mám podobné pocity, mám spoustu "zážitk", jenže dost těžko se to říká někomu, kdo neví o co jde. něco třeba můžu říct dceři, něco léčiteli , ale většinu si musím nechat pro sebe
taky mám pocit, že to nemám s kým probrat, co se mi cvalstně děje. 
někdy mám naprosto hluboký pocit "pokory" nebo třeba takové lásky, že mě to skoro trhá na kusy a nějak si s tím nevím rady.

Ano, děvčata, tohle je právě ten největší problém. Stavy, které člověk prožívá, jsou nesdělitelné. Ne proto, že by je nedokázal popsat, ale protože ten druhý je zkrátka nezná. A tak se hledající přes mnohá nedorozumění postupně naučí mlčet. A protože by tím posléze dočista prasknul, nakonec mu nezbyde nic jiného, než najít třeba takové babinetí stránky a začít si na nich se stejně potrefenými lidmi povídat.

přesně to říkám. nedávno byla u nás na uřadě paní, co se prořekla, že prosí andílky o pomoc. tedy lidičky, jak mě to potěšilo.

Lúthien napsal(a):

..a třeba dostanu i nějakou radu. 
Vím, že člověk nikdy není sám, má vždycky sebe, Boha v sobě a všude kolem, ale abych to naplno cítila, tak daleko jsem ještě nedošla.

Luthien,
tady v Tvych vlastnich slovech vidim ja osobne radu na Tvoji situaci.

Jestlize vis ze mas Boha v sobe, muzes to dokazat i zit. A asi prave proto-jak rikas sama ,abys to naplno citila ,zila- to je to kam potrebujes(muzes) dojit,smerovat -tam ,kam jak sama rikas si jeste nedosla.   

Az tam dojdes razem dnesni stav pomine. 

Já teď mám období, že jsem sama dobrovolně. Nějak jsem si přestala s lidma ve svým okolí rozumět a na nějaký čas jsem se stáhla. Byla jsem už hodně unavená.
Když tak nad tím přemýšlím, tak nevím jestli mám ve svojí blízkosti nějakou spřízněnou duši. Spíš je to tak, že se na nějaký čas někdo objeví, a pak se to vytratí.
Nemyslím teď kamarádství, to mi neschází. Spíš souznění a porozumění v těch duchovních věcech, když to tak jednoduše nazvu.

Ještě mě tak napadlo....
Přišlo mi, že s lidmi kolem sebe si vůbec nerozumím, že mluvíme každý jinou řečí, ty lidi mě úplně vysávali. Tak jsem se hodně uzavřela, byla jsem skoro pořád sama, hodně jsem přemýšlela. Zjistila jsem, že ani se mnou to ostatní nemají jednoduchý. Mění se nálady, mění se období. Někdy se někomu hodně otevřu a jsem schopná s ním probírat osobní věci, pak to najednou nejde a stáhnu se. Ten člověk neví proč, neumím mu to vysvětlit, ani nemám potřebu.
Tím chci říct, že každý procházíme různými obdobími a někdy se s ostatními míjíme a někdy se trefíme. Nezbývá než to brát tak jak to je a vážit si toho, když se nám povede se s někým spřízněným "potkat", třeba jen na chvilku.

Ahoj, Lúthien. Moc tě zdravím.
Rozumím tvým pocitům. Sama jsem to prožívala stejně. "Smířila" jsem se s tím, že to tak je a nijak to neřeším. Prostě si žiju to své, těším se z každého dne, z drobností, neřeším, jak na to reaguje mé okolí, jestli mě má za blázna, ...
Zvykla jsem si, že si můžu o těchle věcech promluvit jen s někým a málokdy. Tak to prostě je.

luthien - ano může to tak být. Ale jak už napsal crabat, podobní lidé existují. A ani nemusí chodit na duchovní. Mě ta samota na MD dost ovlivnila. Už vím, že dokážu být sama se sebou a jsou to někdy fakt věci. POrozumnění - na to stačí i jedna spřízněná duše a net je taky kouzelný. Možná se naučíš neházet perly sviním. Možná i v tom balastu najdeš poučení pro sebe, i kdyby to mělo být jen to, že to každý má jinak a zákonitě to nemusí být blbě.

vybavuje se mi věta mé kamarádky .... řekla ji asi tak před 8mi lety:

"já bych tak chtěla být sama ... ale ono to nejde, protože ať dělám co dělám, pořád jsem sama se sebou ... třeba jedu v autobuse a ... od ostatních se oprostím a najednou koukám a ... moje ruka ... já fakt nevím, co mám udělat... copak chci tak moc, když chci být sama "


.... osobně si myslím, že být sám se sebou je nejvyšší výzva , neb ostatní si člověk tak nějak vysvětlí, omluví, může si je i okomentovat negativně  .... ale přiznat si sám sebe, přijmout se a srovnat se ..... jojo tomu říkám oříšek


výhodou je, že na to máme spoustu času ))))

agewa napsal(a):

já spíš mám období, kdy jsem radši sama, v práci je kolem mě hodně lidí, takže pak si spíš radši vyčistím hlavu o samotě.
akorát že jsem zjistila, že nedokážu se dívat na televizi, nedokážu vnímat, stejně jako odpočinkové knihy.

Agewo, tohle mám taky...vůbec nedokážu vnímat televizi. Knížku ano, naštěstí Aletelevize se pro mě stává skoro nesmyslem... co to?

majkafa napsal(a):

Ahoj, Lúthien. Moc tě zdravím.
Rozumím tvým pocitům. Sama jsem to prožívala stejně. "Smířila" jsem se s tím, že to tak je a nijak to neřeším. Prostě si žiju to své, těším se z každého dne, z drobností, neřeším, jak na to reaguje mé okolí, jestli mě má za blázna, ...
Zvykla jsem si, že si můžu o těchle věcech promluvit jen s někým a málokdy. Tak to prostě je.

Taky tě zdravím!
Majko, to jak na mě reaguje okolí, to mě přímo netrápí. Spíš to, že tady nemám za kým jít, normálně si popovídat bez nějakých nadávek na lidi, politiku, ekonomiku, sousedy...
Asi máš taky pravdu - kromě jiného se s tím i smířit

Lúthien napsal(a):

Hirondel, myslím, že to tak je Ale přehoupnout se přes tyhle svoje pocity se mi nějak nedaří.
Chvíli jsem to měla jako Natálie. Ale pak stěhování, dvy podobně smýšlející lidi jsou v zahraničí....jako bych někde udělala chybu a všechno se vracelo

Jestli to nebude tím Luthien že se chováš naprosto neduchovně ......slídíš za mnou a napadáš mě, když píšu na psychologickou ....a sprostě nadáváš .......zdánlivě maličkost ......ale jistý je že v reálu jiná nebudeš .......a lidi tohle nebaví, ty tvoje výkyvy nálady...možná proto pak máš pocit, že ti nerozumí.....opravdová duchna je nad věcí a nezabývá se hloupostma .......