Milá Eiline,
píši jen a jen svůj názor, nepodložený zkušenostmi, pouze vylovený někde ze sfér, ke mně promlouvajících.
Ráno mne napadla Gaia .Nemohla jsem však dlouho toto vnuknutí rozkódovat.
Kdo je to Gaia? Je to Země.Její manžel byl Uranos, první světovládce na zemi.Měli spolu spoustu dětí a to Titány ,Hekatoncheiry a Kyklopy.Titáni byli Uranovci a bohové, leč Hekantocheiři byli storucí obři s padesáti ohromnými hlavami.Byli vzezření tak ukrutného a děsivého, že se jich vlastní otec bál ,a proto je uvěznil v Tartaru (podzemí).Kyklopové byli také obři praveliké síly, s jedním velkým ohnivým okem na čele.Nikoho se nebáli a ani bohy neposlouchali, proto je otec také vykázal do Tartaru.
Matka Gaia přece jen truchlila pro své,byť strašlivé děti a snažila se aby je otec vzal na milost.
Uranos se nedal uprosit a tak matka vyzvala Titány ke vzpouře proti otci a aby jej sesadili z trůnu.
Titáni se k tomu nechtěli odhodlat jen lstivý Saturn (Kronos) se dal přemluvit.Usekl svému otci přirození ocelovým srpem, který mu dala matka Gaia  jako zbraň,a on svrhl otce z trůnu.Titáni pak vysvobodili své sourozence z Tartaru a Kronos se stal vládcem světa.Nastolil však Hrůzovládu ,a protože se bál Hekantocheirů a Kyklopů uvalil je zpět do Tartaru.Ze strachu, aby ho nepotkal stejný osud, jako svého otce, což mu prorokoval, spolykal své děti.Jeho poslední dítě Zeus byl však matkou ukryt a lstí donutil otce své sourozence vyvrhnout.Společně s nimi spřádal vzpouru proti svému otci Saturnovi.Na straně Saturna bojovali Titáni bohové Uranovi a teď ,podrž se, na straně Dia na radu GAIE ,truchlící stále po svých dětech,zavržení HEKANTOCHEIŘI a KYKLOPOVÉ. Nastal souboj Titánů.Trval deset let.Kyklopové ukovali Diovi všeničící blesky, Poseidonovi trojzubec a Hades dostal neviditelnou přilbu.Hekantocheiři metali těžké balvany proti Titánům.Válku vyhrál Zeus a začal vládnout z Olympu.Titáni byli svrženi do Tartaru a Hekantocheíři se stali jejich strážci.Ti Titáni,kteří se boje proti svým bratrům nezůčastnili byli ponecháni ve svých hodnostech.

Proč mne napadla Gaia? Asi to byl signál, že matka ani to nejhorší dítě nikdy nedokáže v mysli opustit a udělá vše pro to, aby bylo jednou propuštěno a mohlo sloužit dobru.Jen musí dostat příležitost a nebýt uvrženo v žaláři (odvržení) na věčnost.

I panna Maria klečela jako poslední u nohou svého syna.Tam cítím spojitost, že matka jako poslední opouští svého syna, i když všichni jsou již pryč.

Nekomunikuje! Domnívám se, že je to cesta, kterou si prochází.Musí ji projít v samotě.Je to důvěryhodnější, než kdyby se ospravedlňoval a dával falešné přísliby.

Má pocit viny.Touží po matčině blízkosti a odpuštění neboť matka je jediná, která dokáže s láskou naslouchat a opravdu úlevně odpustit.

Můj názor? Dopis bych poslala.A psala při každé možnosti a to tak, aby se to stalo zvykem.Aby se na dopis těšil jako na rituál úlevy.Je to doba, kdy se formuje jeho druhá část osobnosti.Člověk je na hraně a matka může, ale nemusí, mu pomoci na kterou stranu se dát.

Teď  bez detailů, citlivé téma vzhledem k mé fotografii.Máme ve vesnici případ, kdy byl mladý chlapec odsouzen za vraždu spoluobčana.Odseděl si 11 let z původních 12. Loňského
roku se vrátil a žije s námi.V klidu a pohodě.Oženil se, lidé ho přijali.Vypadá spokojeně.Nikdo se jej nebojí.A můj syn? Vzpomíná na něj, jak od něj jako dítě dostal červeného angličáka, když jsme u nich byli na návštěvě.Vím, že je důležité co o člověku budeme šířit slovně, ale i myšlenkově.První krok je důvěra.

Nevím, zda jsem Ti pomohla, nezažila jsem realitu, je to jen pocit.

Hodně štěstí a lásky.

Milá Eiline,
Tento tvůj příběh je jak onemocnění, kde se hledá pravý důvod, proč nemoc začala. Každý sám vytuší příčinu.
Každý z nás prochází určitou životní zkušeností, která je jen jeho zkušeností a nikdy není bezdůvodná, proč jí prochází. Má mnohem větší cenu než si uvědomujeme.  Někdy nejsme připraveni nést danou situaci s pokorou a o to více můžeme trpět po čase.
Vše co si přejeme je nám dáno ale jen, když si to přejeme v míru,  s pokorou a s Boží vůlí.
Vše o co usilujeme za každou cenu, nemusí být právě to, co jsme si vysnili.

Přeji krásný den, vše ostatní již bylo moudře vyřčeno Ženou2 a Salvatorem. Il.

Upravil(a) Ilseli (14. 2. 2006 12:02)

K nám do práce nastupuje jedna paní, rozváděla se s manželem a jejich hádky byly časté i před skoro dospělými dětmi, otec matce nadával, také ji občas fyz.napadl, nedával jí peníze na děti, syn to ps.nevydržel, vzal mačetu a otce posekal, ten na něj podal žalobu, otec vesele dluží výživné v desítkách tisíc a je nepostižitelný a ten klučina je ve vězení. Rodiče jsou už rozvedení a matka si prožívá své peklo na zemi.
Váš příběh není popsán moc podrobně, ale třeba se syn bojí s Vámi spojit, má strach, že byste mu neodpustila, já bych ho alespoň jednou navštívila a pohovořila s ním, abych pochopila jeho pohnutky , je to Vaše dítě, kdo jiný by ho mohl osvobodit od viny a výčitek, než vlastní matka. Jsem na své syny až moc přísná, ale dala bych za ně život, určitě bych je vyslechla, tím ovšem neomlouvám tu hrůzu, co udělal ten Váš svojí babičce.

Milá Irenko21 a Zuzanko,
upřimně Vám děkuji za Vaši projevenou pomoc a radu.Teď už vím, že dopis napíšu nový a odešlu.Máte pravdu,  syn má asi strach,že mu neodpustím,ale já jsem mu už dávno odpustila. Mám ho ráda.Jsem šťastná za Vaše názory a  rady,které mě povzbudily. Děkuji a přeji Vám oběma hodně zdraví a štěstí.

KAŽDÝ, KDO MORALIZUJE A ŘÍKÁ, ŽE JEHO DÍTĚ BY NEMOHLO NIC ŠPATNÉHO NIKDY UDĚLAT, NEMÁ PRAVDU, U NICH ČLOVĚK NIKDY NEVÍ, KOHO POTKAJÍ, DO KOHO SE ZAMILUJÍ A CO NA NĚ V ŽIVOTĚ ČEKÁ, OVŠEM CHYBOVAT JE LIDSKÉ, ANI JÁ NEČEKÁM, ŽE BUDOU TI MOJI VÝLUPCI BEZ CHYB, JEDEN JE PŘELÉTAVÝ V ZÁJMECH A TEN DRUHÝ POTŘEBUJE JEDNOU ZA MĚSÍC NEJMÉNĚ VYČISTIT ŽALUDEK A PŘIPOMENOUT JEHO POVINNOSTI A TO JE TEPRVE ZAČÁTEK JEJICH CESTY ŽIVOTEM, DRŽÍM TI PALCE, ABYS TUHLE TĚŽKOU DOBU NĚJAK PŘESTÁLA.

Ze všech příspěvků je cítit tolik lásky a některých i moudra. Téměř každá jste zde napsala, že má děti a nedovede si představit, že by je něco zlého potkalo. Každá však bezpečně víte, že budete stát vždy na jejich straně a to je dobře. Milá Eiline, vlastně vám závidím,že váš syn má ještě šanci,že máte co řešit...Před třemi měsíci jsem přišla o nejstaršího syna, tento týden by oslavil sladké sedmnácté narozeniny. Zahynul tragicky...prostě jenom nepřišel ze školy domů???...najde se i pro mě nějaká laskavá rada? Nevím kde byl anděl mého chlapce, když jej nechal vstoupít přímo pod vlak, vůbec tomu nerozumím, čím déle tady není, tím více mi chybí a tím více ho miluji...

Ještě jsem chtěla dodat, že to co jsi napsala cítím jako jakési memento a tečku za všemi předchozími úvahami, děkuji ti za to. Asi jsi udělala v tuto chvíli pro Eiline daleko víc než my ostatní svými "moudry".

Zuzanko,
VŽDY ŘÍKÁM, a to je mi ten někdo nahoře co mě má rád svědkem, že i ve zdánlivě nejtěžších chvílích svého života, kdy se okolí diví, že neztrácím nervy,JSEM STÁLE ŠŤASTNÁ MÁM ZDRAVÉ DÍTĚ, JEN AŤ MI JEJ ŽIVOT NEBERE.
Tady už má schopnost končí, a Ty jednou budeš ta, která bude ukazovat a směřovat lidičky jak se se ztrátou ztrát vyrovnat.Znám matky které tuto ztrátu utrpěly.V jednom roce na mém pracovišti 3 matky přišly o své syny.Byla jsem jejich vedoucí, byla jsem svobodná a bezdětná a možná jen díky tomu jsem s nimi mohla komunikovat a nutit do práce a vytrhnout z nostalgie.Synové byly 7,17,21 let.Nebylo rozdílu v truchlení.Dnes bych to nedokázala a asi bych je rozesmutněla.Pamatuji si, že žádná o tom dobré dva roky nemluvila a pak přišel zlom.Hovořily o nich bez emocí, vlastně to bylo když jsem otěhotněla a bála se o své dítě.Měla jsem rizikové těhotenství a ony mě připravovaly na mateřství.Smutné bylo na jednom z osudů, že syn zemřel při autonehodě kdy řídil otec, který musel po soudu do věznice.Což bylo pro matku ještě horší.I další úmrtí byla tragická.
Zuzanko,
můžeme si s Tebou povídat a pozorovat TVÉ kroky neboť Ty nás povedeš.A co dělal andílek?
Třeba ten vlak přivolal sám, aby zahnal pomalou plíživou smrt v podobě rakoviny, se kterou si nezasloužil syn bojovat a z lásky k Tobě Matce, aby jsi tomu nemusela přihlížet.Věř jeho andílkovi a promluv si někdy v noci s ním.Jistě Ti to rád poví.
Hodně síly.

Dík, že jste se ozvali, snažím se nemyslet na minulost, někdy si to přímo zakazuji:Nemysli na to,co bylo, máš další děti musíš žít a nedovolit, aby byly nešťastné...Pořád se něčím zaměstnávat, pořád něco dělat, jenom tomu nepodlehnout, nemyslet na minulost, ta je nesnesitelná. Někdy do mne vjede taková bolest, jako by mnou projel blesk a mám silnou touhu se "vypařit", prostě zmizet, neexistovat. Jsem strašně vyčerpaná, miliony myšlenek a řešení žádné, prostě nezbyvá než zapomenout...hodně sil nám všem!

ženo2,moc hezky si to napsala, souhlasím s Tebou.Věřím,že si Zuzance alespoň trošičku pomohla v jejím trápení.
Měla jsem podobnou zkušenost,když jsem přišla o maminku.Bolest byla velká, ale po dvou letech už mám vystavenou její fotku a  každý den s ní promlouvám a radím se.

Upravil(a) Eiline (16. 2. 2006 22:57)