Rodiče se staví ke každému dítěti jinak a to tak, že často velmi odlišně- i když si to málokdo uvědomuje, či je ochoten uvědomit. Plus je tam vliv sourozence, plus osobnost dítěte.
Můj názor- ad 1. kamarádství není manželství. Ad2. Pokud mezi nimi panuje fyzický odpor, je to blbý. Tady v příběhu nevidím ani tak problém v nevěře jako v tom, že se mi zdá, že romula má manžela dost jako partnerské osobnosti (viz jeho přístup k jejímu volnému času- doučování známého přes skype.). Právěže tady to kamarádství-úcta hapruje? A mimo jiné se to celé promítá do sexuální přitažlivosti partnera?

Ahoj Pan, já se vůbec neschovávám za své děti.  Jenom nechci aby byly z rozvedeného manželství. Zkuste se tak trochu zamyslet, co všechno sebou rozvod přinese. Mám v práci spolupracovnici, rozvedla se, nakonec to dopadlo že ji manžel připravil o dceru a vyhodil z jeho domu(naprosto bezva). Teď se znovu oženil, vzal si maminku od dvou dětí a její dcera má v hlavě zmatek kolik to má vlastně sourozenců, a jestli jsou vlastní a kolik babiček atd.
Z holkou to pěkně zamávalo. Druhá spolupracovnice taky řešila, dokonce přes poradnu, jenom ji řekli že by mohla mít pro svého bohémského manžela více pochopení, že nechodí do práce to přece není překážka a že ji podvedl no vždyť si za to může sama -nemá pochopení. Smutné je že znám ze svého okolí spoustu ne zrovna pěkných případů rozvodu. Vždy to mělo nehezký dopad na dítě.
Když se to u nás provalilo, nabídla jsem manželovi , aby si našel práci dál od domova, dáme si trochu takovou pauzu. Syn nás slyšel-je mu 8(jenom o té práci - nic víc)- prosil mě celý den abych tátu nevyháněla do takové práce. On ho chce mít doma. Když Vám dcera řekne jako na reakci rozvodu kamarádčiných rodičů, mami já jsem tak ráda, že u nás je všechno v pořádku. Ono to totiž na nás není vidět, kdo to neví tak by si to nikdy nemyslel.
Tak jak to mám asi udělat. A konec konců, promiňte ale co by to ylo za chlaoa který by se chtěl se mnou po rozvodu seznámit a tzv. se dát na tři děti. Mám o tom své mínění. Takže bych stejně zůstala sama, teď jsem taky vnitřně sama ale na děti jsme dva. R

Dovolím si sem překopírovat to, co našla Regi na  http://www.tipyainspirace.cz/
Slovo BŮH je možné nahradit tím, co dotyčný/ná čtenář/ka spíš skousne, třeba PŘÍRODA, VESMÍR, ENERGIE, nebo třebas i FRANTA
Ten text není na jedno přečtení, je to spíš studijní materiál.
Je třeba nad ním přemýšlet a začít chápat, co je a k čemu je vlastně ODPUŠTĚNÍ...

"Odpuštění - proč a jak odpouštět aneb odpuštění neschvaluje zlo
(sestavil Ignác Mucha a Pavel Semela)

CHCEŠ-LI BÝT OTROKEM NĚJAKÉHO ČLOVĚKA, NESNÁŠEJ HO
Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho.

Pak s tebou bude ráno, po celý den i v noci.

Tenhle člověk s tebou bude také jíst a naruší tvé trávení.

Zničí tvou schopnost koncentrace, zničí každou příjemnou chvilku a zbaví tě tvého drahého pokoje i radosti.

Své štěstí vkládáš do jeho rukou.

Dáváš mu skutečnou moc nad sebou samým...

(John Powell)

KŘIVDA SE NEVYHNE NIKOMU
Neexistuje člověk, který by nikdy neprožil křivdu a ublížení.

Neexistuje člověk, kterého by prodělaná křivda a ublížení nebolely.

Pocit křivdy, ublížení a nespravedlnosti se hluboce dotýkají nitra každého člověka a volají po vyrovnání, odplatě a pomstě.

Příkoří nenechává nikoho chladným.

MÁME ZLU NECHAT VOLNÝ PRŮCHOD ?
Do této situace ale vstupuje Ježíšova výzva k odpuštění.

Není ale naivní, nerealistická a odtržená od života?

Máme každému jen tak "odpustit"?

Máme zlu nechat volný průchod?
Odpouštějte a bude vám odpuštěno. (Lk 6,37)

ODPUŠTĚNÍ NESCHVALUJE ZLO
Odpuštění a boj proti zlu si neprotiřečí.

Ježíš sám ukazuje cestu k naplněnému životu i skrze odpuštění.

Jeho život je ale současně bojem proti zlu.
Nelze totiž ztotožňovat člověka s jeho jednáním.

Člověku je třeba odpustit a dát mu šanci.

Jeho činy se musí odsoudit a popřípadě přijmout opatření k zamezení šíření zla.

Odpuštění musí souviset s nápravou věcí.

Boj se zlem ale naopak nesmí odpuštění opomíjet.

Tak by se ke slovu dostala pomsta, která plodí další zlo, zášť a nenávist.

PROČ ODPOUŠTĚT ?
Neodpuštění negativně ovlivňuje celý život člověka, včetně jeho těla a psychiky.

Zanedbané, potlačené a někdy i zdánlivě zapomenuté křivdy nic neřeší.

Působí destruktivně.

Neodpuštění člověka ničí, rozkládá a znepokojuje.

Je zdrojem napětí a podrážděnosti.

Neuzdravené křivdy se mění i ve zdroj ubližování druhým.

Ať už totiž člověk chce nebo ne, předává to, co sám zakusil dále.

Potřebuje se utrpení zbavit a tak ho přesouvá dál.

Ono se k němu pak ale vždy navrací…
Neodpuštění působí jako jed zasahující všechny oblasti života a vztahů: k Bohu, k lidem, ke světu a i k sobě.

Projevuje se na úrovni osobní, na úrovni rodin, různých skupin i národů…
Skrze odpuštění se člověk stává vnitřně nezávislým na negativním vlivu zla.

Ukřivdění pak ztrácí svou zničující moc.
Odpouštějte a bude vám odpuštěno. (Lk 6,37)

ODPUSTIT NELZE "NA POVEL"
Odpuštění není mnohdy jednoduchou záležitostí.

Pocit křivdy člověka zasahuje v mnoha vrstvách.

Proto zpracování křivdy a odpuštění musí proběhnout ve všech zasažených úrovních a oblastech lidského života.
Rychlé a levné rady typu: "musíš hned odpustit", "zapomeň na to", "čas léčí rány" jsou neúčinné

a k opravdovému odpuštění vedou jen zřídka.

Vyrovnání se s křivdou, odpuštění a uzdravení je dynamickou záležitostí, která mnohdy potřebuje svůj čas.

KROKY NA CESTĚ ODPUŠTĚNÍ
Odpuštění je procesem, jehož motivem je spíše rozhodnutí, než pocity.

Na počátku tohoto procesu je dobré uvědomit si svou hodnotu jako člověka i jako Božího dítěte

a připomenout si, že i když se cítíme nemilováni a nedoceněni, Boží láska k nám trvá.

V Bohu je naše bezpečí a význam.

PŘIZNAT SI POCIŤOVANOU KŘIVDU, negativní emoce a svá zranění.

Přiznat si, že mi vzniklá situace vadí a že mě bolí.

Přiznat si, že mám problémy odpustit a že možná viníkovi nepřeji rozhodně nic dobrého.

V této první fázi je třeba před sebou své pocity nepotlačovat a nic si nenalhávat.

POJMENOVAT SVÉ POCITY.
Tato fáze může být pro mnohé důležitá.

Je možné si najít důvěryhodného partnera, před kterým můžeme své pocity slovně formulovat.

Může jím být někdo blízký, náš zpovědník, ale i Bůh.

Důležité ale je, aby v tomto kroku nebyl člověk sám.

Mohl by totiž upadnout do pasti sebelítosti, která člověka uzavírá a znemožňuje jeho rozvoj.

POHLÉDNOUT NA KŘIVDU NEZAUJATĚ z jiného úhlu, nadhledu, či odstupu.

Připustit si, že vzniklá situace může mít i jiná hlediska, než ta, kterou vidíme úhlem svého pohledu.

Uvědomit si, že ukřivdění je obecnou lidskou záležitostí.

SNAŽIT SE POCHOPIT TOHO, KDO NÁM UBLÍŽIL.
Možná, že dotyčný člověk nejedná vědomě zle.

Jeho jednání třeba ovlivňuje jeho podvědomí a špatné zkušenosti.

Často lidé jednají zle, protože ani jinak neumějí.

I Ježíš se na kříži modlil: "Otče odpusť jim, neboť nevědí co činí" (Lk 23,34).

ROZHODNOUT SE NEŠKODIT A ZŘÍCI SE POMSTY.
Nepřát, ani nepůsobit viníkovi zlo.

Rozhodnout se ho přijmout jako člověka, bez ohledu na jeho vinu.

Nemluvit o něm zle před lidmi.

ŽEHNAT.
Žehnání znamená svolávání Boží přízně na dotyčného.

Tím i křivdu předáváme Bohu.
Když člověk odpustí, neznamená to, že k druhému musí okamžitě pociťovat kladné city.

Odpuštění je někdy delší proces, ve kterém se pocity mohou zákonitě opožďovat.
Jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám. (Ef 4,29)"

To máš pravdu Pan, sto lidí sto názorů.R

romula11 napsal(a):

To máš pravdu Pan, sto lidí sto názorů.R

Ano.
A o tom to je - pokud nezměníš svůj POSTOJ k partnerství, manželství, rozvodu....ale především sama k sobě, tak nezměníš nic
A jestli vůbec něco chceš změnit, to taky záleží na tobě, nikoliv na tom, co udělal manžel nebo co by řekli lidi....
Věta "co by řekli lidi" je podle mne účinná zbraň hromadného ničení.
"Lidi" tvůj život nežijou.

Romul a co k němu cítíš? Zkus to popsat...máš ho ráda jako člověka? Ten fyzický odpor nastal kdy a jak? Víš, pokud s ním budeš chtít žít, tak si myslím, že se zase budeš muset naučit ho mít ráda... jinak bude takové soužití peklo. Když se budete mít rádi, tak může fungovat cokoliv.

romula11 napsal(a):

Ahoj Pan, já se vůbec neschovávám za své děti.  Jenom nechci aby byly z rozvedeného manželství. Zkuste se tak trochu zamyslet, co všechno sebou rozvod přinese. Mám v práci spolupracovnici, rozvedla se, nakonec to dopadlo že ji manžel připravil o dceru a vyhodil z jeho domu(naprosto bezva). Teď se znovu oženil, vzal si maminku od dvou dětí a její dcera má v hlavě zmatek kolik to má vlastně sourozenců, a jestli jsou vlastní a kolik babiček atd.
Z holkou to pěkně zamávalo. Druhá spolupracovnice taky řešila, dokonce přes poradnu, jenom ji řekli že by mohla mít pro svého bohémského manžela více pochopení, že nechodí do práce to přece není překážka a že ji podvedl no vždyť si za to může sama -nemá pochopení. Smutné je že znám ze svého okolí spoustu ne zrovna pěkných případů rozvodu. Vždy to mělo nehezký dopad na dítě.
Když se to u nás provalilo, nabídla jsem manželovi , aby si našel práci dál od domova, dáme si trochu takovou pauzu. Syn nás slyšel-je mu 8(jenom o té práci - nic víc)- prosil mě celý den abych tátu nevyháněla do takové práce. On ho chce mít doma. Když Vám dcera řekne jako na reakci rozvodu kamarádčiných rodičů, mami já jsem tak ráda, že u nás je všechno v pořádku. Ono to totiž na nás není vidět, kdo to neví tak by si to nikdy nemyslel.
Tak jak to mám asi udělat. A konec konců, promiňte ale co by to ylo za chlaoa který by se chtěl se mnou po rozvodu seznámit a tzv. se dát na tři děti. Mám o tom své mínění. Takže bych stejně zůstala sama, teď jsem taky vnitřně sama ale na děti jsme dva. R

Jo tohle je bohužel tragédie dnešní doby ........u nás to bylo taky děsný, co děti zažily  a ted to zaživá sestra a má dva puberťáky ........je to strašný .......všechny ženský v mým okolí mají tyhle šílenosti za sebou ........jak říkám, chlapi fakt nemaj rozum a zničej všechno ........stačí si jich trochu nevšímat a hned maj důvod koukat jinam a přitom sami ženu zanedbávají taky....

Osobně si myslím, že za určitých podmínek by se tenhle model dal v pohodě praktikovat. tzn - netahat milence/milenku domů.
Týýý vo.e - ty že bys někomu byla ochotna tolerovat milence/milenku? Co tě přivedlo k té otočce???

co by to ylo za chlaoa který by se chtěl se mnou po rozvodu seznámit a tzv. se dát na tři děti. Mám o tom své mínění.
Co by to bylo za chlapa? Nerozumím...
Takže bych stejně zůstala sama, teď jsem taky vnitřně sama ale na děti jsme dva.
Jenže to je strašně málo, víš. Navíc jak děti porostou, přestanete ho ony i ty čím dál víc potřebovat, takže (pokud jeden z vás neodejde) se rýsuje celkem po*ná možnost, že zůstanete v jednom bytě ne jako přátelé, ale pouzí spolubydlící - něco jako dva kolegové na služebce. Nemají si vcelku co říct, kromě pracovních záležitostí (= u vás dětí), ale holt spolu ten hotelový pokoj sdílet musí. Jenže ta služebka bývá časově omezená...

haiel napsal(a):

Mně se to nezdá až tak zcestný, Pandoro. Přátelským (kamarádským) soužitím by to manželství mělo být tak jako tak. V tom případě by si sice každý "dělal, co chce", ale protože jsou to přátelé, měli by zároveň ohledy k tomu druhýmu i k dětem.  Existuje lepší model? Resp. existuje model, který by vydržel větší zátěž? Po tu dobu, co děti potřebují mámu a tátu doma? Je to opravdu tak špatný vzor pro děcka? Vem si, že vztah se tak často chce stavět na takových obskurních pilířích, jako je třeba naprostá věrnost.... a když ji on nebo ona jeho podvede, už ten druhej řeší, jestli má zůstat, co má vlastně vůbec dělat, jestli má ještě vůbec věřit, jestli má dát šanci....důvěra v cosi nepojistitelného je ztracená....Přátelé tohle neřeší. Nemusí si přece navzájem sdělovat úžasné vlastnosti svých milenců apod. a tahat svůj mimomanželský život až do kuchyně, ale můžou se navzájem tolerovat a vycházet si vstříc jako rodiče svých dětí, jako partneři. Vidím to skoro lepší než rozvod z důvodu nevěry partnera a následné pendlování dětí mezi rodiči s novými partnery atd.
K té tvé druhé větě, kterou jsem nevytučnila - to by bylo samozřejmě na blázinec, to by nikdo dlouho nevydržel a děcka by to stejně prohlídly.
V tom prvním případě by děti sice taky brzy měly přehled, ale nemyslím, že by to na ně mělo nějaký zlý dopad. Sice by neviděly, že se mamka s taťkou láskyplně objímají, ale viděly by, že spolu vychází jako slušný lidi. Já myslím, že to není málo.

Zažila som na vlastné oči(našťastie nie na vlastnej koži, vo vlastnej rodine) model "studený odchov" a je to niečo dosť desivé... hlavne ako životný vzor. Deti sa učia hlavne a predovšetkým rodinnými vzormi - nie tým, čo im dospelí tlačia do hlavy, ale tým, čo dospelí ŽIJÚ. Samozrejme, že sú spoločnosti, kde je model "priateľské manželstvo bez lásky, z rozumu" jediný možný, ale tá naša to nie je...

romulo - a co zapracovat na tom, abys byla schopná mu odpustit? Uklouzl, ale lituje toho a miluje Tě. Máte spolu děti. - opravdu je to tak strašný, že se nemůžeš ani pokusit, s tím odpuštěním? A vyřešit tenhle problém jednou pro vždy. Můžete žít jako spokojená rodina. Akorát Ty musíš chtít!

Neprovokuj, kocúr, ja si dobre pamätám, čo si tu písal o potenciálnej nevere tvojej ženy... Takže sa nevžívaj tak veľmi do roly podvádzajúceho a skús sa vžiť do roly podvádzaného... (Egoušek je sviňa a dobiedza neodbytne, nič si nenahovárajme...)

Mikeš napsal(a):

romula11 napsal(a):

To co mě trápí, je že mu to nejsem schopná odpustit, ne kvůli mě ale kvůli dětem. Fungujeme ale jako kamarádi, a to už  rok a půl. On se snaží se mě dotknout ale já bych se snad pozvracela kdyby se o něco pokusil. Je to zvláštní pocit, já se ho prosě štítím, protože sahal na jinou. Mám v hlavě něco jako že použitý zboží nechci.

Tohle, a obzvlášť to vytučněné, mi prostě hlava nebere, ale to je možná tím, že jsem chlap
Co může být za tak fatálním odporem a odmítáním, holky?
Vztek? Uraženost? Názor, že absolutní věrnost je zásadní podmínkou vztahu? Nebo něco jiného?

Také jsem o tom přemýšlela. Javena to myslím napsal dost trefně- přece nebyl jediný, koho poznala "intimně". Takže fyzický odpor je vytvořený nějakou monstr   psychickou blokací.
Ale o tom píše víc  holek, že se nedokážou přenést přes představy, že ten jejich někde  objímal jinou. Jsou i takové, které roky žárlí a znechucují se představami bývalek. Natož odhalených milenek....

Myslím, že Romula je   vzorný příklad budoucího  klienta pro sexuologa a psychologa... Pokud to za 1,5 roku nedokáže požvýkat sama.
A také myslím, že  schovávačka  za heslo : pro děti vše, je v tomhle případě zcestná. Dobře to vypíchla Selima  a  Javena...

haiel napsal(a):

Selima napsal(a):

Zažila som na vlastné oči(našťastie nie na vlastnej koži, vo vlastnej rodine) model "studený odchov" a je to niečo dosť desivé... hlavne ako životný vzor. Deti sa učia hlavne a predovšetkým rodinnými vzormi - nie tým, čo im dospelí tlačia do hlavy, ale tým, čo dospelí ŽIJÚ. Samozrejme, že sú spoločnosti, kde je model "priateľské manželstvo bez lásky, z rozumu" jediný možný, ale tá naša to nie je...

Selima, věřím, že jsou společnosti, kde je model "monogamní dlouhodobý láskyplný manželský svazek" možný, ale ta naše to není. Pokud vím, pořád je to přibližně polovina manželství, která se rozvede. Ideální formu soužití,tuším, nevymyslel ještě nikdo. Manželství udržované z rozumu jistě ideální není, ale záleží na aktérech. Někdo toho schopen je, někdo ne. Pochopitelně se to nedá nikomu vnucovat. Pod tím "studeným odchovem" jsem až dodnes rozuměla to, když rodiče neumí projevit lásku  dětem.

Myslím, že stejně studený odchov je i  tam, kde se ti rodiče před dětmi neobejmou, nepohladí...   Nejen chybící vroucnost ve vztahu k dětem.