Máme doma skoro třítýdenní miminko a tak je čas se podělit, jak to bylo s jeho příchodem mezi nás

Předem se omlouvám, že když už se do toho pouštím, že nebudu stručná a popíšu celý náš ZÁŽITEK

Termín porodu jsem měla stanovený na 18.9.09 . A NIC... Přenášela jsem a docela začala plašit, protože moje břicho připomínalo mega pumlíč a odhad váhy na termín byl 4300g...

V porodnici v poradně moc vyšetření nedělali, jen natočili CTG, pak dr záznam omrknul a toť vše, nashledanou příště. v 39tt dr v porodce řekla, že pokud neporodím do 41tt, tak porod vyvolají, že tam je riziko porodu velkého plodu. Když jsem byla 40+0, proběhla tatáž poradna a dr řekl, na kontrolu za dva dny. To byla neděle, takže jsem dorazila na oddělení, natočili mi monitor, pak dlouhé čekání na doktora, který když přišel, vzkázal nám jen po sestře, že kontrola až za 4 dny a nashle. neměla jsem ani příležitost položit mu tu velkou spoustu otázek, které jsem měla v hlavě. Odcházela jsem trošku rozhozená, že 4 dny při přenášení jsou přeci hrozně moc a celkově už jsem prostě cítila, že něco není úplně dobře a že to chce řešit a to pokud možno co nejdřív...

Takže jsem v úterý pod nátlakem nervíků nevydržela a šla ke své ošetřující gynekoložce na radu. Je moc milá, úžasná. Už když mi sestřička otevřela, tak se mě zděsila, prý to břicho je extrém a kolik že jsem a co tam ještě dělám? Dr mě okamžitě přijala, taky se hrozila obřího břicha, udělala mi ultrazvuk, zkontrolovala průtoky, množství plodovky a prcka. Udělala váhový odhad, naměřila přesně 4130g, ale řekla mi, že ty přístroje jsou nastavené na max. váhu 4000g a že si myslí, že ten její odhad je o 500g víc. Ani v duchu mě nenapadlo, že to fakt tipla a to téměř na chlup přesně Ale celé vyšetření a probrání celé situace s ní, s dr které důvěřuji, mě hodně uklidnilo. Závěr byl takový, že mám jít okamžitě do porodnice a prostě je donutit, ať s tím něco dělají, že není na co čekat. že hlavička není úplně sestouplá, prý možná proto, že už se tam nevejde a doporučila mi jednu dr a primáře, že ideálně ať na mě kouknou oni, že jsou to odborníci a poznají, zda tak velké mimi porodím a nebo už není šance na normální porod...

Takže rovnou od dr jsem zašla dom a odvezli jsme malou na hlídání a jelo se do porodnice. tak celá poradne trvala 4 hodiny, narváno tam bylo k prasknutí, dr operovala, takže čekání na ní bylo nekonečné... Monitor byl v pořádku a dr mi udělala hamiltna, s tím že jsem si vydupala vnitřní vyšetření, které potvrdilo, že jsem na pět cm otevřená, hrdlo měkké, otevřené, krátké a že si myslí, že to přijde samo. když by prý ne, tak v pátek dopoledne nástup se sbalenou taškou na vyvolání.

Druhý den jsem ráno vstala a sedla na židli a najednou ze mě něco málo vyteklo. tak jsem se zaradovala, že by plodovka? ale pak neteklo vůbec nic. no nicméně jsem se celé dopol sledovala a vždy když jsem šla na WC, tak jsem měla pocit, že při útírání je dole nějak víc vlhko a jinak než normálně, navíc mě popíchly holky tu na bbntu, že co když je to fakt voda? a tak jsem začala opět mírně nervit. Zavolala jsem kamarádce, která je PA, ona mi řekla, že úniky plodovky se dějou, ale poměrně vzácně a že mám vyčkat, že mi odpoledne přinese trochu činidla, které se kápne na vložku a v  případě zmodrání to je fakt plodovka. odpol jsem kápla na vložku, ale nezmodrala, tak jsem se sklidnila a šla večer normálně spát. vnitně mi bylo ale tak divně, cítila jsem se hrozně vystreslá a vystrašená a pořád cítila to zvláštní mírné vlhko... nemohla jsem nervama spát a pak jsem cca v jedenáct vylezla z postele, šla na záchod a znova testila, zda to je nebo není plodovka. kápla jsem na toaleťák - zmodral, kápla jsem na vložku, zmodrala, utřela jsem se další vložkou, zmodrala... Tak jsem vzbudila manžela, že to je plodovka a že jedem, že se bojím. manžel zajel pro mojí mamku na hlídání Any a jelo se. V porodnici měli šrumec, ale to tak někdy asi bývá... Mě se ujala velmi "milá" PA, hned mezi dveřma po mě chtěla vložku a že jí testne. tak jsem jí říkala, že vložku sice mám, ale že je asi suchá, že to neteče stále, jen chvilkama a že to je spíš uvnitř pochvy... no mohla jsem mluvit, stejně si vzala suchou vložku, testla, že prý nic neprokazuje a basta. tečka... takže jsem dostala kázání pro blbečky, že sekrece je v těhotenství běžná, hlavně před porodem, a že si mám lehnout a natočí mi CTG. chtěla po mě, abych ležela na zádech na úplně rovném lůžku, což jsem jí řekla, že nemůžu, protože se dusím. prý to musím vydržet. Tak jsem lehla, ozvy lítaly 200-60-206-75... tak se rozčilovala, co to jako je, že to nejde natočit, já přidušená, tak jsem sebou švihla na bok, že toho mám akorát, dusím se já, tudíž i dítě a že prostě na boku nebo vůbec. nakonec jakž takž něco natočila. mezitím přišla nějaká mladší dr, neznám, která mi řekla, ať stáhnu kalhoty, že mě vyšetří. Takže jsem poslechla, stáhla gatě. prý to vůbec není k porodu, hrdlo uzavřené, vysoko, a co tam prý dělám, mám bolesti? no nic, takže den předtím na pět cm otevřená, teď úplně uzavřené hrdlo, nějak mě přešla chuť zrovna téhle dr vyprávět více detailů, udělala jsem si o jejím porodnickém umění svůj názor. Po vyšetření jsem si chtěla natáhnout kalhoty, protože tou místostí neustále někdo procházel, i tatínkové rodících maminek. milá PA mi řekla, že co dělám, mám ležet, jinak prý nenatočí už vůbec nic a že tam stejně nikdo není, že kalhoty počkají... jak jsem byla streslá a tak nějak rezignovala na vše, tak jsem si řekla, že už mi je snad i jedno, kdo si prohlídne můj těhu obří zadek a poslechla jsem a zůstala ležet. no jeden tatínek prošel asi 5x... asi mu to bylo stejně nepříjemné jako mě, bylo mi trapně... pak přišla druhá PA, šoklá co tam ležím nahá, začala mi pomáhat oblékat, druhou PA sprdla, že tam chodí lidi a co mě tam takhle nechává, mě se omluvila za ní a odpojila mě a jelo se domů. celou noc jsem nespala, bulela jsem strachy o malého a celkově jsem si říkala, že jim prostě nevěřím a co si tedy počnu. Ráno jsem vykleplá volala své kamarádce PA, co mám tedy dělat, že se nervuju a tak mě přišla vyšetřit, prý stále na pět cm otevřená, vak blan tam prý je, takže voda stále drží, ale jistě uniká, další vložky byly po ránu modré. poslechla mi ozvy a protože do nástupu na vyvolání zbýval den, tak jsem se po jejím uklidnění taky uklidnila a snažila se vydržet.

Večer jsem dobalila poslední věci a šla spát. Ve 2.14 mě probudila první kontrakce. byla jsem unavená, tak jsem si říkala, spím dál, to nic nebude. za chvíli další, a za další chvíli další. chvíle se mi zdála opravdu jako chvíle a tak jsem vylezla z postele a zjistila, že intervaly jsou dvouminutovky a že by jsme asi měli jet Vzbudila jsem manžela, ten už taky celý streslý a rozhozený jen ležel a koukal. přišla kontrakce, tak jsem se zkroutila u komody a on stále ležel a koukal. Takže jsem už trošku rázněji řekla, že to je fakt na porod a ať se zvedne, jede pro mamku a rychle, že musíme fofrem vyrazit. To ho zvedlo, začal fungovat, vyjel, já se zatím nalíčila ( na fotech s miminkem jsem chtěla být krásná ), fofrem vyžehlila vlasy, hodila do tašky poslední věci, mezitím dorazil manžel s mamkou a jelo se. Bylo asi něco kolem třetí hodiny ranní. v porodce jsme mohli být v půl čtvrtý, PA mě přijala vyšetřila, že prý mám nějaký zelený výtok, zda mi neteče voda , tak jsem zmínila výjezd předchozí noci a že asi jako teče ... a prý jsem na osm cm a nestíháme ani klystýr, ani hekárnu, ale jdeme rovnou na sál tlačit. já i manžel jsme byli šokovaní, že to je fofr a že to ani nestíháme vstřebat, že fakt už tedy rodíme. Ale byla jsem nadšená, že naše mimi chce konečně na svět, byla jsem přesně 41+0 a že asi bude venku co nevidět. Na sále mě napojili na monitor, PA mi řekla, že si mám lehnout na levý bok, že ještě není malý úplně sestouplý a správně narotovaný a že tedy bude obr, hlava prý je obrovská, ale že pánev nemám nejdrobnější a že by jsme to mohli zvldánout porodit normálně. naděje, oooo, jak jsem tomu věřila a snažila se. a prý píchneme vodu, ať se tam může prcek pořádně natlačit. Po píchnutí vody nastal nerv. Nebyla to voda, bylo to zelené hnusné bláto, žabinec. neviděla jsem tam dolů, takže jsem to viděla jen v očích manžela, že to je fakt hnus, PA šla volat primáře, že má porod velkého plodu, zelenou vodu a nedorotovaný dítě... Ten dorazil za chvíli, já se mezitím na tu vodu stihla podívat. což jsem asi neměla dělat, nervy se mnou začaly házet jak s ratlíkem, nadkakovala jsem na stole a strachovala se, ať to hlavně dobře dopadne a je malý v pořádku. Manžel byl úplně vyřízený, snažil se, ale znám ho víc než dobře a ten strach tam byl a to tak obrovský, že jsem ani nedávala najevo ten svůj... Primář mě vyšetřil a rozhodl, že jedeme okamžitě na sál, že není čas, jde o dítě a porodíme to okamžitě císařem.
Naděje na krásný rychlý přirozený porod se mi rozplynula před očima, ale v tu chvíli už mi bylo všechno jedno, jen jsem měla obrovský strach o malého a trošku i o sebe, nějak jsem tu nedůvěru k nim neuměla skrýt a prostě jsem jim nezačala věřit ani na tom sále v tu chvíli. za celé těhu mi nikdo neudělal žádné vyšetření, praktická dr mi dala do průkazky jen razítko, žádné EKG nic a najednou mě chtěli uspat a já si říkala, hlavně ať to zvládneme oba dva, že bez miminka už to domů nejde a já domů taky musím, mám přeci dvě děti !!!

byl to šrumec, oholení podbřišku, přípravy, různé injekce, kapačky, anděl, pak nějaký chlap co mě odvezl a já nestačila manželovi ani dát pusu a nic říct, a tak moc jsem chtěla... Manžel zůstal na chodbě a já ležela pod fialovým světlem sterilního poperačního sálu a čekala jsem s kyslíkovou maskou na to, až se sejde celý tým operatérů.
nad sebou jsem měla úžasnou anestezioložku, která mě uklidňovala, snažila se ze mě dostat info, kdy a kolik jsem toho vypila. což jsem nebyla schopná říct, pila jsem vodu z lahve a to od chvíle, co jsem se v noci probudila jsem upíjela... takže mi nakonec ještě vypumpovali žaludek. do toho už jsem byla přikurtovaná ke stolu, kontrakce stále chodily ve dvouminutovkých, nemohla jsem si ani trochu ulevit od bolesti přikrčením, byla jsem tam natažená do lajny a nohy pevně připoutané... strach jsem jim tam sebou házela, no prostě nic moc příjemné pocity před narozením a tou dlouho očekávanou a chtěnou chvílí
Anestezioložka mi vysvětlovala, že narkozu mi dají opravdu až ve chvíli, kdy nademnou budou stát všichni, kvůli miminku, aby toho dostalo co nejmíň a že musíme ještě vydržet, byla fakt zlatíčko a uklidňovala co to šlo. A bylo to tu, na sále stála strašná spousta lidí, ještě jsem slyšela gyn. primáře, jak říká chirurgovi, že mu má říznout velkou díru, že budou tahat velký dítě ( nevím zda vtip pro odlehčení situace a pobavení týmu, ale mě to v hlavě uvízlo... ) a pak už mi jen dr řekla, že mi pouští narkoru a ať klidně dýchám a asi na třetí nádech jsem nevěděla nic a probudila se ještě na sále, špatně jsem vnímala, všechno toto co píšu vím jen z toho co si matně pamatuji a co mi pověděl manžel. to že jsem mluvila s anestezioložkou vůbec nevím, pamatuji si jen světlo, barvy, a že v místnosti mluví můj manžel a že chci strašně moc vědět, co malý, jestli je v pořádku a kde je a vidět ho a nejde mi mluvit, pořádně se vyjádřit, pobrat informace a zvuky okolo, vidím stále jen zvláštní barvy a obrysy... ale hlas manžela jsem stihla, že je vše v pořádku a mám být klidná a že za mnou teď nemůže, ale přijde a manžel mi pak řekl, že jsem sebou strašně mlela a chtěla hodně mluvit a nešlo mi to a že jsem ze sebe pak dostala, že mi nejde mluvit a co malý. a pak už vím jen že jsem byla na ARU, kde jsem se dožadovala pití, prosila sestřičky ať mi dají fotku malého, ať mi řeknou co a jak, že nic nevím a strašně moc potřebuju to vědět. vnímala jsem a mluvila stále hůř, takže na můj dotaz kolik malý váží a měří mi odpověděla sestra trpělivě asi 20x a já vím, že mi odpovídala, ale hlava to nebrala a tak jsem se ptala znova a znova ( asi jsou zvyklé ) a pak jsem dostala fotečku našeho pokladu a věděla jsem, že je naštěstí úplně v pořádku a že pití nemůžu dostat a že mám vydržet a že mě za nějaký čas odvezou na pooperační.
Tam jsem strávila celý den. V devět ráno mi přinesli poprvé ukázat naše miminko bulím dojetím i teď ... ležela jsem tam bolavá jak placka, ale naše miminečko jsem ňuchňala a už ho nechtěla dát z ruky. sestřička ale nemohla jinak a musela ho odvézt zpět na dětstké. je to strašný pocit, ležet někde nepoužitelná a vědět, že naše dítě je někde v postýlce, samo a že třeba brečí, chce chovat, mazlit a není tam kdo by to pro něj udělal... strašný pocit.
pak dorazil manžel a všechno jsme si pověděli, byl za malým na dětském, přinesl mi foťák plný fotek malého a povídal mi, že nejhorší pro něj byl ten strach, než uslyšel malého brečet, když ho vytáhli a řekli mu, že je v pořádku a pustili ho k ošetřejí a pak než otevřel chirurg sál a řekl, že i já jsem v pořádku a vše proběhlo bez komplikací tak jak má a může být klidný. A další hrozná chvíle byla, když odvezl malého s postýlkou na dětské a musel ho tam nechat stát a odejít. přiznal se, že to obrečel

první den mi malého donesli jen 2x, hrozné, tak moc jsem ho chtěla mít u sebe...

druhý den mi ho dali ráno na kojení, pak odnesli, pak jsem se zvedla k umyvadlu, začala chodit a fungovat a snažila se pro své miminko být soběstačná mamina a fungovalo to, šlo to!!! přestěhovali mě z pooperačního na šestinedělí, hned to odpoledne jsem ho měla už u sebe celé odpol a pak až do jedenácti do večera. na noc si ho sestra ještě vzala a nosila na kojo. druhý den ráno už jsem si ho nenechala vzít

V porodnici jsem strávila celkem 7 dní i s dnem porodu.

Naše štěstíčko Davídek se narodil 25.9.09 v 4.33 hod - váha 4650g a délka 56cm. Je to náš semišáček a jsme šťastní, že je v pořádku. Anetka brášku opečovává, je zlatíčko. Užíváme si rodinného štěstí

Porodnici poděkovat určitě chci, nakonec všechno dopadlo dobře a za to jsme šťastní. ale určitě v jejich práci vidím rezervy, možná když by to celé řešili dřív a hlavně poslouchali a snažili se pacienty vnímat jako lidi víc než to dělají, nemuselo to skončit na sále a sekcí ... Největší dík patří manželovi, zvládli jsme to celé spolu a on mi byl tou největší oporou a jeho si z celého porodu prostě pamatuji nejvíc, víc než všechny lékaře a zdravotníky. Jen na jeho hlas jsem slyšela
Manžel se po celou dobu pobytu v porodce úžasně staral o Anetku, užívali si výlety, zábavy a snažil se, aby neměla čas pocítit stesk po mamince, protože 7 dnů bylo fakt dlouhých. Je to ten nejskvělejší taťka a manžel pod sluncem , snaží se moc a moc a doma mu není žádná pomoc cizí, dokonce už i sem tam žehlí

závěrem prosím omluvte hrubky, překlepy atd, už po sobě mega dlouhý elaborát nebudu číst a půjdu radši spát