no co opravdu řekl, to těžko říct, ale tohle napsali v novinách:

"Z výzkumů plyne, že neplodnost je hlavně pro ženy tak stresovou situací, že je pro ně horší než onemocnění rakovinou," říká hlavní garant projektu a jeden z největších odborníků na neplodnost v Česku Tonko Mardešić.

Matrioshka napsal(a):

Zdravím, nedávno jsem se sem přihlásila, okukovala a dnes se rozhodla, že se taky svěřím. Sice nevím, jestli jsem až v tak správné kategorii tak mi kdyžtak odpusťte...
Je mi 35 let, jsem svobodná, s partnerem jsme spolu za měsíc 10 let. Nikdy jsem nijak zvlášť netíhla k dětem, dokonce jsem podstoupila dvě interupce, ale bylo to prostě tak. Stalo se. Ale najednou jsem začala přemýšlet, jestli bych měla mít někdy dítě nebo ne. Přítel nechce. Je mu 38. Jeho bratr je v pohodě, má dvě děti. Má sestra 44 je bezdětná. Vždy když na toto téma narazím, přítel zamete téma pod koberec a řekne, že mám ještě čas... vypadám mladší i se tak asi chovám, možná si to neuvědomuje... Můj problém tedy je... nebo spíš, chci se zeptat, kde se v ženě vezme ta touha a odvaha mít dítě? Je se mnou něco špatně, že jsem to dosud nepocítila? Vím, že budou negativní ohlasy, ale možná potřebuju jen dodat odvahu.. ale zase lámat to přes koleno... jsem zmatená a začíná mi zvonit hrana (mám po loňské operaci jen jeden vaječník)... díky

Buď ta touha na tebe přijde taková ,že dokážeš partnera přesvědčit ,že mít dítě je opravdu něco jiného ,než když spolu žijí jentak dva lidi!!
a nebo vám to prostě bude vyhovovat,že ve vašem v životě budete jen vy dva!!!
nikdo tě nebude soudit ,je to jen a jen tvůj život.

sisi21 napsal(a):

agewa napsal(a):

Matrioshka napsal(a):

Takové vztahy jsou super , tak to většinou mají rodiny z jižní Evropy, Italové, Španělé, Řekové... i více generací pohromadě a žádné šoupnutí staroušků do LDN nebo Domovů... ale to je už OFF TOPIC.

to máš pravdu, až na to že to nemůžeš srovnávat. uvědom si v kolika dnes chodí lidi v tomto státě do důchodu a situace se bude zhoršovat. a většina lidí si bohužel nemůže dovolit zůstat doma a starat se o nemohoucího stařečka.

já bych měla jít do důchodu v 65ti ,vůbec si to neumím představit . a hlavně vůůůbec nevím jak bych to praktikovala se  o někoho starat.je to špatné já vím ,ale je to opravdu tak!!

Teoreticky když měly naše maminky mateřské a staraly se o nás, měli bychom my mít nějaké prarodičovské a starat se o ty naše starší a vrátit jim tak péči... píšu teoreticky, protože to asi je opravdu těžké... můj táta zemřel během 2 měsíců, co mu bylo najednou špatně, v 67 letech a popravdě si neumím představit jak bych se o něj starala... je to děs. Stát snad přispívá osobám co se starají o nemocné, ale nic podrobnějšího nevím...

Matriosko, v tvém případě opravdu každá rada drahá, nicméně každý to z nás má nastavené jinak. Se svým partnerem hodně mluv, nenech ho od témtu utíkat a pak se rozhodni. Někdy to není lehké, ale jistotu ti v životě nikdo v ničem nedá. Pro mnoho žen jsou děti smyslem života, ale pro některé prostě ně. Nelze někomu diktovat, jak má žít a co je správné. Jednej svým srdcem a rozumem zároveň, však ono to nějak dopadne. Měj se.

Matrioshka: Já bych tomu dala ještě trošku času a nic nehrotila. Zkoušela si představit svůj život za x let s dítětem a bez něj a pokusila se o objektivitu. Nic si nenamlouvala.
Jestli dítě opravdu chceš, pak se ta touha bude stupńovat, to mi věř. Tak moc, až to prostě nepůjde jinak a ty si uděláš z dítěte takřka svůj životní cíl. Který převáží i nad chlapem.
A on, pokud tě miluje, i kdyby po dětech až tak netoužil, přizpůsobí se. A pokud ne, pak je to na tobě, jestli zůstaneš s ním a pořídíš si místo dítěte pejska (znám takové, ano) nebo budeš hledat štěstí jinde. Ono se to vyvrbí tak nějak samo.. ať chceš nebo ne, rozum s tím nezvládne nic dělat.

Osobně jsem vždycky věděla, že děti chci, byla to jedna z prvních věcí, co jsme si s partnerem před téměř 8letým vztahem vyjasnili, že oba budeme chtít jednou potomka a nebudeme chtít, aby byl jedináčkem, vlastně, že počet 3 je akorát (já mám starší  ho sourozence a muž dva mladší).. můžu říct, že čim jsem byla starší, tak jsem z toho měla větší a větší pocit respektu, až jsem se skoro začala bát, že se nedokážu rozhodnout, že už je ten správný čas..
tohle píšu a malá mě pěkně nakopává do levýho žebra ten správnej čas neni nikdy, když nad tim člověk přemýšlí do detajlu, jsem v 7. měsíci a nejsem si jistá, jestli všecko zvládnu na 100%, ale vim, že to zkusim, jak nejlíp budu moct, vždyť to je příležitost zažít si znovu dětství, vidět všecko znovu poprvé dětskýma očima svého vlastního malého já ...

Ahoj, včera a dnes jsem si udělala poprvé v životě těh.test - a POZITIVNI. Je mi 37 let, nikdy jsem těhotná nebyla. Nebyl nikdy správný čas, ani správný chlap... Přesto že jsem 6 let vdaná, není správný čas ani teď a můj manžel rovněž nesplňuje představy správného otce mého dítěte. Měla jsem dost jeho alkohol.excesů, žádného zájmu o sex a život pod jednou střechou s jeho 80 letými rodiči, kteří se mi postupem času úplně zhnusili. Rozhodla jsem se odstěhovat a půl roku jsem z vesnice, kam jsem se přivdala pryč a žiju opět ve městě. I za cenu toho, že půlku výplaty dávám za pronajém.
Postupně zjistil, že mu chybím a začal se zajímat... Mimo to se kolem mně začlo točit spousta kolegů z práce, takže i strach a žárlivost. Jelikož jsem neměla kam a s kým na dovolenou, domluvili jsme se, že předse jen pojedem na 5 dnů spolu na Slovensko. Tam došlo k neplánovanému styku (mimochodem, nespali jsme spolu 10 měsíců!), což by bylo ještě vše O.K., ale jemu, nevím jak je to možné, sklouznul kondom(v životě se mi to nestalo, ani s ním, ani s žádným jiným chlapem) No a je to tady !!
On dítě vždy chtěl. Já ne, nebo né s ním. Vím, že se nezmění. Hospoda je mu vším. Budu doma sama s po*n tchýní, bez kamarádek (všechny mám ve městě), maminka mi umřela a mám jen nevlastního otce - alkoholika.
Nikdy pro mě dítě nebylo prioritou a kdybych ho chtěla, měla bych ho dávno. On si myslí, že vše beru příliš komplikovaně a zodpovědně a hlavně se vymlouvám. Pravda je taková, že mě k mateřství nikdy nic nemotivovalo. Měla jsem dva o 10 let mladší sourozence, se kterými jsem si "užila". Moje matka mi svým druhým vdavkem a dalšími dětmi doslova pokazila dětství. V 17. jsem prchla z domova bydlet k dědovi, kterého jsem zbožňovala. Všechny známé co mám mají díky dětem samé starosti, žádný život. Žijou jen pro děti, které je pak vysajou a stejně opustí. Někdy podlehnu euforii a říkám si, že by to bylo dítko jenom moje a milovalo by mě jako já jeho - snad. Ale to je staršná iluze...
Takže rozhodnutí je jasné - interrupce - a jemu neřeknu nic, byl by proti. Mám na to právo ?
Já říkám, že je to můj život.
P.S.až s tím přijdu za svoji gynekoložkou, která se už léta klepe, kdy už budu rodit, asi se mnou bude jednat jako s odpadem. Ale kvůli ní, to předse také dělat nemohu, že ano.

dasica napsal(a):

Ahoj, včera a dnes jsem si udělala poprvé v životě těh.test - a POZITIVNI. Je mi 37 let, nikdy jsem těhotná nebyla. Nebyl nikdy správný čas, ani správný chlap... Přesto že jsem 6 let vdaná, není správný čas ani teď a můj manžel rovněž nesplňuje představy správného otce mého dítěte. Měla jsem dost jeho alkohol.excesů, žádného zájmu o sex a život pod jednou střechou s jeho 80 letými rodiči, kteří se mi postupem času úplně zhnusili. Rozhodla jsem se odstěhovat a půl roku jsem z vesnice, kam jsem se přivdala pryč a žiju opět ve městě. I za cenu toho, že půlku výplaty dávám za pronajém.

Já říkám, že je to můj život.
P.S.až s tím přijdu za svoji gynekoložkou, která se už léta klepe, kdy už budu rodit, asi se mnou bude jednat jako s odpadem. Ale kvůli ní, to předse také dělat nemohu, že ano.

ano, je to tvůj život, a pokud bys měla být nešťastná a to dítě také, protože narodit se někomu, kdo mě nechce, asi není nejlepší deviza do života, tak je interupce tím jediným správným řešením.

Upravil(a) laminanonte (15. 8. 2010 19:56)