Bylo to především kvůi sourozeneckému vztahu těch dvou. A vyplatilo se. První rok to bylo těžké. Ted po druhých narozeninách mladší si to už více méně užívám. Je to bomba.

Tulipanko,
sice na tom druhým teprve "makáme", ale chci je brzo po sobě, aby měli mezi sebou co nejmenší možný věkový rozdíl, abych se mohla co nejdřív vrátit do práce a taky pro to, že se bojím, že později už bych se na to už třeba necítila.

Tuli - tyhle praktické věci jdou docela dobře sladit. Starší dělalo velmi dobře být důležitá a zároven se naučila nemít vše hned, když si prdne. Takže tolerance. Když brečí - pohoupej evi, počkej moment a pak rozdělit pozornost, několikrát zároven jsem tišila první a povídala s druhou. Spánek rozdělit jde - větší dítko se chvilku zklidnilo u malování, pohádky, na prochajdě. Ba naopak když menší spalo, mela jsem čas pohrát se a pomazlit i se starší. Oběd jsem vařila a nakukovala do pokojíku, kde si obě hrály. Starší houpala hračkami na hrazdičce a mladší se smála. Kupodivu to fungovalo báječně a to co jsem předala starší, mnohokrát ona předala sestře.

Mám děti necelé tři roky po sobě a je to super. Mají hezký vztah, jsou si věkově blíž.
K tomu proč tak rychle za sebou. Kdybych šla do práce po mateřský byl by mezi dětmi větší věkový rozdíl, bylo by mi po třicítce a znova bych si zvykala na menší peníze. Za mě byla mateřská asi 2500,-. To je pak ten sešup hodně znát. A jsem táda, že jsem to stihla do třiceti.
Kromě toho, kluk byl prostě úžasnej, i když dost aktivní a já si to prostě užívala. Ve dvou letech už po obědě stejně nespal, takže organizačně jsem to měla jednodušší. Když spala holka, hrála jsem si s ním a když byla vzhůru, stíhala jsem oba. Manžel chodil z práce v devět, takže jak usnuly, dodělala jsem si leccos v domácnosti. Dneska nechápu, jak jsem to zvládla . No padala jsem kolikrát na hubku, ale neměnila bych.

Misho,
víš, já to vlastně ani neřeším, druhé dítě zatím nechci a myslím, že ani chtít nebudu. Právě proto se ptám, co bylo ten důvod, aby si ostatní maminky pořídily další dítě. Já mám své dítě ráda, ale asi jsem moc sobecká, záleží mi víc na mojí psychické pohodě a komfortu než na tom vyhovět přání manžela mít další dítě nebo pořídit Davídkovi kámoše. Já si totiž mateřství ani zdaleka neužívám. Být se synem doma prostě beru jako nutnost, aby byl spokojený a dobře se vyvíjel. Nejraději bych utekla do práce. Neumím si představit, že bych ten strašný 1. rok života musela absolvovat znovu a navíc ve zhoršené variantě - se 2 malými dětmi . I když připouštím, že až Davídek vyroste a bude mi alespoň trochu pomáhat, možná budu o dalším ještě uvažovat....

mishasha napsal(a):

Mám kamarádku, která má děti po sobě přesně o dva roky..říkala, že ten první rok byl děsný, horší než čekala, ale teď když té nejmladší jsou dva, je to paráda..doslova mě doporučila mít děti rychle za sebou...já osobně nad tím takhle radši nepřemýšlím, jinak bych do toho nemohla jít, protože je jasný, že se zase nevyspím, že si zhuntuju tělo ještě víc, že knížky už budu moct asi úplně zahodit, že nebudu znát význam slova kino, že potom už ani netrefím do hospody , ale prostě když ty děti za to fakt stojí, no

Moje děti jsou přesně bez týdne o dva roky po sobě. Ten první rok byl strašný, o to víc, že syn je hyperaktivní. Když byl dceři rok, šel tříletý syn na dopoledne do školky a to už šlo. Náročnější to bylo ještě na začátku jejich školní docházky. Naštěstí nebyli nikdy příliš nemocní a v noci spali také docela dobře (ikdyž vstávání po páté bylo pro mě léta rutinou a syn už od 2 let nechtěl spát po obědě). Když trochu odrostli, chtěla jsem ještě třetí dítě, manžel bohužel ne.

Irik napsal(a):

Mě bohužel nutil věk a zdravotní problémy, které by se s věkem prohlubovaly. Děti budu mít od sebe 3 roky, ale kdyby mě důvody netlačily, volila bych větší věkový rozdíl. Chtěla jsem jít mezi dětmi na chvíli (řekněmě 2 roky) do práce, mateřská mě dost ubíjí...strašně se nudím.

Iriku,
mám to také tak, nějaké zdravotní problémy, kvůli kterým by bylo lepší mít 2. dítě také co nejdříve. Ale asi spíš risknu, že už 2. dítě nebude, než mít 2 děti rychle za sebou . Máš můj obdiv, že do toho jdeš

Upravil(a) Tulipánka (23. 10. 2009 10:38)

Kdybych to cítila takhle, do druhýho bych nešla..mám kolegyni v práci, která vlastně nikdy nebyla na žádný mateřský ani rodičovský, prostě pořád pracovala (samozřejmě zpočátku z domu - měla super zaměstnavatele, který jí to umožnil)..a na druhý vůbec nemyslí, mě to přijde v pohodě..prostě každýmu vyhovuje něco jinýho.

Já si třeba říkám, že mít druhý dítě později je hrozný risk..v práci budu začínat stejně zase skoro od nuly a sotva bych se někam kariérně zase docrcala, už bych šla na další MD, ale to je

Já jsem chtěla děti brzy po sobě kvůli sourozeneckému vztahu. Aby k sobě měli blízko a rozuměli si, což se snad podařilo. Zatím mají krásný vztah. Vloni to bylo jednu dobu hodně náročné, ale teď už je to mnohem lepší a užíváme si to.
Musím ale říct, že mám úžasného manžela, který mi hodně pomáhá.

A když o tom tak přemýšlím, nebylo to jenom kvůli dětem, ale i kvůli sobě. Cítila jsem totiž, že když nechám první dítko odrůst, tak zlenivím a už se mi do dalšího nebude chtít.

Upravil(a) Souris (23. 10. 2009 13:20)

Irik napsal(a):

Tulipánko a co je pro tebe mít děti "rychle za sebou"? Jaký je pro tebe minimální možný věkový rozdíl? Jaký ideální?

Iriku,
minimální možný věkový rozdíl mezi dětmi by byl pro mě tak 5 let. Až se to první samo nají, ustrojí, hraje si s ostatními dětmi...
Ideální rozdíl tak 9 let, aby to první už pomohlo s mladším sourozencem. Třeba ho zabavilo, šlo s ním ven na procházku do parku...

a když to takhle napíšeš - neměla bys potom strach, že tvé mladší dítě nevychováš ty, ale to tvoje starší?
mi přijde náš rozdíl 2a třičtvrtě roku naprosto ideální - kluci se sžili, zvykli si na sebe a po čtyřech měsících šel starší do školky, takže jsem mohla dát malému volná dopoledne a na staršího mít energii a čas odpoledne... dneska jsou parťáci, až někdy říkám, že se s nima sama bojím, jak se na mě spiknou
a důvod? nechtěla jsem dva jedináčky, ale, jak píšu, bráchy/sourozence, kamarády, parťáky v jednom

Tulipánko, každý má to svoje minimum a maximum jinde. Pro mě je minimální věk staršího dítěte při narození dalšího dítěte 3 roky - to už se dítě umí většinou najíst, oblíct, hrát si s jinými, jak si psala. Synovi jsou nyní 2,5 roky a už teď vidím, že s ním není skoro žádná práce. Nají se sám, je bez plínek i na noc už půl roku, s oblíkání mu už taky jen pomáhám...myslím, že na jaře už to s ním bude pohoda.