Tak jsem se přece jen odhodlala vám sem napsat jak to s námi vlastně bylo. Moc se mi nechtělo, mám na to takové rozporuplné vzpomínky, ale zkusím to.
Na Terezku jsme se moc těšili, přiznávám že byla hlavně mije dílo. Teď se za to trošku stydím, ale moc jsem si přála miminko a přítel se pořád k ničemu neměl... No ale nakonec je štastný s námi a teď pro změnu bratříčka plánuje on. Ale to trošku předbíhám. Termín jsme měli 4-8 dubna. Jenže mi bylo jasné že to tak přesné nebude, protože jsem se prostě nemohla dopočítat poslední menstruacem, takže jsem nahlásila přibližné datum. Asi od poloviny těhotenství mi doktor říkal že mám spotřebovaný skoro celý čípek a že jsem na prst otevřená, ale že je to dobrý, jen nemám dělat žádné dlouhé pochody a být raději doma. Ale říkal to tak vpohodě že jsem si z toho nic nedělala. Jen jsem dostala magnesium. Na začátku února jsem jela do Karviné(z Nymburka) k rodičům, protože u nás se měnil byt s tchýní, takže se stěhovalo a malovalo. Měla jsem tam být dva týdny. Jenže mě začaly dost pobolívat třísla. Dost se to stupňovalo, v noci jsem se nemohla ani otočit, natož si dojít na záchod, kam jsem docházela dost často. Tak jsem si pro jistotu začla k mamčiné gynekoložce. Ta mě ale tak vystrašila až jsem se ji tam rozbrečela. Prý jsem skoro na dva prsty otevřená a každou chvíli můžu porodit a že ona by mě nikam na cesty nepustila. A okamžitě mě poslala do nemocnice. Byla jsem na konci 32 týdne. V nemocnici jsem ležela na porodním dva týdny. Což byl děs běs. Každou noc tse tam rodila a všechny tam ječely. Tak jak jsem se do té doby na porod těšila, tak jsem z něj začala mít hrůzu. Jinak tam byla pěkná nuda. Pustili mě ve 35 týdnu s tímže každým dnem určitě porodím a zakázali mi odjezd domů. Ten už jsem ani neplánovala, v Karvinské porodnici se mi jinak docela líbilo. Až na jednu doktorku a jednu sestřičku. (no a hádejte koho jsem měla u porodu)
Další dva týdny jsem normálně chodila do obchodu i do schodů jen aby už to bylo. A 19.3 o půl jedné v noci jsem šla na záchod a zjistila že mi pomalu odtéká voda. Osprchovala jsem se a s mamkou jsme taxíkem dorazili o půl třetí do porodnice. Přítel bohužel nemohl dorazit. Už jsem měla slabé kontrakce, docela pravidelné. Mamku poslali domů, prý je ještě brzo. Natočili mi ozvy, vyplnili papíry. A potom jsem šla s doktorkou na ultrazvuk. Ta mi řekla ať si maminku zavolám zpátky, že to bude rychle.  Ptala jsem se na epidurál, ale odbyla mě že to postupuje rychle a že bych si to tím prodloužila.
Doprovodili mě na pokoj kde se rodí s doprovodem, mamča za chvíli dorazila a začal kolotoč s pochodováním, hopsáním na míči a sprchováním. Kontrakce už byly dost nepříjemné ale docela pravidelné. Balón mi vůbec nepomáhal, bylo toještě horší. Mamka mi chtěla chudák pomoct masáží ale mě byl každý dotek nepříjemný. Nejúžasnější byla sprcha. Klekla jsem si na kolena, lokty a hlavu opřela o okraj vany a mamka mi sprchovala záda. Skoro jsem u toho usínala jak to bylo příjemné. Dvakrát mě vytáhli na kontrolu a potom už mi tam nedovolili jít. Prý mi to zpomaluje porod. Bylo asi 6 hodin ráno. Byla jsem úplně otevřená, bolestí jsem nemohla stát ani sedět na míči ale hlsvička stále nesestupovala. Navíc při každém vyšetření kdy jsem si musela lehnout mi bolesti přestávali a já usínala. Doktorka nad tím kroutila hlavou. Několikrát jsem měla zkusmo zatlačit, jenže mi to vůbec nešlo. Žádné kontrakce mi nepomáhaly. A tak znova na balón, a pořád dokola. Potom už byly bolesti tak silné že jsem doktorku s pláčem prosila ať už mě na míč znova neposílá. Pořád kroutila hlavou nad tím že v leže žádné kontrakce nemám. Několikrát mi i píchali oxytocin. Nakonec řekla, jdem rodit. Tak jsem se vyškrábala na porodní křeslo. A doktorka řekla, až ucítíte stahy, tlačte. Málem jsem se rozesmála...jaké stahy? Prostě ani v tom pololeže jsem žádné neměla. Cítila jsem jen slabé šimrání. Tak jsem tlačila. Vůbec mi to nešlo, tlačila jsem do hlavy, doktorka mi nadávala. Nakonec mi pomohla. Skoro si mi lehla na břicho a já, úplně bez kontrakcí naši pronceznu vytlačila. V 9.08. Měla 3,06kg a 49cm. Ani žádnou bolest jsem necítila, měla jsem pocit jako by za mě rodil někdo jiný. Terezku mi položili na břicho a já ji hladila na ručičce. Pořád jsem nevěřila že je to moje miminko. Potom ji umyli, zabalili a dali vedle mě do postýlky kde se nad ní rozplývala novopečená babička.
A mě čekalo šití. Byla jsem prý pořádně potrhaná venku i vevnitř. Zřejmě důsledek tlačení bez kontrakcí. I přes nástřih. Ale to šití byl horor. Doktorka mi prý píchla nějakou injekci proti bolesti, ale já cítila naprosto všechno. Příšerně to bolelo. Doktorka na mě ječela ať se nehýbu a já na ní ječela že to bolí. A to jsem během celého porodu do teď nahlas ani nepípla. Šila mě skoro hodinu. Nakonec to bylo za mnou a já si oddechla. Přesto to stále bolelo, nemohla jsem se ani pohnout. A to trvalo ještě týden než jsem si poprvé sedla. Nakonec všichni odešli a my tři jsme tam zstali sami. Přiznávám že v tu cvíli jsem si malé vůbec neužívala, na rozdíl od mamky. Stehy bolely a mě se chtělo strašně spát. První kojení se nám taky nepovedlo.
Ale všecho jsme zvládli. Nakonec zdárně kojíme, i když občas s problémama. A když jsem se po dvou týdnech normálně zvedla z postele a v pohodě si sedla, tak jsem si i začala říkat že si to možná jednou zopakuju. Teď už jsem rozhodnuté, v zimě plánujeme začít se snažit o brášku. Terezka je naše sluníčko. V noci krásně spinká, budí se jen jednou a krásně se směje. Tak už jen doufám že druhý porod už bude probíhat normálně.

Omlouvám se že je to tak dlouhé