|
9.dubna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 9.dubna : Vaření na chatě či chalupě bez stresu: Tipy na vaření z jedné pánve nebo hrnce. 1.dubna : Jak vznikla záhada ďáblova trojúhelníku: Odhalil ji už Kolumbus? |
|
|
Tak Maripose, specielně kvůli Tobě otevírám tohle pozoruhodné vlákno, jelikož právě včera jsme na toto téma v odd. "Zvláštní sny" narazili.
Já vím, možná někdo namítne, "vždyť tam nikdo z nás v plném vědomí nebyl, tak jak by mohl hovořit o tom, co nezná, co neviděl, co si ani vlastně nedokáže představit?" - Ano, uznávám, v plném vědomí ne, ale je spousta mezi námi takových, co tam byli v jiném stavu vědomí, ba dokonce možná ani neví, že sáhli tak hluboko, a přitom se proháněli prostorem bez času, kde minulost, přítomnost i budoucnost splývá v jediné pojmy Teď a Přetvoření.
Není tady
A teď jedno docela maličké mysterium:
Na co se díváš, to uvidíš.
Čemu nasloucháš, to uslyšíš.
K čemu se upíná tvůj vnitřní pohled, právě to odhalíš.
Ale Pravda zůstává skryta.
Není tady
"A co když realita není tak úplně reálná a to, co běžně označujeme snem, je jen vstupem do jiné dimenze bytí?"
Otázka Maripose ze včerejška.
Není tady
V starých textech sanskrtu se praví: "Tento svět je jen snem, jen myšlenou projekcí na plátně vnitřních představ našeho vědomí. Není na něm vůbec nic reálného, toliko bezbřehé snění a fantasie. Které ovšem neprobíhá v mysli jediné entity, neboť takový vesmír by se docela snadno mohl rozpadnout nebo být zničen, ale všech."
Není tady
Ano , celý náš život může být jen sen...proč ne, je to jednat z možností...jen bych dodala, ale ta bolest (tu a tam) , ty facky, (tu a tam), 
, ty jsou sakra skutečné, a skutečně bolestivé..
Není tady
V plném vědomí? Tak nevím, ale vím, že jsem sama sebe jakoby z povzálí pozorovala ve snu a přitom věděla, že je to sen... to se mi ale stalo jen jednou. Plně jsem si to uvědomila ale až po probuzení a byla tak trochu dezorientovaná 
Škoda, kdybych si to uvědomila právě v tom snu, tak podle toho co jsem četla, bych si ten sen mohla vědomě řídit. Rozhodovala bych o tom co se mi má zdát a co ne 
Zatím to teda nemám vyzkoušeno 
Jestli je naše realita vlastně jen iluze? Tak to by bylo taky dost možné... iluze matreriálního rázu, kdy máme v různých vtěleních propůjčená různá těla a smyslem toho tady je učit se .... samozřejmě, že každý má to své a každý trochu jinak, takže, až se to naše Já všemu tady na zemi naučí... a to bude ještě sakra dlouho trvat, tak pak nevím co příjde.... nebudeme potřebovat tělo?... budeme jen energií a žít z energie?... a nebude to nuda? 
Není tady
Na dnešek se mi taky zdál dost živý sen, který ve mně zanechal lítostivo naštvané pocity
Představte si, že když jsem přišla ke své zaparkované milované Felince, tak mi někdo zabalil dveře u spolujezdce do papíru (šetrné) a napsal na ně velikánskýma písmenama "šrot do rakve"... a o to mě to víc mrzelo, že když jsem otevřela dveře abych to sundala, tak jsem si uvědomila, že to musel být někdo z blízkých, protože to bylo zalepené zevnitř 
Blbost, ale docela mě mrzela.
Není tady
Crabat napsal(a):
A teď jedno docela maličké mysterium:
Na co se díváš, to uvidíš.
Čemu nasloucháš, to uslyšíš.
K čemu se upíná tvůj vnitřní pohled, právě to odhalíš.
Ale Pravda zůstává skryta.
Pohled z druhého břehu je nutno zažít a ještě není zaručeno, že ho pochopíme.....
Nevěř všemu co slyšíš,
neříkej vše co víš,
nečiň vše co můžeš,
jen to, co jsi povinnen. .. Velká didaktika, A.Komenský
Není tady
pomněnka napsal(a):
tak pak nevím co příjde.... nebudeme potřebovat tělo?... budeme jen energií a žít z energie?... a nebude to nuda?
Presne takhle funguje moje aktivni mysl. Boji se te neaktivity. Zatim jeste je tou prekazkou v tom, abych se odevzdala klidu a tomu NIC, ktere je tou pravou skutecnosti za zrcadlem.
Není tady
mariposa napsal(a):
pomněnka napsal(a):
tak pak nevím co příjde.... nebudeme potřebovat tělo?... budeme jen energií a žít z energie?... a nebude to nuda?
Presne takhle funguje moje aktivni mysl. Boji se te neaktivity. Zatim jeste je tou prekazkou v tom, abych se odevzdala klidu a tomu NIC, ktere je tou pravou skutecnosti za zrcadlem.
Strach z čehokoliv je zcela zbytečný ...
Není tady
pomněnka napsal(a):
......pak nevím co příjde.... nebudeme potřebovat tělo?... budeme jen energií a žít z energie?... a nebude to nuda?
My nebudeme zit z energie,my ji jsme.
Nuda to urcite nebude. 
Podle mne to slovo nuda v teto nasi dimenzi a jeho nynejsi obsah,smysl,vsak "jinde" v jine dimenzi byti postrada veskery vyznam,smysl.
Není tady
Duchovní svět probíhá jinak než hmotný. Tak kupříkladu než se přesuneme z bodu A do bodu B, musíme určitou dobu počkat. Ne, že bychom přitom nemohli dělat nic, navíc vždycky si jen tak můžeme přemýšlet, ale naše aktivita je přesto poměrně dost omezená. Ale jak by se vám líbilo jen tak z bodu A do bodu B letět?.. Ne přitom absolvovat celou tu kauzu na letišti, ale prostě roztáhnout ruce a pozorovat je, jak se rychlostí myšlenky mění na křídla, odrazit se od země a vzlétnout!
Není tady
Tak právě takový je rozdíl mezi naším hmotným světem a duchovním. Tady jsme pořád něčím svázáni, nemůžeme udělat to, neb ono, a než se dokážeme dostat o drobný detail výš, uplynou pro lidstvo tisíce let. A mezitím se sem mnohokrát vrátíme, řešíme stále stejné problémy, především ty, jež jsou spjaty s naší Karmou. A vlastně pořád jen čekáme. Čekáme na to, až vyrosteme, až naše úsilí bude nějak ohodnoceno, až nastanou vhodné podmínky ve společnosti, až se zkrátka cosi stane a něco z toho, s čím nejsme spokojeni, se změní.
Jo a málem bych zapomněl. Mezitím žijeme. Ne tak, jak bychom si přáli. To všechno, co nás obklopuje i na každém kroku provází, k tomu má hodně daleko. Ale musíme být zkrátka skromní, spokojit se i s tím málem... - Kdo vlastně tohle řekl, že máme být skromní a spokojit se se vším, co nás v životě potká?.. - Inu, nutnost, nutnost nám to vtloukla do hlavy.., nám, kteří jsme byli zvyklí létat!
Už si začínáme rozumět, Maripose, jak je to s tou neaktivitou v duchovním stavu?..
To tady jsme byli vliti do kadlubu o který nikdo nestál! A naše křídla nám byla nejprve přistřižena, potom zlomena a na závěr odamputována, abychom se ani nedozvěděli, co bylo naší přirozeností! A jenom ve snu se někdy odrazíme a můžeme vzlétnout. A i potom vyvstane okamžitě tisíce hlasů proti té snové svobodě, aby nám okamžitě vtloukly do hlavy, že je to jen iluze, po které marně vztahujeme ruce.
A jenom ti, kteří již alespoň rámcově procitli, začínají chápat, že tamto je ta pravá realita, zatímco tohle jen těžký trudnomyslný sen z kterého se ne a ne probudit! Kde jsme zkrátka spoutáni svou myslí, dokud ji nedokážeme pročistit a osvobodit sami sebe.
A kdo že byl ten nemilosrdný bezcitný kruťák, kdo nám takovouhle "léčbu" naordinoval?.. Snad nějaká temná hrůzostrašná vesmírná entita, kterou někteří nazývají Bohem, jiní Ďáblem, ale její nejryzejší podstatou je, že nás spoutala a uvrhla do strašlivých muk nesvobody a tyranie, aby nad námi mohlo vládnout všechno, od nejmešího viru až po nekonečnou vlastní úzkost, když se naše mysl probouzí k vědomí?! Byl to snad někdo, samozřejmě na duchovní úrovni!., koho bychom za to alespoň mohli nenávidět?..
Ne, byli jsme to my sami na té úrovni, kdy již jsme procitli a viděli, kudy se nám nakonec podařilo do cíle dostat. To my, každý sám za sebe z úrovně absolutního osvobození!., jsme poznali, že si tím projít musíme, protože jinak Svobodu nikdy nezažijeme, nepoznáme, jelikož vždy nás naše mysl bude poutat, jak budeme věřit v to, co nám předestírá. To my jsme si takhle strašlivě ublížili, protože... Protože nás to posune do cíle a tudíž to mělo smysl!!!
Není tady
Crabat napsal(a):
Duchovní svět probíhá jinak než hmotný. Tak kupříkladu než se přesuneme z bodu A do bodu B, musíme určitou dobu počkat. Ne, že bychom přitom nemohli dělat nic, navíc vždycky si jen tak můžeme přemýšlet, ale naše aktivita je přesto poměrně dost omezená. Ale jak by se vám líbilo jen tak z bodu A do bodu B letět?.. Ne přitom absolvovat celou tu kauzu na letišti, ale prostě roztáhnout ruce a pozorovat je, jak se rychlostí myšlenky mění na křídla, odrazit se od země a vzlétnout!
Jo, tak mně by se to moc líbilo ... no aspoň se mi o tom zdají občas sny.... a to vám řeknu, že je to parádní pocit 
Není tady
......že je to jen iluze, po které marně vztahujeme ruce.
... no ale i ta "iluze" musí mít někde svoje kořeny, přeci jsme si jí nevycucali z prstu
Není tady
A to je právě ta Svoboda. O níž se nám tady může tak leda zdát. A po cestě, při pohledu shora, kde se nám to líbí, zastavit, udělat si malou pauzu, prohlédnout si to tam. Prozkoumat osamocený strom na remízku, vstoupit do něj, stát se jím! A cítit proudění mízy od kořenů až do vrcholových větviček, naslouchat šumění větru v korunách i hlasům ptáků, co do ní usedly. A vnímat zpětně jeho minulost od semínka, jak bojoval, až po nejvzdálenější budoucnost, kdy bude vyrván větrem z kořenů a hrdě umírat jako padlý velikán. Mezitím se však miliony nových dozrálých semen z jeho těla vhrouží do půdy a budou snít svůj vlastní život velkolepého rozjímání.
Potom se stát docela malou myškou, z níž semena stromu cítí úzkost, jak šedý vpád kožíšku do místa soukromí tajemství růstu je podhrabává, ohryzává, aby její existence mohla být zachována. Cítit ten věčný boj, strach, skrývání ve tmě, malá vykulená očka v příšeří, ostré zoubky, neustále pohotová k útěku. A tu již se mysl osvobodí, vstoupí do půdu, vzlíná s vláhou, aby zachytila všechny ty žíznivé kořínky rostlin, nechala se roztříštit do tisíce entit a s každou pak vstoupila do jednotlivých stvolů travin. A mohla tak na chvíli prožít stav louky i vlnit ve větru kláskama hlav němého přikyvování a souznění. Potom se přetransformuje do větru samotného, vznese se vzhůru... Hle, již má zase křídla a pokračuje na své pouti do vytouženého bodu B, kam se vypravila.
Ano, Pomněnko, každému se to bude líbit. Protože není na světě nic krásnějšího.
Upravil(a) Crabat (20. 9. 2009 13:14)
Není tady
Kdysi jsem o tom napsal báseň. Tady je:
Nálada louky s dubem
Kdo je ten, který se dívá?..
A kdo hledí skrze jeho oči?..
Kdo vidí toho, co vidí
a kam upírá svůj zrak?..
Když slyší v rozeznělých korunách,
poselství unášené větrem.
Zrcadlo hladiny jezerního pohledu
o něj otřelo své vědomí.
A tráva šeptá:
Na mě nevstupuj,
ještě jsem celá nachýlená,
jak ses učil poznávat hvězdy.
Jdi si raději za tajemstvím květin…
Nás utrhni, nás utrhni,
provoníme ti posledním dechem
tvůj příbytek.
Abychom mohli uvolnit svou touhu
do jiných těl, jiných skupenství
jiného významu.
Co se ti to zase honí hlavou?.,
mručí starý dub.
Cítím rozvětvené spirály
dostředně rotující kolem osy
žilkování listů
nepropletené
stíny vědomí,
kde u samotného kmene dýchá
obtočené břečťanem,
který je svazuje, poutá a tiskne.
Kam ses to rozeběhl..,
nauč se nejprve tíhnout a růst.
Nám naslouchej,
provedeme tvou mysl
spletitým bludištěm zanořených
vzpomínek.
Aby se probudily,
rozevřely ke slunci
rozpukly v jediném dni významem,
až si zvolí neomylně dráhu
svého naplnění.
Není tady
Pandorraa napsal(a):
Pom, že ty jsi toho Monroa ještě nečetla?
Pan četla .... teda jen Daleké cesty.... a byla jsem unešená.... no ikdyž musím přiznat, že mi to připadalo až neuvěřitelné, že je toto možný.... dokonce se mi pak zdály ty krásné sny a taky..... jsem si říkala, proč se teda tady na tom světě zdržovat 
..... no a pak jsem četla i jiné a vyšlo mi, že ten proces prostě musíme projít a ta cesta, že je to to nejdůležitější........ kolikrás si říkám že příště, v příštím životě už to nechám jen sama na sobě a budu to dělat všechno od začátku jak já budu chtít i proti rodičům.... jenže, kdo mi zaručí, že svoje poznatky si zachovám, že nebudu stejně blbá jako jsem byla??
Není tady
V předvánoční době nastává jakási nostalgická nálada, která mne vždy spolehlivě přivane do míst, kde se lidé zamýšlejí nad učiněnými kroky životem a hledají něco, co je přesahuje a přivádí na cestu sebepoznání i pochopení vlastních niterných procesů. A tak, pokud momentálně nejsem zúčastněný na takových rozhovorech, musím to rychle napravit a vyhledat podobně laděné bytosti. Což mne vždy vrátí na Babinet zpátky.
Proto vás všechny pozdravuji po dlouhé době mé nepřítomnosti a raduji se velice z krásného setkání. Vítejte milí přátelé!
Není tady
Ahojky Crabate ráda Tě tu opět vidím.
Není tady
Tuto úvahu o Karmě jsem napsal už dříve, ale nebyl jsem tu přítomen, proto ji posílám až teď. Každopádně se jedná jen o nedokončený koncept, který jsem si hodil na papír, abych s ním později pracoval (vysvětlení je ve vlákně Substance), ale nějak jsem se k tomu nedostal včas a všechno se mezitím rozmlžilo (opět vlákno Substance), takže dnes jsem na tom jako všichni ostatní, kteří se nad tím zamýšlejí poprvé. 
Nu a zde je samotná ona úvaha:
Po více než třicetiletém studiu karmických zákonitostí jsem byl náhle konfrontován s úplně novým proudem. Tedy alespoň pro mne novým. Který celou naši otázku staví do trochu odlišného světla. Vycházeli jsme totiž z předpokladu, že jakási prapodstata vědomí (duše nebo též kauzální tělo), jež se uvolní z fyzického těla po naší smrti, pokračuje v existenci (neumírá, nelze ji zničit!) a trvá v tomto stavu, dokud se znovu nevtělí nebo dokud nepřestoupí do vyšší úrovně bytí. V takovém případě by náš vývoj byl v podstatě kontinuální a jevil se lineárně.
Tak tomu ovšem ve skutečnosti není, neboť subjekt se neustále vyvíjí a propadá, vyvíjí a propadá, jak do hry vstupují jednotlivé aspekty jeho karmy. Stav, nad nímž jsme předtím uvažovali, je tzv. „tulku“. Tj. vědomí, které se v následujícím životě rozpomíná na své předchozí prožitky a proto po vyhodnocení současné situace může pokračovat v někdejším úsilí anebo se z něho alespoň poučit. Průměrný člověk však veškerou kontinuitu ztrácí, proto v nastávajících zrozeních může dokonce jednat jakoby v protisměru svých předchozích činů, čímž ovšem vytváří stále novou karmu, jež se pak odvíjí do kruhu.
Zdá se, že přestup do nehmotného stavu nemusí být tak vědomý, jak se nám původně jevilo, pokud naše psýché sama o sobě již není vědomá předem. Všechno by mohlo probíhat v jakýchsi nedefinovatelných schematech, do nichž automaticky vstoupíme již svým napólováním. Jde totiž o to, že překročením hranice smrti zaniká především naše vůle i subjektivní stavy mysli. Když si přitom uvědomíme, že naše niterné impulsy, touhy a naděje ještě než prozáří skrze slupku našeho já ven, jsou modifikovány právě naší vůlí a vírou do zcela specifického kadlubu, jež vyjadřuje naši osobnost, přičemž právě tato osobnost má smrtí zaniknout, naskýtá se otázka, co z nás vlastně zbyde?.. Potom by zůstalo jen ono podprahové vyzařování směrem k tomu, po čem toužíme anebo v to doufáme.
Jako by všechno to, co směřuje k subjektu, mělo vyprchat a zůstane jen ono universální tíhnutí vyjádřené vůlí to prožít, poznat. Potom ale já, jakožto vědomí individuality, vlastně v širším měřítku chápání neexistuje, jen nám všem společné inklinování k prožitku i pochopení věcí. A bude se opakovat, inkarnovat tak dlouho, dokud jej v sobě nezahrneme, neobsáhneme v jeho rozmanitosti. A mezitím se každou svou smrtí tak nějak rozpadneme na jednotlivé segmenty.
Není tady
Ale zdá se, že již jsem se chytil, proto pokračuji:
A bude se opakovat, inkarnovat tak dlouho, dokud jej v sobě nezahrneme, neobsáhneme v jeho rozmanitosti. A mezitím se každou svou smrtí tak nějak rozpadneme na jednotlivé segmenty vyzařující napólování k něčemu, k různým protichůdným směrům, jež sice původně byly vymezovány do správných poloh naší vůlí, ovšem když ta (jakožto pospojující materiál naší podstaty) zaniká, vlastně už není nic, co by je drželo pohromadě a rozptýlý se do prostoru. Cosi jako paměť našich činů však zůstává (Karma a v naší samotné podstatě kauzální tělo) a proto novým vtělením se všechny ty prvky vyzařování jednotlivých segmentů znovu setkají v další inkarnaci, přičemž jejich výběr vlastně byl vytvořen podle jejich intensity.
Tedy výsledné résumé onoho zážitku: Mysl naší smrtí jakoby vyvane do prostoru. To, co ji drželo pohromadě, tedy vědomí našeho já a z něj povstávající vůle, vyprchá úplně, zůstanou jen jednotlivé segmenty vyzařující touhu po ještě hlubším poznání daných oblastí, jež jsme za života svým vědomím uchopili a rozvíjeli. Tyto se odosobněné od nás vrátí do jakési společné databanky, každý druh podle své vlastní oscilace do jiné, kde se spojí a zmnohonásobí vyzařováním dalších entit, a zde latentně vnímající vlastní náboj moci na nás počkají, než se někdo z nás bude chtít znovu vtělit.
Povšimněme si toho procesu: Já se promění do ne-já, tedy jakéhosi vědomí celku, a novou inkarnací opět vstupuje do já. Přičemž výběr oněch segmentů (databank), z kterých bude vzato, určuje intensita vlastního vyzařování před přestupem. Ta je pak zachycena z vyššího hlediska Karmou a z osobního hlediska kauzálním tělem, které se již nerozpadá. Tedy naše bytost bude rozložena přestupem na druhý břeh a znovu poskládána, až se budeme vracet. Ovšem znovu poskládána z universální databanky pocitů, takže vůbec tím není řečeno, že to ještě budeme my.
A tohle mi právě otevřelo úplně novou sféru vnímání, když nad celou věcí přemýšlím.
Není tady
Ahojky Pomněnko! Vyhlédla sis krásný květ. 
Není tady
Co z toho je ale pravda? Buďto po naší smrti existuje nějaké fluidické tělo (duchovní tělo) anebo smrtí naše individualita končí, úplně se rozpadá a jenom podle nějakého vzorce ono tíhnutí k životu je potom implementováno do nové inkarnace a to přesně podle předchozího vyzařování (před smrtí). Mezitím se ale každý smísí s každým, což je i důvod, že máme společné vzpomínky, společné de ja vu.
Jak už mne předchozí hledání odpovědí naučilo, nakonec vždy platí obojí. Zářný příklad k tomu máme ve fyzice. Světlo se šíří ve vlnách, ale zároveň to jsou pulsující kvanta. Abychom to správně pochopili, musíme hodně rozšířit vědomí, abychom to v sobě zahrnuli obojí a nenechali myšlenku vyústit jako výsledný nesmysl, kdy jedno druhé popírá. V jedné úrovni totiž platí to, v jiné úrovni ono, přičemž obě úrovně se navzájem neprotínají, tudíž ani nevyvrací.
Až tedy přesáhneme limity vlastního uvažování, nebude nám na tom nic divného. Vědomí trvá dál, i když se jeho vyzařování rozpadne do jednotlivých sequencí, kteréžto budou přitaženy ke svému druhu. Proto do jisté míry tam bude i naše vědomí setrvávat, což může vyústit i v ony noční můry Dantova Pekla, či bloudění Bardem a strhávání k temným prožitkům, podle podstaty mysli každého z nás. Ale zároveň zůstává čiré a nad věcí a bude zase jen na nás, s čím se v daném okamžiku ztotožníme. Ano, Pan to tady naťukla v předchozím článku (#17) s Monroem, který tohle vše ve svém díle úplně geniálně zachycuje.
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.
