Týý jo, tak to je teda hnusnej vtip.... jako otěhotnět na zkoušku???? Proboha.... to nemůže přece nikdo myslet vážně....

Deborah napsal(a):

Týý jo, tak to je teda hnusnej vtip.... jako otěhotnět na zkoušku???? Proboha.... to nemůže přece nikdo myslet vážně....

Může, jak vidíš. Z velkého strachu...

A jestli si mohu pomoci jen sama, tak to jsem již zkoušela - bezvýsledně. Možná už jsem tedy odepsaná.

Tak se tu mějte pěkně a nebojte se, na zkoušku neotěhotním, ale bavte se nad cizím neštěstím, mne to neničí (chvála virtuální realitě alespoń v tomto)...alespoń poznávám povahu lidí a jen se tiše směji nebo pláču...asi stejně jako vy nad mým nápadem. Zřejmě existují velmi rozlišné světy, které si nerozumí... Ten "normální" a ten "šílený".

Rozmarila napsal(a):

Aninka napsal(a):

Děkuji za podporu. Ale já jsem se vlastně neprosila, takže si tady klidně vařte psí guláše a psi na česneku...já si jdu se svým problémem zase do sebe, tak je mu nejlépe, protože mi není nikdo schopen pomoci (třeba jednou na tom věda bude lépe). Neberte to osobně, asi jsem vás dost šokovala, takže to je z vaší strany možná normální reakce.

Jinak já se neléčím sama, já to nechávám plynout, protože mi nic nezbývá... Nepomáhajících a zdraví poškozujících prášků jsem měla dost a podivných psychologů také...

Pokud nejsi psychicky v pořádku tak těhotenstvím se hodně zhoršíš, hormony všechny psychický nemoce výrazně zhoršují........vůbec o tom neuvažuj.
Jaký jsi brala léky co ti tak vadily?

Nějaké ty Fevarily a ty další podobné a myslím ze stejné skupiny? Když jsem brala ty méně učinné, tak mi nic nedělaly, ale ani nepomáhaly. No však ano, ani se nebudu pokoušet být těhotná, asi bych měla zrušit i svatbu?

Deborah napsal(a):

...velmi ale opravdu velmi špatný vtip....

On to bohužel ale nebyl vtip, bylo to myšleno vážně, ale zděsila jsem se vašich reakcí...

soudě podle reakcí okolí, když jsem ji nesla držíc jí za hlavu či nohu z pískoviště

Chtěla jsi vědět, co my na to. Nikdo to nebral jako dobrý nápad, takže to asi není dobrý nápad... Já nejsem z těch, co jdou s většinou, ale než si stýskat, že mě nikdo nechápe, asi bych se nad těmi reakcemi zamyslela.

Anjiko, jako ty ses zděsila našich reakcí, stejně tak my jsme se zděsily toho (teda já určitě a dle reakcí dalších i ostatní), co je vůbec žena schopna napsat. Pokud to není fakt jen hloupej vtip, tak prosím Tě...zkus nejdříve dospět, vždyť ty si nevážíš ničeho, nevážíš si lidského života (viz těhotenství na zkoušku, miniinterupce - o nic nejde), snažíš se podrazit partnera už teď, rozhoduješ o zásadních věcech defacto sama....nevím, fakt nevím. Jsem máma dvou dětí, obě má těhotenství byla vysoce riziková, nejsi sama, kdo je nějak nemocný, kdo se sakra bojí už dopředu,ale pokud je žena silná, zvládne to. Ale ty nejsi připravena na to být matka, zatím ne. Toť můj názor.

Deborah napsal(a):

Aninka napsal(a):

Deborah napsal(a):

...velmi ale opravdu velmi špatný vtip....

On to bohužel ale nebyl vtip, bylo to myšleno vážně, ale zděsila jsem se vašich reakcí...

přece jsi nemohla myslet vážně otěhotnět na zkoušku? Co ten malý tvoreček? Myslíš, že některá z nás co máme děti se nebála??? Že výchovu dítěte nezvládneme? Mluvím za sebe, já se bála při každém těhotenství... ale tohle je přece životní rozhodnutí, to nejde jen tak zkoušet.... co když by jsi otěhotněla, pak šla na interupci a pak když by jsi někdy chtěla mít dítě už by to nešlo???

Já nevím, jak moc vážné to bylo, asi jsem to nedomyslela. Bylo to náhle rozhodnutí, nepřemýšlela jsem. Já vím, že asi každý normální člověk se bojí, zda to zvládne či jestli vůbec bude plodný, ale já jsem velmi, velmi psychicky labilní člověk a nesnesu sebemenší zátěž plus navíc ta moje "psychická nemoc" stanovená lékaři.

Ale tajne doufám, že role matky mne výléčí a posílí...budu nucena. Anebo také ne a zhroutím se a příteli/manželi zůstane dítě na krku a bude jej vychovávat sám. Tohle nemá řešení...nevím, co bude...tohle je situace pro existencialistu...nikde není psáno, jak se mám rozhodnout a vše závisí na mne, já za to ponesu odpovědnost...ať už se rozhodnu jakkoliv.

Nevím, nakolik jsem krutá, ale vím, že tohle je buď neřešitelný případ nebo běh na dlouhou trať a než možná budu "dospělá", tak už budu na těhotenstvá stará. Myslíte tedy, že by bylo nejrozumnější opustit přítele a smiřovat se s tím, že dítě moci mít jako nevyzrálá osobsa nemohu? Myslím to vážně...tedy ptám se zcela vážně, jelikož nevěřím, že během pár let se ze své psychické nemoci, depresí a labilních reakcí dostanu.

Upravil(a) Aninka (5. 11. 2009 22:54)

Pokud tě tvůj přítel zná, počáíá s tím. Ví, do čeho jde, tak můžeš být v klidu.

AndreaP. napsal(a):

Aninka napsal(a):

Já nevím, jak moc vážné to bylo, asi jsem to nedomyslela. Bylo to náhle rozhodnutí, nepřemýšlela jsem. Já vím, že asi každý normální člověk se bojí, zda to zvládne či jestli vůbec bude plodný, ale já jsem velmi, velmi psychicky labilní člověk a nesnesu sebemenší zátěž plus navíc ta moje "psychická nemoc" stanovená lékaři.

Ale tajne doufám, že role matky mne výléčí a posílí...budu nucena. Anebo také ne a zhroutím se a příteli/manželi zůstane dítě na krku a bude jej vychovávat sám. Tohle nemá řešení...nevím, co bude...tohle je situace pro existencialistu...nikde není psáno, jak se mám rozhodnout a vše závisí na mne, já za to ponesu odpovědnost...ať už se rozhodnu jakkoliv.

Jen jeden poznatek....stát se matkou je jedna velká psychická zátěž až do smrti.... Krásná, ale občas hodně náročná.

taky jsem původně tohle vytučnila a chtěla něco napsat a pak jsem si to rozmyslela

Pandorraa napsal(a):

Aninka napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Anjiko, přestaň se litovat a vymlouvat. To nikam opravdu nevede.

Ale já se nelituji...i když to tak možná vypadá. Zlomila jsem nad sebou hůl...tedy skoro, malou naději si ponechávám vždy, jinak bych se "odstřelila" rovnou. Ale předem svého přítele lituji nebo se bojím, co ještě se mnou bude muset prožít. Kdybych byla nesobecká, opusitla bych jej sama, bylo by to ode mne velmi rozumné a jediné dospělé rozhodnutí.

Aninko,
lituješ se. Klidně si to přiznej, není na tom ale vůbc nic špatného. Každý se někdy politujeme, protože co si budeme povídat, nikdo to tak dobře neudělá, jako my sami.
Navíc ty máš nejspíš opravdu nějaký psychický problém a tak jako zlomenou nohu je blbost "přechodit" a nikoho to ani nenapadne, ty potřebuješ prostě pomoci s psychikou.
Lámat nad sebou hůl, hledat proč to nejde, jak tohle a tamto nemůžeš a podobně, to je sice taky zajímavé, ale naprosto neproduktivní a nikam, snad krom Pelhřimova, nevedeoucí.
Takže to není o ničem jiném, než se rozhodnout:
Chci takhle žít  x  Nechci takhle žít.
Máš jen dvě možnosti.
Je to na tobě.

Já Ti rozumím, sama bych takto radila. A nejsem Lavský, který se jen lituje a nic pro to nedělá. Já se opravdu snažila, určitě jsem se mohla snažit více, ale vím, že jsem se snažila. Prášky mi opravdu nepomáhaly a že jsem jich vyzkoušela. Spíše mi jen přitížily fyzicky. Psychologů jsem také vystřídala více než dost. Možná bych to měla zkoušet pořád, ale já se bojím, že mi jednou řeknou: "Milá zlatá, jste ztracený případ." Chci tedy žít alespoń s malou nadějí, že ztracený případ nejsem.
Navíc moc dobře vím, jak chci žít, ale někdy vůle nestačí. Znám pár lidí, co mají to samé co já a léčí se bezvýsledně xxx let a xxx let se tajně trápí...

No, ale já po vás nechci radu. Napsala jsem tu z jiného důvodu a slyšela jsem soudy. Možná to bylo dobře, možná by mi nikdy nedocvaklo, že bych udělala největší blbost, jakou bych mohla. Tak já se tedy loučím a děkuji...vážím si vašich rad.

to, že bys na zkoušku otěhotněla a pak šla klidně na potrat mi vyznívá tak, že prostě chceš mít důvod se nad něčím trápit.. píšeš, že si pak zaslouříš třeba trest.. ale tak, jako bys po nějakém trestu toužila? proč? podle mě tenhle pocit musí pramenit někde z dětství.. kde mohl vzniknout ten pocit, že si nic nezasloužíš? že si zasloužíš trest? (např. zmiňovanou neplodnost). Podle mě se muselo něco zásadního stát, když ti to takhle zásadně zpřeházelo hodnoty...