hirondel napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

hirondel napsal(a):

Kam,kde?

Ke společné JEDNOTĚ? Co myslíš? Jaký je tvůj názor?

Snad karcis ke spolecne Jednote,ale jak to ze vis i to, ze je to tam kam kracime i my vsichni ?

No mám takový ten vnitřní pocit. A co ty? Pokud myslíš, že nekráčíme všichni k jednotě, jak to víš?

DaiTerr napsal(a):

hirondel napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

Ke společné JEDNOTĚ? Co myslíš? Jaký je tvůj názor?

Snad karcis ke spolecne Jednote,ale jak to ze vis i to, ze je to tam kam kracime i my vsichni ?

No mám takový ten vnitřní pocit. A co ty? Pokud myslíš , že nekráčíme všichni k jednotě, jak to víš?

Nic takoveho jsem ale nerekla.(vytucnene)   
Nic takoveho nevim. (to dalsi) 

Me zajima co si pod pojmem Jednota mam presne predstavit. Pojmy a jejich vyznamy je dobre si nejprve spolecne ujasnit. Zpusobuji zapletky. 

hirondel napsal(a):

DaiTerr napsal(a):

hirondel napsal(a):

Snad karcis ke spolecne Jednote,ale jak to ze vis i to, ze je to tam kam kracime i my vsichni ?

No mám takový ten vnitřní pocit. A co ty? Pokud myslíš , že nekráčíme všichni k jednotě, jak to víš?

Nic takoveho jsem ale nerekla.(vytucnene)   
Nic takoveho nevim. (to dalsi) 

Me zajima co si pod pojmem Jednota mam presne predstavit. Pojmy a jejich vyznamy je dobre si nejprve spolecne ujasnit. Zpusobuji zapletky. 

Tak teď hodně přemýšlím, co napsat.. Jednota - vše v jenom.. Jedno tělo, jedna mysl celého vesmíru.. Splynutí všeho do jednoho celku.. Nebo je to tak, že taková jednota je odedávna, jako že vše je a vždy bylo jedno, ale my kráčíme k tomu, abychom si toto uvědomili. Jednotu vidím třebas jako jeden nekonečný jednolitý bod, kde je obsaženo všechno ve všem a všechny možné varianty. To bych definoval jako nekonečná jednota. Ale mám pocit, že právě to celý vesmír se vším, co k tomu patří - zřejmě bude. Takže kdybychom jednota už byli od počátku, pak je možné, že kráčíme ne k jednotě, ale k pochopení konečného stavu této pradávné jednoty?

Upravil(a) DaiTerr (2. 10. 2009 10:04)

KALIK napsal(a):

Zajímavý "scénář" DaiTerr.

Kam kráčíme? Nebo spíš odkud jsme přišli? Není to všechno spíš zacyklení? Jak se člověk srovnává s tím, že předtím (před narozením) nic nebylo, teď jakoby je a po smrti zase nic nebude? Nebo jsme jen zapomněli co jsme a kam kráčíme, protože je to takhle zábavnější. Kdybychom věděli, naučili bychom se něco? Je smyslem poznání? Proč nás rozdílnosti tak štvou? Proč si myslíme, že jsme jiní než ostatní? Nejsme náhodou všichni stejní, krásní, inteligentní? Je ta materiální inteligence tou pravou inteligencí. Proč nás tolik ovlivňuje ta hmota? Když uvěřím, že jsem nemateriální a nesmrtelný, budu jím? Možná ano, ale to znamená se nebát a opravdu z hloubi duše věřit. Kdo to umí...?

Určitě se srovnáváme, tím pádem učíme, ale čemu, to jen tušíme, ovšem doopravdy to nevíme, pouze přemýšlíme, co bylo a co může být. Pevně věřím, že jsme jenom "zapomněli", odkud jsme , abychom tady lépe prožili teorii v praxi. Protože jít na premiéru do kina, je super, když ale na stejný film půjdeme podruhé, už je to horší.. A co po padesáté? To bychom asi nesnesli. Pokud by to tak bylo, pak je amnézie minulých životů velkým darem. Pokud je hmota projevem energie, pak veškeré legrácky mezi materialisty a esoteriky jsou pouze k tomu, aby byl zaručen vývoj, protože stagnace ve vývoji je možná to, žeho se bojíme. Kdyby na Zemi nebylo tolik rozličných povah, tak jsme zřejmě na mrtvém bodě, protože pokud nemá člověk vědomí na to, aby ono samo už podněcovalo k vývoji, pak bychom se bez rozličnosti nehnuli z místa.

Myslet si, že jsme jiní než ostatní - no na první pohled to tak je, ale když bychom se s tím zaobírali dopodrobna, tak by možná vyšlo najevo, že všichni jsme na tom stejně, jen navenek prezentujeme různě vybrané vlastnosti, ale v základu můžeme mít všechno. Záleží na nastavení "filtrů". O víře v nesmrtelnost - tak to považuju za hlavní hybnou sílu k cestě vpřed. Bez tohoto bychom zřejmě opravdu zakysli v obžerství a zahálce. Protže CO by nás nutilo jít vpřed? Takhle má každý alespoň poddvědomě lufty z toho, co bude po smrti a jestli něco bude a když bude, tak co bude... atd.., takže tím pádem jsm ponoukáni k přemýlení a vyvíjíme se.

Z hloubi duše věřit - no, to je těžké. Se podívej na ty moje elaboráty a při tom jsem stále jeden z těch, co "jen" věří, že to tak je, ale "neví" to... Já jen velmi vroucně a tajně doufám, že to tak je, protože důkazů je nespočetně, ale to víš, že vždy je nějaké "ale co když to tak není"... No prostě mám bobky tak jako většina z nás..

Upravil(a) DaiTerr (2. 10. 2009 10:40)

hirondel napsal(a):

Splynout s Monadou=neprojevenou prapodstatou s necim co naprosto presahuje lidke chapani.

Pises jedno telo ,jedna mysl. Tohle si dost dobre neumim predstavit jinak nez jen v podobe lidske,neboli z lidskeho chapani(pohledu). Naprosto ne v te neprojevene presahujici chapani lidske.

Možná jsme opravdu "splynutí" od počátku, jen se učíme to pochopit

Prvotní otázka je, jestli existuju. Toto je naprosto klíčová otázka pro další zkoumání všeho ostatního. To, že jsem, odvozuju pouze z vlastní zkušenosti, z vlastního pocitu, že jsem, že myslím, že mám pocity. Ovšem nejsem si jistý. Kdybych ovšem neexistoval, tak proč tyhlety otázky, proč tyhlety pochybnosti? Jsem pouze obal na otázky a pochybnosti? Něco existovat musí, přinejmenším tyhlety myšlenky, protože ty evidentně vznikají. Přinejmenším myšlenky existují

Pokuď existují myšlenky, existuje i inteligence, která je jejich původcem. Původcem se myslí zdroj, centrum, odkud myšlenky vycházejí. Jak ale tohleto centrum lokalizovat. Dá se to? Jsou jednotlivé inteligence od sebe oddělené prostorem nebo je prostor jen iluzí a navzájem se inteligence prolínají? Je inteligence prostorově ohraničená nebo existuje jen prostor vyplněn inteligencí? Může inteligenci ohraničovat materiálno?

Myslím že pocit bolesti není dostatečný doklad o tom, že jsem. Bolest je jen jakási informace o tom, že je něco v nepořádku...

Jestliže centrum myšlenek je v duši, kde se pak nachází duše? Je v hlavě, srdci, v celém těle, nebo je prostě všude okolo a nemá hranice?

KALIK napsal(a):

Myslím že pocit bolesti není dostatečný doklad o tom, že jsem. Bolest je jen jakási informace o tom, že je něco v nepořádku...

Jestliže centrum myšlenek je v duši, kde se pak nachází duše? Je v hlavě, srdci, v celém těle, nebo je prostě všude okolo a nemá hranice?

Ta bolest - no ono je to dost individuální.

Kde se nachází duše? Částečně v těle a zbytkem zasahuje "domů".. A ta část? Mohla by to být hlava? Ale ta větší část zasahuje daleko za naše hranice.

Já si to představuju tak, že kdesi je jakýsi kotel nezpracované, surové energie a informací, vzniklých třeba za Velkého třesku. Taková ta sladká, nevědomá Prvotní jednota. A z tý se vydělujou kousky  a ty oživujou kdejakého tvora  a tvorečka a ten, jak tak se probíjí životem, svoje zkušenosti zapisuje: jednak do všeobecného infopole (Indové tomu říkají Akáša) a druhak tím strukturuje ten původně indiferentní chuchvalec energie. A čím víc životů, tím je ona energie stukturovanější, zpětně tedy ovlivňuje matérii - a tak furt pryč, dokavad jako jeden obrovitý celek nevytvoří z celého vesmíru jednu obrovitou bytost. A to se ocitnem v bodě Omega a počítám, že to celé umře...neboli nadejde další Velký třesk...protože mně připadá, že nějaké vzpomínky tady přece jen plovou tím nekonečným prostorem....Jen si neumím představit, co přesně se stane s dušema.

Nepochybně. Já se v představách dostanu do relativně reálné představy - dejme tomu - planety, co živé bytosti - ještě si tak klopotně snažím představit galaxii....ale to jsme pořád na okraji vesmíru a v čase bůhvíkde vepředu

lupina montana napsal(a):

Mmch - mně zajímají takové trochu bližší věci; kupříkladu mi připadá poměrně jasné, proč a k čemu vznikají megaměsta a co ta struktura dělá s lidmi - i čím je to užitečné pro vznik planetární bytosti. Velmi zhruba, ovšem. Co by mě spíš zajímalo - k čemu jsme my ostatní? Co za strukturu máme tvořit? Myslím my, kdo se vzpěčujeme ukáznit v mřížce města a vzít zasvé pravidla Úlu Vymřem? Nebo jsme k něčemu jinému? Třeba budem tvořit něco jako spoje mezi neurony?
A ještě mmch: dcera má na hajzlíku geologickou mapu Čech; tam je perfektně vidět, že mají skutečně tvar srdce (toho svalu, ne toho obrázku) a když se mrkneš na mapu sídel, mají i podobnou strukturu....

Jak megaměsto, tak i příroda si žádají "svoje" lidi. My, co žijeme v přírodě, tak se učímě chápat, jak funguje. Uvědomujeme si, že potraviny v obchodech jsou "mrtvé" a že je potřeba zase začít pěstovat svoje zdroje. Jsme ti, co dělají rovnováhu městům a udržují tak  rovnováhu. Města naopak nás učí, jak přežít ve velkém úlu, učí nás technologiím. Vše k něčemu je a pokud budeme na Zemi rozumní, tak obě strany dojdou cenných zkušeností, ale momentálně není nastolena rovnováha sil. Negativita má zatím navrch. Ale protože Země je zóna neutrality, tak se to snad časem změní.

Na mapu jsem se díval a je to fakt tak..

lupina montana napsal(a):

Žejo?
Negativita nevím - mně připadá, že takový ten technokratický, panovačný modus vivendi je v křeči a brání se jako buldozer (jsem chtěla napsat lev, ale to není moc techno ) a to "organické", barevné, šťavnaté se vyhrocuje ve smrtelném zápase proti tomuto "anorganickému". Není mi úplně vlastní takto nadnesený styl - ale nenapadá mě nic lepšího.....
co se těch měst a venkova (nebo malých sídel) týče: měla jsem na mysli spíše to, že města začínají tvořit jakási ganglia, nervové uzliny planety - tvora a jako takové vyžadují kázeň, těsnou blízkost a jakousi...inertnost svých obyvatel. Chápu, proč jsou energie ve městech tak přísně samoregulovány; myslím, že to vyžaduje ten proces vytváření drah a struktur. Co mě zajímá je, co za orgány planety-živočicha vzniká mimo ta ganglia - když si teda odmyslíme, že Čechy jsou srdce

Velmi zajímavý náhled na věc. Co vzniká za bytost? Tak to by mne taky zajímalo. Každopádně se města bez nás neobejdou a hodně z nás už se neobejde bez městské techniky.. Nedávno nám tu vypnuli proud na dvě hodiny navečer a já tak seděl potmě a zjišťoval, jak moc jsem závislý na technice.. No hrozně.. Plasťák jak vyšitý.. Mi sebrat počítač, televizu aji s ajfounem, to bysem zřejmě scípnul žalem a z technoabsťáku