Tobiho odysea

Nikdy jsme nebyli s manželem nijak odvázaní z cizích dětí. Pohladit a na chvilinku pochovat bylo maximum, na co jsme se zmohli. Neuměli jsme se o miminkách bavit, neměli jsme ani moc dětných přátel a navíc jsme ani jeden nikdy nechovali ani neviděli novorozeně. Tudíž nás stále a pořád překvapuje, jak moc se dokážeme odvázat u Tobiho, jak nás ten malý cvrček čím dál tím víc dostává svou bezbranností, bezelstností a pouhým faktem, že je náš

První dva pokusy o miminko dopadly špatně. První otěhotnění po plánovaném ukončení braní HA ani nebylo potvrzené, skončilo dřív, než jsem vzpomněla na nějaké těhotenské testy a zbyla po něm pouze domněnka gynekoložky, že šlo o špatně založené těhotenství. Od té doby se v nás něco hnulo a my šli do „tvorby“ naplno. Půl roku braní vitamínů, počítání cyklů a hlídání ovulace. Druhé těhotenství trvalo déle, ale bohužel skončilo ve 13 tt zamlklým potratem a následnou revizí dělohy z důvodu vážné genetické poruchy. Další stres, vitamíny, homeopatika, kontryhel, počítání cyklů a kila navíc. Nicméně navzdory doporučením lékařů jsme se za necelé tři měsíce radovali z // na testu, které tentokrát vydržely .

Dle lékařů jsem byla rizikový případ, absolvovali jsme snad všechna možná vyšetření včetně amniocentézy, některá pro jistotu dvakrát (např. zátěžový test na cukrovku, ještěže mi ten long drink tak chutnal ), docházela jsem  na hematologii, kardiologii, internu… Od 24 tt mi z důvodu nízkého tlaku a srdeční zátěže hrozil předčasný porod, od 32 tt jsem se začala pomalu otevírat.

No, dle mého subjektivního vnímání jsem ale měla téměř bezproblémové těhotenství. V rozumné míře jsem si užila nevolností, občas zakolísal tlak (překvapivě směrem dolů, takže 83/49 byly běžné hodnoty ), občas se dostavila vyčerpanost kvůli spánkovému deficitu (dlouhodobý problém). Vše se ale postupně upravilo a já v 8. měsíci hýřila aktivitou, lezla po horách, cvičila, plavala, pořádala grilovačky a obrážela známé a kamarády.
Předčasný porod ani jiné patálie, které mi lékaři předpovídaly, se nekonaly a já se dočkala termínu porodu. Jelikož se ale náš chlapeček již od 32 tt jevil (a stále jeví) poněkud tvrdohlavý, odmítal se v děloze otočit hlavou dolů a zatvrzele si tam seděl jako Turek od okurek . A já se mohla třeba stavět na hlavu

První doporučení lékařů byla: nechat porod rozběhnout spontánně doma, aby se nastartovaly hormony, v klidu dojet do porodnice, absolvovat váhový odhad a pak se rozhodnout, zda zkusit spontánní porod (pokud bude váhový odhad do 3500 g a budou splněny i další podmínky) anebo nastoupit na SC.

Úspěšně a vydatně jsem poslovala už od 8. měsíce. Jelikož to ale nikam nevedlo, přijeli jsme s manželem den po uplynutí termínu porodu do porodnice na monitory. Konečně mi udělali i váhový odhad a najednou byl fofr! Odhad byl 4300 g. Doktoři se vyděsili, že s tímhle mě už domů nepustí, že kdyby se to rozjelo spontánně, že bych nemusela přijet včas, že miminko není ani v té poloze KP bůhvíjak ideálně natočeno a že to v podstatě není normálně poroditelné. Takže naplánovali na druhý den na 10:00 císařský řez. Poslední noc před SC jsem tedy strávila v porodnici pod neustálou kontrolou, jestli se to nerozjíždí samo. Poslíci jako hrom, kontrakce lítaly a rostly, ale o pravidelnosti nebyla ani řeč. Mnohé z nich už jsem musela prodýchávat na pejska, prý bych s nimi za normálních okolností už mohla rodit. No, aspoň jsem si je vyzkoušela .

Já se rozhodně nevyspala a cvrček tuplem ne, šil sebou jako divý.

Brzy ráno hned dorazil manžel, oči navrch hlavy. V koupelně jsem se na sebe naposled dívala a hladila bříško a slibovala, že to všechno zvládneme, ale nervy mi jely na plné obrátky. Kolem 8 jsem dostala infuzi a hned na to cévku (bezbolestné jen trochu nepříjemné). A v půl 10 už jsem frčela na sál. Ještě si pamatuji, jak mne na chvilku odstavili v předsálí, já koukala na strop a bulela, ani nevím proč, snad že se mi bude po tom břiše stýskat (což je pravda, někdy se mi i zasteskne ).

Manžel čekal nervózně na chodbě, snažil se mě podpořit, smál se, ale cítila jsem, že se bojí snad víc než já.
Na sále už čekal celý tým (2 anesteziologové, 2 gynekologové, dětská sestra s dětskou doktorkou a nějaké pomocné síly na překládání bezvládných těhotných těl ). Dostala jsem epidural do zad. Mladá anestezioložka si ho na mne pod dohledem staršího doktora zkoušela, ale naštěstí vše zvládla na 1. Nejprve malé umrtvující injekce a potom katétr pro aplikaci látky. Téměř bezbolestné, jen takový tlak. Poslušně jsem sebou hned po aplikaci sekla na stůl. Zakryli mi výhled plentou, díky bohu. Pak už jsem jen slyšela hlasy lékařů. V jednom jsem poznala hlas MUDr. Botsyurko, která mne vloni na podzim propouštěla z nemocnice po revizi dělohy se slovy: „Tak se sejdeme příště u porodu.“ A stalo se . K mému zděšení jsem ale zjistila, že „vše ucítím“. Naštěstí kromě samotného řezu. Takže jsem cítila potírání tampony s dezinfekcí, hmatání rukou, tlaky a tahy. V jednu chvíli jsem lítala od jednoho okraje stolu ke druhému. Tobiho ze mne doslova páčili. Hlavičku měl pod žebry a já jasně cítila, jak ho tahají ven. Zřejmě to nešlo tak hladce, jak se čekalo, protože na sebe doktoři v jednu chvíli téměř křičeli: „Tahej! Ne tady, tady! Pozor! Ještě…“ Kdybych nebyla od pasu dolů ochrnutá a neměla přikurtované ruce s kapačkama, klepala bych se jak osika. Takhle se mi klepala jen brada. Nicméně můj tlak šel opět dolů, začala jsem kolabovat a z podivného důvodu mi docházel dech, takže jsem dostala efedrin, kyslík a vypadalo to chvilku i na intubaci. Naštěstí v ten moment Tobiho vyndali. Bylo přesně 10:00. Chvilku nikdo nic neříkal, bylo úplné ticho, já ani nedýchala. A pak MUDr. Botsyurko vydechla překvapením: „Téda, ten je velikeeej!“ A hned se všichni začali s úlevou chechtat a Tobi se po nekonečných vteřinách nádherně rozkníkal . Vhrkly mi slzy do očí. Hned mi ho ukázali, byl nádherný, tak nějak dokonalý. Tak jsem ho pozdravila a poprvé řekla svému miminku jménem. Do té doby to byl z pověrčivosti Cvrček nebo Prcek. Odnesli jej rychle omýt a on plakal a plakal a nabíral na síle a já poslouchala, co to šlo, abych věděla, jak zní jeho první pláč. Mezitím mne bleskově šili. Po pár minutách mi Tobiho ukázali znovu, už umytého a zabaleného. Plakal, ale už ne moc a trošku po mně loupnul očkem. Pohladila jsem ho na patě, co mi infuze dovolila. Pak s ním mazali na neonatologii. Na chodbě ukázali Tobiho Vláďovi, ten jej stihl vyfotit a pohladit. Mne rychle došili. Celkově to trvalo něco málo přes půl hodiny.

Tobi vážil 4230 g a měřil 52 cm.

Cestou ze sálu na JIP jsem se ještě viděla na chodbě s Vláďou, byl úplně nahniličko Chytil mne za ruku a mačkal a mačkal . Pak utíkal za Tobim na oddělení, kde jej mohl po všech vyšetřeních fotit i chovat. Já odfrčela na JIP, odkud mne kvůli nedostatku míst po 9 hodinách přesunuli na normální pokoj na odd. šestinedělí. Tobiho poprvé přinesli asi po 6 hodinách, vůbec neplakal a zvědavě si prohlížel moje prsa Podařilo se mi natočit se lehce na bok a zkusili jsme přisátí. Tehdy to ještě trochu šlo, večer už mi trochu mlíka kapalo. Poté jej nosili cca každé 3-4 hodiny. Druhý den se uvolnil nadstandard, tak jsem o něj požádala a zbytek pobytu v porodnici strávila tam. Mlíko se mi pořádně spustilo už 3. den a ten den jsem i poprvé vstala, takže jsem hned Tobiho dostala na pokoj. Byl to šílený záhul, ale všichni mne chválili, jak se hojím a jak mi jde mlíko. No, to už teď tak úplně pravda není, z mnoha důvodů nekojím přímo, ale pouze odsáváním a krmíme MM z flašky. Ale to je jiný příběh.

      Chtěla bych poděkovat personálu Gynekologicko-porodnické kliniky v Plzni na Lochotíně, zejména MUDr. Botsyurko a dětským sestrám na oddělení šestinedělí za všechny rady. Nemůžu říct, že by tam na nás přes všechen shon neměly čas a nevěnovaly se nám. Naopak

Také moc děkuji všem Babinetkám, které mne tady držely nad vodou, i když samy měly leckdy mnohem horší problémy Jsem nesmírně ráda, že jsem před pár lety BB objevila a našla tady spousty dobrých kamarádek Všem maminkám a těhulkám přeji krásné a pohodové mateřství a všem snažilkám posílám naději, neboť ta umírá poslední

Nejvíc ale děkuji svému manželovi Vláďovi za lásku, podporu, trpělivost a pochopení. Zbytek poděkování si ale s dovolením nechám na romantickou chvilku

Jsme cestovatelská rodina, já zdědila toulavé boty po tatínkovi a V. se ochotně přidal. Věřím, že nebude dlouho trvat a vyrazíme na další společnou cestu, tentokrát i s Tobim.

Upravil(a) Veranna (8. 10. 2009 13:08)