Když se to nesrovná, tak se rozejdete. Totiž zřejmě abyste spolu mohli mluvit, musíte mít nějakou styčnou plochu. Takže buď on se musí přiblížit k Tobě (nechce?) a nebo Ty se musíš přiblížit k němu (nemůžeš?)...
Pokud si nebudete rozumět, jednoho dne Ty nebo on poznáte někoho jinýho, s kým si rozumět budete... a pokračování je celkem jasný.

Hm... a kam on pokročil? Podle mě není známkou duchovního rozvoje, že se člověk úplně přestane zajímat o běžné věci... přestože "na duchovní cestě", pořád je vtělený tady na zemi a měl by i umět fungovat v realitě. Možná, že on "ulítává" a Ty jsi naopak v pohodě, v realitě?

Čím se teda muž zabývá, že se Ti ztrácí v nedohlednu?

Kateřino,
já ti bohužel nemůžu dát žádnou příjemnou odpověď. Je známé, že když už si partneři nemají co říci, rozejdou se. A to platí i v duchovní oblasti . Pamatuji se, že naši dva velicí mystici Míla a Eduard Tomášovi se na své duchovní cestě také tak vzdálili, že se rozvedli.

Co ale můžu poradit: tvůj muž tě s velkou pravděpodobností stále miluje. Tak si s ním promluv, zda tu situaci chce řešit. Vím, že z duchovního hlediska jsou slova nadbytečná. Mluvit jen proto, aby řeč nestála nebo rozebírat některá témata, jsou ve své podstatě k ničemu. Odvádí to od "cesty". Také jsem už o tom s manželem přemýšlela, co bychom dělali, když bychom byli tak daleko a nebavili se o záležitostech běžnéh života, o filmech, o společnosti... nevím . Zkus s ním prostě jen tak být, dávat mu najevo přízeň skutky a gesty, najdi v sobě klid (ve tvém srdci) a zkus se tomu stavu přizpůsobit. Je to asi hodně těžké, ale myslím, že to může fungovat.

Tak ať se to podaří

kkkaterina napsal(a):

Chtěla bych vědět, jakou zkušenost máte s rozdílným duchovním vývojem partnerů. Můj muž se mi ztrácí někde v nedohlednu a já cítím prázdno. Chápu, že tam, kam pokročil on, některé věci běžného života nedoléhají, někteří to tu také zmiňujete, faktem ale je, že mi chybí můj dřívější partner. Nemáme si o čem povídat, nemáme se čemu smát, ho nebaví můj svět a mě ten jeho, a já už jsem strašně unavená z toho, že s realitou života zápasím většinou sama. Nevím, jak z toho ven. Napadá mě, nechat to plynou, třeba se to časem  srovná ... ale co když ne?

Rekla bych (mluvim ze sve vlastni zkusenosti),ze jestlize Tvuj muz jak rikas pokrocil a ztraci se Ti v nedohlednu,jeste to nemusi znamenat ze se ztrati uplne a ze Vase spolecne ziti se rozpadne.
Ten co pokrocil, je ten kdo drive ci pozdeji by mel pochopit na sve ceste "vpred" ,ze ten co nestaci drzet krok,ten ho muze jeste zvesela dojit,predevsim kdyz trosinku posecka,pozastavi se(pochopi). Je to oatzkou volby a zalezi na obou z vas. Na nem aby Te vnimal s pochopenim ,nebot tamtudy uz prosel a zda pocka a na Tobe jestli je to pro Tebe impulz ho dojit a mit trpelivost. Prizpusobit se nejen Ty jemu ale i on Tobe.
Nic neni nemozne.

Já, holky, vůbec nepochybuju o tom, že mě můj manžel miluje. Nedávno mi řekl, že si mě nikdo nikdy nebude vážit tak jak on. Já se jenom neumím vyrovnat s tím, že ho "nebaví" normální život, nevím jak bych to jinak vyjádřila. To, že nejdem do kina, do divadla, nejezdíme na kole, nepovídáme si jenom tak...o běžných věcech života...když se mnou o něčem mluví, tak pouze o tom, co četl, o svých duchovních zážitcích...já to nijak nezlehčuju, uvědomuju si, že ho to naplňuje, překvapuje...vždycky byl takový materialista. On je velmi laskavý člověk, ale poznám, že se do naší předtím "obvyklé zábavy " nutí pouze kvůli mně. Já fakt nevím, někdy mám pocit, jako kdyby ten původní člověk umřel a na jeho místě je někdo jiný. Přitom nemůžu říct, že byl byl zcela odtržený od hmotného světa, to určite ne, do práce chodí, na chodu domácnosti se také podílí (nesnáším výraz "pomáhá"), stará se o zahradu....ale něco se prostě změnilo. Zdá se mi nesmyslné bourat kvůli tomu dvacetileté manželství, přesto se cítím sama.

Upravil(a) kkkaterina (16. 10. 2009 18:08)

kkkaterina napsal(a):

Já, holky, vůbec nepochybuju o tom, že mě můj manžel miluje. Nedávno mi řekl, že si mě nikdo nikdy nebude vážit tak jak on. Já se jenom neumím vyrovnat s tím, že ho "nebaví" normální život, nevím jak bych to jinak vyjádřila. To, že nejdem do kina, do divadla, nejezdíme na kole, nepovídáme si jenom tak...o běžných věcech života...když se mnou o něčem mluví, tak pouze o tom, co četl, o svých duchovních zážitcích...já to nijak nezlehčuju, uvědomuju si, že ho to naplňuje, překvapuje...vždycky byl takový materialista. On je velmi laskavý člověk, ale poznám, že se do naší předtím "obvyklé zábavy " nutí pouze kvůli mně. Já fakt nevím, někdy mám pocit, jako kdyby ten původní člověk umřel a na jeho místě je někdo jiný. Přitom nemůžu říct, že byl byl zcela odtržený od hmotného světa, to určite ne, do práce chodí, na chodu domácnosti se také podílí (nesnáším výraz "pomáhá"), stará se o zahradu....ale něco se prostě změnilo. Zdá se mi nesmyslné bourat kvůli tomu dvacetileté manželství, přesto se cítím sama.

mno...čtu...a mám dojemm, že mluvíš o mém ctěném choti...leč ten neoplývá duchovními zážitky...těžký materialista...a na cestě jsem tak unavená, že posečkání se prodloužilo do nekonečného čekání až nezájmu....