29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Chtěla bych vás poprosit o pomoc. Už několik dní dumám nad tím, proč nedokážu přijmout chválu a proč se po pár pochvalách cítím tak blbě , doslova nepatřičně.
Může to být pocit, že si chválu nezasloužím. Možná zakleté vnitřní dítě, které si o sobě myslí, že je špatné.
Ale proč tu chválu jen nepřejdu a neřeknu si třeba, že to je omyl? Proč to ve mě vyvolává doslova agresi vůči tomu, kdo chválí. Jako bych to nechtěla slyšet. Připadá mi to podobné, jako když dítěti na písku říkají ostatní děti, že je ho táta je gauner, že sedí v kriminálu. A dítě to nechce přijmout a začne se s ostatními prát.
Boří mi prostě někdo jen moji představu toho, jak jsem špatná, a já si ji bráním stejně, jako by mi bořil představu dokonalého tatínka?
Vůbec nevím jak na tom pracovat.
Neřešil jste někdo něco podobného?
Není tady
TAk to jsem zvědavá co ti odpoví.Sama mám taky někdy problém.Nevím jak se chovat a jak přijímat chválu jako ty.Agresi to ve mě nevyvolává,ale cítím se nepříjemně.To samý s dárkama radši dávám než přijímám a atd......
Ale trpím malým seběvědomím tak to přičítám k tomu...nevím
Není tady
Tulipanko, taky jsem s tim mela odjakziva problem. Nebo vlastne porad jeste mam, i kdyz na tom pracuju, porad jeste nejsem za vodou
Agresi to u me nevyvolava, spise se citim neprijemne, jako ze si to nezaslouzim. Ze si nezaslouzim pozitivni pozornost. V detstvi jsem byla hodne kritizovana. Vlastne u nas se nechvalilo vubec, kdyz se nad tim zamyslim.
Dekuju ti za otevreni tohoto tematu , ted jsem si uvedomila jak moc se to tyka toho s cim se ted potykam.
Není tady
To je možný, že ti někdo bere klid Tulipánko , že si nevěříš a tohle tě rozhazuje, když máš být najednou dobrá .........neumíš se v tý pozici pohybovat...
Ale taky je možný , že cítíš víc ................chvála často bývá neupřímná a něco sleduje,nějaký cíl ,někdy je to manipulace a ty to cítíš a vyvolává to v tobě odpor.
Upravil(a) Rozmarila (7. 9. 2009 8:13)
Není tady
Taky mám trochu opatrný vztah ke chválám. Nelíbí se mi na nich to, že někdo jiný vynáší hodnocení nad tím, jaká jsem. Když někdo řekne "jsi perfektní", je to v podstatě na stejné úrovni, jako kdyby jindy řekl "jsi úplně blbá". Dělá si to jakýsi nárok na objektivitu. Cítím se svazovaná tím, být v něčích očích "dobrá" podle jeho měřítek; když budu podle něj "hodná", bude mě mít rád, když udělám něco podle svého, co se mu líbit nebude, zaškatulkuje si mě do opačného družstva. Pro mě je nejpřijatelnější, když mi někdo řekne, že se mu třeba líbilo něco, co jsem udělala, ale neříká, že jsem taková nebo maková.
Není tady
Tulipánko, myslím, že je to další častá potíž "hledajícího". Bohužel ti neporadím, jak se s tím v takovém případě vyrovnat, protože s přijímáním chvály problém nemám. Pouze když cítím tu neupřímnost, jakousi nepřirozenou hranou chválu, jak píše Rozmarila, tak se cítím trochu nepříjemně...Ale usměju se a snažím se "jít dál"
Ještě mě napadlo, jestli jsi třeba v dětství neměla nedostatek chvály a teď si na to prostě nemůžeš zvyknout, mohlo by to souviset s tvou pokulhávající sebeláskou nebo tak něco. Sunyata tady vlastně něco podobného píše Kdybys chtěla na tom jóóó zapracovat, tak je na to dobrá kyneziologie a podobné metody, kdy si uvědomíš "prapříčinu"
Není tady
maya napsal(a):
Taky mám trochu opatrný vztah ke chválám. Nelíbí se mi na nich to, že někdo jiný vynáší hodnocení nad tím, jaká jsem. Když někdo řekne "jsi perfektní", je to v podstatě na stejné úrovni, jako kdyby jindy řekl "jsi úplně blbá". Dělá si to jakýsi nárok na objektivitu. Cítím se svazovaná tím, být v něčích očích "dobrá" podle jeho měřítek; když budu podle něj "hodná", bude mě mít rád, když udělám něco podle svého, co se mu líbit nebude, zaškatulkuje si mě do opačného družstva. Pro mě je nejpřijatelnější, když mi někdo řekne, že se mu třeba líbilo něco, co jsem udělala, ale neříká, že jsem taková nebo maková.
Ahoj mayo Jenomže je fakt, že tohle dělá jen málokdo. Každý máme jiné zkušenosti a jiná měřítka a co je pro jednoho supr, pro druhého je to "jen" dobré. Takoví prostě jsme a mám pocit, že jediným řešením je si ta hodnocení od ostatních lidí nebrát osobně
Jejda, ale je to někdy dřina
Není tady
Já si myslím, že nepříjemné pocity při přijímání chvály jsou jakýmsi ukazatelem ne-přijetí samy sebe. Prostě si nějak z principu vnitřně myslíte, že si chválu nezasloužíte.A nebo že ten chválící za to bude něco chtít, že vás chce v podstatě manipulovat.
Tato druhá možnost sice také existuje, ale myslím, že je poměrně řídká.
Častěji - když vám někdo chválu vysloví, je to prostě protože vás skutečně chce pochválit. Něco jste udělaly dobře. Nehledejte za tím něco jiného.
Pochvalu si zasloužíte, a bude fajn, když to dovedete přijmout a užít si to.
Je fakt, že i já jsem kdysi přemýšlela, jak na pochvalu správně reagovat. Takže odpovídám většinou - díky, moc mě to potěšilo.
A je to upřímné.
Hlavně jsou "zakázané" odpovědi typu:
Nedělej si ze mě srandu, vím, že jsem k ničemu.
To ses snad spletl, ne?
To vůbec nestojí za řeč...
atd., atd.
Hodnocení ostatních nebrat osobně? Ano, ale jen do určité míry: Např. nebrat vážně kritiku od toho, kdo se evinentně dneska špatně vyspall a je protivný prostě na celý svět.
Ale nebrat hodnocení ostatních osobně - pokud by to tedy mělo znamenat nebrat hodnocení ostatních ani trochu vážně- tak to by znamenalo naprostou ztrátu zpětné vazby. A to je podle mě špatně.
Podle mě je na místě zlatá střední cesta: Nebrat ani pochvalu, ani kritiku smrtelně vážně, ale nad každou reakcí okolí se aspoň trochu zamyslet, ve smyslu - je nebo není na tom něco pravdy? A pokud je něco pravdy na kritice, tak kritizovanou věc změnit, a pokud je něco pravdy na pochvale, tak si pocit pochvaly naplno pozitivně prožít.
Jé, Tuli... tys mi vzala myšlenky z mojí hlavy? Zrovna včera jsem přemýšlela nad tím samým!!! :-)
U mě to myslím souvisí s tátou, když nebylo po jeho, bylo to špatně. Tak se celý život snažím zavděčit tátovi a být "perfektní", ale nějak to nezabírá :-) Samozřejmě to dělám nevědomě...
Pokud máš představu "dokonalého tatínka" tak to s tím může taky souviset.
Není tady
No jo, no. Přijímat chválu nás nenaučili. A taky je v tom kousíček té české zaprděnosti. Já jsem se s tím už tak nějak vypořádala. Je možno mě chválit denně od rána do večera a ani v noci se chvále nebráním Přijímám ji s přirozenou noblesou, poděkuji a přidám hezký úsměv
Klidně mě tedy chvalte a nestyďte se. Autogramy však rozdávám až večer ve vaně
Jo, a všichni jste úžasní!
Není tady
Blossom napsal(a):
Hodnocení ostatních nebrat osobně? Ano, ale jen do určité míry: Např. nebrat vážně kritiku od toho, kdo se evinentně dneska špatně vyspall a je protivný prostě na celý svět.
Ale nebrat hodnocení ostatních osobně - pokud by to tedy mělo znamenat nebrat hodnocení ostatních ani trochu vážně- tak to by znamenalo naprostou ztrátu zpětné vazby. A to je podle mě špatně.
Podle mě je na místě zlatá střední cesta: Nebrat ani pochvalu, ani kritiku smrtelně vážně, ale nad každou reakcí okolí se aspoň trochu zamyslet, ve smyslu - je nebo není na tom něco pravdy? A pokud je něco pravdy na kritice, tak kritizovanou věc změnit, a pokud je něco pravdy na pochvale, tak si pocit pochvaly naplno pozitivně prožít.
Aha, tady jsem něco špatně vysvětlila Samozřejmě souhlasím s tvým posledním odstavcem, Blossom. Ale to, jestli člověk řekne "skvělá" nebo "dobrá" už se osobně týká toho pochvalujícího člověka, záleží na něm, co pro něj to slovo znamená. Proto je fajn se nerozčilovat třeba ze zdánlivě přehnané pochvaly, protože za 1. ten člověk mě třeba opravdu chválí a můžu se nad tím zamyslet a něco si z toho vzít a za 2. když se mi to zdá přehnané, tomu pochvalujícímu nejspíš ne, protože má jiná měřítka, proto se ho to osobně hodně týká. Chválí za něco, co se ho osobně týká, podle něho je to hodno pochvaly atd.
Tak ted nevím, jestli v tom není úplný guláš a předem se kdyžtak omlouvám
Není tady
Haiel,
můžeš mi prosím napsat, které věty sis říkala, když tě někdo chváli, abys svůj problém s chválou vyřešila? Třeba: "jsem skvělá a zasloužím si chválu" ?
Není tady
Tulipánka napsal(a):
Haiel,
můžeš mi prosím napsat, které věty sis říkala, když tě někdo chváli, abys svůj problém s chválou vyřešila? Třeba: "jsem skvělá a zasloužím si chválu"?
Teď teda už bez nadsázky Taky jsem patřila mezi ty trdýlka, co jsou z každé pochvaly rozpačité. Po uznání jsem toužila, jako každej, kdo sklízí kritiku dnes a denně. Když mě někdo pochválil, buď jsem ho hned podezírala z manipulace nebo bych se byla radši vygumovala, protože jsem fakt nevěděla, jak se v takové situaci chovat, nechtěla jsem dát najevo radost, aby to zase nevypadalo, jako že si třeba o sobě moc myslím, no takové ty blbé předpoklady a celkově blbý a trapný postoj. Nejistý člověk tomu přikládá velkou váhu, co mu druzí o něm řeknou, protože to pokládá za realitu. Jenže to je realita těch druhých, oni tě vnímají takovou nebo makovou....
Které věty jsem si říkala? Žádné
Já jsem to odkoukala od naší češtinářky na SŠ. Byla to taková vtipná ženská nad věcí. Při jedné hodině čj nás vyrušil jeden kantor, přišel se jí na cosi zeptat a při odchodu jí s nehraným obdivem vypálil, že má dneska "sakra pěkný šaty, Ludmilo
" (fakt jí to tehdy seklo) Ona se půvabně vyprsila a s širokým úsměvem odvětila "děkuji, Ladislave
" Nebyla v tom ani ironie, ani pýcha, ani naivní pošetilost, ani rozpačitost, jenom prostě a čistě přijatý obdiv. Dokonale zvládnutá situace. My puberťačky jsme se tehdy chichotaly jak blbé, nicméně zasvěcení v ošemetné situaci tímto proběhlo
Někdy stačí jenom taková pitominka. Maličkost a člověku to docvakne.
Upravil(a) haiel (7. 9. 2009 12:51)
Není tady
No děvčata, tady jste otevřeli téma, které je nepředstavitelně komplikované. Alespoň mně se tak jeví. Na první pohled je to přeci prosté, reagovat budu podle momentální nálady. Ano, pokud jsem s tím člověkem v kontaktu z očí do očí a on je v daném okamžiku zcela přirozený, pak neexistuje lepší volba. A když mu na takový vstup zcela od srdce opáčím: "No to jdi do pr..." nebo jakoukoli jinou formu odpovědi, tak to bude dokonalé. Jenomže jak reagovat, když toho druhého momentálně zrovna nevidím?..
Jasně, existují na to osvědčené mechanismy a člověk se je zkrátka nakonec musí naučit používat. Protože možných odpovědí je nepřeberná škála a všechny jsou vlastně z některého úhlu pohledu správné. Neříkám, když mě někdo chválí, samozřejmě mi tím udělá radost, někdy dokonce obrovskou radost!., ale vzápětí mě tím okamžitě staví do nutnosti volby, jak na to mám reagovat. A čím víc jsem potěšen samotnou chválou, tím obtížnější dilemma teď nyní vyvstává. Kdyby ten člověk stál proti mě, řeknu mu klidně na férovku: "Proč mi to děláš?" A on se bude náramně divit, jako co, co že mi dělá?.. A já se pokusím mu to vysvětlit, onu bouři pocitů, která se ve mně vzedme a nutí mě reagovat na vlastní pocity, které jsou vlastně jen nekonečným pokušením. A ať to vezmu z kteréhokoliv pohledu, vždy nakonec dopadnu bledě, protože každá otázka má i své odpovědi, a pokud je člověk sám k sobě skutečně upřímný, musí si také přiznat, kolik věcí mu uniká a v kolika aspektech je sám před sebou docela nemožný.
Ano, přesně tomuhle se říká ambivalentní pocity. Když nás totiž někdo chválí, vyvolá v nás automaticky ambivalentní pocity. Proto je snazší chválit, než být chválen, proto je snazší dávat, než přijímat. Jenom v lásce to vlastně lidé dělají správně, a proto je nutné toho druhého milovat, abychom to dokázali přijmout.
Není tady
Tulipánka napsal(a):
Haiel,
můžeš mi prosím napsat, které věty sis říkala, když tě někdo chváli, abys svůj problém s chválou vyřešila? Třeba: "jsem skvělá a zasloužím si chválu"?
To je moc dlouhý, Tuli....já jsem si jednoho dne začla říkat " a proč vlastně ne? " A jak říká o svojí učitelce Haiel - přesně tak. Heleď, kdyby ti dal někdo švestkovej koláček, kterje se na tebe směje a na kterej jsi měla děsnou chuť, taky bys asi řekla "děkuju" docela prostě a radostně, ne?
Není tady
Bublina napsal(a):
TAk to jsem zvědavá co ti odpoví.Sama mám taky někdy problém.Nevím jak se chovat a jak přijímat chválu jako ty.Agresi to ve mě nevyvolává,ale cítím se nepříjemně.To samý s dárkama radši dávám než přijímám a atd......
Ale trpím malým seběvědomím tak to přičítám k tomu...nevím
Já mám takovou kamarádku. Nacpat jí něco s láskou je nepředstavidelná práce - odmítnout to všechno, co cpe ona mně - totéž. Milionkrát jsem jí říkala, že se pak cítím blbě, zavázána....je to osoba inteligentní, empatická - ale s tímhle si nemůže pomoct. Když nechci, aby za mě podesátý platila v kavárně, musím ztropit scénu (tý se bojí, jak čert kříže ) ... no hrůůůza!
Není tady
Haiel a Lupi,
s reakcí problémy nemá. Napíšu děkuji, to mám radost nebo tak nějak. Ale jeden den se té chvály na mě "sesypalo" nějak moc a já chtěla tu dotyčnou osobu strčit (alespoň virtuálně), ať už to nedělá, že to nechci slyšet (dotyčná jistě ví, která to je a tímto se jí omlouvám a zadostiučiněním pro ni může být alespoň to, že s tím něco dělám) .
Není tady
Tuli - začít pátrat po příčinách můžeš zároven s hledáním řešení. Těch souvislostí už tady zazněla celá řada. V tobě pochvala paradoxně vyvolává agresi, obranu. Ptala bych se nejraději proč? CO se ti kdy v životě přihodilo, že už se dopředu bojíš pochvaly? A vůbec podívej se na své dětství - jak jsi byla chválena, za co jsi byla chválena. Kde tě naučil, nebo kdyses naučila pochvale nedůvěřovat?
Jak se naučit přijímat? Stačí pro začátek vnitřně si pochvalu nijak nekomentovat a říci děkuju. Děkuji za energii, kterou do mě někdo vložil. BTW - umíš se sama pochválit? Že jsi něco udělala dobře, že se ti něco povedlo - jen tak. Třeba uklidit, pěkně oblíct dítko.... a neříkej mi, že to je přece samozřejmé..... není....
Není tady
Mrknul jsem včera večer na NOVU - Leoš Mareš tam vůbec žádný problém s chválou neměl - on sám sebe
chválí, že tedy opravdu je nejlepší komentátor a že komentování je fakt to, co mu jde nejlíp... a ten svůj
"zpěv"? - na ten on nezanevřel - dál ho má rád a dělá ho jako koníčka....
Moc rád jezdí ve svém Ferrari a vůbec - život je fajn!!! - protože přece nejlepší je dělat to, co vám jde nejlíp!
Není tady
Chvála i sebechvála se musí pořádně trénovat !!!
Není tady
Tulipánka napsal(a):
Haiel a Lupi,
s reakcí problémy nemá. Napíšu děkuji, to mám radost nebo tak nějak. Ale jeden den se té chvály na mě "sesypalo" nějak moc a já chtěla tu dotyčnou osobu strčit (alespoň virtuálně), ať už to nedělá, že to nechci slyšet (dotyčná jistě ví, která to je a tímto se jí omlouvám a zadostiučiněním pro ni může být alespoň to, že s tím něco dělám).
Tak co řešíš? Za pochvalu jsi jednou poděkovala a to stačí. Myslím, že není třeba více reagovat. (teď se mi vybavila ta figurka - pokladnička v kostele, co se do ní hodí koruna a ona pokaždé pokývá hlavou
) Jestli tě někdo chválí opakovaně, je to fajn, dělá to ze své vůle, ale tebe to k ničemu nezavazuje
Já osobně když chci chválit, tak chválím. Nečekám, že za to někdo bude vděčnej.
Upravil(a) haiel (7. 9. 2009 13:53)
Není tady
Haiel,
řeším to, proč cítím agresi, když mě někdo chválí víc, než dokážu unést . Pak už totiž za pochvalu neděkuju, ale zakazuji tomu druhému mě chválit.
Není tady
Tulipánka napsal(a):
Haiel,
řeším to, proč cítím agresi, když mě někdo chválí víc, než dokážu unést. Pak už totiž za pochvalu neděkuju, ale zakazuji tomu druhému mě chválit.
Ale to už jsme probraly. Buď se cítíš nepatřičně - nehodná té chvály proto, že máš o sobě špatný mínění, nebo se obáváš manipulace, nebo se obáváš závisti druhých, nebo toho, že někde vystrčí rohy nějakej čertík a poškádlí tě kritikou,aby to bylo jakože fifty fifty, nebo si myslíš, že by sis chválu měla něčím zasloužit (zásluh netřeba, když chvála přijde, tak přijde, je tady a je to fajn), nebo...co já vím... To, jak tě vidí druzí, není tvůj problém do té míry, jak si to bereš. To je jejich vidění tebe. Takové nebo onaké. A když máš náladu, můžeš reagovat, když nemáš, nebo nevíš jak, nemusíš. Nic se nestane.
Není tady
Tulipánka napsal(a):
Haiel,
řeším to, proč cítím agresi, když mě někdo chválí víc, než dokážu unést. Pak už totiž za pochvalu neděkuju, ale zakazuji tomu druhému mě chválit.
Já být takovým tím šéfem, který se rád obklopuje lidma, kteří mu přicmrdávají a podlézají a který umí lidi buzerovat a tepat za každou maličkost - tak bych chtěl mít samé takové pracovníky, jako je Tulip....
Není tady