(Sakuro, píšu to tu hlavně pro tebe, ale nečekám, že tomuhle všemu budeš věřit. Očekávám však, že si uděláš na toto všechno svůj názor. Víra se nedá naučit. Ta se musí „prožít“ a procítit zkušenostma.
Pro ostatní a hlavně pro ty, co vidí dál než já – prosím, „nakopávejte mne do pr... jemně“, neb to, co píšu níže, je nynější úroveň mého „poznávání“ a pakliže říkám něco, co není jak má být, pak poopravte mne..)

Nejprve hlavní aktéři níže popsaného děje:

- Spánek
- Astrální cestování (AC)
- Klinická smrt (NDE)
- Smrt
- Tělo (lidské)
- „Já“ (naše individualita, jiným slovem – Duše)
- Matrice (snad biomagnetický „záchytný systém“ pro naše Já? Něco jako rukavice pro ruku? Ne každá rukavice se hodí na každou ruku.. Svůj ke svému..)
- Energetické vlákno (?svazek? energie, který propojuje matrici a „Já“..)

Zkusím velmi šílené přirovnání – tělo je auto, matrice je kabina, „Já“ je řidič .. Pokud vše funguje, jedeme.. Pokud je průser, stojíme.. Dál to záleží na „stavu vozidla, stavu kabiny a také stavu řidiče“. Daným vozidlem se přepravujeme na různé vzdálenosti a přes různé překážky. Nesmíme ale moc bourat. Nějaký šrám se sem tam neřeší, pouze řidič si zapamatuje, že příště má jezdit jinak, nebo jinudy. Občas se dvě vozidla potkají a nějakou tu část cesty jedou společně. Jiné se zase na křižovatkách rozdělí a jedou opět každý zvlášť.. 

Takže - spánek, astrální "cestování" (AC), klinická smrt (NDE), koma, smrt - co má tohle společné?

Nejprve zkusím alespoň velmi laicky popsat dva fenomény. Tím prvním je „energetické vlákno“, které v době "výletu" našeho "Já" propojuje tělo s naším "Já" a zaručuje tak, aby "matrice" našeho "Já", do kterého se zase naše "Já" bude vracet, byla energeticky v pořádku a tím pádem aby byla možnost právě návratu do těla.

Druhým fenoménem je právě „matrice“, neboli jakýsi energetický "protikus" našeho "Já". Tato matrice se v době události, jako je spánek, AC, koma, NDE a smrt – „rozvolní“ , neboli naruší svou energetickou stabilitu a tak umožní našemu "Já" vypadnout mimo tělo (pokud je matrice v pořádku, pak naše „Já“ opouští tuto matrici pouze ve spánku a nebo při astrální projekci).

Aby tato „matrice“ zůstala aktivní a byl možný návrat zpět, musí být s naším "Já" propojena takzvaným „energetickým vláknem“, protože zdrojem energie je právě naše "Já" a po přerušení by došlo k tomu, že „matrice“ by se "rozvolnila" úplně a tím pádem by byl návrat do těla našemu "Já" znemožněn.

A nyní opět velmi laicky zkusím popsat výše uvedené fenomény jednotlivě:

"Spánek" - Bylo vypozorováno, že pokud spíme, pak naše "Já" takzvaně "vypadne" na chvilku z těla pryč, do "svých" realit, kde jednak nabírá energii a zároveň se setkává se svými známými a spřízněnými přáteli, je jedno, zda živými, nebo zesnulými. S tělem je spojeno energetickým "vláknem", navíc v době spánku jsou "spuštěny" mechanismy automatické ochrany, kdy "Já" je ve své, takzvaně "snové realitě" chráněno před energetickým vlivem jiných entit. Je zřejmé, že to ani jinak nejde, protože potřebu "spát" máme téměř všichni a tak by se lehce mohlo stát, že bychom v době spánku bez této ochrany měli problémy s udržením energetické bilance.

"Astrální cestování" - Tak to už je vědomé opuštění těla s tím, že naše tělo není "vypnuto" a mozek se nenachází ve "spánku" (hladina delta?), to má za následek, že se zřejmě neaktivuje "snová" ochrana a tak naše "Já" se může přemístit téměř kamkoliv chce. Jenže málokdo z těch, co astrálně "cestují" má natrénovanou ochranu před různými entitami (ochranou je myšleno - mít například svého duchovního průvodce, který nás v astrálu vede a v případě nebezpečí varuje), takže se mnohdy stává i to, že po takových astrálních "výletech" jsou pak lidé vyčerpaní jak psychicky, tak později i tělesně, protože na sebe přitáhli pozornost takzvaných "energetických predátorů".. Pak trvá nějakou dobu, než se od vlivu takových entit daný jedinec oprostí. V době astrálního cestování jsme samozřejmě propojeni energetickým vláknem.

"Koma" - Naše "Já" je vesměs násilím "vyhozeno" z těla například následkem úrazu. I když jsme s tělem spojeni energetickým vláknem, zřejmě je narušena činnost "matrice", takže i když jsme pak s tělem propojeni a tělo defacto "funguje", tak dokud se matrice nedá do pořádku, není návrat do těla možný..

"Klinická smrt"  Zřejmě "rychlá varianta komatu", kdy dojde k "vyhození Já" ven z těla, matrice je krátkodobě poškozena, takže naše "Já" se může rozhodovat, zda má smysl se do těla vracet. V této době jsou ale zřejmě spuštěny ochranné mechanismy, aby nedocházelo k napadání různými entitami v této chvíli rozhodování. Máme tak možnost spatřit jak své zemřelé příbuzné, kteří nás většinou jemně upozorní, že ještě nenastal čas a také můžeme spatřit svého osobního průvodce, který si většinou udělá čas na to, aby s námi polemizoval, nechal nám zhodnotit životní situace a nakonec připomněl, že opravdu ten čas ještě nenastal. Krátkodobý "výpadek a opětovné zotavení" matrice pak způsobí to, že sme opět přitaženi do svého těla, vesměs se tak děje bez našeho přičinění automaticky, stejně, jako když s tělo probudí ze spánku.

Ve všech fenoménech, jako jsou - spánek, AC, NDE - se projevuje jedna věc - pokud je mozek "vypnut", pak nemá možnost ve všech výše popsaných fenoménech zaregistrovat, že se něco děje. To znamená, že po probuzení si nic nepamatujeme a říkáme, že byla totální "nicota". Lidé pak říkají, že ikdyž byli v NDE, tak tam nebylo nic, žádný tunel a podobně.. (Pokud usnu u televize, také mám pocit, že tam nic nebylo a přes to televize celou dobujela a řvala mi kraviny do uší.. Jenže mozek když je vypnutý, tak je vypnutý..)

Pokud se ale náš mozek aktivuje alespoň zlomek času před návratem "Já" do těla, může zachytit velmi nepřehledně a útržkovitě poslední události, které naše "Já" právě prožívá. V takovém případě záleží na zkušenostech a daném "časovém" pásmu, ve kterém se "Já" nachází (čas je relativní pojem a to hodně znamená právě v jiných realitách, kde se naše "Já" pohybuje. Tisícina vteřiny pro naše tělo může znamenat, že naše "Já" je v dané realitě několik hodin. Proto je zřejmě možné, že "sny" trvají pár vteřin či minut, ale pro mozek v těle jsou to někdy i několikadenní, nebo i mnohem delší časové úseky události) Takže po aktivování mozku si tato část těla "pamatuje" velmi povrchně a útržkovitě nějaké události, které si pak "přebere" a srovná podle svých dosavadních zkušeností, tak, aby to bylo "pochopitelné". Toto se týká všech třech výše uvedených fenoménů, jen u AC (pokud neusneme) je toto přímé vnímání událostí opravdu poplatné tomu, co se děje a také v NDE, pokud je mozek aktivní, prožíváme dané události "v přímém přenosu".

Poslední fenomén - "Smrt" - tak to je "konečná" stanice zřejmě hlavně pro naše tělo. Naše "Já" je vytrženo z těla a toto tělo následkem úrazu, nebo nemoci přichází i o matrici, která je díky velké nestabilitě úplně zničena. Energetické vlákno, které vždy propojovalo naše "Já" s tělem, je přerušeno a tím pádem se do daného těla nemůžeme vrátit (přirovnání - jedeme v autě, vybouráme se, vypadneme ven, ale protože kabina auta byla zničena, nemůžeme se vratit do kabiny a auto dále řídit, nepomohou ani klíčky od zapalování, ani centrál, nic.. Auto = tělo, Kabina = matrice, Řidič = naše "Já" (Duše)

Tyto výše zmíněné fenomény jsem popsal na základě nynějších vlastních poznatků tak, jak cítím, že to je, či může být a čemu nyní věřím. Takže svůj názor si udělej sama, dá se o výše zmíněných fenoménech debatovat celé dny, ale důležité je další zkoumání a poznávání. Vím, že budeš mít dotazy typu – „proč by tam jakási duše chodila a k čemu to je“ a podobně, ale na to odpovím jen toto: „Jsme jako malí mravenci, co lozí okolo základů velkého mrakodrapu a považujeme za stoprocentní všechno, co se týká základů mrakodrapu tak do výšky jednoho metru. To, že mrakodrap je vysoký pětset metrů a že je v něm i něco jiného, než šedivý beton a tráva okolo, že má jakousi techniku  a místnosti a stroje – tak to my, „mravenci“ nemáme zatím šanci vědět, natož pochopit. Až budeme mít více zkušeností, pak budeme místo metru chápat třeba  pět metrů mrakodrapu i s tím, že tam „cosi“ je. Ale to chce čas „o)“ V podstatě toto, co jsem všechno tak nějak laicky popisoval, už pár desítek let tak nějak analyzuji, vstřebávám, sem tam zkoumám a hlavně – upřímně pozoruji, zda tomu věřím, nebo to „vím“.. Tak zatím tomu vesměs pouze věřím. Něco „vím“, ale není toho moc, spíš jen takové poddvědomé náznaky, ale ono to chce čas. Říká se, že čas nám byl dán proto, abychom měli šanci procítit zkušenosti v realitě. A také, že čas zahojí všechny rány..


Sakuře osobně:

Ještě k tomu, proč se snámi naši milovaní nezastaví, když si to tolik přejeme. Víš, pro nás je smrt zde něco konečného a za hranice nevidíme, ale podle toho, co vyprávělo už velké množství filozofů a mystiků, tak po smrti má člověk sám se sebou docela dost práce, protože jednak se musí smířit s faktem, že do těla se nevrátí. Tohle ale drtivá většina hravě zvládne, hlavně když si uvědomí, že nemá bolesti, ani nemoci, ani věková omezení těla. Jenže pak následuje „pokec“ se svým „průvodcem“, rozebírají se události v životě a řeší se, „co by jak by kdyby...“ atd. A následně má daný človíček na vybranou – buď zůstane ještě nějaký čas v „zemských a nižších rovinách“, kde si může pořešit jednak nesrovnalosti ze života, různé závislosti, nebo může jen se snažit utišit třebas právě tebe, ovšem pokud je duše natolik vyspělá, že nemá v nižších rovinách „co na práci“, pak „putuje“ právě do energetické roviny poplatné jejím zkušenostem a tam se setkává se sobě podobnými. Odtud teprve může sledovat i tebe a v případě nutnosti tě může chránit, nebo i učit. Hodně mystiků upozorňuje na to, že pokud dušička chce pomoci svým příbuzným v jejich smutku, pak samozřejmě je to od ní krásné, ale dochází pak k tomu, že musí sama zůstat nějakou dobu v nižších sférách, aby se se vším i ona vyrovnala.

Ohledně našeho „Já“, neboli duše – myslíš si, že celá ty, tvé „Já“, je v tvém těle? Zřejmě tomu tak nebude. V tvém těle je pouze malá část tebe a ten zbytek je stále „tam doma“, akorát, že vědomě jsi zafixována do „svého těla“, tím pádem už nemůžeš vidět, že tvoje „Já“ je vesměs v místě, kde jsou i ostatní „Já“. Ti, co jsou „živí“, tak tam jsou v útlumu. Ti, co jsou po smrti, tak tam jsou naopak velmi činorodí. A jak vysvětlit to „Já“ částečně v těle a většinově doma? No zjednodušeně tak, že Tvoje část „Já“, je v těle a to je dejme tomu hlava. Zbytek těla (od krku dolů) už je stále „tam doma“, ale ty vnímáš hlavně hlavou, takže například i kdyby nohy potkaly tam doma kohokoliv, tak nemají šanci ti o tom dát vědět.

Tak.. To jsem to zase spatlal všecko dohromady, že? (Oni mne tady nakopou „o)) Ale snad si uděláš názor sama.

Nikdo nikam nemizí, nikdo nikam neodchází, nikdo se nikdy neztrácí, naše „Já“ pouze převléká jiné šaty (tělo) a podle toho, co má ještě prožít, tak takový má připravený šatník. Někdo má šatník prázdný a tím pádem zůstává už ve vyších realitách a jeho vývoj pokračuje příjemnějším směrem, někdo má skříň šatů, takže ještě si párkrát užije té naší vezdejší reality se všemi klady i zápory, no a někdo má šatník, „který zasahuje do všech čtyřech časových pásem“, takže má co dělat.. Ale nakonec stejně všichni dorazíme do určeného cíle. Jen někdo dříve a někdo později.. 

Mimo to – v době, kdy to budeš už nejméně čekat, pak maminku potkáš (ve snu například) a uvidíš, že si báječně popovídáte. Pokud maminka sleduje, co prožíváš, pak dobře ví, co dělá, když ti dává čas, abys právě přes svůj smutek otevřela ony „závory reality“ a byla vnímavější pro nová poznání. Osud nám chystá různé zkoušky. A já pevně věřím, že vždy obstojíš se ctí. Netrap se tím, že jsi jí nestihla všechno říci a poděkovat. Ona to dávno ví. To, že se ti "nezjevuje", vůbec neznamená, že tu není, ba naopak. Hlavně, až se jednou potkáte, tak jí nezapomeň poděkovat za to, že právě teď  tě učí více vnímat jinou realitu. Tvá maminka je velmi dobrá učitelka a ještě hodně dlouho bude.

Upravil(a) DaiTerr (1. 10. 2009 8:43)