A odpuštění...?
Já to mám vždycky na několik fází:
1. sebelítost, vztek
2. nenávist
3. smíření se se situací
4. odpuštění

Teď to tady hoklky někde psaly, to je takové to odpuštění ve smyslu, nezapomenu, ale už při vzpomínce nepíchne a nebolí.

Já se také přidávám Amazonko a doufám že boží mlýny opravdu melou a každý takový kdo ublíží si ten čumák namele! Nechci přát nic zlého,  ale nějakou tu facku životem si opravdu zaslouží!

Taky jsem právě v té době, kdy na tohle čekám že si můj manža namele!

Holky a napadlo vás vůbec někdy, že boží mlýny melou i vaše vlastní "hříchy"? Tedy že vy teď, kdy se cítíte oklamané, podvedené, zavržené a ublížené, prostě jen dostáváte zpět to, co jste samy kdysi kdesi vyslaly......?
A ty "mlýny" vám to prostě jen přesně takhle "přemlely"?

Ano, život to srovná. Melou a myslím že spravedlivě. Vypadá to nespravedlivě, ale není to tak.
Ale pozor !! melou všem! I těm, kteří teď právě prožívají nějakou nepohodu, to je také ono "meltí". Možná to rozpoutá diskuzi a hájení se..nicméně této spravedlnosti věřím.

Dřív jsem se různě přikláněla jestli to tak je, nebo není, ale dneska jsem si jista, že život to srovná sám. Raději se starat sám o sebe, hlídám své činy,  aby mi také nebylo "namleto"

Upravil(a) Wiki (14. 10. 2009 15:00)

No jo, pokud člověk  v současném životě "zlobí" a pak dostane ťafku - to jo, to si je člověk schopen "spárovat"  ... větší problém je, když  dostane ťafku a zaboha nemůže přijít za co.
To potom přijde na pořad dne heslo : v rámci reinkrarnace je ženská  chlap ve výkonu trestu     ( a možná i naopak .... kdo ví ? )

To s těma vlastníma hříchama fakt stojí za zamyšlení.Já určitě nejsem bez viny, asi jsem v minulosti spoustě lidí nevědomky nebo lehkomyslně ublížila, třeba svý první lásce, rodičům, svejm vlastním dětem  při rozvodovejch tahanicích taky, no tak jestli mě za to ty mlýny takhle semlely.............Ale když si to budu myslet, že je to takhle spravedlivý , tak se snad už nikdy nebudu schopná znovu radovat. A co odpuštění, uměly jste odpustit? Jak jste to udělaly? Vlastně v tomhle kontextu by člověk měl odpustit nejen tomu, kdo mu ublížil, ale především sám sobě.

Jo, Amazonko, to je moje řeč. Odpuštění sehrává obrovskou roli. Dle mého přesvědčení se tím také  pár litrů karmických hříchů vypustí..
Odpuštění je strašně důležité, přinaší obrovskou úlevu, osvobození..je to dobrá investice.

Wiki napsal(a):

Jo, Amazonko, to je moje řeč. Odpuštění sehrává obrovskou roli. Dle mého přesvědčení se tím také  pár litrů karmických hříchů vypustí..
Odpuštění je strašně důležité, přinaší obrovskou úlevu, osvobození..je to dobrá investice.

Nevím, jestli odpuštění je potřeba.
Pokud  se smířím s  chodem světa, s jeho zákonitostmi , nepotřebuju nikomu odpouštět.  Není co. Ani jinému, ani sama sobě.  Odpuštění jako akt ztrácí smysl. Nepotřebuji - li si v sobě "podržet"   ukřivděnost ( vím, že křivdy za mě řeší NĚKDO jiný, mocnější) , nemusím odpouštět.  To je moje  přesvědčení. 
Maximálně snad mohu  toužit po  odpuštění , pokud si nejsem jistá , že někomu  křivdím já.

Wiki napsal(a):

zuzi777a napsal(a):

amazonka2008 napsal(a):

To s těma vlastníma hříchama fakt stojí za zamyšlení.Já určitě nejsem bez viny, asi jsem v minulosti spoustě lidí nevědomky nebo lehkomyslně ublížila, třeba svý první lásce, rodičům, svejm vlastním dětem  při rozvodovejch tahanicích taky, no tak jestli mě za to ty mlýny takhle semlely.............Ale když si to budu myslet, že je to takhle spravedlivý , tak se snad už nikdy nebudu schopná znovu radovat. A co odpuštění, uměly jste odpustit? Jak jste to udělaly? Vlastně v tomhle kontextu by člověk měl odpustit nejen tomu, kdo mu ublížil, ale především sám sobě.

Ad vytučněné- Proč proboha?  Právě proto, že  pochopíš smysl- vědomě neubližovat se můžeš radovat.  Myslím, že nevědomky ublížil každý.  I vědomě. Jenže v okamžiku, kdy si uvědomíš ten "dopad" spravedlivé tlapy Osudu, si  dáš bacha .  A začneš zjišťovat , že i každá dobrá myšlenka se "vrací", každé dobré slovo, každá  radost  způsobená jiným z dobré vůle. Třeba zase jindy a jinak , než si myslíš , že potřebuješ. Teprve zpětně ti to začne docvakávat..
  Samozřejmě nelze použít  systém:  Teď převedu dědoucha přes přechod - ať se dědek cuká, že chtěl jinam, já dělám dobrý skutek!   

souhlas..
Zuzko, ty jsi jiná zuzi? asi jo...
Teď jsi mě překvapila..

To mě mrzí, že jsem tě překvapila... Jsem pořád stejná. Zarputilá ochránkyně čestnosti , nepřítel podvodů  a  "držitelka manžela na řetězu" ...  Věříš tomu? 

amazonka2008 napsal(a):

To s těma vlastníma hříchama fakt stojí za zamyšlení.Já určitě nejsem bez viny, asi jsem v minulosti spoustě lidí nevědomky nebo lehkomyslně ublížila, třeba svý první lásce, rodičům, svejm vlastním dětem  při rozvodovejch tahanicích taky, no tak jestli mě za to ty mlýny takhle semlely.............Ale když si to budu myslet, že je to takhle spravedlivý , tak se snad už nikdy nebudu schopná znovu radovat. A co odpuštění, uměly jste odpustit? Jak jste to udělaly? Vlastně v tomhle kontextu by člověk měl odpustit nejen tomu, kdo mu ublížil, ale především sám sobě.

BINGO
Především sám sobě To je totiž to nejtěžší.
A minulé životy do toho není potřeba ani tak zatahovat, protože chyby opakujeme stejně tak dlouho - ať už návazně po mnoho životů a nebo pořád v různých omněnách ve stávajícím živtě - dokud si je neuvědomíme a nenapravíme je.
Tohle funguje, ať věřím nebo nevěřím. Je to na mé víře zcela nezávislé - je to jeden ze zákonů přirody: co vyšleš, to se ti vrátí.

Osobně si myslím, že pokud člověk dokáže příjmout sám sebe, dokáže pak na sobě pracovat. Odpuštění je nezbytnou součástí jakéhokoliv posunu vpřed.
Když se naučí nesoudit sám sebe, nesoudí ani druhé a "život časem všechno srovná"

OZ napsal(a):

amazonka2008 napsal(a):

To s těma vlastníma hříchama fakt stojí za zamyšlení.Já určitě nejsem bez viny, asi jsem v minulosti spoustě lidí nevědomky nebo lehkomyslně ublížila, třeba svý první lásce, rodičům, svejm vlastním dětem  při rozvodovejch tahanicích taky, no tak jestli mě za to ty mlýny takhle semlely.............Ale když si to budu myslet, že je to takhle spravedlivý , tak se snad už nikdy nebudu schopná znovu radovat. A co odpuštění, uměly jste odpustit? Jak jste to udělaly?
Vlastně v tomhle kontextu by člověk měl odpustit nejen tomu, kdo mu ublížil, ale především sám sobě.

Tedy já mám tu zkušenost, že když se necítím se záležitostí "srovnaná" sama v sobě, ostatním odpustit neumím. Až potom, když se vypořádám sama se sebou. A pak už většinou nenajdu nic k "odpuštění".... Maximálně tak zjistím, že každej jsme jinej a jdeme jinou cestou....
Zatím jsem to tak měla - uvidíme, jak to dopadne s manželem

Ad vytučněné-
Když si zanalyzuješ "křivdu"domněle  spáchanou na tobě jako  nezávislý pozorovatel nepotřebuješ nikomu odpouštět, protože zjistíš, že není co.  Je to někdy ale fest těžké,  oprostit se od té "křivdy". Čím víc dostaneš pod kůži  spravedlivost "božích mlýnů" , tím jednodušeji budeš zpracovávat  křivdičky. Takže klidně můžeš i manželovi  blahosklonně mávat z okna v okamžiku,kdy by ho jiná dáma přetáhla železnou trubkou. Ty víš v tom okamžiku, že  je to tak správně pro TEBE. 

Sakura napsal(a):

Nedavno jsem mela velice spatnou zkusenost s rodinnymi prislusniky. Doufam, ze se jim to jednou vrati. To proveri az zivot, zatim jsme na zacatku...

DOUFÁŠ, že se jim to vrátí?

Nu.... a kola se budou točit dál.....