18. září : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 18. září : Objevte kouzlo brambor po římsku. Jednoduchý recept, kdy vás tlačí čas i finance! 18. září : Je vám čtyřicet a u řeíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Léta páně 17..
Mladý mu běí lesem a ze vech sil se snaí uniknout pronásledujícímu davu muů s těkými loveckými pukami. Ale náhle jeho cesta končí u skalnatého srázu. Otáčí se čelem ke svým pronásledovatelům a očekává s hrdostí poslední okamiky ivota. Rozlícený dav se zastavuje. Ty zvíře, ty darebáku, ty démone jeden..!! Bůh a tě navěky trestá za tvoje hříchy! Řvou mui jeden přes druhého. Vzápětí zahřmí mohutná salva z několika puek a mu padá ze srázu do hlubiny. V poslední vteřině, ne nadobro ztrácí vědomí, si uvědomuje, e je konečně svobodný...
Současnost, před pár desítkami let..
Narodil jsem se. A řval jako pavián, protoe je tu zima.. Brr.. A moc světla a je to strané.. Ale to nic, to se časem poddá, no ne? Bojuju jako lev. Něco není ale v pořádku. Nemůu to definovat, ale něco je patně..
Dva a tři roky poté..
Jsem někde pryč, mimo mámu a tátu. Je mi smutno a straně moc mi chybí hlavně přítomnost mámy. Proč tu se mnou není? Kolem je spousta dětí a také jsou smutní. Často pláčeme. Nějací lidé v bílých oděvech nás utěují, ale také nám působí i bolest. Píchají nás do ruky a berou nějakou červenou vodu, to se mi nelíbí a ostatním také ne. Uplyne nějaký nekonečný čas a já jsem opět s mámou a tátou. Jene po nějaké době se to znovu opakuje, ale já nechci, rozumíte? Fakt u nechci..
Dalích pět let poté..
Jsou dva druhy nemocnice. Jeden je takový, kde mi něco dělají s pusou a jiný, kde mne učí správně mluvit. Obě nemocnice ale nechci. Proč se to děje? V jedné nemocnici jsem byl nějaký straně dlouhý čas (ve skutečnosti to mohlo být tak 14 dnů, ale pro dítě je to nekonečno..) a v té druhé jetě delí čas. A zase zaívám to staré známé stýskání po domově a mámě a druhém tátovi (první odeel, protoe měl jiné plány v ivotě..) Potkávám na obou místech spoustu kamarádů a hrajeme si spolu, ale přes to nad vím visí oblak smutku po domově a rodičích. Toto cítíme vichni. Často někdo z nás pláče, hlavně večer..
Dalí čtyři roky poté..
Rok co rok se střídají tyto dva ústavy.. Napřed operace v Brně (je tam pičková nemocnice pro nae případy) a pak nějaký čas doma a zas pryč, do Kyjova, kde je je ústav pro nápravu řeči.. V tom prvním to netrvá déle, jak 14 dnů, ale v tom druhém jsem byl za léta několikrát i dva měsíce. A to bylo strané.. U i vím, co mi je. Narodil jsem se s roztěpem patra, oboustranným.. A od jednoho roku se tato vada začala spravovat. Jene vdy se musí nějaký čas počkat, a něco doroste a podobně, take to jsou pak léta pendlování mezi nemocnicí, ústavem a domovem.
Mám zase jít na operaci. Doma samozřejmě se snaím vypadat hrdě, přece u nejsem malý kluk, ale večer si v klídku prořvu.. Nemůu za boha pochopit, proč já.. Proč? Jiní kluci a holky jsou spokojeně ve kole a já musím být pryč z domova.. A já u nechci.. Nedělejte mi zle.. Chci být doma. Nikam nepojedu.. Jene přichází stanovený den a jedeme do Brna.. Pro mne u je to město, které kvůli tomuto nesnáím.. Opět přichází chvíle loučení a jsem opět sám. Sedím v nemocnici na hajzlíku a zase brečím.. Chci tak straně moc domů.. Moc.. Moc.. Moc..
Dva dny na to se budím z narkózy. Je mi opět blbě, jako pokadé po takovém zákroku. Zablil jsem poltář, je celý zkrvavělý. Uvědomuju si, e mám na rukou rukávce a jsem rukama přivázaný k bočním zábranám postele. Je to kvůli tomu, abych po narkóze, kdy sebou různě háu na posteli, něco nevyvedl. Pár hodin na to u nejsem přivázaný, ale rukávce zůstávají jetě dalí týden. Je to příerné, protoe se nemůu ani pokrábat na hlavě. A tak straně to svědí.. Jídlo je příerné, protoe musím jíst jen mixovanou stravu. No fuj.. Je to stejné kadý rok. Ostatní mají normální jídlo, třebas rohlík a unku, ale to já nesmím, protoe by se mi pokodily stehy v puse..
Vedle mne leí kluk na posteli. Nemá nohu. Při převazu vidím jeho pahýl, který končí pod kolenem. Vypadá to hrozně. Klučina pláče. Jiný kluk má něco s pytlíkem, má v něm zavedenou trubičku, přes kterou musí čůrat. Naříká, e ho to straně bolí.. A vůbec je kolem hrozně moc smutku. Opět se ptám sebe, proč... A kdo to dovolil? K čemu je takový ivot? Chodím přece do kostela. A podle bible jsme vichni u od narození v hříchu.. Ale já se o to neprosil, tak kdo za to můe? Nejlepí je neít asi. Začínám si představovat, jaké to je, kdy je člověk mrtvý. Není nic. Ale jaké to je? To nic? Straně mne to děsí. Děsí a k smrti.. Od té doby se jetě mnohokrát budu zabývat těmito děsíky.. Ale to zatím netuím. Teď u chci jen domů. Sice doma je občas veselo, protoe rodiče mají italské manelství a táta je hodně přísný, ale pořád je to lepí, ne tohle..
Pár měsíců poté..
Kyjov. Má zvlátní místo v mých vzpomínkách.. To, e je to město na Moravském Slovácku, jetě netuím. Ale e jsem tam strávil za dvanáct let ivota tak dva roky celkem, to je jistota.. Jsem tam naposled. Řekli mi to. Ale i přes to jsem zas hrozně smutný. Ale to u je rutina. Nai odchází a já je vidím z prvního patra ústavu. No co byste řekli? Jasně, e brečím.. Nedokáu tomu zabránit.. Tento pohled z tohoto okna se mi vrývá navěky do paměti..
Jinak je tu ale veselo. Sestřičky jsou fajn, je léto, take chodíme do parku a hrajeme si mezi okrasnými stromy, večer jdeme na vycházku, někdy i mimo nemocnici. Ovem hodně přísná je zde kola. Je to zřejmě dáno tím, e je nás ve třídě sice patnáct, ale pokadé jsme tak 3-4 z jiného ročníku, take paní učitelka asi musí být přísná. Ale několikrát se mi to osvědčilo, protoe kdykoliv jsem se vrátil do koly doma, tak jsem zjistil, e jsem asi o měsíc s učení napřed, take to pak byl docela veget.
Mám tu spoustu kamarádů. Ale pravidelně dostávám zánět středního ucha. A to pak nastávají hrozné věci. Musí se píchnout ucho a pak následuje léčba antibiotiky. To znamená, e penicilínová injekce do zadnice kadé ráno. Bolí to, nechci to a od té doby nesnáím jehly. V jakékoliv podobě.. To je takový kadoroční folklór.. A nad tím vím opět smutek. Ten je veobjímající a já si uvědomuji, hlavně kdy po obědě musíme na dvě hodiny spát a venku je klidný letní den, tu cizotu okolo sebe a pocit absolutního odtrení od veho blízkého.. Dal bych cokoliv za to, aby mi někdo vysvětlil, kdo tohle vechno způsobil a kdo dal vem okolo právo, e mne tu drí a vůbec kdo za to můe??!!
O dalích est let později..
Je mi 17 let.. Krásná telecí léta jetě pokračují, ale tady v Brně se zastavil opět čas. Poslední operace. No hurá.. e by konečně klid a normální ivot? Přes to se opět cítím blbě a vecko na mne jaksi padá.. Nai u odjeli. Zítra má být vyetření, take zase krev a dalí tyhle s....y.. Fakt to nenávidím. Jo jo, sladkých 17.. snaím se v sobě spolykat smutek z odloučení od domova a rodičů, jde to jen ztěí. Nervy napnuté jako hrom. Na pokoji jsem se dvěma starími pány a jedním klukem, který je popálený. Jeden z těch starích pánů je cikán. Směje se a říká, e se nemám bát, e to nic není, za chvilku prý budu zas řádit doma.
Ranní vyetření sice proběhlo ok, ale ztrapnil jsem se tím, e se mi koulely po ksichtě slzy jak hrachy. Neustále.. Doktor se mne ptá, proč brečím, vdy mi nikdo nic nedělá, ale neumím mu na to odpovědět.. A stydím se za to..
Vracím se na pokoj. Klukovi vedle mění obvazy a takzvaně strhávají tyr.. Straně řve bolestí. Nevím, co je to ten tyr, ale je to zřejmě oddělávání nějakého materiálu z popáleného místa a to naivo fakt k......y bolí.. A to jej čeká jetě několik plastik. Je tu u třetí měsíc. Teskní po domově a já musím vypadnout pryč, protoe bych tesknil s ním. Je to příerná zkuenost.
Na chodbě potkávám klučinu v mém věku. Je na operaci s penisem. Nevím, o co jde, ale musí tam mít trubičku nějaký čas a později, kdy jsme se bavili, tak přiznal, e nejhorí chvíle je, kdy mu tu trubičku mění... Jsou z nás prima kámoi. Zítra mám jít pod nů, ale to je v klidu, horí je to pak, kdy je člověku zle z narkózy.
Přichází ráno. Dostávám nějaká sedativa na uklidnění a se slovy - Po obědě jde, take nesmí nic jíst a nic pít, je to jasné? očekávám věcí přítích.. Jsou tři hodiny odpoledne. Ale nic se neděje.. U je est večer a přichází sestřička. Nese mi láhev dusu a vysvětluje mi s omluvným úsměvem, e lékaři museli odjet k případu do Prahy a e teda zítra. Dus mi stačí a hlad ani u nemám..
Ráno jde ve nanovo. Injekce a instrukce. Je odpoledne a opět nic.. Večer opět dus a omluva, e zítra u určitě, dnes tu měli dovezenu těkou havárku a museli vichni být na sále u případu..
Třetí den ráno (středa), opět injekce a místo instrukce povzbuzení, e dnes se to určitě povede. Vcelku u je mi to jedno.. Jeden z pánů vedle naříká, je po operaci prostaty. Stavil se za mnou kámo Břea, prý a mi to dobře dopadne. Ok, díky moc kámo. Je pravda, e mi slíbili lepí dizajn ksichtu, co bych ocenil. Zatím to není nic moc..
Konečně jsem se dočkal. Přijel pán a u jedeme na sál. Je to docela zvlátní pocit a i kdy jej nezaívám poprvé, tak na toto se nedá zvyknout. Musím uznat, e sálové sestry jsou velmi hezké a kdy se přesunuju z lehátka na stůl, tak se červenám, protoe být nahatý, to není jen tak Ale ony jsou to holky ikovné a dokáou to zamluvit, take se hned dozvídám, e ikovný mladý kluk se nemá co stydět a takových u viděly a ptají se mne na různé blbosti a vyprávějí něco ze svého ivota, take je fajn nálada.
Přichází několik lékařů. Ale strach nemám. Dívám se vedle na jiný stůl. Někomu tam dělají něco s hrudníkem. Vude krev a já vidím dovnitř hrudníku. Jene v té chvíli (a pod sedativy) mi to nic nedělá. U mám jehlu v íle na ruce. Ta ikovná sestřička mi vysvětluje, e teď mi tam přidají něco, abych v klidu spal a e mám počítat do dvaceti.. Počítám asi do pěti. Cítím, jak se mi v ilách rozlévá něco velmi studeného a najednou ... Blik ... Tma ..
A hned světlo.. Cítím, jak mi něco straně kube někde v puse. Slyím někoho říkat, a to lépe odsává, e jetě pět stehů.. Snaím se pootevřít oči, ale těch devět, nebo kolik světěl nade mnou mne oslepuje. Někdo povídá, on u se probouzí, přidáme mu něco? a slyím odpověď, e ne, e to u prý vydrím. Opět kubání někde v puse, jako kdy vám trhají "bezbolestně kusy masa.. Výpadek.. Jsem na pokoji. Někdo s na mne dívá, ale nemůu zaostřit.. Opět výpadek..
Zase chvilka vědomí. Snaím se říci, aby mi někdo podal zrcadlo. Je to ten pán "tmavé pleti". Snaím se na sebe zaostřit, ale nejde to. Výpadek.. Opět pokus se zrcadlem. Pán říká, e se nemám bát, e jsem ikovný a baby se o mne porvou.. Já vidím v zrcátku hrozně nateklý horní pysk. No hrůza.. Výpadek..
Mám ízeň a stranou.. A ten "snědý pán", který mi pak vysvětlil, e on je pravověrný cikán a ne rom, jak je teď moderní, mi podává sklenku vody.. Tuto situaci si později mnohokrát připomenu.. Jediný člověk, který mi podal sklenku vody, kdy jsem potřeboval napít, byl cikán.. A ten bílý pán vedle jen naříkal, e ho bolí tamhleto a todle to.. (Později, o pár let v budoucnosti, kdy budu natvaný na romské příivníky si vdy na tohoto cikána s láskou vzpomenu a to mi pomáhá uvědomit si, e vichni jsme předevím lidé..)
Výpadek.. probouzím se, je odpoledne a je mi hrozně blbě. Vrávoravě vstávám, fixuju očima umyvadlo, dopotácím s k němu a bliju.. Větinou samou krev.. Otačím se, abych el zpět k posteli a uvědomuji si dvě věci.
Ta první je, e jsem stále nahý a ta druhá, e kolem na posteli sedí dost vyděených lidí a civí na mne.. Je toti středeční odpolední doba návtěv.. No nic, jdu zase spát..
Probouzím se.. Je tma.. Na chodbě svítí světýlka a mi se chce čůrat. Vydávám se na wc. Ta úleva.. Jene ono se to mění. Jako bych si vyčůrával ivot. Najednou cítím straně těký kámen v aludku a hroznou slabost.. Rychle se snaím jít chodbou na pokoj. Uvědomuji si, e jsem měl nakázáno volat sestru, kdy něco budu potřebovat a čůrat jsem měl do baanta, ale na to teda zapomeňte, milí a drazí.. Su přeca ogara z hor toto teda ne. Dokáu se postarat sám o sebe.. Momentálně je ale opak pravdou. Z toho několikadenního půstu a operace a veho se mi udělalo mdlo a matně cítím, jak padám a hlavou naráím do dveří. Výpadek..
Probírám se a poddvědomě se snaím dostat sám na postel. Chudák sestra, přece jen tak silná není a nezvedne mne tam. Jo, u jsem na posteli a pěkně zpocený.. Ne usnu, tak si chvilku povídáme. Prosí mne, abych ji přítě neděsil a zazvonil, ráda mi pomůe. Stydím se. Je moc milá holka.
O několik dnů později..
Blbneme s Břeou po chodbách. Jezdíme na vozících a málem jsme nabourali celou vizitu lékařů. Samozřejmě to u vech vyvolalo veselí a hodně legrace, ale té pokárání od profesora lékařů. Břea mi pak povídá, jak probíhala dopoledne vizita u nich. Přilo tam tak třicet lidí, zřejmě áci z lékařské fakulty, ve velké větině holky a on musel ukázat ptáka a styděl se a pak, kdy odeli, tak brečel.. Chápu jej. Je to strané.. Kdy je kluk malý, tak je mu to celkem jedno, ale v dospívajícím věku je tohle straná pohana..
Odpoledne jdu na pokoj a míjím převazový sál. Sleduji, co se tam děje. Je tam těhotná sestřička vyměňuje jinému klučinovi něco v rozkroku. Klučina naříká. Na toto jsem si u zvyknul, ale okuje mne ta sestřička. Hrubě jej okřikne, něco v tom smyslu, aby parchant u drel konečně hubu, e houby ví, co je to bolest.. No potě královno.. Tohle mi utkví v paměti také snad na věky..
Na pokoji si pvídám se snědým pánem (nepamatuju si jeho jméno..) Má slavíka a říká, e chtěl jet domů za enou, ale e ho nepustili. U je tu přes půl roku. Pláče.. Je mi ho moc líto, ale říkám mu, e se určitě uzdraví a bude brzy doma. Snaí se usmát přes ty slzy.. A o několik let později mi dolo, jak jsem byl naivní.. Zřejmě, chudák, zemřel na tom pokoji na pokročilou rakovinu plic a k eně se nevrátil.. (tímto, snědý pane vám děkuji moc za tu sklenku vody a a se v dalím ivotě daří mnohem lépe, ne v tom předelém..)
Poslední den ve pitále. Loučím se s Břetislavem a slibujeme si, e si budeme psát.. konečně jedu domů ...
O dva roky později ..
Sedím v Brně a čekám na pohovor. Straně rád bych si chtěl nechat jetě poupravit obličej.. Přece jen není to sranda, takhle vypadat nechci.. Po hodině čekání si mne bere do parády paní doktorka hned mi vysvětluje, e to nejde a e mám být rád, jak to mám. Podívej se, dy je to docela fajn tak neblbni. Co bys jetě chtěl? Ono se do toho moc rýpat nedá, není na čem stavět.. A hercem z Halyvúdu stejně nebude, tak co? Jedu domů, otravený ja podzimní počasí..
Doma dostávám vyhubováno, e jsem měl trvat na svém, později u to bude stát moc peněz. Jene to se nai tak nějak snaí s tím srovnat. Chápu je. Utěuju se tím, e u nemusím odteď jezdit kadých 14 dní do Brna na kontrolu .. Boe, to bylo cestování.. 18 let, po čtrnácti dnech, to máme 24 cest za rok krát 18, kdy nepočítám jiné cesty.. To je 432 cest.. 120 kilometrů tam a 120 zpět.. Přes sto tisíc kilometrů..
To u je pořádná treka, docela mne napadá spočítat, kolik cest kolem světa by to bylo..
(O pár let později následuje paralela, kdy mne jednou po dalím kole inzerátů popadl amok a já za kadou cenu jsem chtěl předělat ksicht. Marně mi to vymlouval i kámo Laďa, který je takový můj osobní zubař a u léta mi udruje zuby v provozu, ale já si to nedal vymluvit. el jsem do toho s přesvědčením, e dnes přece jsou pičkoví plastici a dokáou vecko.. Ouha.. nedokáou. Jakmile zjistili, o co jde, dali ruce pryč. Jeden po druhém.. Laďa mi to pak vysvětlil na rovinu. V podstatě je to tak, e není na čem stavět. A tak jsem se s tím nakonec chtě-nechtě smířil..)
Telecí léta pokračují. Překročil jsem několikrát své meze lidství a na bigbítech jsem se párkrát oral. Ale není to nic moc na druhý den. Půl dne je mi vdy blbě jako hrom. Mamka samozřejmě vyčkává kadého návratu z bigbítu a hned dostávám facku ve dveřích, ale táta na to má jinou metodu. Prostě mi řekne, abych klidně vychlastal, co chtěl, ale kamaráde, ráno v devět nula nula tě chci vidět venku a makáme!.. Neni hroznějí pocit, ne kdy se vzbudíte po bigbítu (při tom celý spánek napůl ten bigbít jetě doznívá a jste "tam"), na budíku 9.00 a přání, aby venku prelo je nevyslyeno, protoe venku je nádherně, vedro a slyíte zvuk míchačky na beton a víte, e otec u čeka na dobrovolníka.. Je jasné, e z toho větinou nic nebylo, protoe jsem celé dopoledne proleel na zahradě pod starou viní a prosil vecky svaté, a u mi není blbě..
Po dvou letech "bigbítů" mne to přestává bavit. Slečnu jsem si doposud ádnou nenael. S roztěpem se dívky hledají těko.. Vím, e kadá chce mít zdravého potomka, ale přes to se s tím nemůu smířit, e bych měl být sám.. Od dvanácti let hledám odpovědi na otázky ivota a smrti, nějakou literaturu jsem sehnal, ale jde to horko těko.. Je u nás stále doba temna.
O rok později..
Nastává doba inzerátů.. Odpovědí spousta, po odeslání fotky nic.. Prostě jen trpké NIC.. A zase smutek někde v dui.. No h...o vecko!
S jednou holčinou jsem se seel. Je z Kyjova. Bere mne jako kamaráda. I to je krásné. Překvapil jsem ji ale plánem, e chci jít do pitálu se podívat na jedno oddělení. Vysvětluji, kde to je a ona tam se mnou jde. Ale říká, e se mýlím, e tam je přece jen enské oddělení. (později přiznala, e si myslela, e jsem cvok..) Jdeme tam.
Budova na samém vrku, parčík je straně zanedbaný a kolní lavice, na kterých jsme v letních dnech sedávali venku, chátrají pohozené podél zdi.. Jdu nahoru po točitých schodech. A tam, kde to vechno začalo, před těmi bíle natřenými skleněnými dveřmi, jsem si přečetl nápis logopedické oddělení, dětská a muská lůková část.. Tím jsem se rozloučil s tímto místem, které urvalo kus mého dětství.. S kamarádkou jsem se pak u nikdy neviděl.
Dalí vlna inzerátů, trvající dva roky. Doma nervozita z toho, e budu asi sám. Mamka to těce nese. Hodně těce.. Pak přes inzerát potkávám tu pravou, nasleduje rychlá svatba a po pěti letech trápení rozvod. Je to jednoduché, ona chce děti, já je nemůu mít..
Střih, návrat do věku 16 let..
Obvodní lékař si vimnul, e mi moc nerostou vousy. Poslal mne do endokrinologické ambulance. Začaly první odběry. Bylo to jak u upírů. Odebrali mi tak 12 zkumavek krve. No fuj.. A výsledek? Nedostatek testosteronu, ale nasadíme léky a budeme sledovat stav. A důvod hormonální nerovnováhy? V deseti letech zánět mozkových blan od příunic.. No super. Tak to teda sledujme..
O dva roky později..
Je mi 18 let. Opět odběry. 15 zkumavek mizí v laborce. Dělám si z toho u legraci i se sestrou. Výsledky vím za týden. Testosteron stále v nízké hladině. Ale prý zkusíme něco nového. No paráda.. Mezitím jetě ve Svazarmu začínám dělat autokolu. Instruktorky se bojí se mnou jezdit, protoe jsem hrozný divočák, ale mne to baví.. A do jednoho krásného dne, kdy nastupuju 14-ti denní kůru na estrogen.. e je to enský hormon? No jasně a právě proto ho musí poctivě brát 14 dnů, to vyvolá reakci v celém systému a pak se konečně dovíme, jak to s tím testosteronem je (onen lékař je humorista jako prase..)
Drím to brát tak týden.. Stavy jsou hrozné. Polévá mne horko a je mi furt blbě.. Autokola je utrpení, vadí mi i trenaér.. Odpoledne jen posedávám někde po parku a sem tam ogrcávám keříky.. Po týdnu to vzdávám..
Následuje ale pořádný pojeb" od lékaře a jedu 14 dní nanovo.. Ach jo.. Ale přeil jsem to. Výsledek zajde si do té a té ambulance na odběr semene. Instrukce má tady v letáčku.. "No jeí_marjá_na_nebi, to si snad děláte ři.. Ne, nejdu tam ani bohovi.. Fakt ne.. Ne, e bych to neuměl, ale na cizím místě?!"
O týden později jsem tam.. V čekárně je hodně párů. Zřejmě vesměs problémy s početím a podobně. Vyfasuju zkumavku a paní mi ukazuje, kam e si to mám jít uít a hlavně to zkuste zvládnout tak do 10-ti minut, ne se vrátí dochtor.. No skvělé..
Sedím v gynekologické ordinaci, přede mnou křeslo pro eny, za okny krásný letní den a celé sídlitě a já.. se mám ojet .. Potupa, pohana... Mám pocit, e se na mne celé to sídlitě dívá.. Vemi okny..
Nakonec jsem to teda nějak zvládnul. Odevzdávám tu blbou zkumavku a paní se tak smutně kouká na mne a na tu zkumavku a říká Hele, mladej, to jste se teda moc nepochlapil, dy tam skoro nic není.. Mezi čtyřma očima by mi to bylo jedno, ale e to slyelo asi 40 lidí v čekárně, tak to byl podraz. Mazal jsem odtud jak namydlený blesk, totálně zhanobený a rudějí jak ruská vlajka.. Natěstí se nikdo z těch přítonmných nesmál. Zřejmě věděli proč..
Pohovor u endokrinologa. Dozvídám se, e jsem "sterilní".. Chvíle napětí, protoe se čeká na moji reakci. Háu "machra", s nadhledem něco kecám o tom "jak je to vlastně super, e nebudu ířit svůj genofond a e je to vlastně bezva, protoe si můu bez obav uívat" a podobné přiblblé kecy.. Za to obdrím pochvalu, e jsem velmi statečný kluk + fůru řečí o tom, jak jiní se sloili, jen já jsem tak sta-teč-ný.. Co jiného mi taky měli říci? Jistě si mysleli něco o pratěném puberákovi.. Vak on mne ivot jetě vyučí..
Střih, návrat do budoucnosti, pět let po rozvodu..
Je éra počítačů a internetu. Snaím se seznamovat přes internet. A stále to samé. Na začátku spousta odpovědí, ve finále po odeslání fotky, u nic.. Opět hořké NIC.. Dalí léta uírání se. V té chvíli vám můe tisíc lidí navykládat, jak máte být trpělivý a e vdy se najde protějek.. No nepomůe to. Někde tam uvnitř hlodá straný bolestivý osten a nejde vyndat.. Nenávidím někdy sám sebe, nemůu vidět ten svůj ksicht v zrcadle.. Ale o to víc se zajímám o tajemno. Knihy u nějaké jsou, sbírám informace. V této oblasti se mi celkem daří..
Jednoho večera volá kamarád Pojeď do nočního klubu, je to super.. Jedeme.. Nikdy jsem nic podobného nezail. Velmi zvlátní místo. Zábava je v plném proudu. Děvčata tancují kolem tyče, je to krásný pohled, ale mne to netěí.. e by depka z rozvodu? Je to moné..
Slečny se zaměřují na nai skupinku, protoe okolní pánové se chovají dost nevybíravě. Něco si pitají s kámoem. Později s dovídám, e měly pocit, jestli spí nejsem na kluky, kdy si jich moc nevímám. Aha.. Tak proto se pak o mne tolik zajímají. Kámo jim vykecal samozřejmě, e jsem čerstvě rozvedený a tak měly pocit, e potřebuju nějakou tu péči. Napřed jsem si myslel, e ne, ale kdy donesly svoje pití s tím, e nemáme nic kupovat, tak bylo docela jasné, e chtějí trochu sluné konverzace. Nedivím se jim.
A tak konverzuji.. Dovídám se smutné ivotní příběhy, i to, co obnáí takováto práce, jak trpí klouby a jak jsou časté rýmy a podobně. A hlavně ten pocit odcizení a prázdnota.. Nakonec to končí tak, e sedíme a rozebíráme data narození a co a jak je moné ovlivnit a co ne.
Týden na to opět kámo. "Pojeď s námi do jiného klubu. Jsi jakýsi zapklý, tak a tě to rozebere." Jedeme tam. Po chodbě jde proti nám nahá dívčina a říká No hele, pokecáme, potřebuju rozebrat nějaká data prosím.. Nevěřím svým očím. Je to ta dívka z minulého týdne.. Opět následuje pokec o ivotě. Zřejmě u vycítila, e tato místa, jako jsou noční kluby, jdou totálně mimo mne. Zkouí mne přesvědčit, e bych se měl naučit trochu bavit, e to k ivotu patří. No jo, patří, ale nějak to nejde..
(Onu dívku jsem potkal jetě o rok později, opět v klubu, ale tehdy nějak vycítila, e se vidíme naposledy a byla z toho dost patná. Měla pravdu, bylo to naposled. Tohle jde totálně mimo mne.)
O něco později zase takový nápad od kámoe. Jedeme dna dýzu.. Nechtěl jsem ani za boha.. Nakonec mne ukecal. Jeli jsme jetě s jeho kámoem.. Sedím u stolu a popíjím Salvéta.. Marně přemýlím, co by mne na tomto místu mělo přitahovat. Připadám si jak na cizí planetě. Jsem totálně mimo mísu.. Jsem zapklý starý osel, co se neumí bavit.. Prostě konečná.. Navíc je mi blbě z toho piva, nějak mi to nesedlo.
Kámo přichází s tím, e jedeme do bordelu, má kontakt na prima privát.. Tak to si snad dělá pr..... Marně ho ukecávám, e to nestojí za to. Ne, on i jeho kámo chtějí tuto zkuenost a prý je to super.. Jedeme tam a navíc cesta je samá zatáčka. Je mi hodně blbě.. Říkám klukům, e stejně budou z toho otrávení, protoe ty holky to neřeí, je to bez citu, prostě o ničem. Nevěří mi..
Privát vypadá zvenčí jako klasický rodinný domek. Uvnitř je veselo a řádně začouzeno. Kámoů se ujímají slečny. Je mi čím dál víc zle.. Zřejmě udělám nějakou ostudu. Prosím paní, která je zřejmě ona bordelmamá, jestli se můu jít projít. Poutí mne a zřejmě je na mně hodně vidět, e tu procházku potřebuji jako sůl..
Je půl třetí ráno. matlám jako osel kolem privátu sem a tam a snaím se nevolnost nějak zahnat. O třista metrů dál jsou jatka.. To mi u vůbec nepřidává na náladě..
Je mi troku lépe. bordelmamá kvůli mne zatrhla tipec kuřákům a otevřela okno. Sedím a čekám na kámoe. Nějaká slečna mi nese minerálku a chce mne nějak zabavit. Povídáme si.. Jak jinak, ne o tajemnu a numerologii. Nakonec mi říká, e nevolno mi není jen tak, e tohle místo zřejmě není pro mne to pravé.. Ano, je to tak, vím to.
Jedeme konečně domů. Kámoi nasraní jak brigadýři. Ony ty holky si jen tak lehly a dělej co umí.. No.. A neříkal jsem jim to? Jene museli mít zkuenost.. Jediné pozitivní na tom vem je, e mne to nestálo ani korunu. Ovem kadého z nich to stálo tři litry.. Tímto výletem" uzavírám brány podobným ílenostem. U nikdy víc!
Kristova léta..
Opět rande, opět to nevylo. Slečna mi napsala upřímně, e by se se mnou nemohla ukázat na veřejnosti, co by tomu prý řekli její známí.. No super.. Opět kolo inzerátů.. Nacházím starí přítelkyni. Jsme spolu dva roky. Moc jsem se upnul na to, e někoho mám a tak jsem dělal ve pro to, aby byla spokojená.. A jsme se rozeli, tak se přiznala, e to brala se mnou jako dovolenou e jí to vyhovovalo a e věděla, e spolu nebudeme, ale nechtěla mi to říci. Mezitím jsem se dozvěděl, bývalka, jetě kdy jsme byli spolu, tak mi poslední rok pilně nasazovala parohy. Byla prý hodně na starÍ pány. Super.. Vichni sousedé okolo to věděli, ale mi to říct nikdo nechtěl.. Tuhle podpásovku proívám si tak týden. Pak se s tím srovnávám. Tak snad se jí bude dařit. A je tastná.
O dalí dvě leta později..
Jsem sám a sám.. Mohl bych napsat knihu jak Richard Ewelyn Byrd.. Sám a sám.. Inzeráty u mne nebaví. Jdu k jedné paní kinezioloce. Něco mne k tomu nabádá... Hodnotím svůj ivot a mám pocit, e jsem musel být snad gestapákem a zabíjet lidi, protoe jinak to ani není moné, ale na druhou stranu musím zase uznat, e jinak mám ivot v pohodě. Co jsem vdy chtěl, mám. Sice o pár let později, ale mám.. Take snad jsem takový dacan nebyl.. Uvidíme..
Rozuzlení 1..
Vrací mne to do roku 17.., zřejmě někde na východ (Rusko? Nebo jiný stát? To nemohu posoudit..) Jsem nějaký lechtic, ale mám moc rád děti.. Jsem sám, jen sluebnictvo plní pilně úkoly. Asi jsem tědrý, protoe v této oblasti jsou vichni spokojení, jene.. Kradu děti.. Nevím, jak moc je mám rád, ale hrůza mne jímá, jen kdy na to pomyslím.. Děti nechávám unáet z domovů a musejí být u mne.. Já si snima zřejmě rozumím, jene ony tak straně teskní po domově.. Snaím se jim to rozmluvit.. ale nepomáhá to.. Jednoho dne dostávám zprávu, e po mně jdou.. Utíkám pryč, co bude dál, netuím.. Ale konec je blízko..
Rozuzlení 2..
Take u vím, kdo jsem zřejmě byl a náhle na mne padá celá ta tíha minulých odloučení. U chápu souvislosti a je to pekelně bolestivé. Nyní vím, proč jsem se vdy bál velkých střelných zbraní a proč děda (myslivec) musel schovávat z dosahu mých oči jak brokovnici, tak kulovnici, jinak jsem chytal hysterák.. Paní ale říká, e jsem moc paličatý a e jsem si tenhle ivot mohl proít jinak, jene jsem stále cítil vinu a i kdy mi to ostatní rozmlouvali (hlavně prý ty děti z minulého ivota) s tím, e mne o tuto zkuenost samy ádaly, tak přes to jsem se cítil moc provinile a u jsem se nechtěl narodit, pouze do těkého ivota. Dvě dalí zrození po sobě proběhly velmi rychle. Byl jem potracené dítě v obou případech..
V té chvíli si uvědomuji, odkud jsm čerpal pocity, kdy jsem měl období básnění a psal depresivní poezii na různá témata a notně okoval čtenáře na totemu a tak moc, e mi psali maily, zda to myslím fakt váně. ( No jasně e jo, vy cvoci .. -P)
Dalí zrození u prý se mnou moc nikdo nediskutoval, ale rovnou prý udělali opatření. Take sice budu mít to, co chci, ale přidělili mi několik ochránců, abych prý ze veho vybruslil jak tak v klidu.. Tak, Ochráncové moji drazí, tímto vám moc, moc děkuji za ve, co jste pro mne udělali.
Rozuzlení 3..
Paní vypráví, co cítí a vidí. Ve čtyřech letech někdo zemřel a něco mi daroval. Byl to jeden z mých přátel. Daroval to proto, aby se mnou mohl být. Nyní je čas, aby el domů.. Paní jej odvádí do světla. Loučí se a vzkazuje, e kdykoliv budu chtít, bude poblí, e se snail mi pomáhat a e jsem to zvládl dobře. Cítím, jak někdo odchází. Brečím.. Loučení je krásné i smutné zároveň.. (Doma se pak dozvídám tajemství.. Kdy mi bylo pět let, dostal jsem od mrtvého dítěte kus horního patra.. Proívám ok a dalí poznání, e mystické svazky přetrvávají..)
Sezení končí. Paní mi říká, e vichni ochránci mi vzkazují, a u konečně začnu ít a neuírám se, e to vechno u je pryč. Děkuju a odcházím. Dalích pár měsíců pak trvá, ne si to v hlavě srovnám. O dvě léta později, kdy u jsem vzdal inzeráty, protoe jsem házel furt pohledy smutného psiska na eny a vechny se dekovaly, potkávám super paní s dvěmi dětmi.
Současnost...
Jsme spolu třetí rok. Dělám hodného strejdu a jsem astný. Naučil jsem se toho v ivotě mnoho. Třebas i to, e je dobré na ničem nelpět. Kdy si něco idealizujeme, je to pak v háji.. Kdy se na někoho moc upneme, dopadne to patně. A co mi to vechno přineslo? Poznání a pochopení, hodně empatie, mnoho smutku a samoty, ale i přátel a monost se zajímat o ve tajemné a o tom, zda je něco víc, ne jen smrt. A hlavně vyrovnání se s minulostí a pochopení karmických příčin a následků, i toho, jak to dopadá, kdy si člověk sám sobě nedokáe odpustit..
Jene přineslo to i nějaké ty fóbie. Nedokáu jen tak přespat mimo rodný domov. Dost jsem cestoval i pracovně a vdy na hotelu jsem zaíval opět známý pocit cizoty a smutku po domově.. Tak tohle asi bude jetě na dlouho.. Kdy spávám u přítelkyně, tak ona to vycítí a vdycky mi tak ertovně říká No dy já vím lásko, jsi celý z toho patný, e? No jo. Nemá místo na parkování pro svoje autíčko a nemá tu svoje hračky, e? (Tím myslí počítač a filmy) Jene u dávno pochopila, e je to o něčem jiném a musela se s tím smířit, e zkrátka doma jsem jenom tam, kde iju u tolik let..
A také jsem míval strach z dětí. Ne, e bych se cítil ohroen, ale prostě takový provinilý strach a nevěděl jsem z čeho. Přitom děcka za mnou vdycky ílely a chtěly si se mnou hrát a povídat si. Bylo jedno, zda od souseda děti, nebo od bratranců. Já se vak nějak vdy zdekoval pryč.. Dnes u samozřejmě vím proč..
Epilog..
Proč jsem to psal? Asi jsem to léta potřeboval ze sebe vypsat a moná přila ta správná chvíle..
Jako varování těm, co rádi hazardují se svým ivotem.
Jako povzbuzení vem podobně postieným, e i oni mají anci si časem někoho najít a proít prima ivot a nejsou v tom sami.
Moná jako poselství vem maminkám postiených dětí, aby pochopily, jaké problémy budou proívat se svými dětmi, protoe postiení sice bolí fyzicky, ale v pozdějím věku straně psychicky a zároveń i jako útěchu, e opravdu na kadého čeká ten pravý protějek a e kadý ivot dojde hezkého naplnění, stačí jen věřit, e to bude zase ok.
A také asi impulsem bylo i nedávné pouchování s Majkafou. Jako obvykle jsem vystartoval, kdy napsala, e by takového manela nemohla mít.. A já hned viděl ty asociace s těma vema inzerátama a marným doufáním, e si někoho najdu a prostě pocit ublíení a to ve pak člověku proletí hlavou.. Jasně, e jsem vztahovačný jako prase, ale to je dalí z citových fóbií z minulosti, kterou jsem si vypěstoval. Bohuel.
Take tak, milá Majky.. Jestli se ti někdy podaří to celé přečíst, tak tohle byl můj příběh.
Příběh jednoho z vás..
Upravil(a) DaiTerr (20. 10. 2009 20:59)
Není tady
DT - mockrát děkuji. Za důvěru, za silný příběh, za opravdovost....
Není tady
Dai,
nevím, jestli ti to troku pomůe. Ale i já se nerodila s vrozenou vadou, i kdy v porovnání s tebou směnou. Měla jsem srostlé prsty - prostředníčky a prsteníčky na rukou a ukazováčky a prostředníčky na nohou. V dětství jsem prodělala několik operací v nemocnici ve Vysokém nad Jizerou. Umím si představit, jaké to pro tebe bylo trauma. Já si teprve před pár týdny znovu pomocí RU proila některá traumata.
Ale co nás nezabije, to nás posílí. Tak přeji hodně síly a poztivní energie do dalího ivota
Není tady
Tulipánka napsal(a):
Dai,
nevím, jestli ti to troku pomůe. Ale i já se nerodila s vrozenou vadou, i kdy v porovnání s tebou směnou. Měla jsem srostlé prsty - prostředníčky a prsteníčky na rukou a ukazováčky a prostředníčky na nohou. V dětství jsem prodělala několik operací v nemocnici ve Vysokém nad Jizerou. Umím si představit, jaké to pro tebe bylo trauma. Já si teprve před pár týdny znovu pomocí RU proila některá traumata.
Ale co nás nezabije, to nás posílí. Tak přeji hodně síly a poztivní energie do dalího ivota
Muselo to být pro tebe hodně bolestivé. Ale zdárně jsi to překonala a to je důleité.
K tomu mému psaní - tak to ví, e u jsem se s tím a na vyjímky srovnal. To se mi teď machruje a píe, kdy u jsem celkem za vodou, viď? Ale nedalo mi to a fakt jsem to napsat musel. Kdo ví, třeba to někomu pomůe.
Není tady
Dai,
sem můe napsat cokoliv, je to diskuze na volné téma .
Je to zvlátní, ale pro mě to nejhorí, s čím jsem se musela smířit, je právě ta bolest. Mamka tam byla natěstí vdy se mnou.
Není tady
DaiTerr napsal(a):
........... i toho, jak to dopadá, kdy si člověk sám sobě nedokáe odpustit..
pocit viny je skutočný matrix
taktie - ďakujem -, za tvoje písanie
Není tady
Dai díky za přiblíení tvojí bolestivé, nejednoduché ale přesto pozitivní cesty.
Přečetla jsem tvůj ivotní příběh jedním dechem, díky, e jsi se podělil.
Hodně lásky a pohody.
Není tady
Dai, četla jsem to jedním dechem . A myslím si, e je moc dobře es to pustil ven. Chtělo to odvahu
Není tady
Jééé, tak to si budu muset nechat na odpo. u se těím.
Není tady
Chtělo se mi napsat "krásný příběh".
Ale spíe je to SILNÝ PŘÍBĚH.
Moc silný a dojemný. Myslím, e se v něm poznalo dost lidí.
Tohle nejde jen tak přejít a zůstat nezasáhnutý. Tohle skutečně promlouvá k těm naim nejhlubím částem.
Díky za počtení...
Není tady
Damila napsal(a):
Chtělo se mi napsat "krásný příběh".
Ale spíe je to SILNÝ PŘÍBĚH.
Moc silný a dojemný. Myslím, e se v něm poznalo dost lidí.
Tohle nejde jen tak přejít a zůstat nezasáhnutý. Tohle skutečně promlouvá k těm naim nejhlubím částem.
Díky za počtení...
Přesně to mě napadlo - silný příběh
Není tady
Kadý máme co jsme si při zrození naplanovali proít. Jen skutečnost je někdy moc těká.Přeji vem , a nás nae plány nedostanou na kolena a pokud si někdy moc zoufáme , a se nám daří se zase postavit na nohy s vztyčenou hlavou a odhodláním pokračovat v naí cestě.
Díky za tvůj příběh...dočetla jsem jej se slzami v očích. Přeji ti tasný ivot.
Není tady
Nemám slov, a to sa mi nestáva často... Sila. Vďaka za to. A drím ti päste.
Není tady
Dai, moc emotivní a poučný příběh. Přečetla jsem ho jedním dechem. Dost věcí jsem si uvědomila.
Moc pěkné .
Není tady
Dai, slzičky mám taky. U od začátku, kdy jsi popisoval pobyty v nemocnicích. Vypadalo to, e to naeho synka čeká taky (podezření na rotěp) a moná i dalí různé léčebné pobyty. Modlím se, aby to nikdy nemusel proívat...
Celkově je to moc působivý příběh, Dai. Přeji hodně moc pěkného!
Není tady
Lúthien napsal(a):
Dai, slzičky mám taky. U od začátku, kdy jsi popisoval pobyty v nemocnicích. Vypadalo to, e to naeho synka čeká taky (podezření na rotěp) a moná i dalí různé léčebné pobyty. Modlím se, aby to nikdy nemusel proívat...
Celkově je to moc působivý příběh, Dai. Přeji hodně moc pěkného!
Tak i kdyby podezření bylo, tak dnes je to někde úplně jinde. Jednou jsem se kouknul na net, co je nového v této oblasti a nestačil jsem se divit. Úplně nové metody a ve jinak. Do dvou let věku se toti komplet vechno spravuje se ím vudy. Okamitě se transplantují části patra, hned se srovnávají zubní kanálky a esteticky upravuje část obličeje. To ve se dělá co nejdříve po narození, dokud není jetě vyvinutá naplno imunita, take i ty transplantace jsou méně rizikovějí. No a u ve 3-4 letech dítě vypadá tak, e krom malé nepatrné jizvy nikdo nic nepozná a protoe zuby mají správné dráhy a patro je zacelené, tak i foniatrický vývoj jde jak tak bez problémů.
Dřív byla jedna malá broura pro nae případy. Dnes jsou celé stránky s těmito případy a je hlavně osvěta. Ví, ten, kdo si má něco odčinit, tak se tak potřebuje narodit, ale znovu bych do toho neel. Fakt e ne..
Přeju hlavně hodně zdraví, těstí a lásky, milá Lúthien
Přeju hlavně hodně zdraví, těstí a lásky Vám vem, drazí přátelé.
Není tady
Opravdu krásný příběh...
Není tady
DaiTerr a to je tvůj příběh?
Není tady
Pisatel napsal(a):
DaiTerr a to je tvůj příběh?
Bohuel je..
Není tady
DaiTerr napsal(a):
Pisatel napsal(a):
DaiTerr a to je tvůj příběh?
Bohuel je..
A bohudík jsi dostal tu monost u v tomto ivotě pochopit...
Není tady
Dai, moc se mi libi Tvuj novy podpis, je super
Není tady
mariposa napsal(a):
Dai, moc se mi libi Tvuj novy podpis, je super
Není tady