29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Tulipánka napsal(a):
Haiel,
můžeš mi prosím napsat, které věty sis říkala, když tě někdo chváli, abys svůj problém s chválou vyřešila? Třeba: "jsem skvělá a zasloužím si chválu"?
Ptáš se sice Haiel, ale odpovím za i sebe:
Když mě někdo pochválí, poděkuju, usměju se a v duchu z toho mám radost: Vida, tak tohle se mi povedlo. A ostatní si toho všimli.
To je fajn, to mě těší.
A je to pro mě povzbuzením pro příště.
Když se nenaučíš přijímat upřímnou chválu, a dokonce ji budeš svému okolí zakazovat, postavíš si kolem sebe emoční zeď. A pak tě budou tedy jen kritizovat. To jediné jsi jim tedy dovolila... , vlastně jsi je do toho odmítáním chvály vmanipulovala.
A jsme v bludném kruhu, který se roztáčí...
Tulip, jestli on to nebude takový nějaký syndrom dětí, kteří v minulosti prošli jiným syndromem - totiž zavržením rodiče!
Sám znám moc dobře jednu takovou dívku, která od matky neslyšela za celé své dětství pomalu jediné vlídné slovo, žádnou pochvalu, pořád jen dokola poslouchala, jak byla špatná, nepořádná, nedůsledná, prostě celý otec... a stejně dodnes vzhlíží jen a jen ke své matce! (ovšem už celé roky žije jen s matkou)...
Tito lidé zřejmě trdou kritiku považují za normální, avšak na druhé straně vlídnost a chválu pak považují nejspíš za něco nedůstojného, podlého, nehodného uznání... (kdo vás nekritizuje, ten to s vámi přece nemůže myslet dobře?!!! )
Není tady
Tulipánka napsal(a):
Haiel,
asi máš pravdu, nejdůležitější na tvém příspěvku je pro mě "chválu měla něčím zasloužit. Tady začnu "dělat vykopávky"
Ale samozřejmě, že sis chválu něčím zasloužila. Přeci to funguje v pořadí nejdřív tvůj nějaký povedený čin, z toho pramení něčí chvála.
Ne přeci chvála pro nic za nic, a následné tvé přemýšlení čím bych si měla tu chválu zasloužit?".
Vždyť "už se stalo" .
Blossom napsal(a):
Když mě někdo pochválí, poděkuju, usměju se a v duchu z toho mám radostí...
Ano - takto je to přirozené a normální. Naopak je to nepřirozené a de facto nenormální.
Jenže vyčítat někomu, že lidem kolem sebe vnucuje, aby s ním manipulovali?
To snad si děláš kozy, ne?
Manipulace se nenabízí.
Manipulátoři s námi manipulují - ano - když jim to dovolíme - ale v podstatě vždy bez našeho souhlasu.
Jenže v případě osob závislých, zainteresovaných (jako děti, příslušníci rodiny apod) bohužel z manipulace není úniku... tyto osoby a osůbky nemohou stát mimo manipulaci, leda by se smířili s tím, že mohou být (a pravděpodobně také budou) budou zavrženi...
Není tady
Blos,
na té emoční zdi něco bude...bojím se také projevovat city.
Asi jsem si v dětství postavila emoční bariéru. Nepřijímám chválu, nepřijímám pomoc, děsím se nemohoucnosti a s tím spojené závislosti na někom, neprojevuju city.
Nevpouštím lásku dovnitř a částečně ani ven (upřímně pochválit dovedu, dát najevo lásku synovi a manželovi celkem také).
Aby mě někdo nezranil, nepouštím nikoho dovnitř. Zároveň nevyjadřuji své city, aby toho nikdo nevyužil a nezranil mě.
Už vím! Bojím se pouta s někým, aby mi neublížil. Chvála i pomoc vytvářejí pouto, projevení citů vytváří také pouto . A když jsem se dříve snažila upoutat pozornost nějakého kluka a podařilo se, najednou jsem se začala bát a ze vztahu raději vycouvala.
Teď mi to přesně sedí
Je zvláštní, že když jsem teď byla na malování aury a numerologickém rozboru, dostala jsem podobnou odpověď:
"111 - blok - velmi citlivá - vyjadřuje své city
Chybí 7 - nedokáže vyjadřovat své city"
Není tady
Přísná výchova z lidí umí udělat zapšká individua, která se nakonec, v dospělosti, ani neumí radovat ze života.
Však to známe z mnoha anglických knih. Tvrdá výchova z dětí vycepovala budoucí tvrdé vychovatele.
Radost a chvála je něco zapovězeného (?!), nepatřičného...
Ach jo!
Nakonec větší štěstí mohou mít spíše ti, kdo jsou z takového prostředí vyhnáni.
Ti spíše potkají laskavé a vlídné lidi a mohou tak být i vděčni za laskavé a vlídné prostředí.
Je jim to dovoleno ...
Není tady
Mně se líbí ta věta od Vachu: kdo vás nekritizuje, ten to s vámi přece nemůže myslet dobře?!!!
Navozuje to otázku, co všechno se může skrývat za tzv. konstruktivní kritikou. Kovaní manipulátoři si pod tou zástěrkou umí opravdu ty druhé podmaňovat a vyrábět jim všelijaké pochybnosti. Tady mám slabý místo zase já. Jak zavětřím manipulátora, musím tasit. Přestože vím, že nikoho tím nespasím, že bych to měla nechat plavat, ale to jsou zase jenom takové moje bolístky, co se ještě nezahojily.
Jinak - mám zkušenost z výchovy vlastního děcka (nechci to zobecňovat, nemusí to platit všude), že chvála, třeba zdánlivě nezasloužená, jen tak spadlá odnikud , udělá víc dobré práce než objektivní vyjmenovávání nedostatků s návrhy k nápravě
Není tady
Určitě to má spojitost s "Mít se ráda". Taky s tím bojuji. Pochvalu někdy vnímám jako něco nepříjemného, a přitom po pochvale člověk touží. Když se mu dostane, tak neví jak s ní naložit.
Je to o sebevědomí, sebepřijetí, sebelásce.
Taky se u nás moc nechválilo. Všechno připadlo normální, samozřejmé. A i já si musela přiznat, že moc chválit neumím okolí. Proč taky, když neumím chválit sama sebe a přišlo mi přirozené, že to co zvládnu já, přeci automaticky zvládnou i jíní?
No tak na tom pomalu pracuji, ať je líp.
Není tady
haiel napsal(a):
... co všechno se může skrývat za tzv. konstruktivní kritikou? Kovaní manipulátoři si pod tou zástěrkou umí opravdu ty druhé podmaňovat a vyrábět jim všelijaké pochybnosti...
Ono je tohle vlákno od počátku o tom, jak Tulip mylně považuje svůj problém za duchovní - jenže ono patří na fórum psychologické - povídej to ale lidem, kterými někdo (rodič) dlouho manipuloval...
Jo, jo: Manipulace a citové vydírání - resp. obrana proti nim - to je ryze psychologická disciplína.
Není tady
Vachu,
máš pravdu, patří to na duchovní, ale tady je to takové "komornější". Většinou nemám odvahu hodit svůj problém "do placu" na psychologickém, kam chodí mnoho různých lidí. I když je to jen pocit, na duchovní může také kdokoliv
Není tady
Tulipánka napsal(a):
Vachu,
máš pravdu, patří to na duchovní, ale tady je to takové "komornější". Většinou nemám odvahu hodit svůj problém "do placu" na psychologickém, kam chodí mnoho různých lidí. I když je to jen pocit, na duchovní může také kdokoliv
Tvůj příběh mi připomíná jednu kamarádku z dob studií - trápila se svým vztahem k partnerovi (a pozdějšímu manželovi), dokud prostřednictvím duchovních cest a numerologie a astrologie nebyla připravená (schopná) přijmout fakt, že ten její muž je takový, jaký je ... teprve až se naučila mít ho ráda, jaký je, naučila se i mít ráda sebe a celý svůj (jejich) život... Teprve pak se stala šťastná (a myslím, že je dosud).
Tím chci říci - není to v zásadě cesta špatná - jenom delší.
A člověk si při ní může prolít více slz... ale zase si pak více váží okamžiku poznání - a tak je pak možná to zahojení trvanlivější, takové zasloužené....
Upravil(a) Vachu (7. 9. 2009 15:32)
Není tady
Vachu napsal(a):
haiel napsal(a):
... co všechno se může skrývat za tzv. konstruktivní kritikou? Kovaní manipulátoři si pod tou zástěrkou umí opravdu ty druhé podmaňovat a vyrábět jim všelijaké pochybnosti...
Ono je tohle vlákno od počátku o tom, jak Tulip mylně považuje svůj problém za duchovní - jenže ono patří na fórum psychologické - povídej to ale lidem, kterými někdo (rodič) dlouho manipuloval...
Jo, jo: Manipulace a citové vydírání - resp. obrana proti nim - to je ryze psychologická disciplína.
Nevím. Psycho a ducho se často prolíná. Možná Tulip chodí častěji na ducho a cítí se tu víc doma. Manipulace je psychologická disciplína, ale ona sem přišla s tím, že neumí přijímat chválu a postavila to jako problém duchovní. To je myslím úplně jedno, jestli se to řeší tady nebo na psychu. Hodně lidí pročítá obě diskuse, probere se to tak jako tak.
Za tím jejím problémem nemusí být nutně něčí manipulace. Může to být nějaká nešťastná štafeta přísné výchovy, kdy rodiče nevědomky cosi pokazili, společenská "norma" - poudačky o skromnosti, o smrdící samochvále....kdovíco ještě.... i když....ona tam kdesi úplně vzadu ta manipulace přece jenom je....
Upravil(a) haiel (7. 9. 2009 15:44)
Není tady
Taky jsem nedokázala přijímat chválu. Necítila jsem agresi, ale styděla jsem se, byla jsem nesvá, přesvědčovala jsem chválícího, že to bylo jinak, že já nic ... Měla jsem pocit, že si chválu nezasloužím.
Od mého přerodu před třemi lety to "umím". Potěší mě to, poděkuju, usměju se a jsem ráda, že si všimli, že se mi něco povedlo. Inspiruje mě to do budoucna. Pochvala mě dělá "lepší", vyvolává ve mně touhu dělat věci dobře. Ne kvůli pochvale, ale kvůli vlastnímu dobrému pocitu.
Jsem ráda, když mě někdo pochválí.
V dětství jsem chválena nebyla, kdybych se rozkrájela. Ale když jsem něco udělala špatně, to bylo zle a byla jsem často bita.
Odbočím - po mém přerodu se změnil i můj vztah k mým narozeninám. Ted den jsem přímo nesnášela, nejraději bych se byla někam zavřela a vylezla až příští den a cítila jsem se hrozně, když mi někdo přál. Teď si svůj narozeninový den krásně užívám, jsem moc ráda, když mi lidé popřejí, vnitřně jsem ráda, že jsem se ho dožila a je mi hezky na světě. V ten den ještě hezčeji.
Já už dneska s přijetím pochvaly nemám problém. Naopak. Udělám si z toho i legrácku a když mě někdo pochválí, tak řeknu, ano, správně, chvalte mě! Nebo správně - já vím...a dáál (jako děd vševěd ve hře Járy C.)
Někdy řeknu - jo a to já zase jsem (při pochvale - jaká..)
Ale vážně. Protože si myslím, že jsem soudná, sama vím, za co mi patří pochvala a za co ne. Ovšem pochvala srdečná potěší vždy, a všichni ji strašně moc potřebujeme. Ráda chválím druhé. Ráda je potěším, je mi to příjemné. Jistěže opodstatněnou pochvalou...A u dětí si vždycky najdu za co bych ho pochválila. Je to nejsilnější motivační cesta, ty něvěřícné jejich pohledy, ta radost smíšená malinko i se studem.. - to je nádhera. Pochvala dokáže doslova zázraky. Zkuste to!
A když mě nikdo zrovna nepochválí, tak se pochválím sama. ..Dobré zboží se chválí samo, ne??
Poradila bych - za sebe - chvalte se sami. Upřímně a nahlas. A řeknete si nahlas. Jo jasně - já jsem fakt dobrá (dobře jsem udělala to, nebo ono, zařídila ..atd)
Dříve nám doma říkali - samochvála smrdí, buď skromná, necpi se nikam, buď ohleduplná.atd. Já s tím souhlasím, ale musí to mít vyvážený protipól,
Ta výchova v dětstvíe zadupala ve mně všechno. Styděla jsem se i přijímat peníze vrácené v obchodě - vždycky jsem chtěla po našich raději "přesně". Cítila jsem se nepříjemně, když mi prodavačka "dávala" (roz. - vracela)peníze. To je až neuvěřitelné....když si to teď promítám zpět ...
Člověk si musí věřit. Nemyslí se tím pochopitelně vlastní vychvalování, ale to víme všichni. A všichni asi víte, o jakém pocitu - zdravého sebevědomí - mluvím.
Není tady
Tuli,
to tvoje vlákno mě donutilo se nad tím zamyslet. K smrti nerada jsem dřív slyšela na mojí osobu chválu... vždyť je to přeci jasné, že se to musí udělat, tak proč ta chvála, taky jsem měla za ní špatný pocit, jakože si to nezasloužím. Nejlepší byla jen taková... to je hezký, to je dobře... a dost...., ale jééé tys to udělala krásně a to je tak dobrý nápad, ty si šikovná a bla bla bla..... to bych se nejraději propadla. Nevím a ani netuším kde to mělo kořeny, ale jak psala Klubko.... mám se teď opravdu ráda a najednou můžu přijmout i pochvalu. Jako teď na konci školního roku jsem dostala od jedněch tří pánů řád zlaté vařečky... fakt ho sami vyrobili a připnuli mi ho....a já z něho měla takovou velikou radost a moc mě to potěšilo, sice s rozpaky a s červenáním, ale měla radost. A jak píše Wiki, i sama sebe dokážu už pochválit, když se mi něco povede... a to bys koukala jak někteří čučí ... je to zábavné
Není tady
Tuli - z tvého psaní cítím strach - obranu - takže i ta agrese má návaznost, logiku. POchvaly tě ohrožují, nevíš, jak je přijímat - tedy je třeba se to naučit.
CHválit druhé umíš, tak zkus chválit sebe. Vím, že to taky umíš, ale často to neděláš.
Je těžké vyjít s kůží na trh, přijímat pochvaly znamená, že možná sem tam přiletí ťafka, která zákonitě bude hodně bolet. Ty jsi si vybrala bolest jako obranu. Ale ty nemusíš trpět, prostě nemusíš. Máš srdíčko plné lásky.
Není tady
Tulipánko, celé jsem to nečetla ale myslím si, že Haiel (tuším, že to psala ona) má pravdu v tom, že je to i kus české zaprděnosti. Když jsem začala v zahraničí s dětmi, tak mě doslova a dopísmene sr. lo, jak byly děti chválené od rodičů za každý prd. Říkala jsem si, no tak postavil kostičky na sebe no. Ale neb jsem děvče učenlivé, tak jsem brzo přešla na to jejich slavné "good job" za každou maličkost .
A je vidět, že pokud se to děcku takhle vštěpuje, tak to pak bere naprosto přirozeně. Nedávno jsem holčičce, řekla, jak vypadá báječně a má bezva ohoz a ona s naprostou samozřejmostí řekla: "Díky" a ještě se mi tam udělala modní přehlídku. A zase je fakt, že na druhou sranu je schopná příjít a říct mi, že dneska mi to fakt sekne .
Já mám trochu výhodu v tom, že okolo mě jsou spíš lidé pozitivní, takže jsem chválená byla ale měla jsem taky nějak problém to přijmout. A když jsem začala s vyťukáváním, tak se to dost zlepšilo. Dokonce jsem se teď byla schopná sama pochválit, což předtím nehrozilo.
Upravil(a) taurus (7. 9. 2009 20:06)
Není tady
haiel napsal(a):
Tady mám slabý místo zase já. Jak zavětřím manipulátora, musím tasit. Přestože vím, že nikoho tím nespasím, že bych to měla nechat plavat, ale to jsou zase jenom takové moje bolístky, co se ještě nezahojily.
A jestli ty nejsi další moje ségra, Haiel
Vachu - Mareš je magor, Mareše lze svým způsobem snad i obdivovat, ale moc si neumím představit, ž eho lze milovat (Ale třeba mám nedostatečnou představivost)
Klubko potvrzuji....způsobem, který jsem vídala jen v nejlepších románech, popsala jistou situaci....tak barvitě a přitom zkratkou - nádhera! Jako japonskej akvarel vážky....byla jsem z toho paf a taky jsem to řekla - a Klubko se nám zaklubalo a už jsme z něj slova kalého nedostali Nojo....to se všechno poddá...
Není tady
taurus napsal(a):
Tulipánko, celé jsem to nečetla ale myslím si, že Haiel (tuším, že to psala ona) má pravdu v tom, že je to i kus české zaprděnosti. Když jsem začala v zahraničí s dětmi, tak mě doslova a dopísmene sr. lo, jak byly děti chválené od rodičů za každý prd. Říkala jsem si, no tak postavil kostičky na sebe no. Ale neb jsem děvče učenlivé, tak jsem brzo přešla na to jejich slavné "good job" za každou maličkost
.
.
Mě se tahle americká chvála vůbec nelíbí ........je to umělý a výsledek je šílený sebevědomí těch dětí a vzápětí ostuda , věří si i ve věcech který neumí a ztrapňují se pak všude.........
Mě vůbec chvála přijde falešná a nevěřím jí, třeba moje psycholožka, která je jinak skvělá, mi vždy na konci sezení řekne pochvalu ......asi je to běžný postup, který má klientovi zvýšit sebevědomí....ale je to průhledný ......jinak má zajímavý názory a velký znalosti......ale tohle ?
Jediná chvála, který věřím je, když chlap řekne ženě , ty šaty ti sluší ......to je upřímně od srdce ....vošklivý to říkat nebude.....
Upravil(a) Rozmarila (7. 9. 2009 21:04)
Není tady
Rozmarilo
většina můžů, které já znám, řekne svým ženám, že jim to sluší. Protože je mají rádi, protože pro ně krásné jsou, protože nechtějí řešit, co si tedy jiného má vzít jejich žena na sebe....
Zajímavá debata, akorát si drobátko připadám jak z jiného světa. Pochvalu přijímat umím, ale nevěnuji jí přehnanou pozornost. Je to dárek, který dávám nebo dostávám. Je to něco jako objetí, jako úsměv... Ten člověk vás teď chválí, je to záležitost tohoto momentu. Není v tom žádný závazek, že už navždy musím být taková, jakou mě dotyčný právě teď vidí. Kolikrát vím, že to není úplně tak, že si nějakou mou vlastnost někdo idealizuje, ale přijímám, že mi chce udělat radost.
Upravil(a) Hani (8. 9. 2009 7:41)
Není tady
Lupi, teď nevím, kterou situaci jsi myslela?
Není tady
Zajímavé téma. Bohužel nemám čas přečíst všechny příspěvky, tak jenom pár slov.
Pochválit, (kritizovat) je určité hodnocení "zvenku". Může působit pozitivně (od člověka, kterému důvěřujeme), taky způsobit pochybnosti (od někoho, kdo nás nezná... - když můj melír chválí cizí baba v potravinách, nejsem si jista, jestli se jí opravdu líbí, nebo si dělá pr...l. )
V době, kdy se člověk cítí nějak sláb, může pochvala povzbudit, aj když by se mohlo jednat o naprostou triviálnost ("máš dnes nějak veselé oči" - říct člověku smutnému, může u něj dokonce nastartovat vůli svého smutku se zbavit...), stejně jako "dorazit" ("tvým dětem se úžasně daří, jsi šikovná matka" - může vyvolat obrovský protest u vyčerpané ženy nespokojené se sebou, ptz. nabyde pocit, že se např. o své děti starala nedostatečně, a o jejich spokojenost se zasloužil někdo jiný, tím pádem sama v sobě nastartuje sebeobviňování z neschopnosti...)
Bývá motivační. K čemu, záleží na momentálním rozpoložení chváleného...
Takže: chválit, ale s mírou (citlivě a soudně). Ostatní je klišé, faleš, tlachání...
A přijímat obdobně: Pokud cítím úpřimnost, určitě si tu pochvalu právem zasloužím...
Není tady
Rozmarila napsal(a):
taurus napsal(a):
Tulipánko, celé jsem to nečetla ale myslím si, že Haiel (tuším, že to psala ona) má pravdu v tom, že je to i kus české zaprděnosti. Když jsem začala v zahraničí s dětmi, tak mě doslova a dopísmene sr. lo, jak byly děti chválené od rodičů za každý prd. Říkala jsem si, no tak postavil kostičky na sebe no. Ale neb jsem děvče učenlivé, tak jsem brzo přešla na to jejich slavné "good job" za každou maličkost
.
.Mě se tahle americká chvála vůbec nelíbí ........je to umělý a výsledek je šílený sebevědomí těch dětí a vzápětí ostuda , věří si i ve věcech který neumí a ztrapňují se pak všude.........
POdle mě pouhým chválením ti nevznikne šílený sebevědomí, s kterým by se člověk pak ztrapňoval. Tam už pak dle mého hrají roli i jiné faktory (rozmazlování atd.).
To, že ti to připadá falešný tomu rozumím. Jak říkám, mě to taky ze zečátku lezlo šíleně na nervy. Ale dneska nevidím nic špatnýho na tom, když mi děcko namaluje obrázek, který na jeho věk vypadá víc než dobře, abych ho nepochvalila. Nebo když jí to fakt sluší, abych jí neřekla, že jí to sluší atd.
Pamatuju si, že ta první holčička, když zpívala, tak bylo vidět, že Aneta Langerová z ní nebude. Ale zpívala s takovou chutí, až to bylo nakažlivý. A furt mi příjde lepší, jí říct, že to bylo pěkný než že zpívala pěkně ale dlouho . Já díky takovýmhle průpovídkám nezpívám dodnes a mám ze zpívání osypky.
Není tady