Axi napsal(a):

pomněnka napsal(a):

No může se stát, že když se dva vezmou jsou oba ještě nedospělí "jelita" a po dobu manželství jeden vyzraje a druhý stagnuje

To jo, ale pak si odpustím ty plky a upřímně si přiznám, že jsme "byli jelita" a nebyli jsme dostatečně synchronní ve vývoji. Upřímně řečeno si nedovedu představit, že bych byl tak pyšný, a dovolil si odpouštět něco svojí partnerce (která je zároveň moje manželka a matka mých dětí).

No ono to odpuštění má kořeny v nás samých

Vidět v odpuštění pýchu je tak trochu slabé v kramflecích. Odpouštím- li někomu, zbavuji sebe  nadřazenosti a "chápu"- dokážu prožít v mysli a prokousat se tím- pochybení druhého. Myslím tedy skutečné odpouštění. Nikoliv milostivé shlídnutí z výšky vlastní dokonalosti.  Neznám nikoho dokonalého.

Teda samozřejmě kromě sebe

Upravil(a) zuzi777a (19. 2. 2010 8:54)

Tercila napsal(a):

Ale bl.bost smutek, Pisateli , mně moje práce baví, byla mým snem a je mým koníčkem a je dobře placená.
Já jsem se jen pozastavila nad tím, že nějak moc mužů hlásá blud podobný tomu, co jsi tady vyplodil: že ženy chtějí po mužích peníze. Jistě, některé asi ano, ale obecně takhle smýšlet v dnešní době, kdy nejsme závislé na "živitelích" rodiny, asi nelze.
Navíc se domnívám, že žena poměrně lehce  a brzy odhalí "černou herku natřenou na bílo" .
Ale možná jsem Ti špatně rozuměla .

Myslím si, že jsme si špatně porozuměli. Ono já vím moc dobře že obě pohlaví jsou vyčů*** a chtějí to své. přitom z vlastní praxe vidím, jak mnohé ženy skutečně po svých mužích chtějí víc než jim mohou muži poskytnout. Víš terci, já jsem pro rovnost. Znám ženu, která měla 3x víc jak  choť tak při dělění chtěla vše a mužíka chtěla aby odešel jen v tom co má na sobě. Ano jsou i tací muži hlavně pak v době kdy platí alimenty. šlo mi spíše o jistou´oboustraně zakořeněnou  frázi nad kterou se má spíš víc filozofovat než brát hloubě a vztáhnout na sebe.

mnohé ženy skutečně po svých mužích chtějí víc než jim mohou muži poskytnout...
... zatímco mnozí muži mají utkvelou představu, že jako "živitelé" už nic dalšího nemusí a to, co poskytují ženy (stejně či víc) výdělečně činné jako oni, v lepším případě přehlížejí jako cosi nedůležitého, v horším pak vyžadují.

zuzi777a napsal(a):

Většina "podvedených" je schopna přejít, byť  s povzdechem,  zamilování partnera do jiné osoby. Stane se.  K odpuštění zbývají ty nechutné lživé konstrukce, které v 99% případů čerstvé zamilování partnera doprovází.

Hmm, tak vymysli, jak být nevěrný a nelhat, a Nobelova cena Tě nemine...

Už vidím, jak manžel volá z předsíně na manželku: "Miláčku, já si skočím za milenkou, jo?"
A ženuška mu odpoví: "Jen běž, já zatím udělám večeři"

V několika názorech tu zaznělo, jak chápu odpuštění já. Odpustit i sama sobě, že jsem možná měla nereálné ideály ve formě láska až za hrob Odpustit chování v době nevěry. Odpustit ty chvilky, kdy byl někde místo, aby se třeba věnoval svému dítěti. Ale tyhle pocity ve mě vzbouzejí spíš lítost než zlost. Ty chvíle, kdy mi problikávalo hlavou varovné světýlko a já se snažila se uchlácholit a podezřívala se z vyšinutí
Jinak ohledně toho, co tu Pisatel načal: ano, každý máme nějaké ideály a představy. Já myslím, že nejsem z těch, co by spoléhaly jen na partnera A ač na mateřské, moje příjmy jsou vyšší než mého M.

Pisatel napsal(a):

helena napsal(a):

jak být nevěrný a nelhat
Tak si pomalu sumíruj dopis do Švédska... http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png
Podívej, já léta tvrdím, že lhát se nemá - jen se nemusí říkat ta pravda celá. Navíc mám zkušenost, že holá pravda je často pro okolí mnohem hůř uvěřitelná, než sebelepší lež. Takže "ženuška odpoví: "Jen běž, já zatím udělám večeři" a v duchu si pomyslí "Zase táhne na ryby... do dílničky... do hospody..." - teda pokud není chorbně podezřívavá - taková i manžela v sádrovým lůžku osočí, že si přerazil obratle proto, aby mohl koukat po setřičkách http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png

Hezké, hezké Helí, ale tak si kladu otázku co nás vede k nevěře. Je to chyba v nás mužích, že jdeme o dům dál, a nebo ve vás že nás vlastně o dům dál vyženete? 
Já bych tak nějak si dovolil upozornit, že přijít domu a dělit choti s kytkou v ruce, že děkuji odcházím, že už mě nebaví a jdu o dům dál, asi bych skončil jako nesvéprávný v nějaké dobře zapomenuté léčebně pro slabomyslné. Není lepší řešení udětal tu taškařici o "nevěře"?

To je zase myšlenka dne otce Fura
zajímalo by mě jestli má drahá polovička taky tak dumá,co vede k nevěře mě .

Mikeš napsal(a):

Pisatel napsal(a):

Hezké, hezké Helí, ale tak si kladu otázku co nás vede k nevěře.

Jukni do poklopce, třeba na to přijdeš...

Hele Mikeš mě mozek do poklopce nespadl.

přijít domu a dělit choti s kytkou v ruce, že děkuji odcházím, že už mě nebaví a jdu o dům dál, asi bych skončil jako nesvéprávný v nějaké dobře zapomenuté léčebně pro slabomyslné
No, jestli si můžu vybrat, tak radši kytku, než milenku

Jukni do poklopce, třeba na to přijdeš...
Neblbni, kocoure - jeho zajímá "co nás vede k nevěře" - ne jeho do deprese

zajímalo by mě jestli má drahá polovička taky tak dumá,co vede k nevěře mě
Taky mě to ondyno napadlo... a pak jsem dospěla k názoru, že zřejmě nikoli, protože dumání na složitější téma, než je večeře či pohádka v televizi je příliš zatěžující

Helí, si mě rozesmála
Tak to máš doma dobrý. Já si nemůžu udělat ani srandu. Když jsem řekla, že po dobu malování se odstěhuji k nám na intr, tak čuměl jak puk s tím, že se chci stěhovat snad napořád

helena napsal(a):

že bych byl tak pyšný, a dovolil si odpouštět něco svojí partnerce
Řekla bych, že odpustit druhému je spíš způsob, jak se sám vyrovnat s jeho "prohřeškem" - nebo spíš s tím, co my za prohřešek považujeme. Ono to často bývá tak, že prohřešivšímu se je naše odpuštění celkem fuk...

Ano, ale já bych otázku odpuštění řešila pouze sama v sobě. Přijít k němu a říci: "já ti odpouštím" jsem velkorysá - to mi připadá stejně "vlídné" jako když královna Alžeběta rozpráví s traktoristy - to bylo na jedné fotce - pěkně seděla, o něco výš než oni a s benevolentím úsměvem lehounce pokývla hlavou na zanamení souhlasu.

A můžu i odpouštět sama sobě-  to, jak jsem si život zařídila..

Wiki napsal(a):

helena napsal(a):

že bych byl tak pyšný, a dovolil si odpouštět něco svojí partnerce
Řekla bych, že odpustit druhému je spíš způsob, jak se sám vyrovnat s jeho "prohřeškem" - nebo spíš s tím, co my za prohřešek považujeme. Ono to často bývá tak, že prohřešivšímu se je naše odpuštění celkem fuk...

Ano, ale já bych otázku odpuštění řešila pouze sama v sobě. Přijít k němu a říci: "já ti odpouštím" jsem velkorysá - to mi připadá stejně "vlídné" jako když královna Alžeběta rozpráví s traktoristy - to bylo na jedné fotce - pěkně seděla, o něco výš než oni a s benevolentím úsměvem lehounce pokývla hlavou na zanamení souhlasu.

A můžu i odpouštět sama sobě-  to, jak jsem si život zařídila..

Mě přijde hlasité (občas teatrální) odpouštění jako volání o pomoc toho odpouštějícího.
V případě stavu "po" nevěře mi stejně teatrální přijdou opakované sliby věrnosti. Pokud mám něco v srdci, nějak to nepotřebuji hlasitě ventilovat a nechci to ani po partnerovi. I když přiznám, že on tu potřebu slibování : já už budu hodný maminko chvíli měl.  Teprve z mých vyděšených pohledů poznal, že to fakt k životu nepotřebuji.

zuzi777a napsal(a):

Wiki napsal(a):

helena napsal(a):

že bych byl tak pyšný, a dovolil si odpouštět něco svojí partnerce
Řekla bych, že odpustit druhému je spíš způsob, jak se sám vyrovnat s jeho "prohřeškem" - nebo spíš s tím, co my za prohřešek považujeme. Ono to často bývá tak, že prohřešivšímu se je naše odpuštění celkem fuk...

Ano, ale já bych otázku odpuštění řešila pouze sama v sobě. Přijít k němu a říci: "já ti odpouštím" jsem velkorysá - to mi připadá stejně "vlídné" jako když královna Alžeběta rozpráví s traktoristy - to bylo na jedné fotce - pěkně seděla, o něco výš než oni a s benevolentím úsměvem lehounce pokývla hlavou na zanamení souhlasu.

A můžu i odpouštět sama sobě-  to, jak jsem si život zařídila..

Mě přijde hlasité (občas teatrální) odpouštění jako volání o pomoc toho odpouštějícího.
V případě stavu "po" nevěře mi stejně teatrální přijdou opakované sliby věrnosti. Pokud mám něco v srdci, nějak to nepotřebuji hlasitě ventilovat a nechci to ani po partnerovi. I když přiznám, že on tu potřebu slibování : já už budu hodný maminko chvíli měl.  Teprve z mých vyděšených pohledů poznal, že to fakt k životu nepotřebuji.

Ano, je to tak, Zachytávání se nějakých stébélek, strach, obavy...nejistota..