Wendulka napsal(a):

Dobrý den všem , kteří toto budou číst .
Je mi 29 let , z toho jsem 6 let vdaná . Muj muž je vlastně můj úplně první partner . Nikdy jsem neměla ani jiný vztah . Né že bych byla tak ošklivá , nebo neschopná , ale měla jsem dost problémy s rodiči , kteří mi bránili téměř ve všem a to i v dospělém věku . Nikdy mě nikam nepustili , pořád hlídali každý můj krok , ze školy rovnou domu ( běda jak mi ten autobus ujel ) . Vím , že mi prohlíželi věci ( nechápu co hledali ) . Ve svých 21 letech jsem to už nevydžela a z domu odešla . Musela jsem , jelikož jsem se seznámila se svým mužem a konečně jsem chtěla mít nějaký vztah . Nezapomenu nikdy , jak mi moje mamka označila za k....  Po dvou letech chození jsem se vdala . Jenomže můj problém je v tom , že jsem nikdy nebyla do mého muže zamilovaná . To co jsem k němu vždy cítila , bylo spíš hlubší přátelství , důvěra a tak i trochu vděk . Bohužel se to odráží i v našem intimním životě . Nikdy jsem s ním neprožila při milování orgasmus . Teď v mých 29 letech přišel ale velký zlom a já se poprvé v životě zamilovala (platonicky ) do svého o 6let mladšího exkolegy . Vůbec nechápu , jak mě ten směšný cit mohl tak ovládnout . Bráním se tomu jak to jde . Jenomže  to určitě všichni znáte  nejde to vypnout tak snadno . Pořád na něj myslím , jsem z toho velmi nešťastná až depresivní .
Teď postupem času zjišťuju , že mi vlastně nejhezčí léta protekly mezi prstama . Že mi hrozně chybí životní zkušenosti . Jak bych si přála těch 6 let vrátit zpátky . Snažím se na sobě pracovat , trochu do sebe investovat , být spokojená sama se sebou . Jakoby dohánět to co jsem nestihla . Moje okolí , včetně manžela si samozřejmě té změny všimlo .
Vážně teď uvažuju , jak se svým budoucím životem naložím . Jestli mám počkat , až ta krize středního věku přejde a vše se vrátí k normálu . Nebo začít úplně znova . Děti nemáme , manžel je nechce  , o to by to bylo jednodušší . Jenomže si říkám , že z každého vztahu ta láska a zamilovanost časem vyprchá a zůstane právě ta důvěra a přátelství , které  v manželství mám .

Byla jsem na tom podobně, s tím rozdílem, že BM nebyl první chlap, se kterým jsem chodila. Byl ale první, se kterým jsem si uměla představit žít - byl zodpovědný, spolehlivý............ máme spolu dnes už 20ti letého syna. je zodpovědný a spolehlivý stále, vždycky jako otec fungoval bezproblémově, vycházel vstříc, lásku mi vyznával tím, že vytřel v kuchyni, zatímco jsem spala po obědě............. prostě, seriózní muž.

Přesně ve věku, ve kterém jsi ty, jsem měla stejné pocity a rozvedla se s ním. Neuspokojovalo mě to, vztah mi připadal účelový, chyběla mi sdrceryvná vyznání lásky, vášeň, .......Nelituji toho, mám teď muže, kterého miluji a jsem spokojená, ale jen ti chci říct, že kdybych se vrátila zpátky v čase, ale s rozumem a zkušenostmi, které mám dnes, nerozvedla bych se s ním. Vím, že mě miloval, jen to dával najevo jiným způsobem, než po kterém jsem tenkrát prahla

Upravil(a) mashanka (30. 8. 2009 18:14)

Nevadí mi to, není to nic tak pikantního, že bych to tajila.

Po rozvodu jsem cítila nejdřív úlevu - ani nevím proč, BM mi skutečně nic špatného nedělal, jen byl prostě suchar.
Potom se na mě všechno navalilo, nebyla jsem zvyklá hlídat inkasa, lepit ústřižky kamsi, mít v hlavě termíny ...... to byla jeho doména - za dobu manželství jsem nikdy nemusela jít třeba na úřady, apod, protože to nesnáším - a na něho byl spoleh. Dal mi plat, řešila jsem domácnost a o ostatní se staral on.
Ještě nějakou dobu mi dokonce i volal a různé věci připomínal, protože mě zná a nechtěl, abych se dostala do potíží - měl mě prostě rád.

Sama jsem nebyla - během těch 10 let jsem měla 2x přítele, cca 3 a 4 roky. Oba byli tzv. rodinní, tzn., že komunikovali i se synem, byli u nás na Vánoce, na víkend,.......jeli jsme na společnou dovolenou, ale nebydleli s námi. Nejsem typ, že bych si hned někoho nastěhovala do bytu a jak šel čas, zvládla jsem ty inkasa, apod., čím dál víc mi vyhovovalo, žít se synem sama, být nezávislá a líbilo se mi to.

Ani mě nenapadlo, že bych se ještě vdala - říkala jsem "nikdy", jak to tady u některých holek vídávám, a myslela jsem to opravdu vážně. Potom jsem potkala mého současného manžela - myslela jsem si, že bude hezký románek, ale ne - on prostě časem začal toužit, abych se stala jeho manželkou, chtěl ke mně patřit....... prostě probíhal normální postup vztahu. A já jsem se toho hrozně bála, že bych zase měla s někým žít, hospodařit........ ale přemýšlela jsem o tom a uměla si to s ním představit - miluji ho.
Nakonec, asi když věděl, že jsem už nalomená ,  přišel s prstenem, a já řekla ano.

Kdybych svého muže nepotkala, žila bych spokojeně tak, jak před tím - vyhovovalo mi to. Ale samozřejmě, když se sejdou dva, kteří k sobě sednou, je to příjemné. Kompromisy bych nedělala - kdyby nebyl takový, jaký mi opravdu vyhovuje, nevzala bych si ho

Upravil(a) mashanka (31. 8. 2009 9:14)

Wendulko,
není to jedoduché. Sama jsem nikdy nedovedla pochopit, že jsou někteří lidé ve vztahu, aniž by partnera milovali. Pokud jsi z toho teď nešťastná, bylo by asi nejlepší sebrat odvahu a odejít. Časem to lepší nebude, naopak budeš mít ještě hlubší pocit, že Ti život ubíhá mezi prsty.. Je spousta holek, které ve 29 letech neprožily vážný vztah, jsou samy a stále hledají, takže není vůbec pozdě. Zvlášť když nemáte děti. Máš za sebou jednu velkou životní zkušenost..
Nevím, jak to vnímá Tvůj manžel, ale jestli on Tě miluje, není to k němu úplně fér. Třeba by měl šanci poznat někoho, kdo by do něj byl blázen.

Našla jsem tu tohle starší téma, to moje by mělo stejný název ale úplně jiný obsah , tak si jen dovolím navázat a neduplikovat.

Jsme s mužem přes 20 let, jsme manželé, manželství probíhalo v různých vlnách, vlnkách i nějaké to tsunami bylo.
Po celou dobu považuji naše manželství za spíše dobré, nebo hezké. Prostě jsem povětšinou spokojena.

Máme to tak, že muž je spíše ten dominantnější ve vztahu. Někdy se prodere na povrch zase naopak moje...cosi. prostě se nenechám ušlapat, a i když umím být podporující a pečující, čas od času si prostě taky někdy dopřeju to své. Viz např. moje studium na stará kolena. :-)

S postupem věk ubývají chvíle, kdy máme čas jen na sebe. Muž si utíká do svých hor, já do svých činností. Občas něco i spolu. Zajdem na kávu, na večeři (párkrát do roka). Ale stále méně trávíme spolu večery (mně nebaví válečné dokumenty, jeho zase moje psychofilmy, tak aspoň koukáme na komedie, to nám jde).

Známe se už hodně dlouho. Víme o sobě hodně. Muž je starší. Je to takový ten zralý uvědomělý vztah, děti odrůstají, každý si hledáme to svoje (a máme to), jen začínáme žít vedle sebe, ne spolu. Čím dál méně se držíme za ruku, pusa na dobrou noc není už pravidlem.
když jsem se snažila tyto rituálky udržet, pochopila jsem, že to tlačím, a že to prostě muž tak necítí.
Často je negativně naladěn, a to s ním pak nehne nic. všechno je špatně. Tak se ani nepokouším v takovou chvíli něco s ním řešit.
Stává se z něj morous. ještě úplně není, ale dokážu si představit, že k tomu úspěšně směřuje, a já nemám moc to zvrátit.
Píšu to teď, protože v tomhle období je to zrovna pro mě těžké, ustát jeho odtažitost. nevyznám se v jeho náladách, a nechci je řešit. Protože on sám je nevidí. nebudu mu vnucovat problém, který nevnímá.
Mrzí mě jen, jak se odcizujem.

Vím, že to je jen období-mnohokrát přišlo a odešlo. jen je jakoby stále delší.
Má za následek, že i já se tedy chráním a straním a to mezi námi propast zvětšuje.


Dřív zafungovala aspoň biologie-prostě už jsme "to" oba potřebovali, a sexuální napětí vzrůstalo s délkou sex. abstinence. To s věkem slábne.¨

Jsem ve fázi, že si uvědomuji, že to už bude jiné. Že se z toho veselého vtipného chlapíka (kterým stále ještě je) pomalinku stává morous, no.
Přemýšlím nad tím, jak to udrřet aspoň za sebe na přijatelné fázi-každý své potřeby a koníčky, ale přesto žít tak nějak spolu.
Jít od sebe nechcem, o tom není řeči, myslím, že máme vazbu silnou, i když bychom se někdy jeden druhého rádi poslali k šípku. :-)
Znáte to. Znáte to???

A  myslíš, že v dalším vztahu to k tomuhle bodu nedojde také?

Jinak je supr, že vaše rozhodnutí  bylo přínosné pro oba. Já si nemyslím, že bych chtěla od muže odejít. Ale když by šel za jinou, tak asi jo, to by bylo přirozené. Už by se cesty uzavřely. To jo.

gymnasión napsal(a):

Damila napsal(a):

Znáte to. Znáte to???

Co vlastně znamená to nadužívané klišé: "žít vedle sebe"? Sama nevím...
Žít "vedle sebe" může být zralejší a hodnotnější, než proklamovat nekonečnou romantickou lásku.
Co třeba hluboké přátelství podepřené celoživotní zkušeností? Přátelství se špetičkou milostnosti... Možná Tvůj morous nerad prezentuje city, ale miluje Tě a má Tě rád.
Říkáš, že se chráníš a straníš. Uvažovalas, jak se to stalo? Co to znamená? Zda je to třeba?
Máš doma veselého vtipného chlapíka. Umíš také dodávat do situace humor a lehkost?
Smích je nejkrásnější lék .
Damilo, hrozně Vám oběma fandím. Máte něco, o čem se mnoha jiným může jen zdát...

Tak za to ti moc děkuji...
Humor je něco, co nás drží při životě. Můj muž dokáže být vtipný a já se jeho fórům pořád směju. Vzájemně se tak nabíjíme. Humor je jedna z nejdůležitějších vlastnostech u chlapa, aby pro mě byl přitažlivý. A to i ve stáří. prostě kde je humor, je život. takhle to mám. Samozřejmě musím mít taky smysl pro humor, jinak bych se tomu nemohla smát. A hlavně, je to takhle nastavený-muži jsou ti vtipní a neodolatelní, ženy jsou ty "obdivovatelky". Obecně...jasně.

Proč se chráním a straním? No, když kontakt odmítá, nebo je chladnej (nemá náladu) tak prostě netlačím. Bylo by dost hnusný kdybych dolejzala, když nechce. Má své tempo, no. Jenže v tom období, kdy on nechce a já chci a ovládám se, dost trpím. A to pak píšu na diskuzi, no. :-)

Je to pro mě těžké, ale vím co to dělá, když se moc tlačí na pilu.

Mám známou, ta je pro mě odstrašující případ. věší se na chlapa, leze za ním, doslova fyzicky na něm visí (tahá ho za ruce aby nešel ven)...tak tohle je hrozný. To nechci.
A koneckonců když se chová odtažitě a nadává na všechny prkotiny kolem sebe, má blbou náladu, tak se mi ani přibližovat nechce. I kvůli sobě. Není to příjemný. Co bych se k němu hnala, když srší vztekem, nemusím s ním sdílet úplně vše.

Jen si říkám, měsíc, dva, to už je i na mě moc, abych vydržela vedle něj být jako bratr a sestra.
Chjo.
Řeším blbosti, co.

To jen tak že jsem se dnes probudila mimo domov a měla jsem sen, že ležím vedle muže...který tam nebyl a bylo mi smutno.

Damila napsal(a):

Ženo, bude dneska oběd?

Upravil(a) gymnasión (5. 4. 2014 11:32)

Damila napsal(a):

A  myslíš, že v dalším vztahu to k tomuhle bodu nedojde také?

Jinak je supr, že vaše rozhodnutí  bylo přínosné pro oba. Já si nemyslím, že bych chtěla od muže odejít. Ale když by šel za jinou, tak asi jo, to by bylo přirozené. Už by se cesty uzavřely. To jo.

Nebylo to naše rozhodnutí. Rozhodnutí svého BM jsem nesla těžce a bolestně. Dnes vím, že co jsem prožila, stálo za to, co žiju teď.

Někdy přemýšlím, jestli to v dalším vztahu dojde k tomuhle bodu.
Možná v některém vztahu ano. Ale v jiném nemusí. Když si ho partneři hýčkají a když se potkali ti, co k sobě patří. Neumím poznat, jestli jsem se potkala s tím, co ke mně patří. Ale vím, že je to jiné a je to pořád krásnější i po pěti letech, co se známe a po třech letech hodně intenzivní známosti. Jestli to bude vydrží a nedojde k citovému odcizení, to ukáže až čas. To lze podle mě říct až na konci cesty u jakéhokoliv vztahu.

Damilo, když tě znovu čtu, vím, co v mém manželství bylo stejné, jako u tebe a teď je to jiné. Neodtahujeme se od sebe, nestraníme se, ale o všem mluvíme. I o tom, co se nám nelíbí, s čím máme problém. A oba si vzájemně vycházíme vstříc a měníme to, s čím máme problém. Ale fakt je, že máme problémů minimálně. Je to i pochopitelné, když spolu nebydlíme. Ale s BM jsme v začátku známosti taky spolu nebydleli, neřešili každodenní starosti, neřešili děti. A ten vztah nebyl takový, jaký je nynější. Potichoučku si myslím, že jsem potkala toho, s kým k sobě patříme. Myslím si, že důležité jsou i společné zájmy, že hodně odlišné lidi spíš odcizí a ty společné je ještě víc sblíží. Možná se protiklady na začátku vztahu přitahují. Ale pak jde vztah do háje. Lidé podobného ražení, mezi kterými je navíc sexuální přitažlivost, chemie, a funguje vztah i sex, těm vztah spíš vydrží. Vidím to i kolem sebe, které vztahy se rozpadají, ve kterých lidé žijí vedle sebe a které jsou opravdu Vztahy s velkým V.

Upravil(a) Eva. (5. 4. 2014 11:47)

Damila napsal(a):

Jen si říkám, měsíc, dva, to už je i na mě moc, abych vydržela vedle něj být jako bratr a sestra.
Chjo.
Řeším blbosti, co.

To jen tak že jsem se dnes probudila mimo domov a měla jsem sen, že ležím vedle muže...který tam nebyl a bylo mi smutno.

Neřešíš. Řešíš jednu ze zásadních věcí ve vztahu.
A nejhorší je, když ležíš vedle muže. Který tam je. A přesto není.

http://www.amiresah.cz/osudovypartner-p … s=og.likes

Evo.
Já neočekávám lásku s velkým L. Tu jsem opravdu s mužem zažila, a splnila jsem si tyhle potřeby.

Teď jsem vstoupila jen do jiné etapy života, a spíše než měnit to chci nějak sdílet, ventilovat, utřídit si v sobě.

A ne, depresí netrpím, a věz, že vím o čem mluvím, momentálně je pryč a už nikdy nikdy se s ní z pozice pacienta nechci potkat. Poznám to už, cosi mám za sebou. Nejsem naivní housátko, nečekám zázraky. Jen jsem obyč. ženská co si chce o citech povídat. ok.?

Eva. napsal(a):

Damilo, já ti rozumím.
Ale ty asi nerozumíš mně.

Řeknu to zjednodušeně. U lásky s velkým L (když už jsi to takto pojmenovala) nedojde ve vztahu k takovému odcizení, jaké tady popisuješ. To jsem tím vším chtěla říct. Protože ti dva lidé k sobě prostě patří. Láska není euforie ani zamilování. Láska je prostě láska.

Sdílet partnera nijak nepřiměješ, když sám nebude chtít. Možná jsem naivní, ale stále si myslím, že i sdílení je součást vztahu, když se potkají ti praví. Sdílení, které ani věkem ani délkou vztahu nekončí a pořád tady je.

myslím, že se mýlíš...

Eva. napsal(a):

Myslím, že se nemýlím. Protože to je prostě ten ideální vztah, kde to funguje od potkání do smrti.
To je ten, ke kterému směřujeme, ale jen málokomu je dopřán, protože jen málokdo potká toho, co k němu skutečně patří. Někdy si to na chvilku myslíme, ale když se to pokazí, to je důkaz toho, že to nebylo to skutečné. Vztah posvátný a posvěcený. Vztah z nebe.

nebudu se s tebou přít... když si to myslíš...