|
19.září : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 19.září : Zapomeňte na nudné podzimní barvy. Tyhle nečekané kombinace ovládnou podzim 2026: Kvůli novým trendům nemusíte měnit celý šatník. 19.září: Dědictví, o které nestojíte: křečové žíly: Podle současné genetiky je jejich vznik složitější. |
|
|
Nevím, zda to patří právě sem či zda by nebyla aktuálnější psychologická poradna.. ale mám problém - vnitřní problém, nevím, kde začít dřív, snad to správně popíšu, aby to bylo i správně pochopeno.
Již od dětství mám pocit, že nepatřím do těchto zeměpisných šířek. S příchodem podzimu a úbytkem sluníčka začínám trpět, příroda mi umírá před očima, zimu doslova protrpím, věčně zmrzlé nohy, ruce, nechutně bílá obloha, ze které se sype to bílé šílenství.. ožiju s příchodem léta a tropických teplot - jakmile teplota vyskočí nad 25st, jsem konečně ve své kůži, sluníčko mě nabíjí, funguji doslova na solární pohon, srším energií, elánem, optimismem..
Po pár návštěv tropických exotických krajů jsem nabyla 100%ního dojmu, že do našich končim nepatřím. Nejde jen o ty venkovní teploty, ale i o životní styl, mentalitu lidí.. my životem ze všeho nejvíc připomínáme štvance - životem prosvištíme neustálou honbou za něčím - kariéra, peníze, pořád si říkáme ještě tohle a tamto a pak bude líp, po tom "pak" následují další "pak" .. my životem tak nějak proběhneme, nežijeme ho, jen přežíváme, nemáme čas sami na sebe, na děti, na rodinu a když si ho uděláme, je to na úkor financí, které jsou modlou téhle společnosti a bez nichž to tady bohužel nejde.
Umím si představit žít někde dole na jihu mimo civilizaci, u tzv. primitivních domorodců, ale ŽÍT .. měla jsem možnost loni na podzim navštívit Karibik a tzv. zaostalou Venezuelu, ti lidi tam žili s málem, ale žili, byli opravdu šťastní.. co bych za tohle dala !
Tady v ČR mě drží závazky v podobě hypotéky a dalších dluhů, které jen tak nevyplatíme, takže zůstávám, ale vnitřně trpím, jsem tady nešťastná, cítím, že sem nepatřím..
Mám tady přitom dostatek přátel, babičky, tety.. celou rodinu, děti, manžela, rodinné vztahy jsou taky v relativním pořádku - v rámci běžných českých norem.. proč se tedy tady necítím DOMA ? Skoro se rozbrečím nad každým obrázkem klidného tichého tropického ráje 
Není tady
Možná je to
, ale když jsem si přečetla název tvého vlákna a pak tvůj úvodní příspěvek, tak - můj domov je tam, kde jsem já. Ať je to kdekoliv.
Btw taky miluju teplo. 
Ale na rozdíl od tebe si myslím, že si život můžeme udělat takový, jaký chceme. Že "výmluvy" na hypotéky a cokoliv jiného jsou pořád jenom výmluvy. Jsem ráda, že jsem tady a teď právě tam, kde tady a teď chci být.
já myslím, že chyba je v tobě samé. pokud nedokážeš ŽÍt jak říkáš i tady, nedokážeš to nikde. jaký si to uděláš, takový to budeš mít, ať jsi kdekoliv. to co popisuješ mi spíš připadá, že tohle nějákým způsobem prožíváme všichni, když vypadneme ze stereotypu a nic nemusíme. a že tím životem jen proběhneš - to je tvoje chyba, ne kohokoliv něbo čehokoliv jinýho.
Upravil(a) PPavlaa (22. 9. 2009 19:12)
Není tady

Elo, to co píšeš je hodně zajímavé, skoro bych řekla, že bys mohla zkusit se zajímat, co jsi byla v minulém životě. Třeba regresi. Já bych prostě řekla, že nemáš vyřešný minulý život.
Já mám zase pocit, že nepatřím do téhle doby, prostě do tohoto světa vůbec.
Není tady
Zatím sluníčka neubývá, naopak je ho víc než v jiných podzimních dnech.......
a
Není tady
Možná jsem mimo. Ale tyhle pocity jsem mívala v době, kdy jsem měla velké problémy, které jsem nedokázala vyřešit, kdy mě moc netěšil život. V tu dobu jsem byla přesvědčená, že když se odstěhuju někam daleko, nejlépe daleko od civilizace, tak začnu konečně žít. Představovala jsem si, že moje problémy zmizí, protože se týkaly převážně zaměstnání a mezilidských vztahů, a tohle bych někde daleko řešit nemusela. Tohle by ale nefungovalo, nebyl by to návrat k životu, ale jen útěk.
Není tady
Veris na minule zivoty Ela?
Zda se ze se jedna o zaznam,pamet ulozena v Tvem vedomi.
Jestli se "doma" v CR trapis a necitis se tam dobre kdo vi proc jsi se prave tam narodila . A do vi kam Te ta touha po takovem jak rikas primitivnim zpusobu zivota jaky si dokazes predstavit do budoucna povede.
Vis co by me osobne zajimalo Ela,kdyz pises ze tohle citis od detstvi ze nepatris tam do tech zemepisnych sirek a ze Ti nevyhovuje mentalita tam zijicich lidi,proc jsi si vlastne nevyslapala jinou cesticku zivotem nez tu po ktere jdes ted?
Není tady
Elo, k tvému příspěvku mě napadly dvě možnosti, ale ono jich určitě bude víc.
Jedna - narodila ses tady, aby ses naučila překonávat překážky a dostat se tam, kam ty sama chceš, tzn. do "teplých krajin"
Druhá, přesně opačná - narodila ses tady, abys pochopila, že i místa (lidé, situace..), které s tebou vyloženě nesouzní, ti pomáhají na tvé cestě, že mají svou krásu, svůj význam - neumím to přesně popsat, promiň.
Vybrat si musíš ty, ale nejhorší je sedět, nic nedělat a fňukat, že sem nepatřím. A to ty určitě nebudeš, že ne? 
Není tady
Děkuji všem za příspěvky. Ano, nechci sedět se založenýma rukama a fňukat nad nespravedlností osudu, pomaličku, krok za krokem se jistě nakonec dostanu tam, kam chci a kam mě srdce táhne, vnitřně tomu věřím - a síla víry prý dokáže zázraky :-) .
Zda věřím na minulé životy ? Ano, už mě taky párkrát napadlo, zda někde uvnitř nezůstala stopa, vzpomínka, nevyřešená, neukončená minulost či "jen" pevná citová vazba z minulého - minulých životů.
Proč jsem právě tam, kde jsem teď - nevím, ale všechno má svůj význam, možná mě to má vyzkoušet, zda najdu cestu domů, možná mě to má posilnit, kdo ví, nic se neděje bezúčelně.
Na otázku Hirondel, proč jsem patřičné kroky neudělala již dřív - jako dítě to ani nešlo, později byl problém - poté, co došlo k určitému incidentu mezi matkou a mou sestrou, se mamina na mě upnula, nepřeháním, když řeknu, že by jí můj odchod doslova zabil. Zůstala jsem - z povinnosti, soucitu i lásky k ní. Dnes už jsou vztahy mezi matkou a mou sestrou zpátky v normálních kolejích, jen mě pro změnu tíží hypotéka a další prima letité závazky, které mi opět svazují ruce, ale tohle nějak vyřeším, ikdyž to zřejmě nebude hned .. a pak, konečně, si budu moct zvolit místo, cestu i život takový, který je mému srdci nejbližší.
Jen .. už aby to bylo, každý další den zde je další chvíle vnitřní bolesti.
DanielaM: teplo opravdu vypadá jinak.. když je méně jak 25st, je mi zima, příjemně se cítím při teplotách mezi 28 - 35 ve stínu :-))
Není tady
Elo, mám to naprosto stejně. Je to taky jih, naštěstí bližší, teploty,vazby,pocity,co píšeš.....jak přes kopírák…A cítím to bezpečně od 4let (tj. asi tím neunikám od a současných problémů), kdy jsem poprvé přijela někam, kde jsem byla Doma …a slovy mých rodičů se ze mne stalo jiné dítě (vysmátý extrovert nebojácný – z uťáplý chuděry,co si o rohlík neřekla – po návratu – stav zpět). Ano, byly pokusy přestěhovat se, ano byl i partnerský vztah, válka a šlus…. Vše mne to nějak hodilo zpět do CR, kde mám „jen“ ty mé lidi,ale celkově mi tahle zem neříká,nikdy neříkala nic (jako „barevný podzim“,„kouzelný první sníh“,pro mě to je zem,kde je pořád zima a lidi s jinou mentalitou,takoví divní cizinci:-))).Mám tady jen ty MOJE pokrevní a nej-lidi. Až nebudou, udělám cokoli, abych se mohla vrátit navždycky tam! Ani se tu,V CR,nechci moc vázat nemovitostmi atd. …....Nevím,zda to máš podobně, ale já se tam doslova dobíjím…už jenom poslechem řeči….pohledem na všední ulici…..na další rok života v exilu:-)). Letos mi to nevyšlo (zdravotní stav rodičů), takže poprvé po 15ti letech budu bez „dopingu“ a bude to krutá zima. (V regresce se přišlo na vazbu na minulé životy....něco při hypnoze,něco vyšlo z karet,něco cítím intuitivně – poznávám místa apod.…ALE už to nechci hlouběji zkoumat,moc to bolí)
Není tady
Existuje jedno mesto ve Spanesku, kam kdykoliv prijedu (byla jsem tam zatim jen 3x), tak se tam citim jako doma. Proste doma. Nic tam neznam, ale ten pocit je velmi prijemny - bezpeci, jistota. Nikdy jsem si to neumela vysvetlit, jen vim, ze kdyby mi nekdo rekl, ze tam mam zitra odjet, pravdepodobne bych jela, dlouho bych se nerozmyslela.
Nemam to ale tak, ze tady v CR bych byla nestastna. Mam tu svoji rodinu a v tuto chvili s ni tady chci byt. Az to budu citit jinak, proste se seberu a odjedu jinam. Je dobre naslouchat sam sobe, svemu vnitrnimu hlasu.
Není tady
anouk73 napsal(a):
…. Vše mne to nějak hodilo zpět do CR, kde mám „jen“ ty mé lidi,ale celkově mi tahle zem neříká,nikdy neříkala nic (jako „barevný podzim“,„kouzelný první sníh“,pro mě to je zem,kde je pořád zima a lidi s jinou mentalitou,takoví divní cizinci:-))).Mám tady jen ty MOJE pokrevní a nej-lidi. Až nebudou, udělám cokoli, abych se mohla vrátit navždycky tam!
Anouk, vystihla jsi to naprosto přesně, takhle to cítím a vnímám i já. Bohužel jen tou nemovitostí a hypotékou jsem se uvázala, přišly děti a někde se bydlet muselo.. ale tohle časem vyřeším, jen to bude zřejmě znamenat mj. i rozchod s manželem - já miluji teplo, on zimu, zbožňuji léto, on si lebedí v zimním šílenství, mně je příjemně, když je víc než 28st, on se při 20st. začíná potit a je mu hrozně. Děti jsou jednoznačně všechny po mně, zatímco jejich vrstevníci jezdí v zimě na bobech, lyžích a bruslích, mojim dětem se již od malička při pohledu na sněhové závěje dělá špatně a odmítají vystrčit ven nos, ikdyž jsem se je k zimním sportům snažila přivézt, aby vnitřně netrpěli tak jako já - nepovedlo se, jsou to teplomilové tělem i duší.
Kdo ví, odkud jsme sem přišli 
Není tady
A není na dnešní době nejlepší (a na naší civilizaci) že když člověk hodně a skutečně chce, může žít přesně tam, kde je jeho místo s velkým M?
Zdál se mi nedávno zvláštní sen, ve kterém se hemžili podivní hmyzové - byli to ovšem lidi. Pobíhali a pachtili se, a každý držel nějaký kousek do skládačky...každý hledal to přesné místo v prostoru i ve společnosti, své místo v životě, a bylo jasno, že až jej najde, vznikne úchvatný obraz
Takže holky.... 
Není tady
Mám asi velké štěstí, protože doma se cítím opravdu doma. Ale skoro si myslím, že pro to, aby se člověk cítil někde doma, pro to musí taky něco udělat, prostě dát do toho místa to "svoje", přizpůsobit si to. Někdo tady psal, že doma si cítí tam, kde je. Tak to u mě třeba vůbec nefunguje. Vždy, když někam odjíždím (a těším se na to), ještě raději se vracím do toho stejného místa.
Elo, nepatří Tvé pocity tošku do oblasti snění? Víš, nemyslím to ve zlém, ale o něčem sní přeci každý a je to fajn. A to, že se tady lidé pořád za něčím honí - taky to není až tak pravda. Pokud jsou pro někoho důležité materiální věci a drahé dovolené, pak mu nic jiného nezbývá, ale pokud se někdo dokáže spokojit s málem a nehonit se za věcmi, může mít pohodu i tady.
Jak jsem psala, mám asi štěstí, protože já se už těším i na ty podzimní mlhy. Mám to tu ráda.
Není tady
Teď koukám, že mě Lupi malinko předběhla a napsala to daleko líp 
Není tady
lupina montana napsal(a):
A není na dnešní době nejlepší (a na naší civilizaci) že když člověk hodně a skutečně chce, může žít přesně tam, kde je jeho místo s velkým M?
Zdál se mi nedávno zvláštní sen, ve kterém se hemžili podivní hmyzové - byli to ovšem lidi. Pobíhali a pachtili se, a každý držel nějaký kousek do skládačky...každý hledal to přesné místo v prostoru i ve společnosti, své místo v životě, a bylo jasno, že až jej najde, vznikne úchvatný obraz
Takže holky....
Myslíš, Lupino? Znám jedno místo s velkým M. Je to malý hřbitůvek na kopci, je odtamtud krásný výhled do krajiny...myslíš, že až se tam uvelebím, tak bude dobře? 
Vzpomněla jsem si na tu knížku od Václava Cílka - Krajiny vnitřní a vnější. O tom, jak se člověk podobá krajině, ve které žije. Já jsem v Čechách ráda. Asi jsem taky přibyla odjinud, ale teď jsem tady a líbí se mi tu. Hlavně český humor. Klidně se tu budu inkarnovat až do soudnýho dne 
Není tady
Kde?
Teda ten hřbitůvek.... taky tam chcí! Jj - já jsem patrně pobývala značnou část inkarnací v Tibetu, ale tady se mi náramně líbí..... Rovněž se sem budu inkarnovat až do soudnýho dne - krásnější svět vůbec nehledám - to řeknu vám tam u nebeských bran 
Cílka mi-lu-ju!
Není tady
lupina montana napsal(a):
Kde? http://sallyporadi.cz/forum/Smileys/smfsmiles/hyper.gif Teda ten hřbitůvek.... taky tam chcí! Jj - já jsem patrně pobývala značnou část inkarnací v Tibetu, ale tady se mi náramně líbí..... Rovněž se sem budu inkarnovat až do soudnýho dne - krásnější svět vůbec nehledám - to řeknu vám tam u nebeských bran
Cílka mi-lu-ju!
V Tibetu? Tam na tu stranu to neznám. Já jsem se asi potulovala severní Afrikou coby nomád. Dodneška jsem nervózní ze všeho, co se nedá naložit na velblouda. Když jsem zdědila chalupu, několik nocí jsem nespala. Taky si pamatuju - z ranýho dětství - jak jsem zažívala úžasný pocit velikosti a moci, když jsem uměla udělat, aby tekla voda. Stávala jsem v kuchyni na židli a otáčela kohoutkem tam a zpátky. Ten zázrak! Mohla jsem ten proud pozorovat donekonečna. Byla jsem mocná čarodějka. Akorát naši to nechápali
Miluju splavy
A lesy. A hory. V Čechách je mi dobře. Jo, na ten hřbitůvek jsem zabloudila na výletě v pošumaví. Tuším Nezamyslice se to jmenuje. Krásná atmosféra, krásný výhled, nedaleko je hrad Rabí.
Upravil(a) haiel (23. 9. 2009 23:43)
Není tady
Já jsem se začala cítit doma kdekoliv, kde jsem, až tak před třemi lety. Asi jsem se příliš uvázala ke svým snům o rodině a velkém domě, kde mají všichni dost místa a kde jsou spolu šťastni. A když mi byl zbořen můj zámek skleněný, dům mých snů, nějak jsem to všechno přehodnotila, srovnala si v hlavě, že tohle jsou jen věci a teď jsem doma kdekoliv. Třeba v Asuánu, Káhiře, Zurichu, na Slovensku, v Paříži nebo v mém bytečku. Stačí mi jenom postel, kam složit hlavu. Krajina je všude svým způsobem krásná a něco z ní mě osloví.
Jen tam dole v Africe mi chybí zelená. Šumění stromů, zurčení potůčků. Ale když to "musí" být, i tam si můžu v sobě naladit, že jsem DOMA. Kdybych tam z nějakých důvodů začala žít. A hřbitůvek? Ten u nás doma na Slovensku. Snila jsem o tom, jak tam sním věčný sen po boku svého manžela. Nu, ani tenhle sen se mi už nesplní. Tak proč snít. Realita je splnitelnější. 

Mně se nejvíc líbí u nás ........a zimu miluju ........narodila jsem se 24 .března , když bylo všude bílo , proto mám ráda zimu ..............miluju to , když sníh křupe pod nohama a za svítícími okny si rodinky v teple povídají .....je to takový hřejivý ........pravej domov .........nic na světě není lepšího , než mít domov a svý lidi .
A osamělý krásný hřbitůvky jsou všude ....teď jsem objevila krásnej židovskej hřbitov pod dálnicí v Turnově .......docela divnej pocit ......nahoře kamiony a dole klid a dávný časy ......
Není tady
Tak to já se cítím doma tady u nás. Asi bych byla schopná žít i jinde v ČR, ale pokud nebudu muset, zůstanu tady - doma, mě se tu líbí.
Musím říct, že čím víc cestuju po světě, tím víc přicházím na to, že tady je to stejně nejhezčí, nejmalebnější, nejpestřejší.
Když třeba kolegyně ukazovala fotky z dovolené v Egyptě, ty vyprahlé kamenité oblasti, nikde kousek zeleně, nikde žádný stín, asi bych z toho tam měla okamžitě depresi.
Takže já cítím - narodila jsem se správně - tady. 
Až do letoška jsem si myslela, že ČR je moje země, jakože vlastenec a člověk, co se těžko učí jazyky, jsem možnost bydlení jinde odmítala (ne urputně, ale prostě obyčejně samozřejmě). Pak jsem se vydala na semestr do Portugalska a našla jsem svou druhou zemi. Vždycky jsem milovala teplo, ale že mě to bude opravdu tak těšit, to jsem nečekala. Vždycky se mi líbila představa jižních zemí, kde vládne pohoda v lidech, ale nevěřila jsem, že to tak opravdu je. A tam jsem to viděla na vlastní oči. Doma v ČR se mi líbí, ale teď se tajně zahřívám myšlenkou, že se na jih pokusím vrátit. Aspoň na pár let. Věřím, že tam jsou země pro mě
Učím se jazyky, najednou s potěšením, díky představě, že se blížím svému snu. Možná je to mimo, Elo, ale ty umíš jazyk té země, po které toužíš? Třeba by tě jeho učení za dlouhých zimních večerů taky potěšilo:)
Upravil(a) henrietta (24. 9. 2009 9:06)
Není tady
Jo, ještě dodatek: Když o tomhle tématu přemýšlím, vlastně jsem narazila na trochu podobný pocit:
Já jsem asi z větve nějakých pralidí, kteří žili v otevřené krajině, v savanách a tak, protože podvědomě i vědomě vyhledávám místa, kde je daleký výhled, kde je vidět obzor 50 km na všechny strany.
Třeba v domě v údolí v lese, ve věčném stínu stromů, bez sluníčka, bych se asi udusila.
Měla jsem kamaráda (povoláním biolog), který nejšťastnější byl, když mohl právě zalézt do nějakého hustého lesa. nekonečně dlouhého, a tam se toulat nejlépe celé dny.
Smáli jsme se tomu jak jsme rozdílní, já mu říkala že on je holt asi z větve lesních pralidí.
Podobně také cítím, že mi vyhovují menší až středně velká města k životu, na samotě u lesa bych žít nechtěla, stejně jako uprostřed velkoměsta.

Já zase nesnáším roviny..........když jsem byla na Hané byl to příšernej pocit .......všude placka až do daleka ........potřebuju hory , kopce ........slunce zapadající nad horou ......vždycky jsem bydlela mezi-na kopci ........v Praze, ve Vlašimi, v Řeži , v Kralupech .....
Nejužasnější pocit jsem měla v Jeseníku, když jsem vylezla do lázní a otočila se a viděla tu hradbu hor před sebou ........jakobych se tam vrátila .......už jsem tam určo byla ve snech.
Není tady
Taky to mám tak. Jednou jsem byla na dovolené na jihu Slovenska. Jsem zvyklá chodit dost na procházky a tam, když jsem se někam vydala, všude byla jen kukuřice, nic jiného jsem neviděla. Velice nepříjemný pocit, připadala jsem si úplně ztracená.Bylo to dost o ničem, jsem zvyklá mít výhled, kdy krajina je za každou zatáčkou jiná. Hory jsou úžasné.
Není tady