Sakura napsal(a):

Pandorro, promiň, ale asi jsi šťastný člověk a nikdy ti nikdo v životě opravdu hodně neublížil. Mně ublížil, a to docela dost a v dost těžké chvíli (smrt blízké osoby). Dostala jsem dost ťafku a s těmi jistými osobami se už nikdy nechci vidět. Jenom čas ukáže, jestli jim dokážu někdy odpustit. Já sama bych jim ale nikdy neublížila či se nehodlám mstít. A myslím, že doufat, že si ty zlé osoby někdy nabijí svojí zlobou a nenávistí čumák není nic trestného. Jen jim přeju, aby si nabily čumec, aby se jim to vrátilo a staly se lepšími a přestaly ubližovat okolo.

Sakuro,
ale já přece vůbec neočekávám, že hned pochopíš, co jsem vlastně napsala.
Já dokonce neočekávám ani to, že to vůbec někdy pochopíš.
A nemá to vůbec nic společného a tvou inteligencí, která může být klidně mnohem větší než je ta moje, bez ironie.
Neočekávám nic, jen jsem napsala svůj názor na věc.
Jak ho zpracuješ, to je přece na tobě.

Nu a na téhle planetě není nidko, komu by nebylo nějak ublíženo.
Zajímavé je, že právě lidé, kteří dostali od těch ostatních, potažmo od života "nafackováno" nejvíce, jsou ve velké většině ti nejvyrovnanější, nejusměvavější, s největší pokorou v sobě.
Proč tomu tak asi je, co myslíš?

Já věřím, že se mi všechno dobrý anebo špatný, co v životě udělám anebo neudělám.. vrátí třikrát.. a sobecky (anebo nesobecky ? )   to přeji i ostatním   ... s tímto vědomím se mi žije tak nějak lehčeji ..

Upravil(a) sedimnakonari (14. 10. 2009 19:17)

Tercila napsal(a):

Nharte: Vlohy k pokoře neexistují...

No když si to myslíš, nebudu Ti odporovat.


Nharte: a já bych určitě netvrdila, že někdo není schopen vývoje-

A tohle ale nejsou moje slova. Samozřejmě že každý je schopen vývoje, ale přesto tvrdím, že něco člověku "dáno" je a něco není. Kdyby to tak nebylo, stáli bychom všichni v jedné lajně. A to tedy zdaleka nestojíme.

Ad vlohy. Tak nekonečná debata vrozené- získané se vede už od antiky a moudřejší jsme v tomto směru jenom lehce. Vlohy- dispozice se teď spíš vnímají jako potence, ne jako danosti a to i u takových "jednoduchý" záležitostí jako je třeba hudební sluch. U metakognitivních záležitostí typu pokory, sebereflexe apod. - tam je ke vloze skutečně daleko. A to je debata už hodně vzdálená tématu. Zatím nám nezbývá než  se spolehnout na svůj filosofický či životní - zcela subjektivní- postoj.

K tomu, že nestojíme v jedné lince- to je právě ten zakopaný pes:D. Já myslím, že právěže stojíme- jeden vedle druhýho.  Možná je na světě pár tisíc lidí, kteří se skutečně kvalitativně vymykají (ve schopnosti myslet např.), ale těch je skutečně maloučko.

Nharte napsal(a):

K tomu, že nestojíme v jedné lince- to je právě ten zakopaný pes:D. Já myslím, že právěže stojíme- jeden vedle druhýho.  Možná je na světě pár tisíc lidí, kteří se skutečně kvalitativně vymykají (ve schopnosti myslet např.), ale těch je skutečně maloučko.

Nharte, já to vidím tak, že na počátku stojíme, akorát že tam někdo jak zajíček ve své jamce trčí už moc dlouho, jiný už se dávno pohnul, další se zase pořád vrací na začátek... a tááák

Sakuro a co jiného jí v takové situaci vlastně zvude? Když bude planě bojovat, vyčerpá se a nebude zvládat život. Odpustit a jít dál, neznamená mávnout rukou, ale srovnat emoce tak, aby rozum věděl, ajký krok dál podnikne a jaký ne a také jakým způsobem tu kárku dál potáhne.

Může popudit děti proti manželovi, tomu hnusákovi co jí ublížil a nebo taky může dětem říct, že si s tátou už nerozumnějí a nebudou spolu a i když to bude ted mezi nimi ošklivé, stále je, jako svoje děti, mají rádi...

hm sice s křížkem po funuse, ale mazat to už nebudu

Upravil(a) PavlaH (14. 10. 2009 21:57)

Ani v tomto nemáš pravdu. Není to stejné, je to úplně jiný pojem. Ta slovo mají jiný obsah. A i jiný výsledek v praxi. Ale to je skutečně na poměrně podrobnou odbornou debatu mimo téma.

Např. pokud se jako rodič dítěte vztahuješ k jeho inteligenci jako k danosti, nebo jako k potenci- může to mít zásadně jiný výsledek.

Upravil(a) Nharte (14. 10. 2009 23:31)

Pandorro, myslíš to tedy tak, že je špatné přát zlému člověku něco zlého? Přát mu, aby sám poznal zlé (a třeba aby si to zlé způsobil sám sobě)? Jsme sice na tématu o nevěře, ale dám ti jiný příklad. Sedíš v soudní síni, o kousek dál sedí v poutech člověk, který brutálně znásilnil a zabil tvoje milované a jediné dítě. Dokážeš mu odpustit? Nebudeš mu přát nic zlého, nebudeš si pro něho přát odplatu? Nebo pokorně přijmeš jen trest, který mu udělí soud? Já tedy nevím, ale pocity nenávisti, touhy po pomstě, touhy po tom, aby se člověku, který ublížil, stalo to samé, jsou velice lidské a v prvních okamžicích se jim jen těžko dá ubránit. Samozřejmě nejlepší je mít chladnou hlavu, ale to přijde až později. Vyléčí to čas, a to podle mě platí i v případě původní tazatelky.

Sakuro a co jiného jí v takové situaci vlastně zvude? Když bude planě bojovat, vyčerpá se a nebude zvládat život. Odpustit a jít dál, neznamená mávnout rukou, ale srovnat emoce tak, aby rozum věděl, ajký krok dál podnikne a jaký ne a také jakým způsobem tu kárku dál potáhne.

Může popudit děti proti manželovi, tomu hnusákovi co jí ublížil a nebo taky může dětem říct, že si s tátou už nerozumnějí a nebudou spolu a i když to bude ted mezi nimi ošklivé, stále je, jako svoje děti, mají rádi...
Citát Pavly H.

Mě se to vrací proto, že jsme byli s ex 35 let, vybudovali hlavně mou zásluhou firmu, léta měli velký dluhy a teď ho denně vidím v práci a on si užívá plody mojí dvacetiletý dřiny s mladou milenkou. Firma nás všechny živí,i dětem pomáháme , a protože nám je už skoro šedesát, nemáme kam odejít. Nejhorší je asi to, že jsem relativně stará a neumím znovu začít v jiné práci ani v jiném bytě. Všechno máme provázaný. A když se ožení, nakonec budou mít naše děti firmu s milenkou a mě milenka vystěhuje. Děkuju za spoustu moudrých a laskavých názorů, opravdu si je budu číst a učit se z nich.

Sakuro,
vždyť ty sis sama v podstatě odpověděla.
Ty znáš řešení a že je to těžké? Ano, je.
Víš, já jsem typický válečník. A tady se pohybuje dost lidí, které bych mohla "zabít", zadupat, zdepatat, znemožnit, psychicky rozložit....
Možná ještě před rokem dvěma bych to s přehledem udělala. Dneska zjjišťuji, že mi to nestojí za to. K ničemu mi to není. A pak taky mám vlastních starostí dost, vlastních témat k řešení tolik, že už nemám čas ani chuť posuzovat, kdo je zlý a kdo je dobrý člověk. Jen tak, že "vychovám" sama sebe, mohu "vychovávat" a volat k zodpovědnosti i ostatní
A zda je někdo chápavý či natvrdlý, to už příliš neřeším Taky mi to nepřísluší soudit, mohu to jen konstatovat.

Pochopitelně jsou stále věci, které mne dovedou nadzvednout ze židle, ale je jich stále míň a míň.
Já jsem totiž přesvědčená, že život - vesmír - bůh - Franta - nazvi si to, jak chceš, všem měří spravedlvě a že všechno se vždy vrátí tam, odkud to bylo vysláno... Není tedy potřeba, abych tomu pomáhala jinak, než tak, že "srovnám" sma sebe. Protože to je můj úkol. A pochopitelně s tím mohu pomoci i těm, kteří o moje zkušenosti stojí.
A to taky dělám. To taky stále "prodávám" - ha ha, musím se té blbosti, která tohle vymyslela a použila smát. A to mohu, je to lepší, než se po ní ohnat a snažit se ji zabít. Ona totiž hloupost a závist je nesmrtelná teta a ráda "přeskakuje" z člověka na člověka, tak proč si ji zbytečně k sobě přivolávat

Každý z nás má navybranou, zda v sobě bude živit nenávist, zlobu a touhu po pomstě a nebo bude v sobě hledat lásku.
Každý si může vybrat, zda ve svém životě půjde cestou Strachu a nebo cestou Lásky.
Že je sakra těžké tu druhou cestu najít a taky z ní nesejít, tak o tom žádná.
Je to těžké. Pro mne osobně zatím určitě.
Ale je to podle mne taky jediná cesta k tomu, abychom se tu navzájem nepobili a nevyhubili

Agewo, asi jsem tu jedina divna, ale ja uplne odpustit nedokazu, se situaci jsem uz smirena. Me neopustil manzel, ale jak jsem tu uz psala, opustil me otec, a to az v dospelosti. Odkopl me, nema zajem. Ma novou rodinu. V detstvi jsme spolu vychazeli, i kdyz s nami nezil. Dlouho me to mrzelo, trapila jsem se tim, vycitala jsem to sobe i jemu, jak to dopadlo. Pak mi vychladla hlava a prestala jsem se tim trapit. Ale neodpustim mu nikdy. Pokud ho nekdy na ulici potkam, vyhnu se mu a nebudu s nim mluvit. Jsou proste veci, ktere se nedelaji a nezaslouzi si odpustit. A myslim, ze on ani o to nestoji. Kdyz jsem mu poslala fotky maleho, kdyz se narodil, vubec mi neodepsal...

Jsou proste veci, ktere se nedelaji a nezaslouzi si odpustit. A myslim, ze on ani o to nestoji.
Tady nejde o to, jestli ON o tvé odpuštění stojí nebo ne. Ani se o něm nemusí dozvědět. Odpustit, nebo se s jeho chováním aspoň srovnat bys měla kvůli sobě. Že se něco nedělá je tvůj pohled - možná by ses divila, kdyby ses jednou dozvěděla jeho skutečné důvody...

Pandorraa napsal(a):

Holky a napadlo vás vůbec někdy, že boží mlýny melou i vaše vlastní "hříchy"? Tedy že vy teď, kdy se cítíte oklamané, podvedené, zavržené a ublížené, prostě jen dostáváte zpět to, co jste samy kdysi kdesi vyslaly......?
A ty "mlýny" vám to prostě jen přesně takhle "přemlely"?

Ano. Nenapadlo, já to prostě vím. To zlé, co se mi stalo, to byly prostě "jenom" boží mlýny. A tak se snažím žít tak, aby mě musely semlít co nejmíň. Někdy se to nedaří. Ale snažím se.
O to, aby domlely k jiným, se nestarám. Nic mi do toho není. Jsou to BOŽÍ mlýny.