|
29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Sakura napsal(a):
Heleno, vzdyt jsem preci uz napsala, ze jsem se s tou situaci smirila. Vic proto uz udelat nemuzu. Ziju uz svuj zivot, on svuj. Letos mi zemrela maminka, otec nema zajem, beru se tedy jako sirotka. Odpustit mu nikdy ale nebudu schopna, ver mi, ze jeho duvod znam (je to jeho nova zena, ktera ho chtela jen pro sebe) a vubec, i kdyby jeho duvod pro to odkopnout dite byl velice zavazny, to se preci nedela, ne? Vykaslat se na dite. I takovi rodice krom meho otce ale jsou, to vim. Viz vcera nalezena novorozena holcicka u kostela v Praze.
nejsi se situací smířená, kdybys byla, bylo by ti to naprosto jedno.tahle věta totiž mluví o tom že jsi ublížená. ano, máš na to právo, ale komu ten tvůj pocit bolesti pomůže?
a věř mi, že tohle tě ovlivnuje i v jiných vztazícha to hodně.
Není tady
Sakura napsal(a):
Heleno, vzdyt jsem preci uz napsala, ze jsem se s tou situaci smirila. Vic proto uz udelat nemuzu. Ziju uz svuj zivot, on svuj. Letos mi zemrela maminka, otec nema zajem, beru se tedy jako sirotka. Odpustit mu nikdy ale nebudu schopna, ver mi, ze jeho duvod znam (je to jeho nova zena, ktera ho chtela jen pro sebe) a vubec, i kdyby jeho duvod pro to odkopnout dite byl velice zavazny, to se preci nedela, ne? Vykaslat se na dite. I takovi rodice krom meho otce ale jsou, to vim. Viz vcera nalezena novorozena holcicka u kostela v Praze.
nejsi sirotek
Není tady
Sakura napsal(a):
Agewo, asi jsem tu jedina divna, ale ja uplne odpustit nedokazu, se situaci jsem uz smirena. Me neopustil manzel, ale jak jsem tu uz psala, opustil me otec, a to az v dospelosti. Odkopl me, nema zajem. Ma novou rodinu. V detstvi jsme spolu vychazeli, i kdyz s nami nezil. Dlouho me to mrzelo, trapila jsem se tim, vycitala jsem to sobe i jemu, jak to dopadlo. Pak mi vychladla hlava a prestala jsem se tim trapit. Ale neodpustim mu nikdy. Pokud ho nekdy na ulici potkam, vyhnu se mu a nebudu s nim mluvit. Jsou proste veci, ktere se nedelaji a nezaslouzi si odpustit. A myslim, ze on ani o to nestoji. Kdyz jsem mu poslala fotky maleho, kdyz se narodil, vubec mi neodepsal...
Rekni Sakuro,
zije se Ti dobre s tim pocitem ze mu nikdy neodpustis? Myslis ze se Ti bude dobre spat a ze Ti to do zivota prinese klid? 
Ze Ti to prinese skutecne vnitrni vyrovnani v pripade ze ho potkas a odvratis se od nej?
Obavam se a verim ze v zadnem pripade ne.
Není tady
Chápu dobře, že tě otec opustil v tvé dospělosti? Nebo již jako dítě¨?
Není tady
opustil me otec, a to az v dospelosti. Odkopl me, nema zajem... V detstvi jsme spolu vychazeli, i kdyz s nami nezil...
i kdyby jeho duvod pro to odkopnout dite byl velice zavazny, to se preci nedela, ne? Vykaslat se na dite. I takovi rodice krom meho otce ale jsou, to vim. Viz vcera nalezena novorozena holcicka u kostela v Praze.
Sakuro, otec tě "opustil" až tehdy, kdy mohl mít jistotu, že se o sebe umíš postarat. Do té doby jste vycházeli, možná i proto, že jsi byla dítě, které nechtěl trápit - třeba by to udělal dřív, kdyby tuhle zábranu neměl.
A s tou holčičkou porovnáváš dvě rozdílné věci - miminko je bezmocné.
Není tady
Nevím co se stalo. A chápu tě, že neshody i s dospělými rodiči jsou nepříjemné a nikomu na klidu nepřidají. Mrzí to. Bohužel jsou chvíle, kdy nemáme na výběr a musíme se opravdu postavit na vlastní nohy, i když na věci mají rodiče kolikrát jiný názor.
Mám známou. Je jí 32 let. Frustrovaná, ve depresích, sama. Neustále i v těchto letech se snaží zavděčit otci, který na ní klade neskutečně vysoké nároky. Ona se neustále honí za tím, aby si jí všiml, pochválil. On bere kritiku ve stylu " můžeš být ještě lepší" jako hnací motor. Já si myslím, že je to cesta do pekel. Neustále rozebírá to, jak se otci zavděčit. Já jí neustále opakuji, že je dost velká na to, aby žila svůj život i bez zavděčení otci, jelikož toho se už asi nikdy nedočká.
Má dvě možnosti. Brát ho takový jaký je, nechtět po něm slyšet jeho názor. Nebo ho konečně totálně odstřihnout. Protože výsledek je stále stejný. Dobrovolně si kazí SVUJ život.
Není tady
já žila dětství v přesvědčení, že musím být "nějaká divná", protože jak si jinak vysvětlit, že moje matka miluje mojí o 2roky mladší sestru a ke mě je v lepším připadě psí čumák. v dospělosti jsem zjistila důvod.........měla mě , co by svobodná, silně věřící žena s ženatým mužem a dávalami podvědomě za vinu, že kvůli mě si zkazila život.
myslela jsem si, že jsem se s tím smířila, i s tím, že to samé přenáší na svá vnoučata.
nesmířila, neodpustila , pořád jsem s tím bojovala, chcíli klid, pak zas sebelítost a pak vztek a pořád dokola.
pak jsem byla konstelaci, kde jsem to konečně "pustila", osvobodila se a odpustila.to byla uleva!!
Není tady
Musím přiznat, že mě se nejhůře odpouští sama sobě. Když už si myslím, že jsem dál, zase se mi v palici vzadu ozve občas permoník "stejně si to mohla udělat ještě líp, jinak..." 
Není tady
Sakuro,
myslím, že jednou otci odpustíš a uděláš to moc ráda.
Pro něj i pro sebe. Hlavně pro sebe 
Bohužel budeš k tomu muset nejprve získat JEHO zkušenost a to bude nejspíš hodně bolet.
Není tady
A myslíte, že se dá odpustit i otci, který už nežije?Už jsem si i párkrát myslela, že jsem odpustila, spíš to bylo mé přání, abych odpustila.Ale nějak mě to nejde mu odpustit. Už na něj nemyslím,nevzpomínám.Dnes jsem si vzpomněla až po přečtení příspěvků. Nemám žádné hezké vzpomínky.A to se říká, že časem člověk na to zlé zapomene a pamatuje si už jen to hezké. Nemůžu si na nic hezkého, co se týká mého otce vzpomenout. Měla jsem o něm zlé sny i po tom,co zemřel. Zemřel opuštěný a nemocný v bolestech.Po jeho smrti jsem si říkala,že jak žil, tak i zemřel.Sice byl otec dětí, ale žádné s ním v jeho nemoci nebylo.Že by tohle byly ty boží mlýny?Že se mu vrátilo to, co rozdával?Ale proč i přez to, že mu asi nikdy neodpustím, tak je mě ho líto, že takhle trpěl a stydím se někdy sama za sebe, že jsem mu to i mockrát přála.Chtěla jsem, aby zažil stejný strach a bolest,kterou rozdával svým blízkým.Ale cítím se za tyto myšlenky špatně.A když si někdy řeknu, že bych mohla přinést kytku na hrob, díky němu jsem tady na světě, protože mě splodil, za tohle mu můžu být vděčná, nikdy to neudělám.Nemůžu, prostě mám strach. Mám z něj strach i když už nežije. Těžce se to popisuje a ještě hůře vysvětluje. Ale je ve mě něco, co mi říká, pozor, může ti ještě ublížit.
Některé věci se asi nedají odpustit.Dají se zapomenout,ale ne odpustit.Já to zatím neumím.
Není tady
sisina napsal(a):
A myslíte, že se dá odpustit i otci, který už nežije?Už jsem si i párkrát myslela, že jsem odpustila, spíš to bylo mé přání, abych odpustila.Ale nějak mě to nejde mu odpustit. Už na něj nemyslím,nevzpomínám.Dnes jsem si vzpomněla až po přečtení příspěvků. Nemám žádné hezké vzpomínky.A to se říká, že časem člověk na to zlé zapomene a pamatuje si už jen to hezké. Nemůžu si na nic hezkého, co se týká mého otce vzpomenout. Měla jsem o něm zlé sny i po tom,co zemřel. Zemřel opuštěný a nemocný v bolestech.Po jeho smrti jsem si říkala,že jak žil, tak i zemřel.Sice byl otec dětí, ale žádné s ním v jeho nemoci nebylo.Že by tohle byly ty boží mlýny?Že se mu vrátilo to, co rozdával?Ale proč i přez to, že mu asi nikdy neodpustím, tak je mě ho líto, že takhle trpěl a stydím se někdy sama za sebe, že jsem mu to i mockrát přála.Chtěla jsem, aby zažil stejný strach a bolest,kterou rozdával svým blízkým.Ale cítím se za tyto myšlenky špatně.A když si někdy řeknu, že bych mohla přinést kytku na hrob, díky němu jsem tady na světě, protože mě splodil, za tohle mu můžu být vděčná, nikdy to neudělám.Nemůžu, prostě mám strach. Mám z něj strach i když už nežije. Těžce se to popisuje a ještě hůře vysvětluje. Ale je ve mě něco, co mi říká, pozor, může ti ještě ublížit.
Některé věci se asi nedají odpustit.Dají se zapomenout,ale ne odpustit.Já to zatím neumím.
Vidíš a já si zase myslím, že zapomenout se nedá, ale odpustit ano ...protože pokud něco neodpustím tak jak zapomenu ? To nejde podle mě. A na druhou starnu proč zapomínat na něco, co jsem doopravdy vnitřně odpustila a jsem s tím srovnaná ? Není to potřeba.
Není tady
sisino 
Tvé dnešní psaní ve mně hluboce zarezonovalo. Zatím nevím, proč.
sisino,
lze to. A čím dřív se do toho pustíš, tím dřív zmizí strach, který kolem tebe obchází.
Nemůže ti ublížit nic, co si s láskou zpracuješ.
Není tady
S tím zapomenout jsem myslela, že jsem si vzpomněla na nějaké okamžiky z dětství až jsem měla své vlastní děti. Prostě jsem něco vytěsnila z hlavy a po letech se mě to ukázalo jako vzpomínka.Ale bohužel to nebyla většinou pěkná vzpomínka.Uvědomila jsem si, že jsem něco zažila a až nyní si na to vzpomínám.
Mám z dětství takovou příhodu: jednou jsem byla s otcem asi v 9ti letech v obchodě a ukradla jsem tam poštovní známky asi za 2kč. prodavačka mě neviděla, ale viděl mě otec a nic na to neřekl. Nechal mě to ukrást.Pak po cestě domů, mě řekl, že to zaplatil, ale věděla jsem, že to nezaplatil.Večer až přišla maminka z práce jí začal vyčítat, jak mě špatně vychovala, že jsem díky ní zlodějka a že je to matčina vina. Já jsem se tak strašně styděla a velmi mě to trápilo,ale ne kvůli mě, měla jsem pocit, že můžu za tuto situaci, kdy kvůli mě byl otec na mámu ošklivý. Mamka mě druhý den ráno dala za tu krádež trest, zakázala mě jet se třídou na školní výlet.Od té doby jsem měla výčitky svědomí vůči mamce snad do svých 30ti let.Slovo krádež nebo zlodějka ve mě ty roky vyvolávaly velmi nepříjemné pocity.Od toho dne jsem další ročníky ve škole na výlety nejezdila,styděla jsem se přijít domů a říct mamce, že se jede ze školy na výlet, aby si nevzpomněla náhodou na to, že jsem tehdy kradla.Nyní, když tohle tady píšu, tak mě hoří tváře jako kdyby to bylo dnes.
A asi v mých 31 letech jsem se mamky ptala, jestli si na to pamatuje, tak mě řekla, že vůbec neví, že se to stalo. Já se tím roky trápím, pro mě to bylo velké trauma a mamka si to nepamatuje. Jo a ty známky, které jsem tak chtěla, že jsem je šlohla, jsem schovala na půdě a nikdy jsem je nerozbalila.Když otec zemřel, byla jsem se tam podívat a nenašla jsem je.Tohle je ta z lepších vzpomínek, které mám na své dětství.
Není tady
Pandorraa napsal(a):
sisino,
lze to. A čím dřív se do toho pustíš, tím dřív zmizí strach, který kolem tebe obchází.
Nemůže ti ublížit nic, co si s láskou zpracuješ.
No nevím, mám už dost let na to, abych to kdyby to šlo zvládla. Někdy když jdu po ulici, tak najednou mám pocit, že vidím otce. Stalo se mě to vícekrát, jde proti mě člověk, který jako by mu z oka vypadl. A ten pocit, který mě projede tělem, nepřeji nikomu.Nemám strach z toho, že vidím mrtvého, ale strach z okamžiku, kdy mě napadne, ON ŽIJE.
Není tady
sisina napsal(a):
Pandorraa napsal(a):
sisino,
lze to. A čím dřív se do toho pustíš, tím dřív zmizí strach, který kolem tebe obchází.
Nemůže ti ublížit nic, co si s láskou zpracuješ.No nevím, mám už dost let na to, abych to kdyby to šlo zvládla. Někdy když jdu po ulici, tak najednou mám pocit, že vidím otce. Stalo se mě to vícekrát, jde proti mě člověk, který jako by mu z oka vypadl. A ten pocit, který mě projede tělem, nepřeji nikomu.Nemám strach z toho, že vidím mrtvého, ale strach z okamžiku, kdy mě napadne, ON ŽIJE.
Je jedno, kolik ti je. Opravdu to jde.
Není tady
Amriana napsala: Vidíš a já si zase myslím, že zapomenout se nedá, ale odpustit ano ...protože pokud něco neodpustím tak jak zapomenu ? To nejde podle mě. A na druhou starnu proč zapomínat na něco, co jsem doopravdy vnitřně odpustila a jsem s tím srovnaná ? Není to potřeba.
--------------------------------------------------------------------------------
Tak na to musím reagovat.Víš Amri, já si myslím, že zapomenout se někdy dokonce musí, jinak by to asi někdy některé děti ve zdraví nedotahly do dospělosti. Určitě a jistě vím, že jsem moc věcí zapomněla.Proč jinak bych si ze svého dětství pamatovala tak strašně málo zážitků. Většina mých vzpomínek je až tak na dobu,kdy mě bylo 10let. Sestra si toho pamatuje o trochu více, ale ne o moc. O věcech,které nás konkrétně se sourozenci děsí nikdy nemluvíme a přesto nás to spojuje a držíme při sobě.Víme své i když nevyřčené. Miluji svou sestru, bratry, k mamce mám složitější vztah.Miluji ji, do 18ti jsem byla na ní citově velmi závislá, ale mám od děctví pocit, že si její lásku musím nějak zasloužit a nevím jak.Vždy jsem měla pocit, že měla mé sourozence radši než mě, ale sestra si to třeba nemyslí.Žárlila jsem na své sourozence ale vždy jsem je chránila a pomáhala jim a to je i tak v současnosti.S láskou nemůžu zpracovat, jak píše Pan nikoho jako je můj otec. S láskou spojuji mé sourozence, mamku, manžela, děti, tchýni.Těm odpustím asi vše.Muži jsem také odpustila i nevěru.Mám někdy takové myšlenky, že když ty Boží mlýny tak melou, proč tohle umlely mě? Asi jsem někomu velmi ublížila, ale kdy? Když jsem se narodila nebo chodila do školky?To mě rozum nebere.
Upravil(a) sisina (16. 10. 2009 22:18)
Není tady
majkafa napsal(a):
sisino
Asi ten můj strašný pocit,/ustrašeného a přitom naštvaného děcka/ který jsem měla, když jsem to psala.
Není tady
sisino, já ten pocit znám.
majkafa napsal(a):
sisino, já ten pocit znám.
Někdy je pro mě velmi těžké být manželka, matka a kamarádka, když se cítím jako malé dítě, které čeká na pohlazení a pochvalu.A nedostává se mu to i když se moc snaží. Mám tyto pocity velmi často.Když jsem zjistila, že M má milenku,tak jsem se zhroutila a čím jsem byla já něšťastnější, tím byl na mě M nepříjemnější a jeho slečna pevnější v kramflecích.Tak jsem se vzchopila a najednou se vše začalo měnit.A zoufalkou se stala slečna. Ale celou dobu jsem cítila, že se chci radši někde schovat,schoulit, přitulit,být pohlazena a milována. Myslím si, že těmto pocitům můj M nerozumí.Jsem tak slabá a všichni si myslí, jak jsem silná. Jen jsem se to naučila nějak zvládat a čekat, že to časem nebude tak bolavé. Tak moc toužím po tom, aby mě někdo chránil od toho světa venku, ale nikdo tu takový pro mě není.Dřív jsem myslela, že ten ochránce je má mamka, ale ta neuměla chránit aani sama sebe, natož nás.Asi mám pocity jako malé dítě,ale jsem taková celý svůj život a asi to už nezměním. Mám stále strach, ale většinou ani nevím z čeho.
Upravil(a) sisina (16. 10. 2009 22:41)
Není tady
Schovat se. Vysokému muži v náruči. Do bezpečí. Mé vnitřní dítě po tom taky moc toužívalo. I teď ještě někdy. Pak ho objímám, říkám mu, že jsem tu, že není čeho se bát.
Jsem pevná. Pro sebe. I pro mé děti. Aby se mi mohly schoulit v náručí, když je svět někdy nehladí. Když samy sebe někdy nedokážou pohladit.
Ale někdy nevím, co bych měla udělat, když přijdou a potřebují mě. Stále se učím.
Možná - nechat se vést srdcem?
sisino, jako bys mluvila o mně, některé tvé pocity. Ale já se nedokázala vzchopit, když do našeho života vstoupila milenka. A on odešel k ní.
Tak si sním o tom svém Muži. A realita je taková, že tady asi takový muž není.
Sisino, tak to jsme dve, kdo nedokaze odpustit...nemyslim na otce denodenne, ale nekde to ve me je, ten pocit krivdy. Tady holky mi vtloukaji do hlavy, ze lze odpustit atd., ale asi nechapou, co to je byt odkopnuta ci ublizena rodicem, ktery kdyby fungoval normalne, svoje dite by miloval a kdyby mohl, dychal pro nej. Bohuzel takovi nasi otcove nebyli. Otec ma ted s novou zenou dalsi dceru, mozna vic deti, nevim, s otcem nejsem uz radu let v kontaktu. Zajimalo by me, zda-li k ni(m) take bude jednou takovy, jako ke mne. Osklive se ke mne choval i behem meho dospivani. Take nemam na otce pekne vzpominky a ty hezke postupne nenavratne mizi...
Není tady
helena napsal(a):
Jsou proste veci, ktere se nedelaji a nezaslouzi si odpustit. A myslim, ze on ani o to nestoji.
Tady nejde o to, jestli ON o tvé odpuštění stojí nebo ne. Ani se o něm nemusí dozvědět. Odpustit, nebo se s jeho chováním aspoň srovnat bys měla kvůli sobě. Že se něco nedělá je tvůj pohled - možná by ses divila, kdyby ses jednou dozvěděla jeho skutečné důvody...
Heleno, jake muze mit muj otec dobre duvody k opusteni sveho ditete a naprosty nezajem vuci nemu??? Jinak ja ty duvody znam moc dobre, o to vic to boli.
Srovnana s tim uz jsem, jinak bych asi musela pozadat o pomoc psychologa.
Není tady
Sakuro, jaké měl tvůj otec důvody, že o tebe nemá zájem? je bezcitný, dává city jinam?
Není tady
Docela dobrá pomoc je říct si: Dělali, jak nejlíp uměli. Líp to prostě neuměli.
Nëmůžeme vědět, co všechno, jaké vlivy, zážitky a podobně formovaly ty lidi, s čím se vyrovnávají. A ani to vědět nepotřebujeme, stačí se smířit s výše uvedeným : Líp to neuměli (a neumějí). Také my máme v tuhle chvíli svoje hranice, svá omezení a líp konat neumíme, i když z pohledu jiných by to šlo.
Sakuro, ty už jsi přece dospělá, už nepotřebuješ, aby tě otec ochraňoval a bránil. Přesto se pořád citíš jako opuštěné dítě? Jak bys chtěla, aby se teď a tady k tobě choval? Aby například opustil novou paní, se kterou je třeba rád ( a která ho podle tebe ovlivňuje a chce mít jen pro sebe)? Byl by šťastnější? A ty? Teda doufám, že si tvůj příběh nepletu.
Upravil(a) Daphné (17. 10. 2009 10:08)
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.
