zuzi777a napsal(a):

Jen počkej až sem Zklamča vletí! Ta ti to vytmaví mistře Yodo!
A KDO jsem ještě  já?   Už jsi na to kápnul? 

jestli kvůlivá tomu  zklamča vyletí, bude to čistě a jen její proublem. Mikeš se může v klidu řehtat před klem, nikoli jako mikeš ale jako kůň

zuzi777a napsal(a):

Mikeš napsal(a):

Pravda O své ženě jsem si taky svého času myslel, že nemá ani tuchy o tom, co je to e-mail...

Tak je to jasný- je to ona!!!! Všichni ty zdvojenci a ztrojenci...... 

Tak hele, moje žena není žádná rozhoďnožka, aby bylo jasno
A nebo je a já to nevím?

agewa napsal(a):

sisina napsal(a):

majkafa napsal(a):

sisino, já ten pocit znám.

Před chvílí jsem si přečetla své včerejší příspěvky a je mě z toho velmi teskno.Vše jsem si tak nechtěně připomněla.Jsem smutná a začínám se litovat.Tyto stavy nesnáším.Ani nevím, co mě včera tak vyprovokovalo, že jsem to vše napsala.Ale nic na tom nemění, že je to pravda.A ještě mám jednu věc, kterou nevím jak si mám odpustit sama sobě. Chtěla jsem jako malá otce zabít. Přemýšlela jsem o tom, jak ho píchnu nožem, když bude spát. ˇCekala jsem za to pochvalu, že se nám všem uleví a ještě budu pochválena.Velké štěstí je, že jsem to neudělala nebo se o to alespoŇ nepokusila. V tu dobu jsem myslela, že je to jedinné východisko jak z toho pekla ven. Myslela jsem, že je to na mě, nenapadlo mě, že to musí řešit mamka.Jen shoda okolností mě v tomto plánovaném činu zabránila.Bylo mě 10let a byla jsem dohnána vlastními rodiči k takovému uvažování.Nyní jako dospělá si uvědomuji, jaký život by mě teprve po tom čekal.NO hrůza domyslet.Jak odpustit něco takového? Kdybych měla čas a větší odvahu a to si myslím, že časem by to přišlo, tak jak bych si mohla odpustit takový čin?Když Vás dospělý dotlačí do takových myšlenek, zaslouží si odpuštění? Copak 10ti letá holčička má takhle uvažovat?Kdo za to může?A ta holčička jsem já,byla jsem to já a moje myšlenky.A věřím tomu, že kdyby se měl vrátit čas, tak bych se radši nechtěla narodit.Neodpustím.

mamince jsi odpustila?

Mamka byla oběť stejná jako my, ale přece dospělá.Řešila tuto situaci na můj vkus sice dlouho, ale nakonec ji vyřešila jak nejlépe uměla, aby to bylo pro nás děti lepší. Byla na to sama a nikdo ji nechtěl pomoci.Nakonec to dokázala a utekli jsme.Také nebylo dřív tak jednoduché sehnat někde bydlení s více dětma a utahnout to z jednoho platu,nebyly žádné útulky a nadace,charity.Několikrát jsme volali i VB a ti někdy ani nepřijeli..Nechápala jsem hlavně v pubertě, proč takhle dlouho čekala, než začala řešit..Byl v tom obyčejný, všude přítomný strach.Otec ji vyhrožoval zabitím, když ho opustí,a docela jsem i já těmto výhrůžkám věřila.Dokonce se zdálo několikrát, že se mu to i podařilo ji zabít, toho jsem byla svědkem vícekrát.Dnes už jsou jiné možnosti u domácího násilí. Odpouštěla jsem jí to dlouho, ale odpustila.Neměla to vůbec jednoduché.

majkafa napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

majkafa napsal(a):

Jen - přemýšlím nad tím, co to je, co nás nutí někdy (často) dělat zlé činy. I když apriori víme, že co děláme, dobré není.
Nezdravé ego? Nebo co to je? chjo. Někdy je život dost těžký.

Majko, já si myslím, že jsou to zkušenosti, které nás už v dětství naučí se bát.....
Nejčastěji posměchu, nepřijetí, odmítnutí......

Jo, tak o tomhle bych něco věděla. Něco dost. A nejen z dětství.

Ale asi mě to neomlouvá, viď?

Majko, vidím to stejně jako Axi: ty se nemáš komu za co omlouvat. Jdeš životem tak, jak nejlépe momentálně umíš. To skutečně není o omluvě, ale o pochopení.
Když člověk pochopí, umí zas o kousek líp, než dosud uměl

Mám známou, která opustila svoje dvouleté dítě. Prostě se odstěhovala a nechala ho manželovi a babičce.Táta byl tirák, tak ho babička sebou brala do práce. Vyrostl na vrátnici a v prádelně nemocnice, kde babička dělala.Potom měla máma chvíli hodně peněz a tím syna v pubertě uplácela. Syn se dostal do problémů, řešil to drogama a máma v tu ránu zase zmizela. Nezajímal ji. Dneska už je syn ženatý, dostal se z toho, má vlastního chlapečka a máma- babička zase vysvětluje, proč nemá na vnoučka čas. Přitom dřív dělala sanitárku a teď je v důchodu, takže žádná časově náročná činnost. Ale neznám ve svém okolí nikoho, kdo by byl se sebou spokojenější a šťastnější, než je tahle vykutálená máma babička. A syn? Ten se k tomu občas vrací,vyčítá, ale o svou mámu pořád velmi stojí.

amazonka2008 napsal(a):

Mám známou, která opustila svoje dvouleté dítě. Prostě se odstěhovala a nechala ho manželovi a babičce.Táta byl tirák, tak ho babička sebou brala do práce. Vyrostl na vrátnici a v prádelně nemocnice, kde babička dělala.Potom měla máma chvíli hodně peněz a tím syna v pubertě uplácela. Syn se dostal do problémů, řešil to drogama a máma v tu ránu zase zmizela. Nezajímal ji. Dneska už je syn ženatý, dostal se z toho, má vlastního chlapečka a máma- babička zase vysvětluje, proč nemá na vnoučka čas. Přitom dřív dělala sanitárku a teď je v důchodu, takže žádná časově náročná činnost. Ale neznám ve svém okolí nikoho, kdo by byl se sebou spokojenější a šťastnější, než je tahle vykutálená máma babička. A syn? Ten se k tomu občas vrací,vyčítá, ale o svou mámu pořád velmi stojí.

To je asi prirodzené, mama je mama, aj keď je to a kašle na dieťa. Ja naopak bohužiaľ pozorujem, že čím horšie sa matka k dieťaťu(deťom) psráv,a tm viac o jej lásku stoja a tým viac ju milujú. A často naopak matky zametajúce deťom cestičky, ktoré by za ne aj dýchali, sa nedočkajú nieže vďačnosti(ktorú hádam ani nečakajú), ale ani ohľadov.

Majko,
tak to "nevytáhne"
Je to podle mne o tom, přestat se bát - přestat poslouchat toho soudce uvnitř sebe, který tepe do tvého vnitřního dítěte: styď se, zase jsi to zvoralo, je to tvoje vina, nikdo tě nebude mít rád.... a taky přestat krmit toho vnitřního parazita, který zase říká: a já jim to všem ještě ukážu...

"Soudce" lže a "parazit" to ukáže tak leda tobě, nikoliv těm druhým, těm je to fuk....
Tohle je nebezpečná dvojka. Je s ní potřeba "vyběhnout" a nepposlouchat jí
A před moderními psychology na tohle už přišli třebas právě toltekové

amazonka2008 napsal(a):

Docela by mě zajímalo, jestli má někdo zkušenost, že když někdo někomu ublíží, lže, podvádí, opustí rodinu a děti, nechá je v bytový i finanční nouzi, jestli se to tomu člověku někdy vrátí. Myslíte, že jsou nějaký boží mlýny nebo maj tyhle bezcitný týpky naopak lehčí život? A jak to odpustit, aby se člověku ulevilo?  Jde to? Má někdo zkušenost?

pomáha strašné nadávanie a vymlátenie zlosti na všetkom okolo
niekto   sa to musí aj takto naučiť 

v skutočnosti má človek vtedy úplne iné starosti a chýba mu prítomnosť z nádychom budúcnosti
     
  odpustiť ?, niekomu to trvá roky, niekto neodpustí celý život a niekto odpustí hneď
  je jedno kto a ako, vždy máš preddispozíciu na horšie riešenie
  tie ťažšie bývajú šťastnejšie, ak sa to dá tak niekedy nazvať  ,  pokiaľ ich človek nezačne robiť na miestach a ľuďoch kde strácajú zmysel 
     
   nečítala som, čo písali predomnou, ale pripomenula mi táto téma jednu vec, rýchlo odpúšťam
treba vedieť kedy a akým spôsobom dať človeku najavo, že si mu odpustil

katafyge napsal(a):

amazonka2008 napsal(a):

Docela by mě zajímalo, jestli má někdo zkušenost, že když někdo někomu ublíží, lže, podvádí, opustí rodinu a děti, nechá je v bytový i finanční nouzi, jestli se to tomu člověku někdy vrátí. Myslíte, že jsou nějaký boží mlýny nebo maj tyhle bezcitný týpky naopak lehčí život? A jak to odpustit, aby se člověku ulevilo?  Jde to? Má někdo zkušenost?

pomáha strašné nadávanie a vymlátenie zlosti na všetkom okolo
niekto   sa to musí aj takto naučiť 

v skutočnosti má človek vtedy úplne iné starosti a chýba mu prítomnosť z nádychom budúcnosti
     
  odpustiť ?, niekomu to trvá roky, niekto neodpustí celý život a niekto odpustí hneď
  je jedno kto a ako, vždy máš preddispozíciu na horšie riešenie
  tie ťažšie bývajú šťastnejšie, ak sa to dá tak niekedy nazvať  ,  pokiaľ ich človek nezačne robiť na miestach a ľuďoch kde strácajú zmysel 
     
   nečítala som, čo písali predomnou, ale pripomenula mi táto téma jednu vec, rýchlo odpúšťam
treba vedieť kedy a akým spôsobom dať človeku najavo, že si mu odpustil

Já to ani snad nikomu nepovídám, jak a co odpouštím atd, to se prostě vsákne, já si to vyřeším a nezůstane ani ň.  . Snad nejbližší vyraz je ono "rozpuštění". A já na to většinou hned zapomenu(jako ostatně na všechno - stačí když najdu klíče, auto a trefím domů )
Nikdy jsem nepřemýšlela jak to komu dát najevo...a kdy..to běží hladce samo...

Wiki napsal(a):

Majkafo, ty kdybys možná byla jen sama sebou, úplně normální Maruška, taková jaká jsi, bez gest, bez masek, bez přebíhání ode zdi ke zdi, bez touhy milovat nebo nenávidět -( nic mezi tím), tak by tě to stálo méně úsilí a mohla bys konečně začít budovat své pevné základy ...na nichž bys pochopitelně stavěla dál.

Nepochybuju, že jsi uvnitř kvalitní člověk, jen ho už proboha pusť ven.
Vytáhneš se z toho sama. I ty ruce na pomoc tady najdeš...

Wiki,
naprostý souhlas

Axi si nebere servítky, říká věci tak, jak jsou.
A tak je vidí málokdo.
Málokdo totiž sám sobě nelže.
Ale to se taky časem změní

Pandorro, odněkud si vzpomínám, že toto - odpuštění a nespravedlnosti života - si Axi užil asi dost. Tipla bych si, že pochopení, porozumění a vyhodnocení nepřišlo hned, ale lety...Je poznat, že ví o čem píše. A neokecává.

A ze své zkušenosti zase vím, že co mě  zabolí,  to je přesný zásah. A přitom nikdo neví, jak mi ten úder  může dát. Zásah je třeba jen náhodný, jak v námořní bitvě. A nevyužít toho, že mi to nabídlo moji slabinu, je doslova hřích. Vrátit ránu jen tak, planně , jen abych někomu "ukázala" (a ve skutečnosti vlastně opravdu ukázala, že trefil),  je ztráta času. Ten druhý, ten co mi "úder" dal, ten to totiž ani nemusel myslet zle, vůbec mé slabiny ani nezná a mně tím prokázal  velkou službu, a to zdarma.

A nakonec je na nás, chceme-li prožít život ukřivděného nebo tvůrčího člověka. Litovat se nebo tvořit? Oběť - nebo tvůrce? Co nám prostě sedí lépe. Já si vybrala..vždyť je to jen na našem rozhodnutí.

Upravil(a) Wiki (19. 10. 2009 17:24)