Myslím, že jste tím zavalení a už jsme otupělí. Ono, kdybys byla na místě, - činu, tak by Tě ta chuť na jogurt rychle přešla. Kdybys ho viděla na vlastní oči. "Jenom" obrázek tolik nezabere. Na to už jsme trénovaní médiama.

Mě osobně teda při takových zprávách spolehlivě přejde chuť na cokoliv. Ale otrlá jsem taky - jsem naštvaná, co mi to zase servírujou, že si ani nemůžu v klidu sníst jogurt...

Upravil(a) bloncka (19. 9. 2009 18:53)

Tak já otrlá nejsem, stačí mi titulek a vím, že to číst nebudu a hlavně číst nemůžu

Je pravda, že některé zprávy taky vůbec neotvírám, ani když nic nejím. Hlavně pokud se to týká ubližování malým dětem

Upravil(a) bloncka (19. 9. 2009 19:54)

LENNNA napsal(a):

Tak já jsem otrlá taky asi tak napůl... většinou takové zprávy raději ani neotvírám, tuto zprávu jsem nečetla, pouze titulek o tom na hlavní stránce a ten jsem přešla asi stejně jako ty... v čem otrlá nejsem ani malinko, tak to jsou zprávy o zvířatech, když je v telce další případ, že někde někdo týral psa... jen to zaslechnu a odcházím z místnosti, protože tohle prostě nemůžu vidět, je mi z toho hrozně

Jsem na tom stejně a už vůbec nechápu jak se někdo může dívat na válečné filmy nebo dokumenty, pro mě je drasťák si pohádka o Bajajovi .

tyhle věci se snažím vůbec nečíst. necítila bych se pak dobře, tak je přeskakuju.

Mashanko, já ti nevím. Já bych ten jogurt jedla taky dál. Normálně by mě ta zpráva jakoby minula.
Děsivá by mi přišla teprve tehdy, kdybych se nad ní začala hlouběji zamýšlet a představovat si detailně co se vlastně stalo (brutální vražda), jak se to stalo (technicky, důvod), kdo asi zemřel (něčí táta, něčí manžel, něčí syn) a kdo mu to udělal (lidská bestie, nebo na pohled normální "strejc", někdo jako tvůj soused..).
Pak teprve mi to přijde strašlivý a nepatřičný jíst k tomu jogurt. Takže asi jsem otrlá co se týče zpráv.

Nicméně když vidím na Nově ty autonehody, tak to taky se mnou vůbec nic nedělá. Přitom když jsme před pár lety jeli na Mělnicku na vinobraní a byli jsme přímými svědky nehody, při který zemřeli dva lidi, tak to bylo strašný, otřáslo to se mnou hodně.

Mashanko a teď jsem si přečetla o celé události víc a je mi z toho fakt zle. Teď už bych si ten jogurt vážně nedala. http://www.novinky.cz/krimi/179459-muz- … radum.html

mashanka napsal(a):

Vím, že obrázek nezabere, ale nějak mám pocit, že aby byl člověk otřesen, měla by stačit jen pouhá informace o tom, že se to stalo. Děsí mě, že necítím vůbec nic

Taky jsem necítila nic, dokud jsem nečetla okolnosti události.

Nevím, většinou mě od čtení zprávy taky odradí už titulek, jsem máčka, ale vždycky si vzpomenu na větu, kterou mi říkal manžel, když se učil na zkoušku ze statistiky: "Když při autonehodě zemřou čtyři lidi, je to tragédie, když při zemětřesení tisíc, je to statistika." Takže je to možná i v našem vnímání tak, že čím je takových případů víc, tím častěji si zdánlivě bez mrknutí řekneme "Už zase..." a život jde dál...

Bety napsal(a):

Tak jsem zjistila, že vůbec, ale vůbec nejsem otrlá
http://www.novinky.cz/krimi/179465-otec … -syna.html

Ja som nielen otrlá, ale v takýchto prípadoch aj cynická... Tvrdím, že pri svojej "šikovnosti" a "triezvosti" sa poľovníci za chvíľu vystrieľajú navzájom, a bude pokoj... Ale toho chalana mi je ľúto: otca si nikto nevyberie, pravda...
Som proti poľovníkom zaujatá. Jedna vec je zabiť zviera férovým spôsobom, keď umieram od hladu a zjesť ho, ale niečo celkom iné je prenasledovať všetko, čo sa hýbe, vo vrtuľníkoch, s termovíziou, dokonalými zbraňami a zabíjať na vzdialenosť niekoľkých kilometrov. To považujem za zvrhlé, vrátane víťazného halali.

mashanka napsal(a):

Asi jsme opravdu jen zahlceni. Jen jsem se lekla, co se to s námi (se mnou) děje, když je mi to prostě jedno. Jsem poměrně mírumilovný člověk, je mi do breku, když jedu na kole a omylem přejedu třeba hlemýždě, ale při zprávě o uřízlé hlavě mě napadne jen to, že jsem si měla koupit ty jogurty dva, že ten je, jako když prdne do moře

Co se to s tebou děje? Nic závažného - jen funguje psychický pud sebezáchovy. Kdybys měla totiž každou novinovou zprávu o tragédiích prožívat, tak už bys byla asi v blázinci.

Ono to člověka úplně jinak zasáhne,pokud jde o jemu neznámého člověka - tam je jistá dávka lhostejnosti normální...
Kdyby ale šlo třeba o tvého souseda, kolegu z práce, nebo nedej bože příbuzného, určitě by tě to zasáhlo, a to velmi.

Já v rámci svého duševního zdraví na drastické záběry v televizi nekoukám, knihy např.z gulagů a koncentráků cíleně nečtu, vím, že by to se mnou otřáslo, a jen bych byla rozhozená a ničemu by to neprospělo.

Snažím se třídit situace  na ty, se kterými můžu něvco udělat, můžu nějak ovlivnit, a tam se o to snažím, a pak na situace, se kterými nemůžu udělat já vůbec nic - např. mrtvola nalezená v parku, jak popisuješ. Takovým informacím se cíleně vyhýbám, a nebo když už je někde přečtu, snažím si je nepustit k tělu.

pomněnka napsal(a):

Já takové zprávy na netu nevyhledávám a když vím, že se budu dívat na TV noviny abych rámcově věděla co se děje, tak si "postavím" takový ochraný štít kolem sebe..... ale když se přimotám nepřipravená, tak to docela dobře "odskáču".... to mi stačí zpráva třeba o tom, že někdo má rozdrcenou nohu a hned cítím bolest....a co vůbec nesnáším, tak to jsou zprávy o dětech, kdy je jim ublíženo... to mi setsakra bolí u srdíčka A válečné filmy, nebo dokumenty?.... to už vůbec NE!

Mám to podobně, hlavně ty děti .