Oznámení

18. září : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení!

18. září : Objevte kouzlo brambor po římsku. Jednoduchý recept, když vás tlačí čas i finance!

18. září : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog

#1 20. 10. 2009 20:20

DaiTerr
♥♥♥♥♥♥-
Místo: Valašsko
Registrovaný: 13. 3. 2009
Příspěvky: 1450

Téměř nekonečný příběh..

Léta páně 17..

Mladý muž běží lesem a ze všech sil se snaží uniknout pronásledujícímu davu mužů s těžkými loveckými puškami. Ale náhle jeho cesta končí u skalnatého srázu. Otáčí se čelem ke svým pronásledovatelům a očekává s hrdostí poslední okamžiky života. Rozlícený dav se zastavuje. „Ty zvíře, ty darebáku, ty démone jeden..!! Bůh a tě navěky trestá za tvoje hříchy!“ Řvou muži jeden přes druhého. Vzápětí zahřmí mohutná salva z několika pušek a muž padá ze srázu do hlubiny. V poslední vteřině, než nadobro ztrácí vědomí, si uvědomuje, že je konečně svobodný...

Současnost, před pár desítkami let..

Narodil jsem se. A řval jako pavián, protože je tu zima.. Brr.. A moc světla a je to strašné.. Ale to nic, to se časem poddá, no ne? Bojuju jako lev. Něco není ale v pořádku. Nemůžu to definovat, ale něco je špatně..

Dva až tři roky poté..

Jsem někde pryč, mimo mámu a tátu. Je mi smutno a strašně moc mi chybí hlavně přítomnost mámy. Proč tu se mnou není? Kolem je spousta dětí a také jsou smutní. Často pláčeme. Nějací lidé v bílých oděvech nás utěšují, ale také nám působí i bolest. Píchají nás do ruky a berou nějakou červenou „vodu“, to se mi nelíbí a ostatním také ne. Uplyne nějaký nekonečný čas a já jsem opět s mámou a tátou. Jenže po nějaké době se to znovu opakuje, ale já nechci, rozumíte? Fakt už nechci..

Dalších pět let poté..

Jsou dva druhy nemocnice. Jeden je takový, kde mi „něco dělají s pusou“ a jiný, kde mne učí správně mluvit. Obě nemocnice ale nechci. Proč se to děje? V jedné nemocnici jsem byl nějaký strašně dlouhý čas (ve skutečnosti to mohlo být tak 14 dnů, ale pro dítě je to nekonečno..) a v té druhé ještě delší čas. A zase zažívám to staré známé stýskání po domově a mámě a druhém tátovi (první odešel, protože měl jiné plány v životě..) Potkávám na obou místech spoustu kamarádů a hrajeme si spolu, ale přes to nad vším visí „oblak smutku po domově a rodičích“. Toto cítíme všichni. Často někdo z nás pláče, hlavně večer..

Další čtyři roky poté..

Rok co rok se střídají tyto dva „ústavy“.. Napřed operace v Brně (je tam špičková nemocnice pro naše případy) a pak nějaký čas doma a zas pryč, do Kyjova, kde je je ústav pro „nápravu řeči“.. V tom prvním to netrvá déle, jak 14 dnů, ale v tom druhém jsem byl za léta několikrát i dva měsíce. A to bylo strašné.. Už i vím, co mi je. Narodil jsem se s „rozštěpem patra, oboustranným“.. A od jednoho roku se tato vada začala spravovat. Jenže vždy se musí nějaký čas počkat, až něco doroste a podobně, takže to jsou pak léta pendlování mezi nemocnicí, ústavem a domovem.

Mám zase jít na operaci. Doma samozřejmě se snažím vypadat hrdě, přece už nejsem malý kluk, ale večer si v klídku prořvu.. Nemůžu za boha pochopit, proč já.. Proč? Jiní kluci a holky jsou spokojeně ve škole a já musím být pryč z domova.. A já už nechci.. Nedělejte mi zle.. Chci být doma. Nikam nepojedu.. Jenže přichází stanovený den a jedeme do Brna.. Pro mne už je to město, které kvůli tomuto nesnáším.. Opět přichází chvíle loučení a jsem opět sám. Sedím v nemocnici na hajzlíku a zase brečím.. Chci tak strašně moc domů.. Moc.. Moc.. Moc..

Dva dny na to se budím z narkózy. Je mi opět blbě, jako pokaždé po takovém zákroku. Zablil jsem polštář, je celý zkrvavělý. Uvědomuju si, že mám na rukou „rukávce“ a jsem rukama přivázaný k bočním zábranám postele. Je to kvůli tomu, abych po narkóze, kdy sebou různě hážu na posteli, něco nevyvedl. Pár hodin na to už nejsem přivázaný, ale rukávce zůstávají ještě další týden. Je to příšerné, protože se nemůžu ani poškrábat na hlavě. A tak strašně to svědí.. Jídlo je příšerné, protože musím jíst jen mixovanou stravu. No fuj.. Je to stejné každý rok. Ostatní mají normální jídlo, třebas rohlík a šunku, ale to já nesmím, protože by se mi poškodily stehy v puse..

Vedle mne leží kluk na posteli. Nemá nohu. Při převazu vidím jeho pahýl, který končí pod kolenem. Vypadá to hrozně. Klučina pláče. Jiný kluk má něco s „pytlíkem“, má v něm zavedenou trubičku, přes kterou musí čůrat. Naříká, že ho to strašně bolí.. A vůbec je kolem hrozně moc smutku. Opět se ptám sebe, proč... A kdo to dovolil? K čemu je takový život? Chodím přece do kostela. A podle bible jsme všichni už od narození v hříchu.. Ale já se o to neprosil, tak kdo za to může? Nejlepší je nežít asi. Začínám si představovat, jaké to je, když je člověk mrtvý. Není nic. Ale jaké to je? To „nic“? Strašně mne to děsí. Děsí až k „smrti.“.  Od té doby se ještě mnohokrát budu zabývat těmito „děsíky“.. Ale to zatím netuším. Teď už chci jen domů. Sice doma je občas veselo, protože rodiče mají „italské manželství“ a táta je hodně přísný, ale pořád je to lepší, než tohle..

Pár měsíců poté..

Kyjov. Má zvláštní místo v mých vzpomínkách.. To, že je to město na Moravském Slovácku, ještě netuším. Ale že jsem tam strávil za dvanáct let života tak dva roky celkem, to je jistota.. Jsem tam naposled. Řekli mi to. Ale i přes to jsem zas hrozně smutný. Ale to už je rutina. Naši odchází a já je vidím z prvního patra ústavu. No co byste řekli? Jasně, že brečím.. Nedokážu tomu zabránit.. Tento pohled z tohoto okna se mi vrývá „navěky“ do paměti..

Jinak je tu ale veselo. Sestřičky jsou fajn, je léto, takže chodíme do parku a hrajeme si mezi okrasnými stromy, večer jdeme na vycházku, někdy i mimo nemocnici. Ovšem hodně přísná je zde škola. Je to zřejmě dáno tím, že je nás ve třídě sice patnáct, ale pokaždé jsme tak 3-4 z jiného ročníku, takže paní učitelka asi musí být přísná. Ale několikrát se mi to osvědčilo, protože kdykoliv jsem se vrátil do školy doma, tak jsem zjistil, že jsem asi o měsíc s učení napřed, takže to pak byl docela veget.

Mám tu spoustu kamarádů. Ale pravidelně dostávám zánět středního ucha. A to pak nastávají hrozné věci. Musí se „píchnout“ ucho a pak následuje léčba antibiotiky. To znamená, že penicilínová injekce do zadnice každé ráno. Bolí to, nechci to a od té doby nesnáším jehly. V jakékoliv podobě.. To je takový každoroční folklór.. A nad tím vším opět smutek. Ten je všeobjímající a já si uvědomuji, hlavně když po obědě musíme na dvě hodiny spát a venku je klidný letní den, tu cizotu okolo sebe a pocit absolutního odtržení od všeho blízkého.. Dal bych cokoliv za to, aby mi někdo vysvětlil, kdo tohle všechno způsobil a kdo dal všem okolo právo, že mne tu drží a vůbec – kdo za to může??!!

O dalších šest let později..

Je mi 17 let.. Krásná „telecí léta“ ještě pokračují, ale tady v Brně se zastavil opět čas. Poslední operace. No hurá.. Že by konečně klid a normální život? Přes to se opět cítím blbě a všecko na mne jaksi padá.. Naši už odjeli. Zítra má být vyšetření, takže zase krev a další tyhle s....y.. Fakt to nenávidím. Jo jo, sladkých 17.. snažím se v sobě spolykat smutek z odloučení od domova a rodičů, jde to jen ztěží. Nervy napnuté jako hrom. Na pokoji jsem se dvěma staršími pány a jedním klukem, který je popálený. Jeden z těch starších pánů je cikán. Směje se a říká, že se nemám bát, že to nic není, za chvilku prý budu zas řádit doma.

Ranní vyšetření sice proběhlo ok, ale ztrapnil jsem se tím, že se mi koulely po ksichtě slzy jak hrachy. Neustále.. Doktor se mne ptá, proč brečím, vždy mi nikdo nic nedělá, ale neumím mu na to odpovědět.. A stydím se za to..

Vracím se na pokoj. Klukovi vedle mění obvazy a takzvaně „strhávají tyrš..“ Strašně řve bolestí. Nevím, co je to ten „tyrš“, ale je to zřejmě oddělávání nějakého materiálu z popáleného místa a to naživo fakt k......y bolí.. A to jej čeká ještě několik plastik. Je tu už třetí měsíc. Teskní po domově a já musím vypadnout pryč, protože bych tesknil s ním. Je to příšerná zkušenost.

Na chodbě potkávám klučinu v mém věku. Je na operaci s penisem. Nevím, o co jde, ale musí tam mít trubičku nějaký čas a později, když jsme se bavili, tak přiznal, že nejhorší chvíle je, když mu tu trubičku mění... Jsou z nás prima kámoši.  Zítra mám jít „pod nůž“, ale to je v klidu, horší je to pak, kdy je člověku zle z narkózy.

Přichází ráno. Dostávám nějaká sedativa na uklidnění a se slovy - „Po obědě jdeš, takže nesmíš nic jíst a nic pít, je to jasné?“ – očekávám věcí příštích.. Jsou tři hodiny odpoledne. Ale nic se neděje.. Už je šest večer a přichází sestřička. Nese mi láhev džusu a vysvětluje mi s omluvným úsměvem, že lékaři museli odjet k případu do Prahy a že teda zítra. Džus mi stačí a hlad ani už nemám..

Ráno jde vše nanovo. Injekce a instrukce. Je odpoledne a opět nic.. Večer opět džus a omluva, že zítra už určitě, dnes tu měli dovezenu těžkou havárku a museli všichni být na sále u případu..

Třetí den ráno (středa), opět injekce a místo instrukce povzbuzení, že dnes se to určitě povede. Vcelku už je mi to jedno.. Jeden z pánů vedle naříká, je po operaci prostaty. Stavil se za mnou kámoš Břea, prý a mi to dobře dopadne. Ok, díky moc kámo. Je pravda, že mi slíbili „lepší dizajn ksichtu“, což bych ocenil. Zatím to není nic moc..

Konečně jsem se dočkal. Přijel pán a už jedeme na sál. Je to docela zvláštní pocit a i když jej nezažívám poprvé, tak na toto se nedá zvyknout. Musím uznat, že sálové sestry jsou velmi hezké a když se přesunuju z lehátka na stůl, tak se červenám, protože být nahatý, to není jen tak Ale ony jsou to holky šikovné a dokážou to zamluvit, takže se hned dozvídám, že šikovný mladý kluk se nemá co stydět a takových už viděly a ptají se mne na různé blbosti a vyprávějí něco ze svého života, takže je fajn nálada.

Přichází několik lékařů. Ale strach nemám. Dívám se vedle na jiný stůl. Někomu tam dělají něco s hrudníkem. Všude krev a já vidím dovnitř hrudníku. Jenže v té chvíli (a pod sedativy) mi to nic nedělá. Už mám jehlu v žíle na ruce. Ta šikovná sestřička mi vysvětluje, že teď mi tam přidají něco, abych v klidu spal a že mám počítat do dvaceti.. Počítám asi do pěti. Cítím, jak se mi v žilách rozlévá něco velmi studeného a najednou ... Blik ... Tma ..

A hned světlo.. Cítím, jak mi něco strašně škube někde v puse. Slyším někoho říkat, a to lépe odsává, že ještě pět stehů.. Snažím se pootevřít oči, ale těch devět, nebo kolik světěl nade mnou mne oslepuje. Někdo povídá, „on už se probouzí, přidáme mu něco?“ a slyším odpověď, že ne, že to už prý vydržím. Opět škubání někde v puse, jako když vám trhají "bezbolestně“ kusy masa.. Výpadek.. Jsem na pokoji. Někdo s na mne dívá, ale nemůžu zaostřit.. Opět výpadek..

Zase chvilka vědomí. Snažím se říci, aby mi někdo podal zrcadlo. Je to ten pán "tmavé pleti". Snažím se na sebe zaostřit, ale nejde to. Výpadek.. Opět pokus se zrcadlem. Pán říká, že se nemám bát, že jsem šikovný a „baby se o mne porvou..“ Já vidím v zrcátku hrozně nateklý horní pysk. No hrůza.. Výpadek..

Mám žízeň a strašnou.. A ten "snědý pán", který mi pak vysvětlil, že „on je pravověrný cikán a ne rom, jak je teď moderní“, mi podává sklenku vody.. Tuto situaci si později mnohokrát připomenu.. Jediný člověk, který mi podal sklenku vody, když jsem potřeboval napít, byl cikán.. A ten „bílý“ pán vedle jen naříkal, že ho bolí tamhleto a todle to.. (Později, o pár let v budoucnosti, kdy budu naštvaný na „romské příživníky“ si vždy na tohoto „cikána“ s láskou vzpomenu a to mi pomáhá uvědomit si, že všichni jsme především lidé..)

Výpadek.. probouzím se, je odpoledne a je mi hrozně blbě. Vrávoravě vstávám, fixuju očima umyvadlo, dopotácím s k němu a bliju.. Většinou samou krev.. Otačím se, abych šel zpět k posteli a uvědomuji si dvě věci.
Ta první je, že jsem stále nahý a ta druhá, že kolem na posteli sedí dost vyděšených lidí a civí na mne.. Je totiž středeční odpolední doba návštěv.. No nic, jdu zase spát..

Probouzím se.. Je tma.. Na chodbě svítí světýlka a mi se chce čůrat. Vydávám se na wc. Ta úleva.. Jenže ono se to mění. Jako bych si vyčůrával život. Najednou cítím strašně těžký kámen v žaludku a hroznou slabost.. Rychle se snažím jít chodbou na pokoj. Uvědomuji si, že jsem měl nakázáno volat sestru, když něco budu potřebovat a čůrat jsem měl do „bažanta“, ale „na to teda zapomeňte, milí a drazí.. Su přeca ogara z hor toto teda ne. Dokážu se postarat sám o sebe..“ Momentálně je ale opak pravdou. Z toho několikadenního půstu a operace a všeho se mi udělalo mdlo a matně cítím, jak padám a hlavou narážím do dveří. Výpadek..

Probírám se  a poddvědomě se snažím dostat sám na postel. Chudák sestra, přece jen tak silná není  a nezvedne mne tam. Jo, už jsem na posteli a pěkně zpocený.. Než usnu, tak si chvilku povídáme. Prosí mne, abych ji příště neděsil a zazvonil, ráda mi pomůže. Stydím se. Je moc milá holka.

O několik dnů později..

Blbneme s Břeou po chodbách. Jezdíme na vozících a málem jsme nabourali celou vizitu lékařů. Samozřejmě to u všech vyvolalo veselí a hodně legrace, ale též pokárání od profesora lékařů. Břea mi pak povídá, jak probíhala dopoledne vizita u nich. Přišlo tam tak třicet lidí, zřejmě žáci z lékařské fakulty, ve velké většině holky a on musel ukázat „ptáka“ a styděl se a pak, když odešli, tak brečel.. Chápu jej. Je to strašné.. Když je kluk malý, tak je mu to celkem jedno, ale v dospívajícím věku je tohle strašná pohana..

Odpoledne jdu na pokoj a míjím převazový sál. Sleduji, co se tam děje. Je tam těhotná sestřička vyměňuje jinému klučinovi něco v rozkroku. Klučina naříká. Na toto jsem si už zvyknul, ale šokuje mne ta sestřička. Hrubě jej okřikne, něco v tom smyslu, aby „parchant už držel konečně hubu, že houby ví, co je to bolest..“ No potěš královno.. Tohle mi utkví v paměti také snad na věky..

Na pokoji si pvídám se „snědým pánem“ (nepamatuju si jeho jméno..) Má „slavíka“ a říká, že chtěl jet domů za ženou, ale že ho nepustili. Už je tu přes půl roku. Pláče.. Je mi ho moc líto, ale říkám mu, že se určitě uzdraví a bude brzy doma. Snaží se usmát přes ty slzy.. Až o několik let později mi došlo, jak jsem byl naivní.. Zřejmě, chudák, zemřel na tom pokoji na pokročilou rakovinu plic a k ženě se nevrátil.. (tímto, „snědý pane“ vám děkuji moc za tu sklenku vody a a se v dalším životě daří mnohem lépe, než v tom předešlém..) 

Poslední den ve špitále. Loučím se s Břetislavem a slibujeme si, že si budeme psát.. konečně jedu domů ...


O dva roky později ..

Sedím v Brně a čekám na pohovor. Strašně rád bych si chtěl nechat ještě poupravit obličej.. Přece jen není to sranda, takhle vypadat nechci.. Po hodině čekání si mne bere do „parády“ paní doktorka hned mi vysvětluje, že to nejde a že mám být rád, jak to mám. „Podívej se, dy je to docela fajn tak neblbni. Co bys ještě chtěl? Ono se do toho moc rýpat nedá, není na čem stavět.. A hercem z „Halyvúdu“ stejně nebudeš, tak co?“ Jedu domů, otravený ja podzimní počasí..

Doma dostávám vyhubováno, že jsem měl trvat na svém, později už to bude stát moc peněz. Jenže to se naši tak nějak snaží s tím srovnat. Chápu je. Utěšuju se tím, že už nemusím odteď jezdit každých 14 dní „do Brna na kontrolu“ .. Bože, to bylo cestování.. 18 let, po čtrnácti dnech, to máme 24 cest za rok krát 18, když nepočítám jiné „cesty“.. To je 432 cest.. 120 kilometrů tam a 120 zpět.. Přes sto tisíc kilometrů..
To už je pořádná „štreka“, docela mne napadá spočítat, kolik cest kolem světa by to bylo..

(O pár let později následuje „paralela“, kdy mne jednou po dalším kole „inzerátů“ popadl amok a já za každou cenu jsem chtěl předělat „ksicht“. Marně mi to vymlouval i kámoš Laďa, který je takový „můj osobní zubař“ a už léta mi udržuje zuby v „provozu“, ale já si to nedal vymluvit. Šel jsem do toho s přesvědčením, že „dnes přece jsou špičkoví plastici a dokážou všecko..“ Ouha.. nedokážou. Jakmile zjistili, o co jde, dali ruce pryč. Jeden po druhém.. Laďa mi to pak vysvětlil na rovinu. V podstatě je to tak, že není na čem stavět. A tak jsem se s tím nakonec chtě-nechtě smířil..)

Telecí léta pokračují. Překročil jsem několikrát své meze „lidství“ a na „bigbítech“ jsem se párkrát ožral. Ale není to nic moc na druhý den. Půl dne je mi vždy blbě jako hrom. Mamka samozřejmě vyčkává každého návratu z bigbítu a hned dostávám facku ve dveřích, ale táta na to má jinou metodu. Prostě mi řekne, abych klidně vychlastal, co chtěl, ale „kamaráde, ráno v devět nula nula tě chci vidět venku a makáme!“.. Neni hroznější pocit, než když se vzbudíte po bigbítu (při tom celý spánek napůl ten bigbít ještě doznívá a jste "tam"), na budíku 9.00 a přání, aby venku pršelo je nevyslyšeno, protože venku je nádherně, vedro a slyšíte zvuk míchačky na beton a víte, že otec už čeka na „dobrovolníka..“  Je jasné, že z toho většinou nic nebylo, protože jsem celé dopoledne proležel na zahradě pod starou višní a prosil všecky svaté, a už mi není blbě..

Po dvou letech "bigbítů" mne to přestává bavit. Slečnu jsem si doposud žádnou nenašel. S rozštěpem se dívky hledají těžko.. Vím, že každá chce mít zdravého potomka, ale přes to se s tím nemůžu smířit, že bych měl být sám.. Od dvanácti let hledám odpovědi na otázky „života a smrti“, nějakou literaturu jsem sehnal, ale jde to horko těžko.. Je u nás stále doba „temna“.

O rok později..

Nastává doba inzerátů.. Odpovědí spousta, po odeslání fotky nic.. Prostě jen trpké NIC.. A zase smutek někde v duši.. No h...o všecko!

S jednou holčinou jsem se sešel. Je z Kyjova. Bere mne jako kamaráda. I to je krásné. Překvapil jsem ji ale  plánem, že chci jít do špitálu se podívat na jedno oddělení. Vysvětluji, kde to je a ona tam se mnou jde. Ale říká, že se mýlím, že tam je přece jen ženské oddělení. (později přiznala, že si myslela, že jsem cvok..) Jdeme tam.

Budova na samém vršku, parčík je strašně zanedbaný a školní lavice, na kterých jsme v letních dnech sedávali venku, chátrají pohozené podél zdi.. Jdu nahoru po točitých schodech. A tam, kde to všechno začalo, před těmi bíle natřenými skleněnými dveřmi, jsem si přečetl nápis – „logopedické oddělení, dětská a mužská lůžková část..“  Tím jsem se rozloučil s tímto místem, které urvalo kus mého dětství.. S „kamarádkou“ jsem se pak už nikdy neviděl.

Další vlna inzerátů, trvající dva roky. Doma nervozita z toho, že budu asi sám. Mamka to těžce nese. Hodně těžce.. Pak přes inzerát potkávám „tu pravou“, nasleduje rychlá svatba a po pěti letech trápení rozvod. Je to jednoduché, ona chce děti, já je nemůžu mít..

Střih, návrat do věku 16 let..

Obvodní lékař si všimnul, že mi moc nerostou vousy. Poslal mne do endokrinologické ambulance. Začaly první odběry. Bylo to jak u upírů. Odebrali mi tak 12 zkumavek krve. No fuj.. A výsledek? Nedostatek testosteronu, ale nasadíme léky a budeme sledovat stav. A důvod hormonální nerovnováhy? V deseti letech zánět mozkových blan od příušnic.. No super. Tak to teda sledujme..

O dva roky později..

Je mi 18 let. Opět odběry. 15 zkumavek mizí v laborce. Dělám si z toho už legraci i se sestrou. Výsledky vím za týden. Testosteron stále v nízké hladině. Ale  prý zkusíme něco nového. No paráda.. Mezitím ještě ve „Svazarmu“ začínám dělat autoškolu. Instruktorky se bojí se mnou jezdit, protože jsem hrozný „divočák“, ale mne to baví.. Až do jednoho krásného dne, kdy nastupuju 14-ti denní kůru na „estrogen“.. Že je to ženský hormon? „No jasně a právě proto ho musíš poctivě brát 14 dnů, to vyvolá reakci v celém systému a pak se konečně dovíme, jak to s tím testosteronem je“ (onen lékař je humorista jako prase..)

„Držím to brát“ tak týden.. Stavy jsou hrozné. Polévá mne horko a je mi furt blbě.. Autoškola je utrpení, vadí mi i trenažér.. Odpoledne jen posedávám někde po parku a sem tam „ogrcávám“ keříky.. Po týdnu to vzdávám..

Následuje ale pořádný „pojeb" od lékaře a jedu 14 dní nanovo.. Ach jo.. Ale přežil jsem to. Výsledek – zajdeš si do „té a té“ ambulance na odběr semene. Instrukce mᚠtady v letáčku.. "No ježíš_marjá_na_nebi, to si snad děláte ři.. Ne, nejdu tam ani bohovi.. Fakt ne.. Ne, že bych „to“ neuměl, ale na cizím místě?!"

O týden později jsem tam.. V čekárně je hodně párů. Zřejmě vesměs problémy s početím a podobně. Vyfasuju zkumavku a paní mi ukazuje, kam že „si to mám jít užít a hlavně to zkuste zvládnout tak do 10-ti minut, než se vrátí dochtor“.. No skvělé..

Sedím v gynekologické ordinaci, přede mnou křeslo pro ženy, za okny krásný letní den a celé sídliště a já.. se mám „ojet“ .. Potupa, pohana... Mám pocit, že se na mne celé to sídliště dívá.. Všemi okny..

Nakonec jsem to teda nějak zvládnul. Odevzdávám tu blbou zkumavku a paní se tak smutně kouká na mne a na tu zkumavku a říká – „Hele, mladej, to jste se teda moc nepochlapil, dy tam skoro nic není..“ Mezi čtyřma očima by mi to bylo jedno, ale že to slyšelo asi 40 lidí v čekárně, tak to byl podraz. Mazal jsem odtud jak namydlený blesk, totálně zhanobený a rudější jak ruská vlajka.. Naštěstí se nikdo z těch přítonmných nesmál. Zřejmě věděli proč..

Pohovor u endokrinologa. Dozvídám se, že jsem "sterilní".. Chvíle napětí, protože se čeká na moji reakci. Hážu "machra", s nadhledem něco kecám o tom "jak je to vlastně super, že nebudu šířit svůj genofond a že je to vlastně bezva, protože si můžu bez obav užívat" a podobné přiblblé kecy.. Za to obdržím pochvalu, že jsem velmi statečný kluk + fůru řečí o tom, jak jiní se složili, jen já jsem tak sta-teč-ný.. Co jiného mi taky měli říci? Jistě si mysleli něco o praštěném puberákovi.. Však on mne život ještě vyučí..

Střih, návrat do budoucnosti, pět let po rozvodu..

Je éra počítačů a internetu. Snažím se seznamovat přes internet. A stále to samé. Na začátku spousta odpovědí, ve finále po odeslání fotky, už nic.. Opět hořké NIC.. Další léta užírání se. V té chvíli vám může tisíc lidí navykládat, jak máte být trpělivý a že vždy se najde protějšek.. No nepomůže to. Někde tam uvnitř hlodá strašný bolestivý osten a nejde vyndat.. Nenávidím někdy sám sebe, nemůžu vidět ten svůj „ksicht“ v zrcadle.. Ale o to víc se zajímám o tajemno. Knihy už nějaké jsou, sbírám informace. V této oblasti se mi celkem daří..

Jednoho večera volá kamarád – „Pojeď do nočního klubu, je to super..“ Jedeme.. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Velmi zvláštní místo. Zábava je v plném proudu. Děvčata tancují kolem tyče, je to „krásný pohled“, ale mne to netěší.. Že by depka z rozvodu? Je to možné..

Slečny se zaměřují na naši skupinku, protože okolní pánové se chovají dost nevybíravě. Něco si špitají s kámošem. Později s dovídám, že měly pocit, jestli spíš nejsem „na kluky“, když si jich moc nevšímám. Aha.. Tak proto se pak o mne tolik zajímají. Kámoš jim vykecal samozřejmě, že jsem čerstvě rozvedený a tak měly pocit, že potřebuju nějakou tu péči. Napřed jsem si myslel, že ne, ale když donesly svoje pití s tím, že nemáme nic kupovat, tak bylo docela jasné, že chtějí trochu slušné konverzace. Nedivím se jim.

A tak „konverzuji“.. Dovídám se smutné životní příběhy, i to, co obnáší takováto „práce“, jak trpí klouby a jak jsou časté rýmy a podobně. A hlavně ten pocit odcizení a prázdnota.. Nakonec to končí tak, že sedíme a rozebíráme data narození a co a jak je možné ovlivnit a co ne.

Týden na to opět kámoš. "Pojeď s námi do jiného klubu. Jsi jakýsi zapšklý, tak a tě to rozebere." Jedeme tam. Po chodbě jde proti nám nahá dívčina a říká – „No hele, pokecáme, potřebuju rozebrat nějaká data prosím..“  Nevěřím svým očím. Je to ta dívka z minulého týdne.. Opět následuje  pokec o životě. Zřejmě už vycítila, že tato místa, jako jsou noční kluby, jdou totálně mimo mne. Zkouší mne přesvědčit, že bych se měl naučit trochu bavit, že to k životu patří. No jo, patří, ale nějak to nejde..

(Onu dívku jsem potkal ještě o rok později, opět v klubu, ale tehdy nějak vycítila, že se vidíme naposledy a byla z toho dost špatná. Měla pravdu, bylo to naposled. Tohle jde totálně mimo mne.)

O něco později zase takový nápad od kámoše. „Jedeme dna dýzu..“ Nechtěl jsem ani za boha.. Nakonec mne ukecal. Jeli jsme ještě s jeho kámošem.. Sedím u stolu a popíjím „Salvéta“.. Marně přemýšlím, co by mne na tomto místu mělo přitahovat. Připadám si jak na cizí planetě. Jsem totálně mimo mísu.. Jsem zapšklý starý osel, co se neumí bavit.. Prostě konečná.. Navíc je mi blbě z toho piva, nějak mi to nesedlo.

Kámoš přichází s tím, že „jedeme do bordelu, má kontakt na prima privát..“ Tak to si snad dělá pr..... Marně ho ukecávám, že to nestojí za to. Ne, on i jeho kámoš chtějí tuto zkušenost a prý je to super.. Jedeme tam a navíc cesta je samá zatáčka. Je mi hodně blbě.. Říkám klukům, že stejně budou z toho otrávení, protože ty holky to neřeší, je to bez citu, prostě o ničem. Nevěří mi..

Privát vypadá zvenčí jako klasický rodinný domek. Uvnitř je veselo a řádně začouzeno. Kámošů se ujímají slečny. Je mi čím dál víc zle.. Zřejmě udělám nějakou ostudu. Prosím paní, která je zřejmě ona „bordelmamá“, jestli se můžu jít projít. Pouští mne a zřejmě je na mně hodně vidět, že tu procházku potřebuji jako sůl..

Je půl třetí ráno. Šmatlám jako osel kolem privátu sem a tam a snažím se nevolnost nějak zahnat. O třista metrů dál jsou jatka.. To mi už vůbec nepřidává na náladě..

Je mi trošku lépe. „bordelmamᓠkvůli mne zatrhla tipec kuřákům a otevřela okno. Sedím a čekám na kámoše. Nějaká slečna mi nese minerálku a chce mne nějak zabavit. Povídáme si.. Jak jinak, než o tajemnu a numerologii. Nakonec mi říká, že nevolno mi není jen tak, že tohle místo zřejmě není pro mne to pravé.. Ano, je to tak, vím to.

Jedeme konečně domů. Kámoši nasraní jak brigadýři. „Ony ty holky si jen tak lehly a dělej co umíš..“ No.. A neříkal jsem jim to? Jenže museli mít „zkušenost“.. Jediné pozitivní na tom všem je, že mne to nestálo ani korunu. Ovšem každého z nich to stálo tři litry.. Tímto „výletem" uzavírám brány podobným šílenostem. Už nikdy víc! 

Kristova léta..

Opět rande, opět to nevyšlo. Slečna mi napsala upřímně, „že by se se mnou nemohla ukázat na veřejnosti, co by tomu prý řekli její známí“.. No super.. Opět kolo inzerátů.. Nacházím starší přítelkyni. Jsme spolu dva roky. Moc jsem se upnul na to, že „někoho mám“ a tak jsem dělal vše pro to, aby byla spokojená.. Až jsme se rozešli, tak se přiznala, že to brala se mnou jako „dovolenou“ že jí to vyhovovalo a že věděla, že spolu nebudeme, ale nechtěla mi to říci. Mezitím jsem se dozvěděl, „bývalka“, ještě když jsme byli spolu, tak mi poslední rok pilně nasazovala parohy. Byla prý hodně na staršÍ pány. Super.. Všichni sousedé okolo to věděli, ale mi to říct nikdo nechtěl.. Tuhle podpásovku prožívám si tak týden. Pak se s tím srovnávám. Tak snad se jí bude dařit. A je štastná.

O další dvě leta později..

Jsem sám a sám.. Mohl bych napsat knihu jak Richard Ewelyn Byrd..  Sám a sám.. Inzeráty už mne nebaví. Jdu k jedné paní kinezioložce. Něco mne k tomu nabádá... Hodnotím svůj život a mám pocit, že jsem musel být snad „gestapákem a zabíjet lidi“, protože jinak to ani není možné, ale na druhou stranu – musím zase uznat, že jinak mám život v pohodě. Co jsem vždy chtěl, mám. Sice o pár let později, ale mám.. Takže snad jsem takový dacan nebyl.. Uvidíme..

Rozuzlení 1..

Vrací mne to do roku 17.., zřejmě někde na východ (Rusko? Nebo jiný stát? To nemohu posoudit..) Jsem nějaký šlechtic, ale „mám moc rád děti“.. Jsem sám, jen služebnictvo plní pilně úkoly. Asi jsem štědrý, protože v této oblasti jsou všichni spokojení, jenže.. Kradu děti.. Nevím, jak „moc je mám rád“, ale hrůza mne jímá, jen když na to pomyslím.. Děti nechávám unášet z domovů a musejí být u mne.. Já si snima zřejmě rozumím, jenže ony tak strašně teskní po domově.. Snažím se jim to rozmluvit.. ale nepomáhá to.. Jednoho dne dostávám zprávu, že „po mně jdou“.. Utíkám pryč, co bude dál, netuším.. Ale konec je blízko..

Rozuzlení 2..

Takže už vím, kdo jsem zřejmě byl a náhle na mne padá celá ta tíha minulých odloučení. Už chápu souvislosti a je to pekelně bolestivé. Nyní vím, proč jsem se vždy bál velkých střelných zbraní a proč děda (myslivec) musel schovávat z dosahu mých oči jak brokovnici, tak kulovnici, jinak jsem chytal „hysterák“..  Paní ale říká, že jsem moc paličatý a že jsem si tenhle život mohl prožít jinak, jenže jsem stále cítil vinu a i když mi to ostatní rozmlouvali (hlavně prý ty děti z minulého života)  s tím, že mne o tuto zkušenost samy žádaly, tak přes to jsem se cítil moc provinile a už jsem se nechtěl narodit, pouze do těžkého života. Dvě další zrození po sobě proběhly velmi rychle. Byl jem „potracené dítě v obou případech“..

V té chvíli si uvědomuji, odkud jsm čerpal pocity, když jsem měl období „básnění“ a psal „depresivní poezii“ na různá témata a notně  šokoval čtenáře na „totemu“ až tak moc, že mi psali maily, zda to myslím fakt vážně. ( No jasně že jo, vy cvoci .. „-P)

Další zrození už prý se mnou moc nikdo nediskutoval, ale rovnou prý udělali opatření. Takže sice budu mít to, co chci, ale přidělili mi několik „ochránců“, abych prý ze všeho vybruslil jakž takž v klidu.. Tak, Ochráncové moji drazí, tímto vám moc, moc děkuji za vše, co jste pro mne udělali.

Rozuzlení 3..

Paní vypráví, co cítí a vidí. Ve čtyřech letech někdo zemřel a něco mi daroval. Byl to jeden z mých přátel. Daroval to proto, aby se mnou mohl být. Nyní je čas, aby šel domů.. Paní jej odvádí do světla. Loučí se a vzkazuje, že kdykoliv budu chtít, bude poblíž, že se snažil mi pomáhat a že jsem to zvládl dobře. Cítím, jak „někdo“ odchází. Brečím.. Loučení je krásné i smutné zároveň.. (Doma se pak dozvídám „tajemství“.. Když mi bylo pět let, dostal jsem od mrtvého dítěte kus horního patra.. Prožívám šok a další poznání, že mystické svazky přetrvávají..)

Sezení končí. Paní mi říká, že všichni „ochránci“ mi vzkazují, a už konečně začnu žít a neužírám se, že to všechno už je pryč. Děkuju a odcházím. Dalších pár měsíců pak trvá, než si to v hlavě srovnám. O dvě léta později, kdy už jsem vzdal inzeráty, protože jsem „házel furt pohledy smutného psiska na ženy“ a všechny se dekovaly, potkávám super paní s dvěmi dětmi.

Současnost...

Jsme spolu třetí rok. Dělám „hodného strejdu“ a jsem šastný. Naučil jsem se toho v životě mnoho. Třebas i to, že je dobré na ničem nelpět. Když si něco idealizujeme, je to pak v háji.. Když se na někoho moc upneme, dopadne to špatně. A co mi to všechno přineslo? Poznání a pochopení, hodně empatie, mnoho smutku a samoty, ale i přátel a možnost se zajímat o vše tajemné a o tom, zda je něco víc, než jen smrt. A hlavně vyrovnání se s minulostí a pochopení karmických příčin a následků, i toho, jak to dopadá, když si člověk sám sobě nedokáže odpustit..

Jenže přineslo to i nějaké ty fóbie. Nedokážu jen tak přespat mimo rodný domov. Dost jsem cestoval i pracovně a vždy na hotelu jsem zažíval opět známý pocit cizoty a smutku po domově.. Tak tohle asi bude ještě na dlouho.. Když spávám u přítelkyně, tak ona to vycítí a vždycky mi tak žertovně říká „No dy já vím lásko, jsi celý z toho špatný, že? No jo. Nemᚠmísto na parkování pro svoje autíčko a nemᚠtu svoje hračky, že? (Tím myslí počítač a filmy)“ Jenže už dávno pochopila, že je to o něčem jiném a musela se s  tím smířit, že zkrátka doma jsem jenom tam, kde žiju už tolik let..

A také jsem míval strach z dětí. Ne, že bych se cítil ohrožen, ale prostě takový provinilý strach a nevěděl jsem z čeho. Přitom děcka za mnou vždycky šílely a chtěly si se mnou hrát a povídat si. Bylo jedno, zda od souseda děti, nebo od bratranců. Já se však nějak vždy zdekoval pryč.. Dnes už samozřejmě vím proč..

Epilog..

Proč jsem to psal? Asi jsem to léta potřeboval ze sebe vypsat a možná přišla ta správná chvíle..

Jako varování těm, co rádi hazardují se svým životem.

Jako povzbuzení všem podobně postiženým, že i oni mají šanci si časem někoho najít a prožít prima život a nejsou v tom sami.

Možná jako poselství všem maminkám postižených dětí, aby pochopily, jaké problémy budou prožívat se svými dětmi, protože postižení sice bolí fyzicky, ale v pozdějším věku strašně psychicky a zároveń i jako útěchu, že opravdu na každého čeká „ten pravý protějšek“ a že každý život dojde hezkého naplnění, stačí jen věřit, že to bude zase ok.

A také asi impulsem bylo i nedávné pošuchování s Majkafou. Jako obvykle jsem „vystartoval“, když napsala, že by „takového manžela“ nemohla mít.. A já hned viděl ty asociace s těma všema inzerátama a marným doufáním, že si někoho najdu a prostě pocit „ublížení“ a to vše pak člověku proletí hlavou.. Jasně, že jsem vztahovačný jako „prase“, ale to je další z citových fóbií z minulosti, kterou jsem si vypěstoval. Bohužel.

Takže tak, milá Majky.. Jestli se ti někdy podaří to celé přečíst, tak tohle byl můj příběh.

Příběh jednoho z vás..

Upravil(a) DaiTerr (20. 10. 2009 20:59)


Nehledejme dokonalých květů.. nebo všechny květy jsou dokonalé.  Všichni jsme naprosto dokonalí a naše cesta životem - to je postupné uvědomování si této dokonalosti.

Není tady

 

#2 20. 10. 2009 21:02

PavlaH
♥♥♥♥♥♥♥
Místo: MB
Registrovaný: 9. 4. 2006
Příspěvky: 5296

Re: Téměř nekonečný příběh..

DT - mockrát děkuji. Za důvěru, za silný příběh, za opravdovost....


Život je nejkrásnější odpověď na všechny otázky.

Není tady

 

#3 20. 10. 2009 21:36

Tulipánka
♥♥♥♥♥♥-
Místo: Turnov
Registrovaný: 30. 11. 2006
Příspěvky: 4743
Web

Re: Téměř nekonečný příběh..

Dai,
nádherný příběh tummenupp .


Žiju svůj život naplno bez strachů.

Není tady

 

#4 20. 10. 2009 21:41

Tulipánka
♥♥♥♥♥♥-
Místo: Turnov
Registrovaný: 30. 11. 2006
Příspěvky: 4743
Web

Re: Téměř nekonečný příběh..

Dai,
nevím, jestli ti to trošku pomůže. Ale i já se nerodila s vrozenou vadou, i když v porovnání s tebou směšnou. Měla jsem srostlé prsty - prostředníčky a prsteníčky na rukou a ukazováčky a prostředníčky na nohou. V dětství jsem prodělala několik operací v nemocnici ve Vysokém nad Jizerou. Umím si představit, jaké to pro tebe bylo trauma. Já si teprve před pár týdny znovu pomocí RUŠ prožila některá traumata.
Ale co nás nezabije, to nás posílí. Tak přeji hodně síly a poztivní energie do dalšího života tummenupp


Žiju svůj život naplno bez strachů.

Není tady

 

#5 20. 10. 2009 21:46

DaiTerr
♥♥♥♥♥♥-
Místo: Valašsko
Registrovaný: 13. 3. 2009
Příspěvky: 1450

Re: Téměř nekonečný příběh..

Tulipánka napsal(a):

Dai,
nevím, jestli ti to trošku pomůže. Ale i já se nerodila s vrozenou vadou, i když v porovnání s tebou směšnou. Měla jsem srostlé prsty - prostředníčky a prsteníčky na rukou a ukazováčky a prostředníčky na nohou. V dětství jsem prodělala několik operací v nemocnici ve Vysokém nad Jizerou. Umím si představit, jaké to pro tebe bylo trauma. Já si teprve před pár týdny znovu pomocí RUŠ prožila některá traumata.
Ale co nás nezabije, to nás posílí. Tak přeji hodně síly a poztivní energie do dalšího života tummenupp

Muselo to být pro tebe hodně bolestivé. Ale zdárně jsi to překonala a to je důležité.

K tomu mému psaní - tak to víš, že už jsem se s tím až na vyjímky srovnal. To se mi teď machruje a píše, když už jsem celkem za vodou, viď? Ale nedalo mi to a fakt jsem to napsat musel. Kdo ví, třeba to někomu pomůže.


Nehledejme dokonalých květů.. nebo všechny květy jsou dokonalé.  Všichni jsme naprosto dokonalí a naše cesta životem - to je postupné uvědomování si této dokonalosti.

Není tady

 

#6 20. 10. 2009 21:54

Tulipánka
♥♥♥♥♥♥-
Místo: Turnov
Registrovaný: 30. 11. 2006
Příspěvky: 4743
Web

Re: Téměř nekonečný příběh..

Dai,
sem můžeš napsat cokoliv, je to diskuze na volné téma big_smile .

Je to zvláštní, ale pro mě to nejhorší, s čím jsem se musela smířit, je právě ta bolest. Mamka tam byla naštěstí vždy se mnou.


Žiju svůj život naplno bez strachů.

Není tady

 

#7 20. 10. 2009 22:40

katafyge
♥♥♥♥♥--
Registrovaný: 6. 2. 2006
Příspěvky: 755

Re: Téměř nekonečný příběh..

DaiTerr napsal(a):

........... i toho, jak to dopadá, když si člověk sám sobě nedokáže odpustit..

pocit viny je skutočný matrix smile
   taktiež  stolt - ďakujem -, za tvoje písanie

Není tady

 

#8 20. 10. 2009 22:51

x62358
Host

Re: Téměř nekonečný příběh..

Dai díky za přiblížení tvojí bolestivé, nejednoduché ale přesto pozitivní cesty.

 

#9 20. 10. 2009 23:12

Pag
♥♥♥♥---
Registrovaný: 17. 5. 2006
Příspěvky: 478

Re: Téměř nekonečný příběh..

Přečetla jsem tvůj životní příběh jedním dechem, díky, že jsi se podělil.
Hodně lásky a pohody.

Není tady

 

#10 20. 10. 2009 23:28

mariposa
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 27. 8. 2008
Příspěvky: 3566

Re: Téměř nekonečný příběh..

Dai, četla jsem to jedním dechem smile. A myslím si, že je moc dobře žes to pustil ven. Chtělo to odvahu smile pussa


"Buď jen sebou samým a do ničeho jiného se nenu. Copak ti nestačí být Buddhou, jen tak si svobodně a radostně být?" (Marielu Lörler: Jakub objevuje řeku života)

Není tady

 

#11 21. 10. 2009 6:08

pomněnka
♥♥♥♥♥♥-
Místo: Ústecký kraj
Registrovaný: 1. 2. 2008
Příspěvky: 2557

Re: Téměř nekonečný příběh..

Jééé, tak to si budu muset nechat na odpo. big_smile už se těším.


Jsme slepí a hluší k tomu nejkrásnějšímu co je ukryto v nás samých.

Není tady

 

#12 21. 10. 2009 6:49

Damila
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 23. 4. 2007
Příspěvky: 4679

Re: Téměř nekonečný příběh..

Chtělo se mi napsat "krásný příběh".
Ale spíše je to SILNÝ PŘÍBĚH.
Moc silný a dojemný. Myslím, že se v něm poznalo dost lidí.
Tohle nejde jen tak přejít a zůstat nezasáhnutý. Tohle skutečně promlouvá k těm našim nejhlubším částem.

Díky za počtení...

Není tady

 

#13 21. 10. 2009 8:22

Andromeda
♥♥♥♥♥♥-
Místo: Brno
Registrovaný: 19. 11. 2006
Příspěvky: 2245
Web

Re: Téměř nekonečný příběh..

Pěkné stolthjarta


Plýžením v plyš! tongue

Není tady

 

#14 21. 10. 2009 8:25

Míša Kulička
♥♥♥♥♥♥♥
Registrovaný: 8. 9. 2006
Příspěvky: 16397
Web

Re: Téměř nekonečný příběh..

Damila napsal(a):

Chtělo se mi napsat "krásný příběh".
Ale spíše je to SILNÝ PŘÍBĚH.
Moc silný a dojemný. Myslím, že se v něm poznalo dost lidí.
Tohle nejde jen tak přejít a zůstat nezasáhnutý. Tohle skutečně promlouvá k těm našim nejhlubším částem.

Díky za počtení...

Přesně to mě napadlo - silný příběh stolt


"Každý něco miluje, třeba jenom chleba." Čögyam Trungpa rinpoče
"Je velký omyl domnívat se, že když lidé ztratí víru, nebudou věřit v nic. Budou věřit v cokoli!" Gilbert Keith Chesterton
“Vede-li tě skuhrající havran, dojdeš k mršině.“ Arabské přísloví

Není tady

 

#15 21. 10. 2009 8:55

Lenka
♥♥♥----
Registrovaný: 9. 1. 2006
Příspěvky: 230

Re: Téměř nekonečný příběh..

Každý máme co jsme si při zrození naplanovali prožít. Jen skutečnost je někdy moc těžká.Přeji všem , a nás naše plány nedostanou na kolena a pokud si někdy moc zoufáme , a se nám daří se zase postavit na nohy s vztyčenou hlavou a odhodláním pokračovat v naší cestě.

Díky za tvůj příběh...dočetla jsem jej se slzami v očích. Přeji ti štasný život.


Neukazuj světu slzy. Svět nemá slzy rád. Otočí se k tobě zády a nechá tě stát.

Není tady

 

#16 21. 10. 2009 9:14

Selima
♥♥♥♥♥♥♥
Místo: už Bratislava
Registrovaný: 27. 4. 2006
Příspěvky: 40313

Re: Téměř nekonečný příběh..

Nemám slov, a to sa mi nestáva často... rodna Sila. Vďaka za to. A držím ti päste. pussa


Vesmír vám nie je nič dlžný, ak nie ste spokojný so svojím životom, zmeňte ho. Arpád Soltész, slovenský novinár, čo práve odchádza natrvalo z vlasti, o svojom rozhodnutí.
Brita

Není tady

 

#17 21. 10. 2009 9:40

Natálie
♥♥♥♥♥--
Místo: Severní Čechy
Registrovaný: 17. 5. 2007
Příspěvky: 894

Re: Téměř nekonečný příběh..

Dai, moc emotivní a poučný příběh. Přečetla jsem ho jedním dechem. Dost věcí jsem si uvědomila.
Moc pěkné hjarta hjarta .


Změna přichází pomalu.
Paul McCartney

Není tady

 

#18 21. 10. 2009 9:48

Lúthien
♥♥♥♥♥♥-
Místo: Tam, kde Vysočina začíná...
Registrovaný: 6. 10. 2007
Příspěvky: 1144
Web

Re: Téměř nekonečný příběh..

Dai, slzičky mám taky. Už od začátku, kdy jsi popisoval pobyty v nemocnicích. Vypadalo to, že to našeho synka čeká taky (podezření na roštěp) a možná i další různé léčebné pobyty. Modlím se, aby to nikdy nemusel prožívat...
Celkově je to moc působivý příběh, Dai. Přeji hodně moc pěkného! hjarta


Svět je jako zrcadlo: směj se na něj, bude se na tebe smát. Mrač se na něj, i on se na tebe zamračí. Herbert Samuels

http://www.tvorbaprodusi.estranky.cz/

http://lpmf.lilypie.com/q91Ap1.png

Není tady

 

#19 21. 10. 2009 10:09

DaiTerr
♥♥♥♥♥♥-
Místo: Valašsko
Registrovaný: 13. 3. 2009
Příspěvky: 1450

Re: Téměř nekonečný příběh..

Lúthien napsal(a):

Dai, slzičky mám taky. Už od začátku, kdy jsi popisoval pobyty v nemocnicích. Vypadalo to, že to našeho synka čeká taky (podezření na roštěp) a možná i další různé léčebné pobyty. Modlím se, aby to nikdy nemusel prožívat...
Celkově je to moc působivý příběh, Dai. Přeji hodně moc pěkného! hjarta

Tak i kdyby podezření bylo, tak dnes je to někde úplně jinde. Jednou jsem se kouknul na net, co je nového v této oblasti a nestačil jsem se divit. Úplně nové metody a vše jinak. Do dvou let věku se totiž komplet všechno spravuje se ším všudy. Okamžitě se transplantují části patra, hned se srovnávají zubní kanálky a esteticky upravuje část obličeje. To vše se dělá co nejdříve po narození, dokud není ještě vyvinutá naplno imunita, takže i ty transplantace jsou méně rizikovější. No a už ve 3-4 letech dítě vypadá tak, že krom malé nepatrné jizvy nikdo nic nepozná a protože zuby mají správné dráhy a patro je zacelené, tak i foniatrický vývoj jde jakž takž bez problémů.

Dřív byla jedna malá brožura pro naše případy. Dnes jsou celé stránky s těmito případy a je hlavně osvěta. Víš, ten, kdo si má něco odčinit, tak se tak potřebuje narodit, ale znovu bych do toho nešel. Fakt že ne..

Přeju hlavně hodně zdraví, štěstí a lásky, milá Lúthien

Přeju hlavně hodně zdraví, štěstí a lásky Vám všem, drazí přátelé.


Nehledejme dokonalých květů.. nebo všechny květy jsou dokonalé.  Všichni jsme naprosto dokonalí a naše cesta životem - to je postupné uvědomování si této dokonalosti.

Není tady

 

#20 21. 10. 2009 10:28

Martinka1
♥♥♥♥♥♥♥
Místo: Praha
Registrovaný: 12. 9. 2007
Příspěvky: 8543

Re: Téměř nekonečný příběh..

Opravdu krásný příběh...

Není tady

 

#21 21. 10. 2009 10:53

Pisatel
♥♥♥♥♥♥♥
Registrovaný: 21. 7. 2007
Příspěvky: 14631

Re: Téměř nekonečný příběh..

DaiTerr a to je tvůj příběh?


Nejsem Bohem, abych změnil svět, ale jsem božský, abych změnil sám sebe.

Není tady

 

#22 21. 10. 2009 10:59

DaiTerr
♥♥♥♥♥♥-
Místo: Valašsko
Registrovaný: 13. 3. 2009
Příspěvky: 1450

Re: Téměř nekonečný příběh..

Pisatel napsal(a):

DaiTerr a to je tvůj příběh?

Bohužel je..


Nehledejme dokonalých květů.. nebo všechny květy jsou dokonalé.  Všichni jsme naprosto dokonalí a naše cesta životem - to je postupné uvědomování si této dokonalosti.

Není tady

 

#23 21. 10. 2009 11:18

Lúthien
♥♥♥♥♥♥-
Místo: Tam, kde Vysočina začíná...
Registrovaný: 6. 10. 2007
Příspěvky: 1144
Web

Re: Téměř nekonečný příběh..

DaiTerr napsal(a):

Pisatel napsal(a):

DaiTerr a to je tvůj příběh?

Bohužel je..

A bohudík jsi dostal tu možnost už v tomto životě pochopit... pussa


Svět je jako zrcadlo: směj se na něj, bude se na tebe smát. Mrač se na něj, i on se na tebe zamračí. Herbert Samuels

http://www.tvorbaprodusi.estranky.cz/

http://lpmf.lilypie.com/q91Ap1.png

Není tady

 

#24 21. 10. 2009 11:37

mariposa
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 27. 8. 2008
Příspěvky: 3566

Re: Téměř nekonečný příběh..

Dai, moc se mi libi Tvuj novy podpis, je super tummenupp


"Buď jen sebou samým a do ničeho jiného se nenu. Copak ti nestačí být Buddhou, jen tak si svobodně a radostně být?" (Marielu Lörler: Jakub objevuje řeku života)

Není tady

 

#25 21. 10. 2009 11:43

DaiTerr
♥♥♥♥♥♥-
Místo: Valašsko
Registrovaný: 13. 3. 2009
Příspěvky: 1450

Re: Téměř nekonečný příběh..

mariposa napsal(a):

Dai, moc se mi libi Tvuj novy podpis, je super tummenupp

winkbig_smile


Nehledejme dokonalých květů.. nebo všechny květy jsou dokonalé.  Všichni jsme naprosto dokonalí a naše cesta životem - to je postupné uvědomování si této dokonalosti.

Není tady

 
NÁŠ TIP:
  • Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz

Zápatí

Powered by PunBB 1.2.24c
© Copyright 2002–2008 Rickard Andersson
Content © Copyright 2000–2016 SAMI spol. s r.o.
Ochrana osobních údajů