Lexaurin není antidepresivum, Lexaurin je vysoce návykový lék na uklidnění, který patří do řady benzodiazepinů.
Průšvih je v tom, že málokterý praktický lékař je natolik uvědomělý, že poučí pacienta o důsledcích jeho užívání a je natolik opatrný, aby Lexaurin, Neurol, Rivotril, Diazepam a podobně nepředepisoval pacientovi jako na běžícím pásu
Rozdíl mezi antidepresivy a benzodiazepiny je dost podstatný - antidepresiva mají pomalejší nástup účinku v rozmezí týdne až několika týdnů, kdy se v organismu postupně vytvoří "hladina" léčebné dávky, kterou pacient po dobu užívání léků "udržuje".  Nejsou v žádném případě návyková.
U benzodiazepinů je okamžitý nástup tlumivého účinku, jsou to v podstatě láky "na krátkou trať", protože jsou silně návykové. Abstinenční příznaky jsou příšerné a mohou dotyčného za určitých okolností přímo ohrozit na životě Od postižených jsem měla možnost slyšet, jak takový absťák po benzodiazepinech vypadá a můžu říct ... nechci vidět od takových léků ani krabičku

majkafa: já jsem bohužel slyšela i o lékařích a zdravotních sestrách, kteří se do závislosti konkrétně na benzodiazepinech sami dostali takovým fofrem, že ani nevěděli jak

majkafa napsal(a):

Nechápu, proč Rosamunda a Munďák berou tyto léky a neřeší, jestli betou tyto návykové a uklidňující. Probůh, Ros, vždyť jsi lékárnice, ty musíš vědět líp, než my laici, co to s člověkem dělá.

Hmm, nad tímhle jsem včera taky přemejšlel... stejně jako nad tím, že Ros tu dva dna nebyla a co se asi u nich děje...

Ahoj děfčata a kocouře, tak jsem tu zpět. To moje domlčení nebylo ani tak o síle jako o tom, že jsem si to vše musela nechat projít hlavou a navíc mi doma zlobí wifi, takže když jsem něco pracně napsala, tak jsem to zase nemohla odeslat.
K lékům: samozřejmě že neužíváme Lexaurin a podobná svinstva, bereme Citalec, Zoloft a Trittico a právě toho mi chyběly ty tablety.
Navíc jsem pak ještě zjistila, že si bez mého vědomí koupil za společné peníze externí HDD a ty dříve zmiňované hodinky nebyly od žádných spolupacientů, ale koupil si je, jak jsem předpokládala, z tržby, kterou jsem mu svěřila na odevzdání do banky. Tak jsem mu to pěkně všechno vysvětlila a graficky znázornila, že je to recidiva jak p*rase a chtěla jsem aby se o tom poradil s tou psychopložkou z léčebny. To odmítl, ale dohodli jsme se, že půjde za naší psycholožkou a sám říkal, že si to uvědomuje, že je to závislácké chování a že to už má za sebou, že už se rozhodl a že kdyby ještě něco takového se mělo dít, tak že hned sám pojede do léčebny. Moje psychopložka mi pak na včerejší skupině vysvětlila, že si to nemám tak brát, že je to normální, že hned zase zakopnou a že když se snaží, tak že by to chtělo tak týdenní nebo čtrnáctidenní rehospitalizaci, aby se utvrdil v nastoupeném směru. Zatím jsem se s ním dohodla, že si hned začal hledat novou práci a půjde se mnou k té naší psycholožce, tak uvidím, co z toho vyleze.
Mně osobně asi na tom nejvíc mrzí to, že jsem do toho dala tolik nadějí a teď se zase musím trmácet nějakou oklikou, že to nejde přímo, ale nakonec, když odezněl ten afekt, tak jsem si uvědomila, že mě to zase až tak nepřekvapilo, že jsem to spíš čekala, že bude potíž. Bohužel mi to ale silně připomnělo doby, kdy pil, protože princip toho jednání je stejný a mně hrozně ranilo, že mi připadá, že se toho v té léčebně zase až tak moc nenaučil a přišlo mi to jako vyhozený čas, kdy já se tady trápila a jemu to stejně moc nepomohlo. A navíc mně taky pěkně naštvalo to jeho dětské a dětinské chování, kdy si mylí, že když něco provede a pak to schová a zatluče, tak se na to nepřijde, že se zase staví do pozice dítěte a tak jsem mu řekla, že už mu maminku, pečovatelku ani generála Stalina dělat nebudu a ať kouká rozhodovat o sobě a svém životě konečně sám. Na to on začal hledat tu práci, tak doufám, že ho to nakopnutí ode mně posunulo správným směrem, ale taky jsem mu řekla, že ho věčně nakopávat nebudu, že taky čekám, že mi ten vztah něco dá a zatím teda nic. Tak jsme z toho oba nějací přešlí no a uvidíme jak se to bude vyvíjet dál.

Bohužel Ros, já jsem věděla, že léky ho nemůžou nechat v klidu. Vlastně "to" , co mu dá ten alkohol, mu dá i zvolený prášek(ky), a navíc není tak poznat (cítit).

Je to úplně stejná závislost.Léky jsou ještě horší - nejsou tolik a jednoznačně poznat.

Antidepresiva měl naordinované lékařem i při propuštění??

Ros, znovu ti říkám, že je nutné držet opratě VŠEHO - peněz, léků, lékarny (spoluvlstník, nespoluvlastník), organizace i jeho.
Teď se prostě podělit nemůžeš. nebo si nemůžeš dovolit to risknout.

Já tenkrát, po propuštění, kdybych měla přístup k lékům, tak jsem je použila, využila, zneužila taky. A to "Hnutí mozku"  , ať do klidu či příjemna mu způsobí strasně moc léků, bohužel jsem i to vyzkoušela. To ale asi ty víš sama nejlépe.

Ros, myslím na tebe, drž se.

.... že když něco provede a pak to schová a zatluče, tak se na to nepřijde, že se zase staví do pozice dítěte a tak jsem mu řekla, že už mu maminku, pečovatelku ani generála Stalina dělat nebudu a ať kouká rozhodovat o sobě a svém životě konečně sám. Na to on začal hledat tu práci, tak doufám, že ho to nakopnutí ode mně posunulo správným směrem, ale taky jsem mu řekla, že ho věčně nakopávat nebudu, že taky čekám, že mi ten vztah něco dá a zatím teda nic. .
Ros, máš neuvěřitelnou vnitřní sílu, strašně hezky jsi popsala co chceš a nechceš. Já bych Ti ještě poradila,stanov si pro sebe termín, do kdy jsi ochotna tento stav tolerovat. Potom by si mohla posunovat laťku očekávání do nekonečna. Život letí, budeš vysílena a možná zklamaná. Já bych dala do léta příštího roku. Termín,který může splnit a termín,který bude i pro Tebe závazný. Potom už hop nebo trop. Samozřejmě přeji,aby to vše dobře dopadlo!

Děfčata díky za podporu všem, i Tobě kocouře, páč jsi tu jediný chlapec momentálně. Já jsem původně stanovila sama v sobě termín tak 2 měsíce než se rozkouká a začne si shánět tu práci, ale ono se to rozkoukávání nějak zvrtlo v blbnutí, tak jsem musela zasáhnout. No a teď Munďák čeká, až mu příští týden napíšou, co ta místa, která si vybral, jestli jsou ještě volná nebo jestli ho mohou vzít a kupodivu začal zase tak trochu fungovat jako když se vrátil, trochu se mu vrací ta jiskra. Tak uvidím, co z toho bude. Samozřejmě že nebudu čekat věčně a pořád tu hranici posunovat, ale zatím jsem si čas ještě nestanovila, páč je to na mě ještě moc čerstvé a nevím jestli třeba po pohovoru s tou psycholožkou nezmění názor na tu rehospitalizaci. Počkám jak se to vyvine a pak si stanovím nějaký rozumný časový horizont. Ještě jednou díky všem za podporu

Ad Wiki: "nevyhrožuj" nebo se v MB najednou objevím a nechám Tě vyvolat rozhlasem: Hledá se Wiki!

Upravil(a) Rosamunda (23. 10. 2009 15:06)

Nojo holky, je to vyčerpávající, ale když si něco dělám sama (všechno), zodpovídám si sama(za všechno), a tak to mám taky všechno v pořádku....to je ale taky kus skutečnosti...a ne-li, tak můžu tlouc leda sama sebe..

Já trošku přeháním. Už jsem dokázala kus odpovědnosti přenechat partnerovi (normálnímu..jakože konzumentovi..), ale měla jsem s tím problém. Přesmyklo se mi to zase do extrému..ala Bond - "já sama".
A myslím, že to nebylo zhrovna sexy. No nic, už mi hrabe, mám dost po tomto týdnu...Ros, klidně vyhrožuj a pěkný víkend. Zvládneš to. Zvládneš VŠECHNO!.

Rosamundo, musíš především chránit sebe a děti. Abyste jednou nedejbože kvůli tvému manželovi a jeho závislostem nepřišli i o střechu nad hlavou. Už není čas ho chránit ani omlouvat, myslím, že šancí měl dost.

Blossom napsal(a):

Vladena napsal(a):

.... že když něco provede a pak to schová a zatluče, tak se na to nepřijde, že se zase staví do pozice dítěte a tak jsem mu řekla, že už mu maminku, pečovatelku ani generála Stalina dělat nebudu a ať kouká rozhodovat o sobě a svém životě konečně sám. Na to on začal hledat tu práci, tak doufám, že ho to nakopnutí ode mně posunulo správným směrem, ale taky jsem mu řekla, že ho věčně nakopávat nebudu, že taky čekám, že mi ten vztah něco dá a zatím teda nic. .
Ros, máš neuvěřitelnou vnitřní sílu, strašně hezky jsi popsala co chceš a nechceš. Já bych Ti ještě poradila,stanov si pro sebe termín, do kdy jsi ochotna tento stav tolerovat. Potom by si mohla posunovat laťku očekávání do nekonečna. Život letí, budeš vysílena a možná zklamaná. Já bych dala do léta příštího roku. Termín,který může splnit a termín,který bude i pro Tebe závazný. Potom už hop nebo trop. Samozřejmě přeji,aby to vše dobře dopadlo!

Ano, na takovémto stanovení termínu něco je. I když nevím, jakou dobuje "správné" zvolit - do léta se mi zdá tedy hóóóódně benevolentní...

Znám to na vlastní kůži: Člověka to tak šíleně otravuje, vysiluje  a deptá, dělat pečovatelku i hlídače zároveň a muset vše zařizovat a ohlídat (a to dokonce ohlídat  i před vlastním manželem!!) sama.

Jenže je to fakt patová situace: Na manžela spoleh není, kdyby se mu nechala volná ruka a partnerská samostatnost a zodpovědnost, tak rodinu co nevidět vytuneluje a zruinuje.
Takže to co říká Wiki - musíš to Ros všechno, chtě nechtě, dál držet ve vlastních rukách, to je pravda.

Otázka je, jak dlouho ale toto snášet... Toto vše má smysl, dokud partnerka obecně (v tomto případě Ros), věří, že toto je stav přechodný, že se to brzy zlepší.
A opravdu to chce najít v sobě jakýsi limit, lhůtu, dokdy to ještě snášet budu, a odkdy už ne....

Ale toto rozhodnutí "už dost" u mě nepřišlo rozumově, přišlo to spontánně, z vteřiny na vteřinu, jaksi zevnitř, kdy já v podobném nekonečném maratonu najednou VĚDELA: Ne, dál už ne, tím končím.

Ten boj se závislostí je  tak vysilující... 
Ale jsem moc ráda, že ses ozvala, Ros. Drž se.
.

přesně tak. pamatuju si , jak jsem se vtom plácala, chvíli tak pak zas jinak a jednou jsem se ráno vzbudila a řekla si tu užasnou otázku......chci takhle žít zbytek života? dalších třeba 30let?
a najednou jsem měla jasno, přesně jsem věděla, co mám a chci udělat.a spadla ze mě všechna "tíha světa".

tak jsem snad rozchodila tu wifinu, takže se mi konečně opět podařilo se připojit na internet (wifina není žádná ošklivá nemoc ani nemohoucí příbuzná ) a něco sem napsat. Já zaím čekám,jak to dopadn s tou jeho novou prací, protože si myslím, že to bude krok správnm směrem: mně to nebude svádět abych ho hlídala, chránila a omlouvala, on se bude muset postavit na vlastní nohy a dokázat, e to opravdu zvládá sám, páč v jiném zaměstnání ho nikdo šanovat nebude. A já ho koneckonců šanovat nebudu taky, byla bych blázen abych si ho nasadila zpátky do lékárny, kde by ho to svádělo pánbůhví k čemu.
Jinak jsem už s ním začala zase trochu mluvit, včera mi to nějak vůbec nešlo, zítra jestli dá počasí pojedeme na výlet na Drábské větničky i s našimi "chlapečky", tak nm držte pěsti, ať se to vydaří. Mějte se krásně a dobrou noc, mňau, mňau!
P.S. Budu si muset sehnat nějaké kočičí smajlíky

Rosamunda napsal(a):

No tak zatím držím opratě všeho dále, on si teď hledá jinou práci, ale opratě jemu už držet nehodlám, je dospělý, svéprávný a já mám pocit, že kdybych stále se snažila rozhodovat za něj, tak to bude kontraproduktivní a on se to nikdy nenaučí. Když přišel z léčebny,tak měl docela dobře nakročeno, ale střetem s realitou to nějak trochu vyšumělo, tak jsem do něj musela trochu kopnout, aby se pohnul. Nicméně ani to nehodlám dělat věčně, taky jsem mu řekla,že když uvidí, že jde do prů*se*ru, tak aby se především staral sám, jak se z toho vykřesat, ne že já ho budu věčně kontrolovat, nejsem pečovatelka na plný úvazek.

Ano, Ros, řekla jsi mu to hezky - hlavně to vydrž

Rosamunda napsal(a):

Tak si připadám jako úplnej d*ebil, pako a i-di-ot, tři dny dělám doma Munďákovi dusno kvůli ztraceným práškům a pak je najdu pod špinavým prádlem v koupelně vedle stolku s léky. No nezabili byste mně?

Zabili