Sakura napsal(a):

Wiki, uz jsem se omluvila a beru svuj hloupy napad zpet, ale chtela jsem ti vysvetlit a osvetlit, ze jsem to nemyslela tak, jak jsi to pochopila - ze bych chtela ukazat detem, ze jsem lepsi nez jejich otec, ci si tim neco vynucovat. Spis jsem to myslela tak, ze by jim do oci nebyl schopen rict, ze je nechce vidat a sel by do sebe a vzpamatoval se. Jenze taky se muze stat opak, ze. Muze jim chladnokrevne rict, ze nema zajem. A to bych detem nechtela vubec udelat. A tak myslim, ze by to Janka mela nechat byt, nechat to na BM (treba se casem vzpamatuje), misto toho bych se detem snazila vynahradit lasku za oba rodice, rozhodne bych o otci osklive pred detmi nemluvila. Vsak ony si v dospelosti udelaji vlastni nazor.

Já jsem toto období zažila od 8-9let dcery, prakticky dodnes. Několikrát jsem mluvila za otce, ve prospěch otce. V tu chvíli jsem cítila, že to tak musím udělat. Nechtěla jsem, aby věděla jak to doopravdy je. Koneckonců třeba ji má svým způsobem opravdu rád... Zapomněl třeba  na narozeniny ,nevyzvedl ve slíbený den a čas..atp. a dcera se ptala...pak už se ptát přestala.  Nevím jestli to bylo dobře nebo špatně (to moje vstupování a vysvětlování) , chtěla jsem jediné, aby nebyla smutná a neměla pocit, že ji otec nechce.Vždycky , téměř po každém telefonu byly problémy a byla tlačena jakoby do kouta a nechtěla nikomu ublížit, takže to většinou končilo slzami. To bylo opravdu nepříjemné. Pocit bezmoci.

Došlo to tak daleko, že dnes k němu jde jen z povinnosti, jako na návštěvu. Ta proběhne formálně a vztah je nijaký. Otec dává dceři najevo dodnes, že ona za to může, že mu nevolá a že je pochopitelně navedená (jak jinak) atd..a že "kašle na jeho rodinu". Dneska se dcera tomu směje.Tak dospěl jejich vztah daleko. Mnohdy jsem měla pocit, že chce trestat mě, ale ublížil jí a taky sobě. Postrestal sebe protože se připravil o fantastickou holku.

Zkusila jsem tomu vztahu pomoci, jeho jsem pochválila, říkala, že se holka těší, že ho má ráda,  apodobně, tak jsem to držela do cca jejích 14ti. Pak už se domlouvali sami a tam jsem do toho už nevstupovala. Ona už to pohopila a řekla mi, at toho nechám..to si pamatuju dodnes..

Proto mě představa, že donutím před ní tátu říct nahlas, že na ni kašle (nevyzvedne si, nechce, nebo podobně) přišla nepředstavitelná.

Tvůj muže se Janko okrádá o okamžiky, které se mu už nikdy nevrátí....
Tvé pocity jsou naprosto pochopitelné.
Je dobře, že víš, že manipulací ani nátlakem nic nezmůžeš.
Ony mu děti jednou samy "předloží účet", není třeba do toho vstupovat, lepší je děti co nejvíc podporovt a milovat ....
Muž dříve nebo později "zaplatí". A bude ho to bolet.

lea64 napsal(a):

Wiki, mluvíš mi z duše. Můj BM se připravil svou tvrdohlavostí a touhou se pomstít o syna. Co nadělám. Připravil se ale taky o spoustu radost a štěstíí, to všechno s námi prožil můj druhý muž.

No je otázka,  jestli mu to vadí .....náš tatínek vydržel v pohodě bez jakýchkoliv dětí celý roky , stačilo mu přání k narozkám a k Vánonám a spokojeně si žil.......ted trochu vyšiluje, protože nevidí, jak roste vnučka, ozývá se, vtírá ......

Ale musím říct , že děti okamžitě nadšeně souhlasily, kdykoliv  chtěl obnovit vztah ...táta je holt táta ......

Já jsem se po rozvodu snažila vycházet BM i jeho rodině vstříc. Kluk byl ještě malý, nechtěla jsem ho o tátu připravit. Dělila nás velká vzdálenost a tak když BM nebo jeho matka za klukem přijeli, tak jsem je nechala u nás přespat, prostě jen kvůli synovi. Chovala jsem se vstřícně. BM i jeho matka si to ale vyložili jinak a to jsem v úmyslu rozhodně neměla. Tím jsem si to u nich rozlila a když jsem později začala chodit s mým nynějším mužem, tak jsem byla už ta úplně nejhorší a odskákal to kluk.

Ještě chci dodat, že já jsem vůbec nechápala, jak on o něčem takovém může pochybovat. Do dneška je to u nás doma tak, že já jsem sice respektovaná, uznávaná, někdy i obdivovaná (za znalosti a pomoc ve škole) ale on je kámoš největší. Kdybych mu to tehdy možná neřekla a on to nepochopil, tak mám doma jednu nepochopenou puberťačku a nešťastnou budoucí puberťačku. Protože při naší první krizi mělo naše miominko - 3,5 roků. No na teď sbírá medaile.

Janka77 napsal(a):

Wiki, to je mi líto, až mi běhá mráz po zádech, že by mohl takový scénář nastat i u nás. Já jsem zatím všechny, teď jsem se hluboce zamyslela, kroky dělala po dlouhé úvaze, abych neudělala právě chybu, které bych litovala. I když název vlákna spíše mluví o opaku, ale to jsem byla hodně vytočená. Každopádně vím, že hněvem ničeho nedosáhnu, jen mi je líto dětí. Malá tu pobíhá a dělá obrovské pokroky a její táta to ani neví. Kluk už o tátovi nemluví, jakoby se tématům s ním spojených vyhýbal. Takže to nechávám být a uvidím, jak se to vyvrbí.

Je to přesně tak, přichází o strašně moc. Můžeš zkusit ho do toho zapojit. Možná se nechá vtáhnout. Třeba ho pozvat se podívat jak malá začíná chodit, pozvi ho třeba na rodičák, zavolej mu úspěchy - jedničky, nebo cokoliv , že třeba klukovi opravdu chybí - že ty ho v tom zastoupit nemůžeš...apod.. Je ještě možné, že tam nad zdravým rozumem převládají emoce a tvůj návrh - podanou ruku - přijme. Pokud to zvládneš bez emocí (jestli vy se máte radi nebo ne je teď úplně jedno..), kvůli dětem..

.Vím, že tohle je takové pletichaření, nemám to ráda, ale tady jsem to prostě dělala. U nás to moc nepomohlo, ale jestli je dobrej táta, tak se třeba chytne. Třeba potřebuje malinko pomoct. Vím, že je to dospělej chlap, měl by se chovat jinak, ale ze zkušeností vím, že člověk někdy dělá něco jinak, než by chtěl a cítí.  A taky že není všechno jen tak, jak se nám jeví...
Myslím, že toho litovat nebudeš ani v jednom případě. Rozhodně je to účinnější metoda, než mu vyčítat to a ono, (i když třeba i pravdivě), tam se pravděpodobně zatne...

A ještě považuju za důležité napsat, že to vůbec neberu jako manipulaci, spíš to vnímám jako pomoc, popostrčení, udělání prvního kroku..atp. , ale čistého, zdvořilého, milého, ne ironického,  útočného, vyčítavého..., což člověk v tu chvíli použije nejdříve. Děti mu účet předloží - to je pravda, děti jsou mnohem chytřejší a vnímavější, než si myslíme. ..Ale já bych přesto zkusila mu (jim) dát ještě takto šanci.