Haiel,
asi máš pravdu, nejdůležitější na tvém příspěvku je pro mě "chválu měla něčím zasloužit. Tady začnu "dělat vykopávky"

Tulip, jestli on to nebude takový nějaký syndrom dětí, kteří v minulosti prošli jiným syndromem - totiž zavržením rodiče!

Sám znám moc dobře jednu takovou dívku, která od matky neslyšela za celé své dětství pomalu jediné vlídné slovo, žádnou pochvalu, pořád jen dokola poslouchala, jak byla špatná, nepořádná, nedůsledná, prostě celý otec...  a stejně dodnes vzhlíží jen a jen ke své matce! (ovšem už celé roky žije jen s matkou)...

Tito lidé zřejmě trdou kritiku považují za normální, avšak na druhé straně vlídnost a chválu pak považují nejspíš za něco nedůstojného, podlého, nehodného uznání... (kdo vás nekritizuje, ten to s vámi přece nemůže myslet dobře?!!! )

Vachu,
tohle sedne! Nikdy jsem nebyla pro mamku dost dobrá, pořád mě jen kritizovala.
Díky, začíná se mi to všechno "rýsovat"

Blos,
na té emoční zdi něco bude...bojím se také projevovat city.
Asi jsem si v dětství postavila emoční bariéru. Nepřijímám chválu, nepřijímám pomoc, děsím se nemohoucnosti a s tím spojené závislosti na někom, neprojevuju city.
Nevpouštím lásku dovnitř a částečně ani ven (upřímně pochválit dovedu, dát najevo lásku synovi a manželovi celkem také).
Aby mě někdo nezranil, nepouštím nikoho dovnitř. Zároveň nevyjadřuji své city, aby toho nikdo nevyužil a nezranil mě.
Už vím! Bojím se pouta s někým, aby mi neublížil. Chvála i pomoc vytvářejí pouto, projevení citů vytváří také pouto . A když jsem se dříve snažila upoutat pozornost nějakého kluka a podařilo se, najednou jsem se začala bát a ze vztahu raději vycouvala.
Teď mi to přesně sedí

Je zvláštní, že když jsem teď byla na malování aury a numerologickém rozboru, dostala jsem podobnou odpověď:
"111 - blok - velmi citlivá - vyjadřuje své city
Chybí 7 - nedokáže vyjadřovat své city"

Mně se líbí ta věta od Vachu: kdo vás nekritizuje, ten to s vámi přece nemůže myslet dobře?!!!
Navozuje to otázku, co všechno se může skrývat za tzv. konstruktivní kritikou. Kovaní manipulátoři si pod tou zástěrkou umí opravdu ty druhé podmaňovat a vyrábět jim všelijaké pochybnosti. Tady mám slabý místo zase já. Jak zavětřím manipulátora, musím tasit. Přestože vím, že nikoho tím nespasím, že bych to měla nechat plavat, ale to jsou zase jenom takové moje bolístky, co se ještě nezahojily.
Jinak - mám zkušenost z výchovy vlastního děcka (nechci to zobecňovat, nemusí to platit všude), že chvála, třeba zdánlivě nezasloužená, jen tak spadlá odnikud , udělá víc dobré práce než objektivní vyjmenovávání nedostatků s návrhy k nápravě

haiel napsal(a):

... co všechno se může skrývat za tzv. konstruktivní kritikou? Kovaní manipulátoři si pod tou zástěrkou umí opravdu ty druhé podmaňovat a vyrábět jim všelijaké pochybnosti...

Ono je tohle vlákno od počátku o tom, jak Tulip mylně považuje svůj problém za duchovní - jenže ono patří na fórum psychologické - povídej to ale lidem, kterými někdo (rodič) dlouho manipuloval...

Jo, jo: Manipulace a citové vydírání - resp. obrana proti nim - to je ryze psychologická disciplína.

Tulipánka napsal(a):

Vachu,
máš pravdu, patří to na duchovní, ale tady je to takové "komornější". Většinou nemám odvahu hodit svůj problém "do placu" na psychologickém, kam chodí mnoho různých lidí. I když je to jen pocit, na duchovní může také kdokoliv

Tvůj příběh mi připomíná jednu kamarádku z dob studií - trápila se svým vztahem k partnerovi (a pozdějšímu manželovi), dokud prostřednictvím duchovních cest a numerologie a astrologie nebyla připravená (schopná) přijmout fakt, že ten její muž je takový, jaký je ... teprve až se naučila mít ho ráda, jaký je, naučila se i mít ráda sebe a celý svůj (jejich) život... Teprve pak se stala šťastná (a myslím, že je dosud).

Tím chci říci - není to v zásadě cesta špatná - jenom delší.
A člověk si při ní může prolít více slz... ale zase si pak více váží okamžiku poznání - a tak je pak možná to zahojení trvanlivější, takové zasloužené....

Upravil(a) Vachu (7. 9. 2009 15:32)

Taky jsem nedokázala přijímat chválu. Necítila jsem agresi, ale styděla jsem se, byla jsem nesvá, přesvědčovala jsem chválícího, že to bylo jinak, že já nic ... Měla jsem pocit, že si chválu nezasloužím.

Od mého přerodu před třemi lety to "umím". Potěší mě to, poděkuju, usměju se a jsem ráda, že si všimli, že se mi něco povedlo. Inspiruje mě to do budoucna. Pochvala mě dělá "lepší", vyvolává ve mně touhu dělat věci dobře. Ne kvůli pochvale, ale kvůli vlastnímu dobrému pocitu.
Jsem ráda, když mě někdo pochválí.
V dětství jsem chválena nebyla, kdybych se rozkrájela. Ale když jsem něco udělala špatně, to bylo zle a byla jsem často bita.

Odbočím - po mém přerodu se změnil i můj vztah k mým narozeninám. Ted den jsem přímo nesnášela, nejraději bych se byla někam zavřela a vylezla až příští den a cítila jsem se hrozně, když mi někdo přál. Teď si svůj narozeninový den krásně užívám, jsem moc ráda, když mi lidé popřejí, vnitřně jsem ráda, že jsem se ho dožila a je mi hezky na světě. V ten den ještě hezčeji.

Tuli,
to tvoje vlákno mě donutilo se nad tím zamyslet. K smrti nerada jsem dřív slyšela na mojí osobu chválu... vždyť je to přeci jasné, že se to musí udělat, tak proč ta chvála, taky jsem měla za ní špatný pocit, jakože si to nezasloužím. Nejlepší byla jen taková... to je hezký, to je dobře... a dost...., ale jééé tys to udělala krásně a to je tak dobrý nápad, ty si šikovná a bla bla bla..... to bych se nejraději propadla. Nevím a ani netuším kde to mělo kořeny, ale jak psala Klubko.... mám se teď opravdu ráda a najednou můžu přijmout i pochvalu. Jako teď na konci školního roku jsem dostala od jedněch tří pánů řád zlaté vařečky... fakt ho sami vyrobili a připnuli mi ho....a já z něho měla takovou velikou radost a moc mě to potěšilo, sice s rozpaky a s červenáním, ale měla radost. A jak píše Wiki, i sama sebe dokážu už pochválit, když se mi něco povede... a to bys koukala jak někteří čučí ... je to zábavné

Tulipánko, celé jsem to nečetla ale myslím si, že Haiel (tuším, že to psala ona) má pravdu v tom, že je to i kus české zaprděnosti. Když jsem začala v zahraničí s dětmi, tak mě doslova a dopísmene sr. lo, jak byly děti chválené od rodičů za každý prd. Říkala jsem si, no tak postavil kostičky na sebe no. Ale neb jsem děvče učenlivé, tak jsem brzo přešla na to jejich slavné "good job" za každou maličkost .
A je vidět, že pokud se to děcku takhle vštěpuje, tak to pak bere naprosto přirozeně. Nedávno jsem holčičce, řekla, jak vypadá báječně  a má bezva ohoz a ona s naprostou samozřejmostí řekla: "Díky" a ještě se mi tam udělala modní přehlídku. A zase je fakt, že na druhou sranu je schopná příjít a říct mi, že dneska mi to fakt sekne .
Já mám trochu výhodu v tom, že okolo mě jsou spíš lidé pozitivní, takže jsem chválená byla ale měla jsem taky nějak problém to přijmout. A když jsem začala s vyťukáváním, tak se to dost zlepšilo. Dokonce jsem se teď byla schopná sama pochválit, což předtím nehrozilo.

Upravil(a) taurus (7. 9. 2009 20:06)

taurus napsal(a):

Tulipánko, celé jsem to nečetla ale myslím si, že Haiel (tuším, že to psala ona) má pravdu v tom, že je to i kus české zaprděnosti. Když jsem začala v zahraničí s dětmi, tak mě doslova a dopísmene sr. lo, jak byly děti chválené od rodičů za každý prd. Říkala jsem si, no tak postavil kostičky na sebe no. Ale neb jsem děvče učenlivé, tak jsem brzo přešla na to jejich slavné "good job" za každou maličkost .
.

Mě se tahle americká chvála vůbec nelíbí ........je to umělý  a  výsledek je šílený sebevědomí těch dětí a vzápětí ostuda , věří si i ve věcech který neumí a ztrapňují se pak všude.........
Mě vůbec chvála přijde falešná a nevěřím jí, třeba moje psycholožka, která je jinak skvělá, mi vždy na konci sezení řekne pochvalu ......asi je to běžný postup, který má klientovi zvýšit sebevědomí....ale je to průhledný ......jinak má zajímavý názory a velký znalosti......ale tohle ?
Jediná chvála, který věřím je, když chlap řekne ženě , ty šaty ti sluší ......to je upřímně  od srdce ....vošklivý to říkat nebude.....

Upravil(a) Rozmarila (7. 9. 2009 21:04)

Lupi, teď nevím, kterou situaci jsi myslela?

Rozmarila napsal(a):

taurus napsal(a):

Tulipánko, celé jsem to nečetla ale myslím si, že Haiel (tuším, že to psala ona) má pravdu v tom, že je to i kus české zaprděnosti. Když jsem začala v zahraničí s dětmi, tak mě doslova a dopísmene sr. lo, jak byly děti chválené od rodičů za každý prd. Říkala jsem si, no tak postavil kostičky na sebe no. Ale neb jsem děvče učenlivé, tak jsem brzo přešla na to jejich slavné "good job" za každou maličkost .
.

Mě se tahle americká chvála vůbec nelíbí ........je to umělý  a  výsledek je šílený sebevědomí těch dětí a vzápětí ostuda , věří si i ve věcech který neumí a ztrapňují se pak všude.........

POdle mě pouhým chválením ti nevznikne šílený sebevědomí, s kterým by se člověk pak ztrapňoval. Tam už pak dle mého hrají roli i jiné faktory (rozmazlování atd.).
To, že ti to připadá falešný tomu rozumím. Jak říkám, mě to taky ze zečátku lezlo šíleně na nervy. Ale dneska nevidím nic špatnýho na tom, když mi děcko namaluje obrázek, který na jeho věk vypadá víc než dobře, abych ho nepochvalila. Nebo když jí to fakt sluší, abych jí neřekla, že jí to sluší atd.
Pamatuju si, že ta první holčička, když zpívala, tak bylo vidět, že Aneta Langerová z ní nebude. Ale zpívala  s takovou chutí, až to bylo nakažlivý. A furt mi příjde lepší, jí říct, že to bylo pěkný než že zpívala pěkně ale dlouho . Já díky takovýmhle průpovídkám nezpívám dodnes a mám ze zpívání osypky.