Ros, tohle odlehčené povídání má i jeden vážný aspekt, na který bych se na tvém místě zaměřila: Psalas, že Munďák měl problémy s alkoholem i s léky. Ten alkohol denně mít na očích nebude, ale ty léky každopádně ano, budou mu denně procházet rukama, když máte lékárnu.
Bude to trochu jako diabetik v cukrárně, jestli mi rozumíš.

Samozřejmě, nejdůležitější je to, aby on sám se toho nechtěl dotknout, jeho pevná vůle. Ale přeci jen - to každodenní pokušení tu prostě je.
Asi bych toto prodiskutovala napřed sama s jeho psychiatrem, a pak s Munďákem, s předstihem, než se on vrátí domů. Abych byla dopředu informovaná a připravená, jak tomu každodennímu riziku nejlíp čelit.

Už několik dnů sleduji pocity a nálady Rosamundy a rozhodla jsem (i přes riziko, že se někdo do mě pustí) Ti Rosamundo napsat pár vět. Někdy v únoru jsem do této diskuse psala, byo to v době, kdy můj partner nastoupil léčbu. Taky jsem se zmítala v pochybách, bolesti, strachu, naději. S každým dnem léčby jsem viděla pokrok a větší jeho jistotu. Dokonce fungoval v léčbě i bez antidepresiv. Když se léčba chýlila ke konci, tak jsme plánovali volnočasové aktivity a co bude dělat, aby se zase nezhroutil a nespadl zpět. Bohužel po návratu se, ale ukázalo, že ta sterilita prostředí léčebny (denní psychologické masáže, jídlo až pod nos bez nutnosti o cokoliv se starat) se těžko rozdýchávala v "normálním" životě. Naprosto se můžu podepsat pod to co píše Blossom. Nenahodil "motor". Chodil sice 2x týdně na antabus, ale AA mu s ohledem na náboženské pojetí údajně nevyhovovalo a tak se snažil najít jinou terapii, ale nenašel (možná se málo snažil - protože si myslím, že ani nechtěl). Bohužel mám ne příliš dobrou zkušenost s jeho psychiatričkou. Ta když jí žádal o doporučení k psychologovi řekla, že je na to času dost a tak jsem se opět nechtěně stala zase jeho psychoanalytikem. Po třech měsících se rozhoupal a našel si psycholožku sám, ale stihl tam jít jen jednou. Začaly dovolené a všichni si musí někdy odpočinout (i lékaři). No prostě zkrátím to neustál to - po 4 měsících po léčebě se napil. Pije už devátý den. Několikrát už byl na záchytce, několikrát ho dovezla zdecimovaného, špinavého policie a vše marné. Chce pít a pít. Smiřuji se s faktem, že umře. Víc se mi sem nechce psát, protože vím, že se zde najde zase někdo kdo nikdy nic takového neprožil a bude mít "chytré" soudy. Do toho se fakt může vžít jen ten, kdo to prožil.
Rosamundo - moc Ti držím palce a hlavně Tvému manželovi, ať to zvládnete. Pokud si chceš přečíst opravdu dobrou knížku pro nás spoluzávisláky, tak vřele doporučuji knížku od pana Jana Jílka - Ze závislosti do nezávislosti. Ta mi fakt dala odpovědi na mé otázky, které jsem nikde nenalézala.
Blossom - ono se toho asi moc v léčebnách nezměnilo  . Se mnou se bavil psycholog v léčebně asi hodinu týden před koncem léčby a to bylo vše.

Upravil(a) Marthina (28. 8. 2009 21:17)

Marthina: pro alkoholika je stěžejním bodem zařídit si doléčování ještě před propuštěním z léčby. Ovšem doléčováním mám na mysli pravidelnou docházku k odborníkovi na léčbu závislostí. Kontakt na takového odborníka či doléčování formou psychoterapeutických skupin mají v KAŽDÉ protialkoholní léčebně. To, že se někdo hodlá dostavovat k "psychiatričce" nebo "psycholožce" NENÍ ADEKVÁTNÍ DOLÉČOVÁNÍ, jelikož psychiatr či psycholog, pokud není vysloveně specializován na léčbu závislostí je propuštěnému alkoholikovi platnej sám o sobě asi jako mrtvýmu zimník. To je totéž, jako když někdo se šedým zákalem pořád chodí k praktickému lékaři, ten ho posílá k odborníkovi na oční ale pacient na oční tvrdošíjně odmítá dorazit, protože ví, že by ho očař poslal na operaci a tam se milému pacientovi nechce. Aby se zdálo, že pro svoje zdraví dělá maxinum, pravidelně tedy chodí k obvoďákovi ačkoliv ví, že ten mu za současného stavu věcí oči vyléčit prostě nemůže
A je dost a dost alkoholiků, kteří sice v léčbě dostanou potřebné kontakty na adekvátní doléčování, ale sotva se za nimi zavřou dveře ústavu, jaksi na ně "zapomenou" a celou následnou léčbu pomalu hrají do ztracena. Možná si najdou psychiatra, psychologa - ale dorazí k nim do ordinace tak 2x-3x, usoudí že toho lítání po doktorech už bylo tak akorát, oni mají všechno pod kontrolou, že ... a pak udělají první osudový krok směrem k flašce a je to zase definitivně v pytli

K tomu skleníkovému prostředí chci napsat mou zkušenost. Neléčila jsem se z alkoholizmu, ale z těžké deprese. Byla jsem 7 týdnů v nemocnici na psychiatrii. (Byl tam i detox pro alkoholiky a drogově závislé, byli jsme tam spolu). Lékaři nám říkali o tom skleníkovém prostředí. Měli pravdu. Já se tam cítila tak dobře, tak bezpečně, nakolik tady lze použít slovo dobře. A taky - že mi věřili, že se cítím doopravdy tak, jak říkám. Že do mě furt nikdo nehučel, že to chce pozitivní myšlení, blablabla.
Nechtělo se mi z nemocnice domů, děsila jsem se prázdných zdí. Když mě propustili, bylo to ještě strašnější než předtím. Ještě víc mě deprese ničila a srážela na kolena. Při životě mě drželo jen to, že napoprvé jsem se pokusila spáchat sebevraždu "nepořádně" a co když se mi to ani příště nepovede, co když budu zase zpět.
Ale byly to strašné měsíce, než se mi s pomocí psychiatričky, psycholožky, skupinové terapie život otočil.
Příchod ven může být skutečně velmi, velmi náročný a teprve tehdy se projeví, jakou má člověk vůli jít dál a jít dál jinak.
Rosamundo, pořád držím palce, aby se to u vás povedlo.

Holky, díky za rady a názory. Co se týče sterility prostředí, tak já jsem si této hrozby vědoma a myslím, že Munďák taky, protože jsme o tom spolu několikrát mluvili. On počítá s tím, že to bude velká rána, až se vrátí domů, do reality. Já se snažím, aby z té reality úplně nevypadl, pokaždé když spolu telefonujeme nebo jsem u něj na návštěvě, tak mu naservíruju nějaké ty problémy z práce a řešíme je spolu, třeba problém s pronajímatelem, který nám nechce prodloužit smlouvu ap. Myslím, že ho to pomáhá udržet v obraze, dnes jsem s ním opatrně , abych ho nevyplašila opět naťukla problematiku je ho budoucího zaměstnání. Vzhledem k tomu, že ho zvolili do komunitní samosprávy za kulturního referenta a jeho ta práce a to ocenění jeho práce moc těší, navázala jsem na to , že asi příčinou jeho problému bylo i to, že se v práci cítil méněcenný a světe div se, on s tím souhlasil a řekl, že to ho vlastně ani nenapadlo a že mám nejspíš pravdu. Měla jsem z toho dobrý pocit, že snad začne pomalu uvažovat o změně.
Co se týče doléčování po propuštění, o lékaře ani psychologa strach nemám, my jsme k nim chodili už před léčbou, manžel do AT poradny, já za svou primářkou a oba ke stejné psycholožce. Všichni mají dost práce, ale nemůžu si stěžovat, že by na pacienty neměli čas nebo že by trvalo 5-6 týdnů se k nim objednat. Na takové doléčování bych se hned vybodla, protože ten propuštěný potřebuje vedení hned a ne až za 2 měsíce. Munďák je taky depresivní a myslím, že mu antidepresiva velice pomáhají, před tím, když je nebral, byl opravdu často smutný, bez nálady, bez chuti k životu.... Jenže když mu je napsali a on je začal pravidelně brát, tak už pil,takže účinek byl takový variabilní, podle toho jak moc pil. Naštěstí máme bezvadnou psycholožku a ta mu nakonec nějak (nevím jak) vysvětlila, že jediné co může udělat je se jít léčit. A on to udělal. A tak jsem ráda, že naši doktoři nejsou zase až tak známí a že na nás ten čas mají. Co se týče psychologické pomoci ze strany léčebny, já se o to moc nestarala, když mám vlastní psycholožku. Možná by to ale nebylo od věci....Munďák se k tomuhle mému nápadu nestavěl nijak nadšeně, ale to bylo před skoro dvěma měsíci, možná se na to dnes bude dívat úplně jinak. Ten posun u něj mi někdy připadá obrovský a neuvěřitelný....No ale uvidíme, jak zmákne 1. dovolenku a co bude pak je ve hvězdách a v nás.

mono1:
Ono je velice užitečné uvědomit si, v jakém hnusu člověk dříve přežíval
Já kvůli manželovi měla téměř nulový společenský život: přesně jak T\ píšeš. Kdykoliv jsme někam přišli, manžel po X pivech začal nejprve dělat machra, posléze vyvolal nějakou scénu a závěrem byla ostuda jak trám. Posléze nás přestali společně zvát na různé akce (vůbec se nedivím) a jediná společnost, kde manžela akceptovali byli vypití štamgasti v místní hospodě

Marthina: co jsi mohla, to jsi udělala Snad se během druhé léčby Tvému manželovi konečně v hlavě rozsvítí, přála bych Vám to oběma.
Hanule0911, co je s Tebou? Jak je, jak pokračuje Tvůj příběh ???

ahoj holky, chtěla jsem vám jen napsat, že jsem "někoho" potkala, a zase začínám svět vidět růžově :-))
no sice nevím nevím, ale zase se začínám usmívat a to je dobře.
Ale je mladší o 6 a půl let, myslíte že na věku záleží?

Mám bráchu a ten už 19 let žije se ženskou, která je o 23 let starší než on. Vím, že to není normální příklad, ale klape jim to, tak proč by mělo vadit 6,5 roku. Já mám s Munďákem rozdíl 7 let (je sterší) a taky nám to klapalo, než začal pít. No a když Ti, Mono, tenhleten chlap vyhovuje a rozumíte si, tak proč ne? Držím pěsti

Rosamunda napsal(a):

Munďák práci sice má, ale na rizikovém místě, tj. u nás v lékárně, což se mi nelíbí. Co se týče nějakého vykrývání času, tohle JÁ prostě dělat nebudu, je to jeho starost. Já chci, aby se staral sám o sebe, aby byl aspoň trochu normální jako dřív a byl schopen normálně fungovat. Rozhodně mu nebudu dělat psychoanalytika ani terapeuta a už vůbec ho nehodlám do něčeho strkat, protože už jsem si tohohle všeho užila až dost a už to dělat nechci.
Martinho, pokud jsi manžela někam "upíchla" na léčení, tak Ti blahopřeju, že se Ti to povedlo, ale pokud nechce on sám ,tak to stejně k ničemu nepovede. Munďák zatím vypadá odhodlaně, ale uvěřím tomu, až to uvidím převedené ve skutky. 1. zkouška bude za týden, to přijede na 1. dovolenku, no a co bude až se vrátí...bůh suď, musíme se hodně snažit. Držím vám, Martinho, oběma pěsti, ať se mu rozsvítí v hlavě!

mono1, na věku v podstatě nezáleží, jde o to, jak si ti dve "sednou". O věku to vůbec není.
Jenom jestli máš v sobě skutečně uzavřenou minulost, co se týče bývalého. Aby nedošlo k tomu, že Ti - když zjistí, že sis někoho našla - začne dojemně brnkat na city, plakat, vydírat, slibovat - a nenaviklal Tě tak, že tohohle současného pustíš k vodě. A že tenhle scénář není zas až tak neobvyklý, dokonce je pravděpodobný, o tom žádná.

majkafa: Jsem skeptická k rychlému střídání partnerů, když rozchod neměl čas přebolet.

Nesouhlasím ... aspoň v tomto případě nesouhlasím.
Co je platné čekat "až to přebolí" a hňácat se v drastických vzpomínkách. Tyhle zážitky s alkoholiky jsou pro ženskou na celý život, nepřebolí nikdy a když už se najde zářná bytost mužského pohlaví která nepije, je v pohodě a výhledově skýtá dobrý vztah, je škoda sedět v koutku, hrabat se v minulosti a promarnit tak svoji šanci.
Jediné, co tady hrozí je to, co jsem Moně napsala výše.

Mona se do poslední chvíle snažila, seč jí síly stačily v domnění, že její aktivity povedou ku zdárnému konci. Nevyšlo to - ukázalo se, že veškerá snaha byla jen zbytečným plýtváním času a energií.
Tady jde o Monu samotnou, aby si uvědomila že bejvalýmu nepomůže ani svěcená voda a zlomila nad ním konečně hůl. A aby vzala rozum do hrsti a nový vztah nenavazovala proto, že toho jejího výtečníka konečně zavřeli a nemá jí kdo ovlivňovat život, ale proto, že to tak cítí sama v sobě a kdyby se její bejvalej vrátil a na kolenou prosil a třeba se i rozkrájel, bude mít definitivně smolíka.
Ale tohleto tady my dvě nijak nepořešíme, na to musí přijít Mona sama

Holky, tak jsem přijela z víkendu, a v telce zrovna dávali film od Hubače, o pacientech léčebny. Dokoukala jsem ho a je mi z něj smutno. Byl dost ze života, i když ještě mnohem pravdivější je film Ikarův pád, s Menšíkem. U něj mě vždycky až mrazí....

No a tak je mi i teď smutno z toho, co tu píšete. Je mi moc líto Marthino, že jak sama píšeš, v něčem se naše příběhy podobají a ty jsi teď v té fázi, kdy já byla před cca 10 lety. No, a já už šestý rok s těmi kytkami na hřbitov chodím... Marthino, nevím, co poradit, nevím, co říct, snad jen to, že na tebe myslím. Kdybych byla věřící, napíšu modlím se za tebe....

Mono, jestli jsi někoho potkala, s kým je ti dobře, nic neřeš, žádné roky. A na tvém místě bych do toho šla. I kdyby to měl být "jen převozník". Víš, ono je strašně těžké se ze vztahu s alkoholikem vyvléct. Přečti si třeba příspěvky, Hanule, jak pořád váhala a nešlo jí to utnout. A hlavně - někde tu jsou i příspěvky Very, které pomohl až nový vztah, myslím, že ji právě ten z toho svrabu psychicky vytáhnul.
Takže Mono, pokud ti s tím člověkem je dobře, neodháněj ho, cokoli ti teď pomůže, je dobré. Jen se pokus raděj příliš se na něj hned citově neupínat, abys třeba nebyla zklamaná, kdyby to nevyšlo.

A Ros, vy se asi začněte připravovat prakticky a psychicky na návrat z léčebny, on měsíc uteče jak voda. Věřím, že jiné, víc naplňující a míň rizikové povolání by pro Munďáka bylo jen dobře. Jen musí chtít on sám a měl by už začít sám hledat.
Ale jinak, myslím, že právě vy dva máte velkou naději - Munďák v tom nebyl ještě beznadějně zapadlý, dál šel na léčení dobrovolně, a jak píšeš, zvládá to tam dobře a navíc - máte se oba hodně rádi, máte oba jeden druhého, a to je strašně moc...