aprill, není se o čem přít. Každý máme svou představu toho jediného vztahu z nebe.
Já ji mám takovouhle.

Damilo, ideální vztah neexistuje. Proto se taky jmenuje ideální.  Ale v životě člověka je vztah, který se jeho ideálnímu z těch všech, které zažil, nejvíce přiblíží. Než se třeba pokazí.

Upravil(a) Eva. (5. 4. 2014 13:39)

Grainne napsal(a):

Vždycky se to pokazí .... nic netrvá věčně

Jenže.... já píšu o tom z nebe, co se nepokazí. A trvá až do smrti jednoho z partnerů. A možná i pak.

Eva. napsal(a):

aprill, není se o čem přít. Každý máme svou představu toho jediného vztahu z nebe.
Já ji mám takovouhle.

Damilo, ideální vztah neexistuje. Proto se taky jmenuje ideální.  Ale v životě člověka je vztah, který se jeho ideálnímu z těch všech, které zažil, nejvíce přiblíží. Než se třeba pokazí.

Dyť jo, dyť to píšu.výše.
Já nechci ani vztah "z nebe".
Já chci vztah na zemi. A ten mám. Jen mám potřebu si o tom povídat. A to je celý....

Eva. napsal(a):

Aha. Já jsem to pochopila tak, že to, jaký je váš vztah momentálně, ti nevyhovuje (nedostatek sexu, sdílení, intimity) a že hledáš rady, jak ho zlepšit, aby ses v něm zase cítila dobře.
Tak pardon.

Moje hlavní potřeba je mluvit o tom. Ale jasně, píšu sem, protože mě něco trápí. Ale zároveň si nejsem jistá, jestli na to jsou rady. Spíš mě zajímaly další názory, zkušenosti. A vezmu si z toho co potřebuji. Ale jsem za všechny vaše názory vděčná, děkuji za ně.

Eva. napsal(a):

Myslím, že žádné univerzální rady nejsou.
Partneři by ale určitě měli spolu mluvit, mluvit, mluvit. Neměli by se uzavřít do sebe. Ale na to vždy musí být dva. Jeden nezmůže nic, pokud je druhý zavřený a nechce se z jakýchkoliv důvodů otevřít.

Já nad tím taky přemýšlím, jestli každý vztah dříve nebo později nedospěje k mrtvému bodu, ze kterého už není návratu. Jestli náš nynější vztah s mým přítelem tak také jednou neskončí. Ale věřím, že pokud budeme (ve vztahu s kýmkoliv, ne jenom s tímto konkrétním) oba chtít být spolu, budeme spolu mluvit o hezkém i o tom, co nás ve vztahu trápí, budeme ochotni vycházet si vzájemně vstříc, budeme se milovat a bude mezi námi fyzická přitažlivost, tak neskončí.

Tak to bych ti upřímně přála. Kdyby to šlo.

Potíž je v tom, že člověk se v životě mění. Nejsem ta, co se ve dvaceti vdávala, můj muž taky není ten, co byl kdysi. Přirozeně. Mluvili jsme spolu, mluvíme i teď. Ale když má holt člověk (chlap) blbou náladu, tak ho neumluvím. Chlapi taky procházejí krizí středního věku, maj právo se měnit a třeba i nemluvit.

Mně spíše jde o to zvládání teď jak to je, než že bych to mohla nějak radikálně změnit.

Já si naopak nemyslím, že náš vztah bude stále stejný, je mi jasné, že se bude i nadále měnit. A že představa, že si budem vycházet  neustále vstříc, jeden druhému, a že se budem  milovat (i fyzicky) do devadesáti...to fakt já vidím jinak.
Spíše se snažím přijmout nezměnitelné a změnit jen to málo co změnit můžu...

hele, já si myslím, že manžel není ten jedinej, co je "na vině" ohledně našeho vztahu. Já jsem asi taky pěkné kvítko.
Ale nemívám blbou náladu, nejsem morous, neprudím. Stáhnu se a třeba brečím.
Každý máme holt tu strategii zvládání jinou.

Jak to máš třeba ty? Jak by ses charakterizovala, svou roli ve vztahu? Jste oba rovnocenní, nebo je někdo dominantnější? Řešíte vše spolu? Říkáš mu všechny své pocity, hnutí mysli?

Judyna napsal(a):

Jen si říkám, měsíc, dva, to už je i na mě moc, abych vydržela vedle něj být jako bratr a sestra.

Damilo, hodně se dnes mluví o tzv. mužském přechodu, o poklesu pohl. hormonů. problémech s prostatou. A jelikož je to pro muže velice citlivá záležitost, velice je to znejistí, jsou podráždění apod. Co když je toto důvodem manželovy odtažitosti? Možná se s tím jen potřebuje srovnat, přijmout tuhle změnu. Nezkusili jste o tom mluvit?

Jasně, nějaký důvod je. Taky mě napadlo, že v tom mohou být i hormony. I muži mají své dny, že jo. :-)
Ne, nemluvili jsme o tom. Momentálně o vztahu spolu nemluvíme vůbec. Jinak spolu komunikujeme normálně. O práci, dětech, věcech kolem domácnosti.
Napadlo mě už i že jsem přibrala (to je pravda,  není to moc, ale on mě takhle nezná, měla jsem dlouho spíše podváhu) a prostě ho nepřitahuji.
Kdoví co v tom je.
Já to teď s ním otvírat nemůžu, musím počkat, až bude chtít sám.

Jo, je to možné. Ale taky příčina může být úplně jiná, než můj špíček či jeho prostata...
Jde asi o to spíše přijmout že to je teď takhle a že třeba nikdy nezjistím proč.
Dík za konzultaci, pomohlo mi to si vyjasnit mé možnosti.
Nicméně na znormalizování postavy hodlám popracovat, už kvůli sobě....

Eva. napsal(a):

Myslím, že žádné univerzální rady nejsou.
Partneři by ale určitě měli spolu mluvit, mluvit, mluvit. Neměli by se uzavřít do sebe. Ale na to vždy musí být dva. Jeden nezmůže nic, pokud je druhý zavřený a nechce se z jakýchkoliv důvodů otevřít.

Já nad tím taky přemýšlím, jestli každý vztah dříve nebo později nedospěje k mrtvému bodu, ze kterého už není návratu. Jestli náš nynější vztah s mým přítelem tak také jednou neskončí. Ale věřím, že pokud budeme (ve vztahu s kýmkoliv, ne jenom s tímto konkrétním) oba chtít být spolu, budeme spolu mluvit o hezkém i o tom, co nás ve vztahu trápí, budeme ochotni vycházet si vzájemně vstříc, budeme se milovat a bude mezi námi fyzická přitažlivost, tak neskončí.

myslíš, že tvůj skvělý partner je tak dokonalý a hovoří o všem co ho trápí i se svou manželkou?

Damila napsal(a):

Jak to máš třeba ty? Jak by ses charakterizovala, svou roli ve vztahu? Jste oba rovnocenní, nebo je někdo dominantnější? Řešíte vše spolu? Říkáš mu všechny své pocity, hnutí mysli?

Děkuji za otázky k přemýšlení. Pro mě je rovnocennost asi něco jiného, než pro tebe. Mé pojetí rovnocennosti nevylučuje, že je některý z partnerů dominantnější. Potřebuji dominantnějšího muže. Aby mě ochraňoval, abych si ho vážila, obdivovala ho a trošku k němu vzhlížela. A přesto jsme ve vztahu rovnocenní.
Řešíme spolu vše, co se týká našeho vztahu.
Neříkám mu všechny své pocity, hnutí mysli. Od toho partner není. Od toho jsou kamarádky.

Upravil(a) Eva. (5. 4. 2014 20:17)

Eva. napsal(a):

Damila napsal(a):

Jak to máš třeba ty? Jak by ses charakterizovala, svou roli ve vztahu? Jste oba rovnocenní, nebo je někdo dominantnější? Řešíte vše spolu? Říkáš mu všechny své pocity, hnutí mysli?

Děkuji za otázky k přemýšlení. Pro mě je rovnocennost asi něco jiného, než pro tebe. Mé pojetí rovnocennosti nevylučuje, že je některý z partnerů dominantnější. Potřebuji dominantnějšího muže. Aby mě ochraňoval, abych si ho vážila, obdivovala ho a trošku k němu vzhlížela. A přesto jsme ve vztahu rovnocenní.
Řešíme spolu vše, co se týká našeho vztahu.
Neříkám mu všechny své pocity, hnutí mysli. Od toho partner není. Od toho jsou kamarádky.

Tak to mám pocit, že mám naprosto stejně.

Zrovna tak, jako Eva, jsem přemýšlela nad Damilinou větou, kterou Eva vytučnila.
Mám na to tochu jiný pohled - spíš než přijmout a možná nikdy nezjistit, co se děje, bych zvolila trpělivost, ovšem s určitými mezemi. Pokud by to trvalo delší dobu, zeptala bych se, o do jde, co se děje. Protože problémy většinou nezmizí tím, že se neřeší a navíc, pokud si spolu žena a muž dokážou promluvit, spoustu věcí se dá vysvětlit a pak třeba i vyřešit (anebo přijmout, když víš, o co jde)
Nevím, jestli Damila dokáže příjmout současný stav, vypadá to, že ji hodně trápí. Bude se o to dlouho snažit, bude čím dál nešťastnější a budou se akorát sobě dál zdalovat.
Možná.

Jo, líbí se mi ta formulace - trpělivost s určitými mezemi.
Já už se o sblížení pokusila, prostě jen jsem si přilehla abychom se dotkli,přitulila se. Ale nedělo se nic. Ani tak, ani tak. Ležel dál, neutek. To je vše.

Já nechci přímo sex, spíš mi chybí dotek. Ono se to časem vyřeší.
Myslím, že vyšumět to nenechám-čistě proto, že to nevydržím.

Jinak komunikujeme velmi dobře. Pomáháme si, vše jakoby v pohodě. Jen mě najednou nechce. Moji blízkost. A to mi pochopitelně nepřidá. Asi si dám termín do konce měsíce, pak to rozlousknu. trochu se toho bojím. přirozeně.