si najít pro začátek psychologa, protože už fakt asi někdy utíkám z reality. Někdy si představuji, že jsem někdo jiný a mám se dobře. Mít se dobře u mě neznamená ranec lovů, ale toužím po tom, aby mě měl někdo rád.

max72 napsal(a):

No já mám ještě ke všemu gynekologické potíže. Poslední rok jen lítám co dva měsíce na odběry - nález na děložním čípku - stupeň 2. Takže náběh na rakovinu. To mně asi taky nepomohlo.
Nevím co dál, dala jsem si za úkol si najít pro začátek psychologa, protože už fakt asi někdy utíkám z reality. Někdy si představuji, že jsem někdo jiný a mám se dobře. Mít se dobře u mě neznamená ranec lovů, ale toužím po tom, aby mě měl někdo rád.

Max - dnes ti toho moc nenapíšu,byli jsme s manželem celý den mimo domov,ale nedalo mi to,abych se sem nepodívala. Té gynekologie se neboj,já sama jsem 7 let po konizaci děložního čípku pro špatný nález,měla jsem dysplazii celého hrdla,dokonce mě připravovali na to nejhorší. Naštěstí histologie dopadla dobře. Takže nepanikař,spíš se zeptej jestli by nebyla vhodná ta konizace už nyní při stupni 2. Takže psychologa ne psychiatra? V pondělí rozhodím sítě,neboj. Neslibuji,že bude dobrý výsledek,ale určo se na tebe nevykašlu.

Ahojík Maxi,
já moc příspěvků nepíši, nějak se taky trochu bojím, ale někdy ti někteří napíší zprávu, která moc člověku nepřidá. I když to určitě nikdo nemyslí špatně, někdy je jejich názor asi špatně načasovaný.
Maxi, zdravotní problémy u ženské okolo čtyřicítky jsou asi více než pravděpodobné. Řeším podobné problémy, navíc se nevyhnu operaci, která má souvislost s nějakými srůsty na děloze, čípek mám v podobném stadiu jako ty, takže mne asi nemine plastika. Já si myslela, že se mne to nikdy nedotkne, že mne to nepotká. Bohužel, nedá se nic dělat a já věřím, že to dobře dopadne. Musíš věřit i ty. Moje kamarádka je gynekoložka a ta to vidí poněkud jinak. Je to vlastně běžný zákrok, nemám se čeho bát. Já vím, že uvnitř se akždý smrtelník bojí jít na operační sál, ale musíme těm našim doktorům věřit :-)
K tomu splínu bych chtěla jen dodat, vím, že ti nepomůže nikdo jiný, než ty sama. Jsou dny, kdy nemám chuť ani vylézt z postele, ale musím. V práci je to někdy taky pěkně na prd, někteří jsou zlí, jiný ti ale trochu zase dodají sílu. Jednou jsem byla se svým malým dítkem v nemocnici, byl po nepěkné havárce z kola, vypadalo to to špatně, naštěstí se nic nestalo a kolegyně mne seřvala, že si vlastně nemůžu dovolit jít na paragraf, protože jiní za mne musí pracovat. Paradoxem je, že ona sama za mne žádnou práci dělat nemusela. No to je koloběh života, pro mne poněkud divný, ale reálný. Já taky měla chuť křičet na ni, protože ona po mne řvala jako po malém frackovi, ale nějak jsem nemohla, a pak jsem jenom brečela a brečela. Dnes uplynul nějaký měsíc, já se s ní slušně bavím, ale nějak se ji bojím. Nevím, je to pro mne zlý člověk a já už k ní nikdy nenajdu cestu.
Doma to taky není nic moc, partner hodně často pije, k psychologovi nemůžu, protože mi to profese nedovolí. Kdyby se to o mne dozvěděli, vykopli by mne a já si nemůžu bez prostředků dovolit zůstat. Jsem na dně, přítel se o mne nezajímá, jen mne využívá a občas ve svých periodách pořádně chlastá. Naposledy mne dokonce vyfackoval, apod., jenže když mu to řeknu za střízliva, tak on mi řekne, že on nic neudělal, že si vymýšlím. A pak začnu přemýšlet o tom, zda jsem si to opravdu nevymyslela. Fakt mi hrabe. No a pohlazení a sex? O tom ani nemluvím, vždyť on mne jen tak neobejme, jak je rok dlouhý a při sexu, který je opravdu jednou za měsíc, mne to potom ani nebaví, protože ti v hlavě probíhá vše to špatné. Asi se nemusím rozepisovat co při tom prožívám. Můj starší syn, který před několika dny zletil mi taky dává zabrat, omluvenky si píše sám, školu flinká, na brigády nechodí, peníze by jen točil mezi kamarády, jeho biologický otec, který se během roku zajímá tak jednou, kdy jej pozve na návštěvu, mi při mém požadavku o zvýšení alimentů řekl, že je to jen můj problém, neměla jsem si ho prý rozmazlit. NO kluk nyní studuje, tak se držím. A i když jede za svým otcem jednou do roka nebo jednou za dva roky, tak mu to nechci zakazovat, protože by to k ničemu nebylo.
Někdy mám taky pocit, že to prostě nezvládnu, ale mám ještě malého prcka, takže musím.
U tebe je teď právě ten moment, kdy ti puberťák dává jasně najevo, že tě vlastně nepotřebuje, protože oni jsou v tom věku, a potom ještě několik let, strašně chytří, myslí si, jak není problém se osamostatnit. Když na to potom dojde, mnohdy si pobrečí, ale drží se, aby nám ukázali, že to zvládají bez problémů. Ty se díky tomu teď cítíš osamělá, protože synátor tě vlastně nepotřebuje. I když všichni víme, že potřebuje, ale je je to skoro dospělá osobnost, tak ho tak musíš brát.
Maxi neboj, nezoufej, najdi někoho, komu se vypovídáš. Bohužel je to běh na dlouhou trať, já pomocí kamarádky nakonec našla ne psycholožku, tam jsem měla omezené možnosti výběru, bohužel k těm, o kterých jsem věděla, že jsou dobré, jsem nemohla, protože se známe z pracovního procesu. No a pak jsem našla paní doktorku, která se zabývá homeopatií. Je to skvělá paní, která předává svým pacientům hodně energie a mi to pomohlo. NO každému pomůže něco jiného.
Maxi vydrž, určitě se to zlomí, bude fajn. Jedna důležitá věc je ta, že se skutečně, tak jak ti radí druzí, musíš malými krůčky začít zajímat sama o sebe. Já vím, že je to těžké, nechce se mi pěkně oblékat, natáhnu na sebe džíny a mikinu a jdu, ale když se jednou za čas přemluvím, tak mne ostatní chválí a mi to pak dělá dobře a je mi dobře. Když se na sebe dívám do zrcadla, je to hrůza, ale trochu se to dá poopravit. Je to těžké, ale jde to.
Přeji hodně sil a s psychologem hodně trpělivosti. Určitě u vás narazíš na nějakého dobrého, musíš věřit.

Na dnešek zas jen dvě hodiny spánku. Teď jsem se dozvěděla, že mi selhal další pokus o seznámení. Nechce se mi už fakt žít. Seru na to.

max72 napsal(a):

Na dnešek zas jen dvě hodiny spánku. Teď jsem se dozvěděla, že mi selhal další pokus o seznámení. Nechce se mi už fakt žít. Seru na to.

Došla jsi k lékaři nebo ses aspoň objednala ?

max72 napsal(a):

aprill napsal(a):

max72 napsal(a):

Na dnešek zas jen dvě hodiny spánku. Teď jsem se dozvěděla, že mi selhal další pokus o seznámení. Nechce se mi už fakt žít. Seru na to.

Došla jsi k lékaři nebo ses aspoň objednala ?

Neobjednala, prášky na spaní mám a nezabíraj. Doktorka - psychiatr mi řekla, že mi stejně nepomůže nic, pokud nevypnu hlavu, že mám najít psychologa. Zatím nevím, kterýmu volat. Zkusila jsem dva telefonáty, nejdřív za tři měsíce, další nebere na pojišťovnu. K dalšímu jít nemůžu z profesních důvodů.
Karta mi dnes nedala už love, jen sedím a brečím. Ani doktor mi s prachama nepomůže. Jela jsem z práce, brečela jsem, málem jsem se vybourala, kdybych věděla jak se dobře nabourat, abych nepřežila, udělala bych to. Volala jsem "kamošce" a čekala podporu a ta nějak nepřišla. Vím, každý má svoje starosti.

Tak se prosím objednej aspoň  k tomu co tě vezme za tři měsíce.