max72 napsal(a):

Díky za reakce, včera jsem ani nebyla schopná už si večer sednout k PC, v práci to prostě nejde, nic nestíhám. Mám za sebou s přestávkama 9 let na AD, už níkdy! Jen to utlumí, ale stejně nepomůže. Teď beru prášky na spaní, které mi ale stejně nepomáhaj. Fyzická aktivita byla - chodila jsem několikrát týdně cvičit, od dubna do září jsem zhubla 20 kg. Měla bych mít ze sebe radost a pořád nic. Občas si chvilku pro sebe udělám, ale pořád nic, nic. V práci nemám s kým pokecat, špatný kolektiv, doma jen puberťák u PC a jinak nic. Kamarádku mám jednu, která patří do milionářské vrtstvy a pokec s ní znamená poslouchat jen kde co vydražili a jak je všichni okrádaj apod. Na to nemám, jsem samoživitelka a žijem jen tak tak. Dnes jsem se zase půl hodiny přemlouvala ať vstanu, ale musela jsem, jinak by kluk taky nevstal a nešel do školy. Jen se ploužím a čekám, co se stane. Nechce se mi žít, takhle ne.
Jinak zdravotní problémy snad žádné nemám, prodělala jsem různé vyšetření od odběrů po spánkovou laboratoř, závěr z toho - chronický stres, najděte si psychologa. Tak hledám, ale stejně je to jen o tom, že se vykecám, moje starosti mi to stejně nepomůže řešit.

Maxiku , nebuď sobecká , mysli na puboše, já vím, že je určitě na zabití, ale on tě potřebuje !!!!

Max,
nevzdávej to. Někdy je potřeba opravdu dlouho hledat, než najdeš to/toho, co/kdo ti pomůže.
Zkus to tady: http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.c … edat-pomoc
Rozhodně s tím nezůstávej sama.

Blossom napsal(a):

Max, kromě rad, které tu již byly vyřčeny (najít si psychologa, víc času na odpočinek, případně nějaké vhodné medikamenty) přidávám ještě jednu:

Myslím, že tvůj stav je mimo jiné zapříčiněn tím, že se cítíš na všechno sama. Že nemáš blízkou duši, se kterou bys probrala den, která by tě vyposlechla a řekla ti pak "Neboj, to zvládneš, bude zas líp".
A s nadcházejícími vánoci se tvůj pocit osamnělosti možná podvědomně zvětšuje.

Kdysi jsem byla v podobné situaci, a taky jsem se cítila naprosto ubitá, psychicky vyčerpaná. Cítila jsem, že bych velmi potřebovala hezký vztah, ale zároveň jsem cítila, že na něj prakticky v tu chvíli nenám ani sílu, ani čas.
Tak jsem si dala na netu inzerát do rubriky "Dopisování".
Poté, co jsem odfiltrovala všechny pány, kteří tuto rubriku chápu mylně jako "Hledám milence"   mi tam zůstalo několik fajn lidí. Víceméně to pak vykrystalizovalo v závěru na jediného.
Bylo úplně fuk, že byl z opačného konce republiky a že jsme se nikdy osobně neviděli. Ale dlouho jsme si psali, já se mu vypsala z trápení svých, on zas z těch jeho. Mimo jiné mi napsal, že tak niterné věci, jako mě, ještě nikdy nikomu o sobě nesvěřil.
To psaní pomáhalo nám oběma - sdělená bolest poloviční bolest, sdělená radost dvojnásobná radost. A dny zas začaly mít svou světlou chvilku - každé ráno jsem měla ve schránce mailík.
Dodnes jsme s dotyčným mužem kamarádi a občas v mailovém kontaktu. I když jsme se oba ze svých trápení naštěstí už vyhrabali.


Doporučuju tuhle cestu i tobě. Každý totiž potřebuje mít spřízněnou duši. A nakonec - z dopisování se časem třeba může vyvinout i něco víc...

Max, držím ti palce.

Asi máš dost pravdu. Tohle jsem zkoušela s někým si psát, ale zatím jsem neměla štěstí. Všichni ti chlapi chtěli milenku, v jednu chvíli jsem si říkala proč to nezkusit, ale když pošlu foto nebo oni mně, tak to většinou končí. Fakt bych potřebovala opravdovýho kamaráda, ale kde ho najít nevím. Budu dál zkoušet. Jenže já se většinou ani na ten net nedostanu, puberťák si prostě PC zabere pro sebe, tak já jen ležím a koukám po večerech do stropu a padá na mě tíha starostí.

Max, s tím dopisováním to zkoušej dál. Naštěstí - všichni chlapi nejsou jen nadržení idioti (pardon), ačkoli to z většiny odpovědí na seznamce tak působí. Určitě najdeš - vždyť kdo hledá, najde.
A vzpomínám, já si s mým internetovým pen-friendem ani fotku myslím nevyměňovala. nějak ani nebylo proč, měli jsme fůru témat k psaní a vzhled byl naprosto vedlejší.

A že tě mlaďoch nechce pustit na PC? Víš, tady musíš být trochu tvrdší. A říct něco v tomto smyslu: Synku, máme JEDEN počítač, ale žijem tu DVA, jestli sis nevšiml.
Nelíbí se mi, že si počítač tak nějak samozřejmě okupuješ jen pro sebe, a já se k němu nedostanu. Takže - ode dneška nastává změna pravidel: Ty máš počítač k dispozici tehdy a tehdy, ale hodina od - do (doplň si sama čas,který je pro tebe nejvhodnější) je moje, to budu u PC já.
A na této dohodě důsledně trvej.
Víš, nejde jen o tvůj čas na PC, ale i o celkový přístup k životu a vlastně i výchově. Ať si syn zvyká, že není jediný na světě, že je potřeba nebýt sobec, nakonec by měl jednou dost velké partnerské problémy, kdyby si zvykl na model - chlap je u počítače jak dlouho chce, ženská nemá nárok... 

A než najdeš nějakou spřízněnou duši na netu a nebo i reálného partnera, piš aspoň sem na Babinet, vypíšeš se ze svých trápení, poznáš, že v nich nejsi sama, že je kdekdo z nás měl nebo má taky, a najdeš i nějaké užitečné rady, jak s tím kdo bojoval.
Hlavně - buď si vědomá, že tvé trápení s tebou mnozí tady sdílí a myslí na tebe. A je úplně jedno, že je to vlastně anonymní, že známe jen své přezdívky...

Já vím, že spousta lidí má horší trápení, to vím a uvědomuji si to. Ale mně prostě chybí asi jen ta obyčejná lidská podpora k tomu,že můžu věřit, že jednou bude líp. Už na tohle čekám 11 let - od rozvodu. Když jsem byla mladší, nepřišlo mi to vše tak hrozné, ale teď je to čím dál horší. Už se mi chce zase brečet, ale nemůžu, jsem v práci.

Říkám si pokud vypnu, ať už je to navždy. Asi se to zdá jako blbé kecy, ale já to prostě tak cítím.

Maxi neblázni, já Ti dám navždy, napiš mi do SZ adresu, kde bydlíš a já Ti přijdu naplácat na zadek, takovéhle rouhání...to jsem si nedovolila ani já, když manžel nejvíc chlastal a byl na zabití.
Vím, že je to těžký taky jsem se sotva ploužila, ale kvůli sobě a kvůli dětem....A neboj, bude líp, možná bys měla ty AD zase nasadit, chce jich to vyzkoušet víc, já teď beru Cipralex a Trittico a jsem v pohodě, ale musela jsem se k tomu dopracovat, vyzkoušela jsem různé léky, nejdůležitější je aby Ti to sedlo.

max72 napsal(a):

Já vím, že spousta lidí má horší trápení, to vím a uvědomuji si to. Ale mně prostě chybí asi jen ta obyčejná lidská podpora k tomu,že můžu věřit, že jednou bude líp. Už na tohle čekám 11 let - od rozvodu. Když jsem byla mladší, nepřišlo mi to vše tak hrozné, ale teď je to čím dál horší. Už se mi chce zase brečet, ale nemůžu, jsem v práci.

Max,tak jako pro tvého syna je největším utrpením,že ho nepustíš k PC či,že bude psát písemku z matiky,pro tebe je největším utrpením samota. Žádná trápení se nesmí podceňovat a ta naše součastná jsou pro nás nejdůležitější. To,že jsou lidé na tom mnohem hůř než ty a na rozdíl od tebe nemají žádnou naději na zlepšení je pravda,to,že ty si to uvědomuješ je dobře,ale to jsou zase jiné příběhy,tím se ty rozhodně netrap.Tím si jen dodávej sílu a vůli bojovat se svým trápením......

rejka napsal(a):

Milá Max,
zaplať Pán Bůh,že si nemůžeš dovolit vypnout. To by bylo moc zlé. Obávám se,že bez léků,opravdových léků, to nepůjde. Píšeš,že ti AD nedělala vůbec dobře,jenom tě tlumila. Mám také osobní zkušenost s AD-čky. Užívala jsem je 3 roky.Zpočátku jsem byla také utlumenější,ale to proto,že jsem k nim prvních 6 týdnů brala Neurol,než prý naběhne účinek samotných AD. Musím říct,že mi první dvě AD-čka vůbec nesedla,ale na potřetí se to povedlo.Trvalo mi to asi 3 měsíce než jsem se s nimi sžila. Ale pak už jsem fungovala zcela normálně.Tak je možný,že jsi neměla pro tebe vhodné AD. Člověk musí na sobě pracovat hlavně sám,ale někdy je potřeba tomu trochu pomoct. Já nemám ráda léky,ale nejsem takovej blázen,abych třeba těžkou angínu zdolávala čajíčky. A s psychickými poruchami je to stejné. Když mám pocit,že to na mě nějak padá,začínám to řešit jinak,než hned letět k doktorovi. Ale mám své zkušenosti,věřím,že bych poznala,kdyby šlo do tuhého a prostě bych psychiatra vyhledala. Ty máš pech v tom,že nemáš okolo sebe správné lidi,kamarády a přátele. Sama v práci,sama doma= to je příšerná kombinace. Pokus se najít nějaké přátele na netu. Zkus i jiné diskuse,kde jsou na tom lidi podobně jako ty. Já si takhle našla pár kamarádek,když jsem řešila zase své potíže. A některé bydlí opravdu nedaleko ode mne. Pokus se nám trochu přiblížit,třeba jsme někdo poblíž.Nezůstávej sama. Raduj se z toho,že jsi relativně zdravá,tudíž máš dobré vyhlídky na zlepšení svého stavu. Max a co tvá rodina? Rodiče,sourozenci? Tam bys  nemohla najít útočiště?

Víš jak to mám s rodinou a sourozenci?

Můj otec nás má pět z různých manželství, ani se neznáme. Otec si tak nějak ve svých 65-ti letech funguje, vidím ho čas od času. Spolíhá se na to, že se o něj budu na stáří starat já, i když se o mě 15 let nezajímal.
Moje matka to je kapitola sama pro sebe. Bydlíme u ní v jejím RD - jsou tam dva byty. Já táhnu všechny náklady na dům, jinak bych tam bydlet nemohla, je to bez debat - buď plať nebo jdi. Od matky mám nevlastního bratra o patnáct let mladšího, který studuje VŠ. Na brigády nechodí, nemá důvod, já jim sypu dost peněz, takže hošan jen chodí pařit. Ale ať si užije. Matka je doma, už nepracuje a jen prudí. Nemám ale kam jinam jít. Musela jsem opustit svoje předchozí bydliště z finančních důvodů, už jsem to neutáhla a tak trpím tady. Musím. Takže útočiště veškerá žádná, jen to schytávám zleva zprava. Nedávám to a bojím se.

rejka napsal(a):

Ach jo, Max:butter:- takže ani doma klid. A smím se zeptat odkud jsi? Alespoň přibližně. Nějaká šance na přidělení malého obecního bytu by nebyla? Můj kamarád se po rozchodu s přítelkyní musel odstěhovat a požádal si na úřadě o pronájem bytu. Dostal 1+KK.Je to malé město,volné byty tam jsou.

Jsem z velkého města, žádost o obecní byt mám asi rok a půl, dvakrát teda zamítnutou, teď přesunuto do žádostí - oprava bytu na vlastní náklady, asi už to ani obnovovat nebudu, stejně na to nemám prachy. Prostě jsem v začarovaném kruhu.Už dlouho, vždycky si řeknu, bude líp, chvíli funguju normálně, ale pak když přijdou takové stavy jako teď, tak je to vždy horší a horší.

rejka napsal(a):

max72 napsal(a):

rejka napsal(a):

Ach jo, Max:butter:- takže ani doma klid. A smím se zeptat odkud jsi? Alespoň přibližně. Nějaká šance na přidělení malého obecního bytu by nebyla? Můj kamarád se po rozchodu s přítelkyní musel odstěhovat a požádal si na úřadě o pronájem bytu. Dostal 1+KK.Je to malé město,volné byty tam jsou.

Jsem z velkého města, žádost o obecní byt mám asi rok a půl, dvakrát teda zamítnutou, teď přesunuto do žádostí - oprava bytu na vlastní náklady, asi už to ani obnovovat nebudu, stejně na to nemám prachy. Prostě jsem v začarovaném kruhu.Už dlouho, vždycky si řeknu, bude líp, chvíli funguju normálně, ale pak když přijdou takové stavy jako teď, tak je to vždy horší a horší.

MAX- tvé stavy mají zhoršující se tendenci,musíš vyhledat odborníka.Jsi mladá holka,usuzuji nejen podle puboše,ale i čísla za tvým nickem.Jestliže je to rok narození,tak sice šlapeš čtyřicítce pomalu na paty,ale to neznamená,že máš to nejlepší ze života za sebou. Naopak,jsi v tom nejlepším věku( jsem skoro stejně stará) užívat se života. Je fakt,že se to teď všechno jeví beznadějně,ale není to tak. Já byla sama se 2 celkem malými dětmi,bez možnosti jít do práce-byla jsem na mateřské,mladšímu byl rok.Pak mě do práce nikdo nechtěl,samoživitelka s malými dětmi.Byly to chmurné roky,ale díky dětem jsem to zvládla.Nemohla jsem si taky dovolit nefungovat.Dnes,s odstupem času a za stávajících okolností se na to dívám pozitivněji-dodalo mi to sebevědomí,posílilo,zcela jsem dospěla a zjistila jsem,že jsem mnohem schopnější než jsem si myslela. Ale musela jsem pro to něco udělat. Svěřit se odborníkovi a nechat si poradit.Tohle jsem nemohla a neuměla zvládnout sama. Max, ve velkém městě je hodně lidí.Určitě tam někde je i kamarádka se kterou by sis mohla rozumět a možná i někdo,koho bys mohla milovat a on by to samé cítil k tobě. Bojuj,Max, život může být i hezký,stojí to rozhodně za to.

Jo díky za podporu, odhadla jsi to dobře, je to rok mého narození. Každý mi radí zkusit psychologa, tak uvidím, jestli nějakého najdu. V minulosti už jsem zkoušela tři a nic, bylo to pořád stejný.
Prostě budu dál přežívat dokud to vydržím.

Jo díky za povzbuzení, jo 72 je rok mého narození, odhadla jsi to přesně. Cítím to, že se moje stavy zhoršují, každý mi doporučuje psychologa, budu muset nějakého najít, ale zkoušela jsem v minulosti už tři a ani jeden mi nepomohl, takže už tomu taky moc nevěřím.

rejka napsal(a):

Max - tak tomu rozumím,že už nevěříš. Taky bych byla skeptická. Tak zkus rovnou psychiatra. Neexistuje nějaká bezplatná linka,kde se můžeš poradit? Možná by ti doporučili něco tam.

K psychiatrovi chodím, dala mi jen prášky na spaní, protože jsem jí řekla, že jsem v poho. AD prostě nechci. Vážila jsem už 110 kg, bolely mě klouby a všechno, teď mám 20 kg dole a už se k AD nevrátím, i kdybych měla schcípnout.

Mexi, ja viem, že asi nie si v stave diktovať si, ale... skús to,. Nezavrhuj AD ako také, zato že ti JEDNY nesadli. Nezabúdaj, že TY si pán, tak proste psychiatrovi povedz, že chceš INÉ AD a skúšaj, kým nenájdeš také, kt. ti sadnú. Kamoškina mama brala 10 ROKOV nevhodné AD, už jej nezaberali, hoci jej zyvšovali dávky až na konské... Bola stále doma, bála sa ísť aj k lekárovi sama... nevrlá, nešťastná... Potom zmenila psychiatra, dostala nové AD a je to iný človek. Behá po kultúrnych akciách, nechala si operovať kyčle, znovu je samostatná a veselá, spoločenská. Musíme bohužiaľ za seba bojovať SAMY(aj proti doktorom a psychológom, keď treba), nikto iný to za nás neurobí.