Předem musím upozornit, že slohovky nejsou mojí silnou stránkou

Všichni , kdo mě znají ví, že těhotenství bylo vytoužené, ale bohužel ne úplně pohodové, nicméně už teď  je vše nepěkné zapomenuto . Stačí jeden pohled na to nádherné miminko, které spinká vedle mě.
A teď k porodu - měli jsme naplánovaný indukovaný porod, protože se Tobíkovi už u mě moc nedařilo, nepřibíral.Dne 21.7.2009 , po celkem klidné noci, jsme se doma nasnídali a poté  zabaleni vyrazili do porodnice, kde natočili monitor, sepsali jsme papíry a v 9:45 byla zavedena tableta na vyvolání.  U porodu se o mě staral můj skvělý gynekolog, dále jsem tam měla svou nejlepší kamarádku , která je také gynekolog. A občas i nakoukl další zdejší gynekolog - nutno podotknout, že on, moje kamarádka  a manžel jsou spolužáci z gymplu a já s nima chodila také do ročníku, takže to byl takový  malý třídní sraz .
Asi po po 15 minutách přišla první kontrakce, bolelo to, ale nic zas tak hrozného to nebylo, pak bylo 10 minut klid a pak přišla další, už daleko silnější, spolu s porodní asistenkou jsem ji  prodýchala. Taky celkem pohoda , takže jsem znovu frajerka odmítla epidurál. No a pak to začalo, najednou byly kontrakce už hodně silné a byly po 2,5 minutách, na monitor se ani síla nedala změřit, pak se znovu intrval zkrátil a manžel měřil interval a kontrakce chodily po 40 sekundách , to už taková sranda nebyla, nemohla jsem si vůbec odpočinout a pomalu jsem se nemohla ani pohnout, natož chodit. Znovu se mě všichni ptali, jestli přeci jen nechci ten epidurál, že po píchnutí vody kontrakce zesílí. Tak jsem si přestala hrát na hrdinku a řekla si o něj, anesteziolog to se mnou měl složité, protože vystihnout dobu , kdy nemám kontrakci byl celkem problém, ale byl moc šikovný a po těch 10 s pauzách nakonec vše zvládl, cítila jsem jen lehký tlak a bylo to. Nález na porodních cestách se stále lepšil , takže kolem půl 1 mi píchli vodu, a pak za 15 min dali plnou dávku anestetika, najednou přišla úleva, kontrakce jsem cítila, ale o něco se krátily a mimo kontrakce jsem byla schopna už i komunikovat. Aby jsme to urychlili, tak jsem šla do sprchy hopsat na míč, po 10 minutách přišla porodní asistentka, že se jdeme přemístit na porodní sál, tam mě napolohovali na bok , aby jsme miminku usnadnili rotaci, 2 krát jsem zatlačila, pak jsem si lehla rovně a na povel 4 krát zatlačila , pak jsem ucítila něco na břiše a otevřela oči a měla jsem naše miminko na břiše, ale nějak se nehýbalo, jen jsem se s hrůzou zeptala jestli vůbec dýchá, tak ho trochu polechtali a  já Tobíka poprvé uslyšela křičet, ale hned se zklidnil. Náš syn se narodil 21.7.2009 v 14:05, vážil 2900g a měřil 47 cm.
Hrdý tatínek přestřihl pupeční šňůru a šel s dětskou sestrou ošetřit Tobíka. Já se ptala, zda mě vůbec nastříhli, vůbec nic jsem necítila, šití taky vůbec nebolelo. Pak jsme strávili 2 hodiny na porodním sále.
Poté se to trochu zkomplikovalo, Tobiášek měl hypoglykemii  nelepšící se i přes to, že mi ho nosili často na kojení. Proto mi přišla dětská lékařka oznámit, že si ho bere na jednotku intenzivní péče. První noc bez miminka byla hrozná, strach, únava, nemohla jsem spát a jen čekala , kdy mi příjdou říct, jak je na tom. Měl infuzi s glukózou a jeden den byl v inkubátoru.
Mě propustili z porodnice ve čtvrtek a hned ten den jsem si šla lehnout ke svému chlapečkovi na dětskou JIP,nakonec i přes problémy s kojením a nutností příkrmů Nutrilonem , jsme doma, Tobiášek přibírá a my jsme  nejšťastnější na světě, že ho máme.
Je to velký bojovník  už z doby, kdy byl v bříšku.

Moc ráda bych poděkovala manželovi, že jsem se díky němu mohla stát maminkou našeho krásného synáčka Tobiáška , že snášel ( a snáší ) mé nálady a pomáhá, kde může. Moc Tě miluju.
Dále pak vekerému personálu v MNO na porodním sále , gyn. por. odd a na JIP nedonošenců.
a  velký dík  taky všem tetkám babinetkám, které mě podporovaly po celou dobu těhotenství, utěšovaly, dávaly rady a hlavně často mě rozesmály.

Upravil(a) janabas (31. 7. 2009 22:44)